Co vás přivedlo k soudobé hudbě?
No vlastně Berg. Studovala jsem housle na konzervatoři, ale když tam člověk přijde v patnácti letech, hraje spíš starší muziku. V té době jsem pro současnou hudbu buňky vůbec neměla, cokoli od Janáčka dál bylo pro mě těžké. Když jsem ji ale ještě jako studentka konzervatoře začala hrát, cestu jsem si k ní našla – člověk se dostane dovnitř, víckrát si ji poslechne, lépe jí porozumí a pak zjistí, že současná muzika je vlastně mnohem zajímavější než ta starší, která je dost předvídatelná. Současná hudba je barevnější, využívá spoustu zajímavých nástrojů. Je to větší dobrodružství.
V Orchestru Berg tedy působíte od jeho samého začátku?
Vlastně ano. Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale když jsem to probírala s kolegy, kteří Berg ještě na Akademii múzických umění zakládali, zjistila jsem, že jsem asi opravdu hrála už na jeho prvním koncertu. To bylo někdy v roce 1995. Na AMU tehdy probíhal nějaký „akademický“ festival, a protože hudební fakulta žádný orchestr ani jiné těleso neměla, vyslala tam Orchestr Berg.
Takže jste na prvním koncertu ještě hrála a pak jste přešla do manažerské pozice?
Hrála jsem s nimi až do roku 2001 nebo 2002. Tehdy jsem odjela studovat management do Anglie a housle jsem si s sebou už nebrala. Věděla jsem, že si budu muset časem vybrat – buď budu dělat to, co studuju, anebo budu hrát. Obojí najednou se dobře dělat nedá. Vracet se k hraní je náročné a já se k němu už nikdy pořádně nevrátila.
Logo orchestru se skládá z několika geometrických obrazců a připomíná pyramidu. Název Berg tedy odkazuje k hoře?
V začátcích o názvu diskutovali studenti-zakladatelé s profesorem Václavem Riedlbauchem, který tehdy na AMU působil jako šéf uměleckého provozu fakulty. Chtěli modernější název, který by odkazoval k dnešní době. Záměrem bylo taky vynechat takové ty fádní názvy jako pražský, studentský nebo komorní. Volba padla na Berg, vlastně s odkazem na skladatele Albana Berga. Profesor Riedlbauch tehdy říkal, že my máme taky českého Berga, Josefa Berga. No, a kdyby do toho chtěl někdo šťourat, tak HAMU je na kopci a my se můžeme odkazovat k němčině, Berg je hora. (smích)
Dokázala byste dnes dělat manažerku „běžnému“ orchestru s konzervativnější dramaturgií, nebo by vás taková práce po prožitém dobrodružství s Bergem už nudila?
Samozřejmě, že bych dokázala dělat u jiného orchestru. Berg má tu výhodu, že každý jeho koncert je jiný. Takové dobrodružství je ale vykoupeno množstvím práce, kterou by třeba někdo jiný dělat nechtěl. Mně ale ta pestrost vyhovuje. I tím, že jsme opravdu malá organizace a člověk musí dělat i takové ty nezbytné věci, v podstatě i stěhování nástrojů. A moje práce zároveň obsahuje i velké množství interakce s umělci a hudebníky. Tak mi to vyhovuje.
Hudební tělesa často hrají skladby pořád dokola. Naproti tomu Berg každý rok premiéruje mnoho děl českých skladatelů. Na vašem koncertě si často říkám, kolik úsilí muselo stát takovou skladbu nazkoušet. Přitom ji zahrajete mnohdy jen jednou a z premiéry se zároveň stane derniéra.
Každý koncert nahráváme. I kvůli tomu, že premiérujeme nové skladby mladých českých autorů a pro ně jsou ty nahrávky důležité. Reprízování je taková naše bolest. Ale ve chvíli, kdy je součástí vystoupení divadelní složka, je to nutnost, protože úsilí vloženého do divadelního tvaru je obrovské množství, mnohem větší než do koncertu. Proč tak málo koncerty reprízujeme, má i jiný důvod. Orchestr Berg funguje jako iniciátor nových skladeb, což je důležité. Skladatel si díky nám může zvuky „osahat“, vyzkoušet, jak jeho představa v praxi funguje nebo nefunguje. Díky tomu se může vyvíjet, pracovat na sobě nebo hledat nové cesty.
