Zůstala vám po vydávání látek pro dobrovolníky nějaká bavlněná látka?
Vůbec žádná. To, co tu nyní mám, jsou látky, které jsem musela znovu sehnat, aby tu vůbec něco bylo. Když jsme to nakonec počítali, tak jsme vydali něco přes kilometr materiálu. Jsem ale ráda, že se ten materiál využil. Při výdeji jsem měla pocit, že to lidi něčím stmelilo.
Jak se vlastně k látkám dostáváte?
Je to různé a ze začátku to bylo hlavně i těžké. Žádný podobný obchod tady u nás nefunguje. Začala jsem tedy oslovovat české továrny, výrobny a designéry, jestli nemají nějaké textilní přebytky. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že každý něco má. Nejtěžší bylo ty kontakty navázat, teď už se mi lidé hlásí sami a nejen z továren. Nedávno se mi ozvala jedna paní, že její dědeček měl za první světové války krejčovství a prodejnu s textilem a při vyklízení domu našli nevyužité látky. Na to se moc těším. Často se stává, že to, co je pro někoho na vyhození, je pro mě poklad.
Nemáte strach, že vám jednou vyschnou zdroje?
Nad tím docela často přemýšlím, ale když vidím, kolik textilních přebytků všude je, tak se nebojím. A kdyby se to náhodou stalo, budu dělat zase něco jiného. Všechno beru, jak to je. Třeba bych pak zase měla víc času na své vlastní šití.
Kde se u vás vzal vztah k látkám?
Tíhnu k nim asi z rodiny, vyrůstala jsem mezi nimi. Obě mé babičky byly švadleny a jeden z dědečků celý život opravoval šicí stroje. Pořád jsme něco šili a opravovali.
Tak to asi musíte šít docela dobře…
Právě že vůbec ne, stále něco pářu a předělávám. Studovala jsem střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě, která byla zaměřená na propagační výtvarnictví, a časem jsem zjistila, že mě tohle nebaví. Měla jsem raději malbu a kresbu, protože si na to člověk mohl alespoň sáhnout. Proto jsem se pak i hlásila na UMPRUM, Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, na malbu, do ateliéru Jiřího Černického. Tam jsem byla skoro dva roky a zjistila jsem, že mi chybí řemeslo. Naplánovala jsem si proto stáž v ateliéru designu a obuvi, který vede Liběna Rochová, a nakonec jsem tam zůstala. Studium malby bylo skvělé, ale po čase začal být ateliér až příliš konceptuální, a tak jsem šla šít hadry. (smích) Tou dobou jsem ale šít vůbec neuměla. Byl to velký boj.
Jak vás napadlo jít pracovat do továrny?
Měla jsem zpracovávat diplomovou práci a nechtěla jsem udělat jen další kolekci, kterou pak sbalím do pytle a budu ji s sebou vláčet celý život, protože se neprodá. Chtěla jsem, aby to bylo něco užitečného. Zároveň to přišlo v době, kdy už jsem sama začala i více ekologicky smýšlet. Zajímalo mě, jak funguje český textilní průmysl a také recyklace. U nás se recykluje nejvíce právě textil. Mění se na netkané materiály, které se pak využívají třeba pro čalounění aut nebo jako zvuková a tepelná izolace ve stavebnictví. Celkem je u nás více než deset takových továren. Ze všech obeslaných se mi ozvaly dvě a nakonec jsem si vybrala klatovskou továrnu Klatex. Mým cílem bylo zpracovat materiál, který továrna vytváří, ještě jiným způsobem.
Jaké bylo tam pracovat?
Těžké, ale hodně poučné. Většinu času jsem tam byla u pásu jako dělnice, abych si prošla celým tím provozem, ale za čas jsem zjistila, že svoji práci nestíhám, a tak se ke mně přidala ještě jedna kamarádka. Měla jsem až moc velké plány. Odmalička mám ale ráda stroje a vůbec to, že se něco vyrábí, takže jsem tam byla ve svém živlu. V areálu byla také přádelna, kterou měl pronajatou jeden starší pán a za ním jsem hrozně ráda chodila. Když jsem to měla dovolené, zašla jsem tam a učila se spřádat vlákna. Ráda na tu dobu vzpomínám, i přesto, že mám pocit, že jsem pořád jen pracovala. Po diplomové práci jsem v továrně zůstala ještě rok a půl. Bylo skvělé být s lidmi, kteří řeší jiné problémy, než jsou ty mé. Z mnoha úhlů pohledu to bylo přínosné.
