Pamatujete si na svoji první divadelní roli?
První opravdovou roli si nepamatuji. Ale vzpomínám si, že v mateřské školce jsme na besídce hráli pohádky O dvanácti měsíčkách, kde jsem byla Maruška, a Sněhurku. A protože jsem byla oproti ostatním velká, tak jsem hrála právě ji a další děti hrály trpaslíky. Pak už jsem si v pohádce kladnou roli nezahrála.
Kde začala vaše cesta k divadlu?
Moje maminka je učitelka češtiny, takže u nás knížky, povídání a recitování byly takřka na denním pořádku. A mne to jako holku hodně bavilo. Recitovala jsem odmalička, pak jsem začala chodit na dramaťák na zušce. Divadlo jsem po gymnáziu chtěla studovat i na vysoké škole. Doma mi ale bylo řečeno, že nejprve pořádné povolání a až pak komedianti. Šla jsem tedy studovat filozofickou fakultu, obor český jazyk a historie. Když jsem se později na DAMU hlásila a nedostala se, měla jsem najednou pocit, že k divadlu už nechci. Ale dopadlo to tak, že se za rok otevírala Vyšší odborná škola herecká. Vzala jsem to jako poslední možnou příležitost, jak se k divadlu dostat. Složila jsem přijímací zkoušky a učila mě Libuška Švormová, Petr Kostka, Carmen Mayerová a jiní, byli to úžasní lidé a doba. Tehdy jsem také pracovala ve Svobodném slově jako divadelní recenzent. V novinách jsem stačila vynadat s drzostí svého mládí lidem jako Vlasta Chramostová či Jan Skopeček a měla jsem pocit, že přestup na „druhou stranu“, na jeviště, už není možný a že si divadlo nechám jako krásný koníček.
Přesto jste u divadla zůstala naplno…
Postupem času jsem pochopila, že to možné je, a ve třiceti jsem nastoupila k divadlu na plný úvazek. Učila jsem, hrála, moderovala. Svého času se mě někdo ptal, jestli bych neměla dělat jen jednu věc, jestli se zbytečně nerozmělňuji. Ale já ke svému životu potřebuju všechno. Jedno mě nabíjí pro to druhé, druhé pro třetí. Když jsem zkusila jednu dobu jenom učit, měla jsem pocit, že jsem vyhořelá, unavená, a nešlo to. Potřebuji mít všechny činnosti propojené. Ty korálky musí být zkrátka tři.
Jak se přihodilo, že jste v osmnácti založila svůj vlastní divadelní soubor?
Na dramaťák jsem chodila k paní Soně Pavelkové, mamince Ondřeje Pavelky, a ta mi to tak trochu předpověděla. Řekla, že jsem šikovná holka jak na hraní, tak i na učení a že to budu dělat dobře. V pionýrském oddíle, který jsem tehdy, ač jsem nebyla plnoletá, vedla, jsme hráli divadlo. A zřejmě vůbec ne špatně, protože jsem dostala nabídku od tehdejší ředitelky dnešního Domu dětí a mládeže Prahy 7 Věry Útratové abychom přešli pod křídla DDM. Stalo se a Ty-já-tr byl na světě. Byla to úžasná doba a já na paní ředitelku a další kolegy moc ráda vzpomínám. Z dvanácti lidí se náš soubor postupně rozrostl až na 300. Jsem ráda, že s některými jsem po té cestě kráčela, bylo to velké vzájemné obohacení. Ovšem kvůli trvalejším nedobrým vztahům se současným ředitelem DDM, který působil ve funkci 24 let bez konkurzu, jsem se v létě rozhodla po třiceti letech práce dát výpověď. Z prostoru Divadla Radar se mnou odešel i kompletní dětský výběrový soubor Ty-já tru ve věku ZŠ.
Jak to v novém prostoru Letky v Letohradské ulici funguje?
Dva dny v týdnu tu patří jen divadlu. Dopoledne pravidelně hrajeme dětská představení pro školy, odpoledne máme dětský divadelní soubor a večer hrajeme pro veřejnost. Nejen Ty-já-tr, ale i další soubory. Chceme, aby prostor Letky byl otevřen zajímavým divadelním počinům. Je to multikulturní prostor, ač někdo tím slovem opovrhuje. Působí tu třeba seniorský klub Sen, na programu najdete promítání filmů, koncerty, workshopy, přednášky a další akce. Na Letce mne baví i to, že jde o nový, čistý prostor, kde pořád něco vzniká. Jaké si to během tohoto roku uděláme, takové to budeme mít. Jsem v roce nula a těším se na vše nové a zajímavé.