Takže Orchestr Berg svým způsobem funguje jako laboratoř pro současné skladatele…
… a v zájmu té laboratoře je, aby příležitost dostalo co nejvíc skladatelů. Základem naší práce je objednávat a uvádět nové skladby. Představovat je v kontextu toho, co vzniká ve světě, je pak druhým stavebním kamenem toho, co děláme.
Jak dlouho vám trvá nazkoušet novou skladbu?
Na hodinový koncert to jsou čtyři čtyřhodinové zkoušky, generálka a koncert. Když jde o divadelní představení, funguje to ale úplně jinak, protože se potřebujeme přizpůsobit konkrétnímu výslednému tvaru.
Má dnes Berg stálý ansámbl, nebo hráče sestavujete pro účely vybrané skladby vždy znovu?
Na každý koncert potřebujeme jiné obsazení. Skladatelé dnes píší hlavně pro takzvaný velký ansámbl, chtějí mít pestrost, od všeho něco. Smyčcové nástroje, dechové nástroje, bicí, elektrické kytary, prostě všechno, co vydává různé a roztodivné zvuky. Model ansámblu je postavený tak, aby si skladatel vybral a přidal takové ty lahůdky typu baskytara, pila nebo cokoli, co se dá splašit zajímavého.
Skladatelé vás tedy při komponování moc nešetří.
Dneska skladatelé počítají se standardem, který nastavují velké ansámbly. Třeba ty ve Francii nebo Německu moc limitů nemají. My naopak skladatelům limity dáváme. Víme, že jejich skladba bude na koncertě znít v nějakém kontextu, a už dopředu jim řekneme, jaké mají možnosti nástrojů a že si s nimi musí poradit. Maximálně můžou dostat jeden nástroj navíc. Tím je limitujeme, aby nebyly v jedné skladbě tři nástroje a ve druhé dvacet. Najít balanc, který by dával smysl jak umělecký, tak praktický, není vždy snadné. Náš umělecký šéf Peter Vrábel skladby vybírá vždy podle kvality, podle kontextu, ve kterém budou znít, a nakonec podle obsazení.
Pro spoustu lidí zůstanou dveře k soudobé hudbě uzavřeny po celý život. Souhlasila byste s tím, že k současné hudbě se musí většina lidí proposlouchat, tedy že potřebují nejprve zkušenost s klasičtější formou vážné hudby?
Vlastně nevím. Někdy mám pocit, že přílišná zkušenost s klasickou hudbou uzavírá lidem mysl a uši pro cokoli, co je méně předvídatelné a kde si člověk hledá úplně něco jiného než pravidelný rytmus a melodie, které si pak zazpívá. Současná hudba je o objevování různých netradičních zvuků a vlastně i sebe sama skrze to, jak ji vnímáme. Myslím, že je důležité mít pozitivní zážitky s touto ne úplně běžnou muzikou, s jejím neběžným zvukovým světem. Když jdete třeba do lesa, taky tam žádnou pravidelnost a melodie neuslyšíte, a přesto se tam cítíte dobře. Jasně, ten zvuk vnímáte jako kulisu, ale my jsme se přírodě naší touhou po předvídatelnosti a melodičnosti oddálili, v reálu to normální není. Bohužel tím, jak nás od rána do večera formuje to, co slýcháme třeba z rádií, nejsme schopni poslouchat něco, co je svým způsobem mnohem přirozenější.
Je možné poslouchat současnou muziku i doma, nebo je důležitá sama přítomnost na koncertu?
Koncerty mají svoji důležitost, protože tam jdete jenom kvůli hudbě, vypnete si telefon, je to jen váš čas, svým způsobem taková meditace. Hudbu můžete poslouchat samozřejmě kdykoli a kdekoli, já takových lidí znám spoustu. Pravda ale je, že když si chcete hudbu užít, musíte jí věnovat klid, čas a soustředění.
Co vlastně platí – je to hudba současná, soudobá, moderní, nová?