Co jste se tam naučila?
Třeba to, jak provoz takové továrny funguje – od shánění materiálů přes jejich zpracování až po distribuci. Člověk najednou viděl celý ten řetězec. V těchto firmách mají spoustu zdrojů materiálu. Můžou to být odřezky z tovární výroby, staré oblečení z kontejnerů nebo role látek z továrny, kde se jim něco nepovedlo a oni jeli kazovou výrobu. Končí tam opravdu jakýkoliv textilní přebytek.
Když tedy továrna vyrobí kazový kus, tak si s ním už neumí poradit?
Záleží, co je to za továrnu. Když je to továrna na oblečení, tak se pokusí dát část kazových kusů do sekáčů nebo na charitu. Oblečení je ale opravdu všude dost a nikdo ho už vlastně nepotřebuje. Některé továrny proto kazový kus raději zaskládkují nebo spálí, protože je to pro ně špatná vizitka. Nechtějí se tím chlubit. Pokud je to ale třeba továrna na textilní metráž, kazový textil nabízí za sníženou cenu zákazníkům, se kterými spolupracují. Když to nevyjde, dá ho do skladu, kde nějaký čas leží, a v lepším případě jde pak na recyklaci. V tomto cyklu mi ale chyběl právě zákazník, který šije menší výrobu, a napadl mě obchod. Materiály se téměř vždy dají znovu zpracovat a není nutné vyrábět stále nové nebo je zbytečně ničit.
Tušíte, kolik tun látek se každý rok na světě vyhodí?
Já sama si čísla vůbec nepamatuju, když je vidím, tak jdu po počtu cifer (smích) a hned je zase zapomenu, takže vám to bohužel neřeknu, ale je to opravdu hrozně moc. Vím to z Klatexu. Oni sami denně zpracují desítky tun textilního odpadu. A to je samozřejmě ta lepší varianta. Jiné přebytky se totiž skládkují nebo se rovnou pálí.
Je recyklace látek drahá záležitost?
Recyklování je těžké. K výrobě textilie z přírodních materiálů potřebujete přízi z dlouhých vláken, aby se navzájem dobře provázala a příze byla pevná. Když se taková látka recykluje, vlákno se neustále zkracuje a látka se pak více rozpadá. Musíte ji nastavit jiným materiálem s delším vláknem, aby byla zase soudržná. Pokud chcete použít ještě jiný způsob recyklace, tak je k tomu potřeba jiných a leckdy dražších technologií. Umělé nebo polyesterové materiály jdou recyklovat donekonečna, protože jejich vlákna se rozmělní a znovu se přetaví v nová. Ale pokud už máte nějakou směs, tak to není možné, protože je tam často hořlavý materiál, například taková bavlna a ta už roztavit nejde. Má to spoustu úskalí. Pokud máte materiál, který je třeba takto směsový, pak recyklace možná není a jediné, co se může udělat, je právě to rozšmelcování na druhotnou surovinu do netkanek.
Jak jsme na tom podle vás v ČR s recyklací textilu?
To asi nedokážu říct, ale myslím si, že dobře. Máme tu velký kult sekáčů a ty zmíněné továrny na odpad. Češi si navíc hodně věcí umějí ušít sami. Nikdy jsme nebyli bohatá země a vzhledem k režimu, který zde byl, jsme zvyklí si pomoci sami a ještě i ušetřit. (smích) Právě u šití roušek se ukázalo, že téměř každý má doma šicí stroj.
