Období těsně po vzniku ČSR se vyznačovalo řadou problémů, především v sociální oblasti. Vedle špatného zásobování to byl především chronický nedostatek bytů. Není tedy divu, že skupinou, kterou tyto obtíže zasáhly nejvíce, byli právě studenti. Zájem o studium na pražských vysokých školách byl navíc značný, svá studia se totiž snažili dokončit i ti, kterým v tom zabránila válka.
V hlavní roli dřevo
Z iniciativy několika čerstvých absolventů pražských vysokých technických škol a tamního profesora Jana Záhorského tak vznikla myšlenka postavit svépomocí vlastní studentskou kolej pro ubytování nejchudších studentů. Z dnešního pohledu fascinující rychlostí bylo vybráno místo stavby, pozemky na hraně Letenské pláně na Špejcharu zapůjčilo studentům hlavní město Praha. Záměr vybudovat místo pro levné ubytování studentů pod názvem Studentská kolonie na Letné podpořilo subvencí ve výši 4 miliony korun ministerstvo sociální péče. Se stavbou, resp. úpravami pozemků se započalo už v září 1920. O nadšení iniciátorů stavby svědčí i plán nastěhovat první studenty do nových budov již o Vánocích téhož roku. Cílem bylo v co největší míře zapojit do příprav i stavby samotné studenty, nejen ty, kteří měli zájem o pozdější ubytování. Po odpracování dvou set hodin získal student automaticky nárok na ubytování v budoucí koleji. Odbornější práce byly samozřejmě svěřeny profesionálním řemeslníkům. Projekt kolonie vypracoval také v rekordním čase mladý architekt Ing. Miloš Vaněček (1889–1954).
Areál mělo tvořit deset obytných pavilonů dvou typů – menší o 28 a větší o 44 pokojích. Zastavěná plocha všech objektů obnášela 5184 m² a měla poskytnout ubytování celkem 708 studentům. Stavby byly přízemní s obyvatelným podkrovím, každý z domů měl své vlastní číslo a byl také odlišen od ostatních barvou štítu. Při stavbě se uplatnila řada dotehdy neznámých novinek – pokoje byly například vybaveny vestavěným nábytkem. V budoucnu se počítalo se stavbou dalšího, centrálního objektu, kde měla být umístěna menza s kuchyní a kanceláře správy kolejí. Tento objekt však nikdy postaven nebyl, studenti se od roku 1922 stravovali v jídelně v nedaleké Strakově akademii (dnes sídlo Úřadu vlády). Podobná situace potkala plánovaný pavilon č. 4, který měl stát nejblíže Belcrediho třídy (dnes Milady Horákové) a nakonec nebyl postaven kvůli neochotě majitele pozemku továrníka Richtera, který nechtěl směnit pozemek s hlavním městem. Nakonec tedy vzniklo jen devět pavilonů s kapacitou 640 lůžek. Celý areál byl oplocený, hlavní vchod byl z ulice Badeniho, boční pak z Belcrediho třídy. Vzhledem k tomu, že převládající materiál použitý ke stavbě kolonie bylo dřevo, velký důraz byl kladen na protipožární ochranu. V každém objektu bylo velké množství hasicích přístrojů, v areálu potom tři velké hydranty.
Studenti sobě
Zpočátku byl zájem studentů přiložit ruku k dílu značný – ve sváteční den 28. října 1920 zde pracovalo 500 studentů. Pracovalo se na tři směny, často i v noci. Zázemí pro dělníky tvořily nedaleké objekty sokolského stadionu, tzv. sletiště. Mimo jiné zde fungovala menza nebo zde sídlil stavební výbor, jehož členové řídili stavební práce. Postupem času, když začínalo být zřejmé, že původní termín zprovoznění koleje nebude dodržen, docházelo na staveniště pracovat méně a méně studentů. S cílem oživit upadající zájem o práci na stavbě nechal další podporovatel „kolonizačních snah“ Václav Havel st. natočit film, který ideu koleje postavené vlastními silami propagoval. Snímek byl promítán nejen v pražských kinech, ale i na venkově, odkud především se očekával zájem o ubytování v Kolonce.
Nakonec se situace přece jen o něco zlepšila a na jaře 1921 se stavební práce opět rozběhly slušným tempem, k čemuž přispěli hlavně pražští studenti lékařské fakulty. K personálním problémům se ale záhy přidaly i problémy finančního rázu. Výplaty pracujícím řemeslníkům činily až 100 tisíc korun týdně, brzy tak došly prostředky, které garantovalo ministerstvo sociální péče. Naštěstí se podařilo od ministerstva vyjednat další úvěr, velkorysým darem ve výši 1,5 milionu korun podpořil stavbu prezident T. G. Masaryk. Na stavbu také přispěla řada firem materiálem poskytnutým zdarma či s velkou slevou.
V dubnu 1921 byl zhruba dokončen první pavilon, koncem září se do kolonie konečně nastěhovali první obyvatelé. Ke kolaudaci prvních tří objektů došlo koncem října 1921, zbylé pavilony byly oficiálně předány k užívání v lednu 1922. Kolonii bylo možno vybudovat v relativně krátkém čase i proto, že byla od počátku plánovaná jako dočasná a měla statut „nouzové stavby“ – nevztahovaly se tak na ni poměrně striktní stavebně-technické normy.
Kolonka se tedy na přelomu let 1921 a 1922 stala domovem stovek nemajetných studentů pražských vysokých škol. Její stavba probíhala pod patronací významné organizace – Pražského ústředí Svazu československého studentstva. Již v průběhu budování se ale horečně diskutovalo o tom, jak bude spravována po svém dokončení a jakou právní formou bude zaštítěna. Nakonec byl ustaven spolek s názvem Studentská kolonie na Letné, který měl napříště řešit všechny záležitosti spjaté s existencí a fungováním kolejí. O tom, jak fungovala samospráva, co se na kolejích dělo, kdo slavný zde žil, a o dalších osudech tohoto místa se dočtete v příštím čísle Hobuletu.