Terminologie je trochu nešťastná. Zvlášť v češtině – termín soudobá vážná hudba je něco, co bych nejraději úplně škrtla. Jeden čas jsme se snažili razit termín nová hudba, jenomže pro spoustu lidí to nebylo dostatečně přesné. Nová hudba je pro ně cokoli nového. Ale to není úplně na škodu. Hudba má mnoho typů, druhů. I v naší hudbě je taková paleta stylů a osobností, že se těžko někam zařazuje. V anglickém světě se používá označení contemporary classical music, což znamená současná klasická hudba. Na terminologii vlastně nezáleží. (smích)
Několik let jste studovala v zahraničí. Jaký je rozdíl mezi vnímáním současné hudby tam a u nás?
Nejdéle jsem žila v angloamerickém prostředí, ale vnímám rozdíly třeba i v rámci Evropy. Postkomunistické země jsou na tom úplně jinak než západní Evropa. Francie a Německo jsou v naší oblasti tahouni, je tam obrovská tradice. Koncerty složené výhradně ze současné hudby mají velké sály plné diváků. Tady ve střední nebo východní Evropě tak daleko nejsme, protože lidé mají stále pocit, že soudobá hudba je něco, co jim přinese nepříjemný zážitek. Doufám ale, že Orchestr Berg tyto předsudky úspěšně vyvrací.
Chápu správně, že jedním z cílů Orchestru Berg je popularizace této hudby?
Ano, a právě i proto jsme odešli z tradičních koncertních sálů, které podle nás příliš odkazovaly na minulost. Díky tomu jsme objevili kouzlo industriálních prostor a současné architektury. Dnes už bohužel původní průmyslové objekty mizí nebo se přestavují, naopak nám přibývá moderní architektura. Zahajovací koncert letošní sezony jsme měli v nádherné budově Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, na stejné místo se ještě vrátíme na konci sezony. Je to i o tom, že lidi vezmeme do netradičních prostor, kam se běžně nepodívají, abychom zážitek udělali celistvý.
Volnost v provedení skladeb současné hudby je asi jenom zdánlivá. Jaké to je interpretovat hudbu skladatele, který si ji přijde na zkoušku nebo koncert poslechnout? Mluví vám do práce často?
Někteří skladatelé jsou aktivnější, jiní benevolentnější, vždycky ale musíme najít společnou řeč. Uvědomujeme si zodpovědnost, když skladbu interpretujeme jako první. Snažíme se vždycky co nejvíce přiblížit instrukcím skladatele a hrát skladbu tak, jak si to představuje on. Jak už jsem říkala, skladbu vždy nahráváme a tato první nahrávka s ní bude nutně žít, ať chceme nebo ne.
Orchestrů je jistě spousta, ale těch, které dávají šanci současným skladatelům, bude jen pár. Stane se, že vám autoři posílají vlastní skladby, nebo si je u nich necháváte vždy ušít na míru Orchestru Berg?
Platí obojí, ale většinou si objednáváme skladby pro konkrétní příležitost. Že by si skladatel jen tak něco psal do šuplíku, přitom s nulovou vidinou proveditelnosti, to se nestává. Motivace, že se skladba bude hrát, je důležitá. Stejně jako vědomí, kdo skladbu provede. Může se ale stát, že skladatel napíše skladbu pro někoho jiného, ovšem k provedení nakonec nedojde. Takže se nám u jedné japonské skladatelky stalo, že jsme uvedli světovou premiéru její skladby, aniž bychom to dopředu věděli. Někdy se k nám skladby dostanou takhle omylem, ale málokdy hrajeme něco z šuplíku.
Zmínila jste japonskou skladatelku, zdá se ale, že mezi skladateli dominují muži. Máme taky nějakou českou skladatelku, se kterou spolupracujete?
Máme jich několik. Ale je pravda, že holek v tomto oboru není tolik, a je mi to líto. Je to taková naše bolest. I proto se snažíme ukazovat díla skladatelek ze zahraničí, ale tam taky dominují muži. Možná jsou ženy více prakticky zaměřené, a proto vědí, že prorazit se skladbou je těžké. Je to vlastně taková loterie, jestli uspějete a budete objednávky dostávat, anebo ne. I u nás je ale řada skvělých skladatelek, třeba teď pro nás Jana Vöröšová společně s choreografkou Mirkou Eliášovou připravuje tanečně-divadelní představení. Mimochodem, Jana Vöröšová je velmi úspěšná skladatelka, která vyhrála skladatelskou soutěž České filharmonie, navíc je mámou tří dětí a učí na konzervatoři Duncan Centre. Vůbec netuším, jak to ta holka všechno zvládá, ale očividně to zvládá, protože teď navíc dopisovala skladbu pro Pražské jaro. V loňském roce jsme hráli skladbu od Soni Vetché, mezi skladatelkami, které s námi spolupracovaly, je i Michaela Pálka Plachká. Žen skladatelek je víc, ale možná jen nejsou tolik vidět.