Kvitujete tedy i velký počet secondhandů…
Určitě, i když je to samozřejmě strašně velký byznys. Kdyby sekáče nebyly, tak by se všechno to oblečení skládkovalo nebo pálilo. Velké množství se vozí taky do Afriky, protože si lidé stále myslí, že je to tam potřeba. Ale už ani tam nevědí, co s tím dělat. Tady ta myšlenka, že když něco dáme na charitu, ulevíme svému svědomí a zároveň někomu pomůžeme, ve velkém měřítku nefunguje. Je to pouze o tom, že svůj problém předáme někomu jinému. Pokud někomu něco dáváme cíleně, z důvodu nedostatku a sháňky, potom je to samozřejmě něco jiného. Pro mě je základ nekupovat věci, co nepotřebujeme, a zároveň to, co máme, nosit do roztrhání. A pokud ne, tak si je třeba vyměňovat s kamarády, rodinou, na různých swapech (z anglického swap – výměna, pozn. red.) nebo v sekáčích, kde se člověk může zbavit oblečení, které už nenosí, a naopak si zase odnést něco nového. Ty si může každý ve svém okolí se známými a sousedy zorganizovat i sám. I my v obchodě čas od času pořádáme tyto akce. Následování módních trendů je úplná hloupost.
Jak velký máte šatník?
Jednu skříň. Občas si samozřejmě i něco koupím, ale opravdu jen výjimečně. Snažím se udržet hranici věcí kolem sebe. Když je jich hodně, tak mi to nedělá dobře. Vnímám to jako nepořádek.
Znáte i jiné zachránce látek?
Vlastně ano. Znám jednoho pána na Moravě u Kyjova, který má obrovský sklad, v podstatě takovou halu. Před desítkami let, když se rušily výrobní továrny na textil, skupoval jejich zásoby. Pokud nějakou látku vyprodám, jedu většinou k němu. Existují i podobné internetové prodejny látek, které jsou ale jen online.
Látku si ale člověk musí osahat…
To ano. Sama jsem byla překvapená, že když jsem spustila svůj eshop, lidé už rovnou nakupovali. Čekala jsem, že se podívají na nabídku a pak se k nám vydají. Je pravda, že mně samotné by to problém asi také nedělalo, ale to je tím, že si tu látku umím představit. Díky tomu, že máme i kamenný obchod, si k nám ale lidé často chodí také pro radu. Musím říct, že mi sem chodí samí milí lidé.
Jak jste prožila karanténu?
Já jsem za ni byla vlastně i ráda, měla jsem tak čas si trochu odpočinout a věci přehodnotit. V obchodě upravíme otevírací dobu a já se snad vrátím i k nějaké kreativnější činnosti, která mi velmi chybí.
Co tedy máte v plánu?
Mám své zakázky a také opravy oblečení, které v obchodě nabízíme, zaberou spoustu času. Ale nejvíc se těším na dokončení módní kolekce s návrhářkou Bárou Procházkovou. Jednou k nám totiž přišla jedna dáma – Kateřina se svou maminkou, jejíž babička byla celý život krejčová a pracovala třeba i u Hany Podolské. Když po ní vyklízeli pozůstalost, tak kromě látek našli také rozešité oblečení, které jim bylo líto vyhodit. I mně to bylo líto, a když jsem kolem toho chodila a přemýšlela, tak mě napadlo to přetvořit a udělat z toho novu kolekci. Bára je také z UMPRUM a ve své diplomové práci Project Sapience zpracovávala zajímavé střihy tak, aby bylo jednoduché pro kohokoliv je doma ušít. V listopadu jsme už část kolekce představily v Bruselu s Českými centry. Na to se hrozně těším, je to krásná práce, hrabat se ve věcech a přetvářet je.
Šijete si oblečení i sama pro sebe?
Já bych hrozně ráda, ale nestíhám to. Je sice pravda, že tričko, které mám teď na sobě, jsem si ušila, ale chtěla bych toho víc a kvůli obchodu na to nemám čas.
Když vám do obchodu přijde nějaká hezká látka, nejste v pokušení si ji schovat?
Samozřejmě. (smích) Musela jsem si to syslení už zakázat. Když přijde hezká látka, tak si řeknu, že když tu nějaký čas vydrží, tak pak si z ní něco ušiju. Mám tady totiž i šicí stoje, a když je obchod zavřený, využívám jej jako ateliér.
