V květnu to bude už šestý rok, co lidem v okolí zastávky Vltavská zpříjemňuje den nejen hudbou, ale i milým úsměvem. Na své pouliční koncerty dojíždí Eduard Ondič vlakem z Kralup nad Vltavou, kde bydlí. „Mám už tady své pevné místo. Nechtěl bych být jinde, lidé mě už tady znají,“ pochvaluje si. Musím mu dát za pravdu. Během našeho rozhovoru ho několik lidí srdečně pozdravilo a do proutěného košíku přihodilo drobný obnos.
Eduard pochází ze Staré Ľubovně na severovýchodním Slovensku. Než začal hrát v Praze, projel díky bratislavské hudební agentuře celou Evropu. Večer hrával na zakázku v restauracích a přes den si přivydělával muzicírováním na ulici. V Bratislavě se vyučil elektrikářem a ladičem, čemuž se věnuje dodnes. Dochází k lidem domů, naladí jim nástroj a často si pak i společně zanotují.
Hudbou byl Eduard obklopený už od dětství. Jeho maminka byla operní pěvkyně a tatínek hrával nejraději na housle a violu. Eduard zvládá všechny typy nástrojů – strunné, foukací i klávesové, nejradši má ale harmoniku. Doma v Kralupech jich má prý plný kumbál. „Mám spoustu kousků, na které se dá normálně hrát. Jiné by potřebovaly malou opravu, celkem jich mám už kolem čtyřiceti,“ popisuje Eduard a spouští novou melodii.
Jeho druhým nejoblíbenějším nástrojem je klavír, na který si občas po večerech zahraje v kavárnách, nejraději ale hraje přímo na ulici. Z Kralup vyjíždí už kolem půl sedmé ráno. Když počasí nepřeje, zůstává doma. „Ale když se tu pár dní po sobě neukážu, už si o mě lidi prý dělají starosti a hned se ptají, kde jsem byl,“ líčí Eduard starostlivost místních.
Oblíbenou písničku nemá a za nejlepší hudebníky považuje Maďary. „Mají hudbu v sobě jako já,“ říká s úsměvem a na svém telefonu mi ukazuje videa svých vystoupení – v restauracích, na Andělu v Praze nebo v Piešťanech. Právě s maďarskými hudebníky hrával kdysi na Andělu, ale časem místo opustil. Hraní tam mu přišlo neosobní. „Spousta lidí chodila kolem, ale nikdo nikoho neznal. Tady to je jiné,“ pochvaluje si.
Sedmička mu ovšem kromě radosti z hudby a milých lidí přinesla i nepříjemnost. „Jednu z harmonik jsem si sám upravil na elektřinu a pojmenoval ji Ajda. Jeden čas jsem si ji nechával ve skříňkách na holešovickém nádraží, abych ji každý den nemusel vozit s sebou, ale vymstilo se mi to. Už tři harmoniky mi za ten čas, co tady hrávám, ukradli.“