Jako divák nebo lépe řečeno posluchač cítím na vašich koncertech vždy takovou milou a přátelskou atmosféru.
Témata našich večerů často nejsou jednoduchá a hudba není až tak relaxační, protože se na ni posluchač musí soustředit. Právě proto se snažíme, aby všechno okolo bylo příjemné, uvolněné a taky neformální.
Kdo je váš typický posluchač? Samotného mě překvapilo, že věkový rozptyl publika na vašich koncertech je tak široký – od sotva plnoletých milovníků hudby až po zralé dámy a prošedivělé pány. Vždycky ale máte plno. Jak to děláte?
Myslím, že hlavním znakem našeho posluchače je zvídavost. Zvídavost na všechno. Mám pocit, že náš typický posluchač chodí nejenom k nám, ale také na výstavy, do přírody. Je to aktivní člověk, kterého zajímá úplně všechno. A ty máme jak mezi mladými, tak mezi starými. Starší generace má tu výhodu, že si snáze plánuje svůj volný čas a je na to zvyklá. I proto máme starších lidí mezi našimi abonenty docela dost.
U vás, možná více než v kdejakém sportovním klubu, funguje něco, čemu se říká klubismus. Co přesně znamená být členem Klubergu?
Každý rok organizujeme osm večerních akcí a je pravda, že když abonent přijde na všechny koncerty, ve výsledku tvoří část publika takový klub. Ale pak máme ještě Kluberg, což jsou naši podporovatelé – lidé, kterým záleží na tom, abychom dobře a hladce fungovali. Každý měsíc nám posílají relativně malou částku, ale pro nás je ohromně posilující a důležité vědět, že jsou lidé, kterým na nás tak záleží. A pak máme samozřejmě i větší dárce. Pro naše podporovatele pořádáme zahradní slavnost nebo společně vyrážíme na výlety.
Do povědomí veřejnosti jste se zapsali především projektem Hudba k siréně. Jak vznikl nápad pustit se do této série mikrokoncertů a jaká je jeho budoucnost?
O tom projektu jsme diskutovali několik let. Říkala jsem si, že siréna je tak typický zvuk, a proto by to chtělo ji nějak využít. Proč by ji skladatelé nemohli obestavět krátkými skladbami? Taky jsem věděla, že někteří z našich skladatelů se věnují něčemu, čemu se říká zvuková ekologie, takže jsem znala koncept zvukové procházky. Pak už to všechno do sebe nějak zapadlo. Do projektu jsme jako partnera přibrali Český rozhlas, který naše skladby vysílal živě v přímém přenosu na Vltavě. Rozhlas nás také přihlásil do velmi prestižní soutěže Prix Italia, kde jsme vyhráli v kategorii Hudba pro rozhlas. Pro nás je tento projekt jedním z řady těch populárně-edukativních. Je to krátké, často do deseti minut, a to vydrží každý, navíc v poledne. Pro nás to je příležitost, jak hudbu dostat k lidem – na školy, univerzity, výzkumné ústavy… Hráli jsme na koupališti, na střeše Národního zemědělského muzea… Kde jsou lidé a je slyšet siréna, tam můžeme koncert zrealizovat. Nejvíc se nám v poslední době osvědčily střechy, protože ve městě na nich zní hned několik sirén najednou, což je kouzelný zážitek.
Když se podívám do nedávné minulosti, zdá se, že se Berg častěji pouští do divadelních projektů. Jak se zrodil nápad na fúzi se souborem současného tance 420People?