Na vašich stránkách jsem si všimla,že kromě jednotlivých materiálů máte zboží popsané i jmény konkrétních lidí, od kterých látky máte…
Ano, ty látky už totiž mají nějaký příběh. Nedávno jsme měli velkou várku látek od Josefa Ťapťucha, který vedl na UMPRUM ateliér a je známý hlavně z osmdesátých let. Pracoval i u módní značky Pierre Cardin v Paříži a za všechna ta léta měl na půdě ohromný archiv látek, který nám prodal. Krásné látky jsme získali i od paní Benešové z Ořechovky, která měla spoustu poválečného materiálu, jako byla třeba tehdejší vlněná metráž. To už jsou věci, se kterými se člověk moc nesetká. Pan Ťapťuch má na půdě také spoustu staré jablonecké bižuterie a jsme domluvení, že to od něj zanedlouho odkoupím a v předním prostoru obchodu uděláme takovou sekáčovou korálkárnu.
Hromadí takto věci a látky i současní návrháři?
Myslím, že ano. Já to mám podobně. Když začnu něco dělat, tak kolem sebe musím mít všechno, co potřebuju, a potom z toho tvořím. Kdybych začala pracovat a něco by mi chybělo, nemohla bych se už soustředit. Musím se tím obklopit. Možná je to i tím, jak funguju v procesu tvorby. Nedělám si skici, ale když vidím ten konkrétní materiál, už mě k němu něco napadne.
Vyrábějí se i dnes výjimečné látky, které jednou někdo ocení?
Myslím si, že ano, ale bohužel ne pro běžnou produkci. Je to zbytečné. Odpovídá to poptávce a nastavenému systému. Když si něco koupíme v řetězcích, tak to nic nevydrží, protože nemusí. Až přijde nová móda, tak se to zase vymění. Proto je podle mého důležité vědět, z jakého zdroje nakupujete, protože si pak dáte víc pozor i na materiál.
Jaký materiál máte nejraději?
Já mám ráda přírodní materiály, takže len nebo hedvábí. Před časem jsem měla kolekci z hedvábí, které jsem posbírala v sekáčích. Nové hedvábí se snažím nekupovat, protože je z živočišné produkce a to nechci podporovat.
V roce 2016 jste si na Designbloku nechala na hruď a záda vytetovat vlastní krví loga oděvních firem, které se dají označit jako rychlá móda. Jak vás to napadlo?
Když mi Designblok nabídl prostor, tak jsem věděla, že nechci produkovat žádné další věci. A ten nápad s tetováním jsem měla už nějakou dobu v hlavě. Mám i jiné tetování a říkala jsem si, že když se člověk nechá potetovat vlastní krví, tak to musí zmizet. Byl to určitý protest proti konzumu. Na přehlídce jsem to uvedla i z toho důvodu, že jsem věděla, že to bude mít nějakou odezvu. Kdybych tuto akci udělala někde v galerii, přišlo by jen pár kamarádů. Ale Designblok, ať chcete nebo ne, je také stánkem konzumu.
Jak to probíhalo?
Než to celé začalo, měla jsem velký strach. Nerada se prezentuju a nejhorší pro mě bylo tam jít jen s vlastním tělem. Také jsem si nebyla jistá reakcí pořadatelů. Během celé přehlídky jsme také museli neustále odebírat novou krev, protože se sráží. Bylo to opravdu náročné, nejen pro mě, ale i pro kamaráda Ondřeje, který mě tetoval. Z odběrů se mu totiž dělalo zle. Pak mi už ani nešlo najít žílu. Rok potom jsem byla na chirurgii kvůli odstranění znaménka, a když doktor uviděl ty pozůstatky, ptal se mě, kolik mi za to ty firmy zaplatily. To neustálé vysvětlování bylo někdy náročné.
Máte ještě dnes nějakou jizvu?