Se 420People jsme spolupracovali již kdysi dávno. První společný projekt jsme dělali v roce 2012, šlo o experiment, kdy hudebníci a tanečníci byli na jevišti společně, přičemž hudebníci se pohybovali a tanečníci zase pomáhali s hudební složkou. Od té doby o sobě víme. A pak do toho vstoupila Sylva Šafková. Té jsme pomáhali s realizací absolventského projektu na AMU, kde studovala choreografii, zároveň ale tančila v baletu Národního divadla, se kterým jsme rovněž hodně spolupracovali. Takže se to celé propojilo, a když Sylva přišla do 420People, oslovila nás s konkrétní představou, ze které nakonec vzešel projekt INspiraCe, kde se inspirujeme slavnou modulární skladbou od amerického minimalisty Terryho Rileyho. To je zrovna jeden z těch projektů, které je kvůli vloženému úsilí záhodno reprízovat.
Umělecký ředitel souboru 420People Václav Kuneš v nedávném rozhovoru pro časopis Reflex mluvil o nutnosti dát si tvůrčí pauzu. O pocitu přetížení umělců v současně nastaveném kulturním prostředí se mluví stále častěji. Jak vy sama bojujete se stresem a tlakem, které na vás kulturní sektor – se všemi svými termíny, závazky, grantovými výzvami – vytváří?
Jsem v podobném věku jako Václav a je pravda, že to na mě taky doléhá. Covid vše umocnil, protože práce nebylo méně, ale více. Něco se muselo přeorganizovat třeba šestkrát – takže máte jeden výsledek, ale šestkrát víc práce. Musím říct, že už taky mám ten pocit, že mi není dvacet a že všechno nezvládnu. Snažím se relaxovat u pohybu – turistika, běžky, příroda. Taky jsem značkařkou tras Klubu českých turistů. Od muziky se snažím utíkat do divadla, k tanci a podobně. Přiznám se, že když už si mám vybrat, tak jdu večer raději na taneční představení než na koncert, protože potřebuji jiné prostředí. Skvělé je, když jdu na akci, kterou neorganizuji. Taky se snažím mít i trochu volného času, třeba už víc než deset let se učím španělsky.
V loňském roce uvedl Berg ve spolupráci s divadelní skupinou Spitfire Company komorní operu Tak tiše až. Za hudbu k ní byl skladatel Slavomír Hořínka nominován na Cenu divadelní kritiky. Proč padla volba právě na něj?
Projekt Tak tiše až je mimochodem už druhá naše spolupráce se Spitfire Company. Ta první vznikla na základě mého rozhovoru s Petrem Boháčem, režisérem Spitfire Company, v čínské restauraci v New Yorku, což je úplně bizarní, ale právě tam jsme se setkali při nějaké konferenci. Řekli jsme si, že by byla škoda nezkusit spolupracovat, a v roce 2016 tak došlo na náš první projekt. Když Petr zvažoval téma, které se pak přerodilo do Tak tiše až, oslovil nás, protože měl pocit, že by tomu pomohl operní tvar. A protože se téma týkalo zneužívání v rámci katolické církve a netušili jsme, kam se vyvine, hledali jsme pro ně zralého skladatele. Slávek Hořínka nás napadl proto, že je věřící, a chtěli jsme, aby tam byla jistá protiváha – pohled na katolickou církev z jiné strany. Nakonec to dopadlo úplně jinak, výsledný tvar je hodně abstrahovaný. Vždy se snažíme téma někam posunout a najít v dialogu všech tvůrců ideální rovnováhu. Přitom se od prvního nápadu často dostaneme někam úplně jinam – důležité zůstává, jen tvar získává jinou podobu. A když je pak výsledek práce korunován nominací na nějakou cenu, je i pro skladatele skvělé vědět, že si jeho práce někdo všiml.
Jeden z vašich pravidelných formátů se jmenuje Slyšet 2x, kdy jednu skladbu odehrajete jeden večer dvakrát po sobě. Co je jeho cílem?
Jde opět o náš popularizačně-edukační projekt, v němž se snažíme navodit lidem podobný zážitek, jaký mají hudebníci při zkoušení skladby. Muzikanti při zkoušení stráví se skladbou dost času, každá část se opakuje a rozebírá. Díky tomu proniknou do hudby mnohem hlouběji a to je přesně cíl projektu Slyšet 2x. Nejdříve zahrajeme skladbu a pak se o ní bavíme, ukazujeme zajímavosti, snažíme se popsat, jak skladatel při komponování uvažoval, kde se dá najít něco, čeho by si posluchači normálně nevšimli, a pak tu skladbu zahrajeme ještě jednou. Teď si uvědomuji, že pro tento formát často vybíráme hudbu skladatelek – teď v dubnu dokonce přijede skvělá italská skladatelka Clara Iannotta.
Mají posluchači pocit, že každé provedení je jiné?
Vždycky je jiné. Už z principu nemůže být provedení identické ve chvíli, kdy máte živé hudebníky a dílo má třeba v sobě komponované určité prvky náhody. A i kdyby se náhodou podařilo sehrát se stejně, tak ve chvíli, kdy posloucháte skladbu podruhé, uslyšíte ji úplně jinak. Všimnete si jiných momentů a právě v pronikání hlouběji je tento formát zajímavý.
Hodně se v posledním roce mluvilo o plánech na novou budovu pražské filharmonie, která by měla stát na Vltavské. Berg při svých vystoupeních nejčastěji pendluje mezi sálem DOX+, Studiem Hrdinů a Divadlem Archa. Nezasloužil by si váš soubor stálé zázemí, anebo vás baví objevování nových a někdy nečekaných míst?
To je dilema. Máme stálou zkušebnu, protože je důležité mít nějaké zázemí. To, že můžeme mít každý koncert někde jinde, nás vybuzuje k určité kreativitě a inspiruje k jiným typům programů. Jasně, vždycky tam nemáme úplně ideální podmínky, akustika takových míst je často složitá. Ale právě to jsou faktory, které nás nutí přemýšlet jinak. Ve chvíli, kdy máte ideální sál, nic z toho nepoznáte. Na druhou stranu jsou skladby, které nemůžete zahrát jinde než v koncertním sále, jinak je můžete zabít třeba zrovna špatnou akustikou. Přemýšlela jsem o tom, jestli bychom se chtěli na celou sezonu přestěhovat do jednoho sálu – a vlastně ani nechtěli. A jestli by to vůbec bavilo naše publikum, nevím. Možnost využít ideální sál by ale byla skvělá. Mít tam třeba takovou rezidenci, jako nám nabídlo Centrum současného umění DOX. Oni za námi přišli ve chvíli, kdy jejich nový sál ještě ani nestál, a nabídli nám, jestli bychom neměli zájem stát se rezidenčním souborem DOX+, což pro nás byla obrovská pocta. Jsme tam opravdu rádi.
Dětství jste prožila na Letné. Máte zde stále svá oblíbená místa?
Na Sedmičce jsem chodila na Základní školu Františky Plamínkové, takže to tady znám jako své boty. Vzpomínám si, že jsme chodili běhat okruhy do Letenských sadů, do kina jsme zásadně chodili do Oka, po škole jsem se občas stavovala v pekařství ve Veverkově, v cukrárně na Dukelských hrdinů, spolužáci a kamarádi bydleli skoro všichni v okolí školy. Dětství mám s Prahou 7 už neodmyslitelně spojené a myslím, že takové prostředí člověka formuje a má pak k tomu prostoru hezký vztah už navždycky.
Eva Kesslová vystudovala housle na konzervatoři a posléze hudební management na pražské AMU. Účastnila se několika zahraničních studijních pobytů – v roce 2002 na Dartington College of Arts, v letech 2005–2006 díky Fulbrightovu stipendiu na New York University a v letech 2007–2010 v J. F. Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu. S Orchestrem Berg je spjata od jeho počátku, původně v něm hrála na housle, následně se stala manažerkou orchestru a od roku 2006 jeho výkonnou ředitelkou.
Orchestr Berg založil v roce 1995 dirigent Peter Vrábel. Jde o unikátní průkopnické těleso, které již více než 20 let zpřístupňuje současnou hudbu širokému publiku. Za dobu své existence objednal a ve světové premiéře uvedl již více než dvě stovky děl. Novou hudbu Orchestr Berg kombinuje také s divadlem, tancem, filmem nebo výtvarným uměním. Uvádí světové i české premiéry, podporuje mladé české skladatele a instrumentalisty, věnuje se edukativním projektům zaměřeným na porozumění zvukům současné hudby dětmi i dospělými. V roce 2021 získal pro Českou republiku po půl století prestižní Prix Italia za projekt Hudba k siréně.