Mám. Časem se to ale ztrácí. Následující rok jsme totiž celou akci ještě jednou zopakovali v Miláně na Salone del Mobile (Milánský veletrh nábytku a designu, pozn. red.). Tam to upoutalo ještě víc lidí a kurátoři z různých galerií mi nabízeli, ať to u nich předvedu jako happening. To jsem ale už odmítla. Najednou jsem si připadala jako cvičená opička. Ta myšlenka, která byla na začátku, mi za to stála, ale pak už to bylo nepříjemné.
Jak jste vybírala konkrétní firmy?
Na internetu jsem zjišťovala, jak ty firmy vnitřně fungují. Proto jsem tam zahrnula i dražší značky, jako je třeba Adidas a Calvin Klein, které se tváří, že jsou přímo od konkrétního návrháře, ale vyrábějí se ve stejných podmínkách jako H&M nebo Zara, které jsou producenty právě té rychlé módy, toho neustálého nakupování. Tyhle firmy udělají jednu udržitelnou kolekci, která ale představuje jen jedno procento z jejich produkce. Zákazníci na to slyší a pak si myslí, že takhle funguje celá značka. Je to takový neprůhledný marketing a normální člověk nemá šanci se v tom úplně vyznat.
Vy jej umíte prokouknout?
Ano, jsem na to dost citlivá a taky háklivá. (smích) Ale mám to postavené tak, že ať si každý dělá, co chce. Když někomu vnucujeme svůj názor, je to spíš kontraproduktivní. Vidím to sama u sebe, vždycky jsem totiž pak udělala pravý opak. A zároveň tyto věci opravdu nejsou tak jednoduché, jak se zdají. Je to i vidět na problematice LCA systému (zkratka z anglického life cycle assessment, pozn. red.), tedy posuzování životního cyklu věcí. Například u látek jsou v něm zohledněny všechny aspekty nejen výroby toho materiálu v továrně, ale i toho, jak se materiál často pere a žehlí. Je to složité a mnohdy opravdu nejde jednoduše říct, že jedno je horší a jedno lepší, protože vždycky záleží na využití toho materiálu.
Jak se vy sama díváte na ekologickou nebo udržitelnou módu? Není to jen taková vějička s dobrým pocitem, za kterou se ale stejně skrývá další výroba nových věcí?
To je právě ono. Teď už se o tom víc ví, ale v době, kdy byla první vlna této módy, tak přestože měl člověk plnou skříň oblečení, stejně měl pocit, že si to musí koupit. Vlastně si ale jen koupil další zbytečnou věc. Na udržitelné módě je ale dobré to, že je vytvořena už z nějakého ekologického materiálu, a tak neškodí přírodě. Což je pro mě důležité.
Jak vlastně vnímáte svět vysoké módy?
Ta vyšší móda jsou krásné a kvalitně zpracované věci, ale dovolit si ji může jen pár vyvolených. Oni udávají trendy a řetězce je potom kopírují. Vycucnou z nich tu myšlenku a udělají jednodušší a nositelnější oblečení. Myslím si, že velké značky by se k tomu měly dnes už stavět jinak. Dřív byly kolekce podle ročních období, ale teď už máme kolekce před kolekcí apod. Je to úplně zbytečné. Myslím si, že i sezony by se měly zrušit. Samotné přehlídky už jsou trochu přežitek a móda by spíš měla fungovat jako zakázková výroba. Ale bohužel ty značky jsou rozjeté a zodpovídají zase za své zaměstnance. Nejde to lehce vyřešit, ale je vidět, že všechno je leckdy jenom o penězích.
Lenka Vacková (1991) se narodila v Jihlavě. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Design oděvu a obuvi. Dlouhodobě se věnuje tématu životního prostředí nejen v souvislosti s módním průmyslem. V roce 2016 založila svoji módní značku pod názvem LV. Nejčastěji ji najdete ve sklepním prostoru v Čechově ulici v obchodě s názvem Textile Mountain (Hora textilu), kam nejraději jezdí na kole. Buď řeší provoz obchodu, šije, opravuje nebo zrovna vymýšlí novou kolekci. V poslední době ji dělá radost přilehlá zahrádka obchodu, o kterou se začala se svými kolegyněmi a kamarády starat.