Zároveň svá představení hrajete i jinde…
To ano. Interaktivní představení Peníze nerostou na stromech je o finanční gramotnosti; je určené pro děti od druhého stupně ZŠ a hrajeme ho i v dětských domovech či v azylových domech pro matky s dětmi. Dostali jsme také nabídku hrát ve věznicích České republiky. Já už jsem ve vězení s kolegy hrála. Když se tam dostanete, je to už v pohodě, ale projít těmi mřížemi je poněkud depresivní. Na zájezdech hrajeme i všechna naše další představení – Blatného, Dědečka i Causu. A rádi.
Máte v souboru nějaké tradice?
Tradiční je v Ty-já-tru zcela určitě Putování s huculem. Více než dvacet let putujeme od vesnice k vesnici s povozem taženým dvěma koňmi, hrajeme divadlo a dobrovolné vstupné, které vybereme do klobouku, pak darujeme na charitativní účely. V minulém roce to bylo 17 174 Kč a 2 eura a peníze dostala organizace Helppes. Nejmladší účastnice posledního putování byla v první třídě a nejstarším bylo přes dvacet let. Starší pomáhají těm mladším, a jak soubor stárne, předává se tradice. Letos to zřejmě bude trochu jiné. Zúží se věkové rozpětí, i když všichni starší účastníci z Radaru vědí, že jet mohou i potom, co nejsme jeden soubor.
Dětem se věnujete už řadu let. Jaké jsou podle vás dnešní děti?
Dnešní děti jsou v něčem otevřenější, akčnější, ale také se jim zkracuje doba, kdy jsou jen dětmi. Díky moderním technologiím se dostávají k informacím, které ještě nejsou určeny pro jejich věkovou kategorii. Chybí více času na čtení a společné povídání v rodině. Na druhou stranu znám teenagery, kteří ze zásady píšou dopisy a pohledy a odmítají Facebook. Ten jsem si já naopak na stará kolena kvůli práci před pár lety pořídila. (smích)
Kdo přichází s náměty na inscenace?
To je různé. V dramaťáku děti náměty nosí samy, diskutujeme, společně vybíráme. Letos si shodou okolností oba soubory vybraly texty Karla Čapka. U dospělých je to trochu jiné. Mám ráda české lidové písničky a také mám pocit, že se lidová písnička vytrácí z povědomí dětí a rodin. Přitom je krásná a patří k národnímu kulturnímu bohatství… a byl tu námět na inscenaci Dědečku, prosím, písničku. Chceme s dětmi v mateřských a základních školách muzicírovat – společně si zazpívat, doprovodit se na hudební nástroje od maminky z kuchyně. U inscenace Z(a)tracený Blatný přišla s nápadem Eva Hadravová, která se mnou v Ty-já-tru působí i jako pedagog spolu s Josefem Kovářem. Byla to její touha. Ivan Blatný je její nejoblíbenější básník a mne pro tohle téma plně získala. Scénář jsme si psaly samy. Vyprávíme Blatného životní příběh a ne jen jeho verše. Můj muž si s námi doma užil, většinu scénáře jsme napsaly u nás a Petr nám zajišťoval skvělý catering. (smích)
Váš manžel ale v divadle také působí…
Můj muž zajišťuje produkční a finanční stránku. Já jsem ten kreativec, (smích) ale bez Petra by to nešlo. Není v silách jednoho člověka zvládnout vše. A druhá věc je, že každý umí něco. Petr by si nemohl stoupnout na jeviště, a když já budu dělat finance, špatně to skončí. Nutno říct, že právě představení Peníze nerostou na stromech o finanční gramotnosti byl Petrův nápad.
Takže krásná symbióza…
Zcela určitě. Máme malého syna, a i proto je potřeba si práci rozdělit.
S představeními jezdíte i do zahraničí…
Ano. Představení Ententýky a Endele vendele, které režíroval ještě geniální muzikant Pavel Jurkovič, jsme s kolegy hráli v řadě českých škol v zahraničí. Máme sježděnou prakticky celou Evropu. Hráli jsme několikrát i na turné ve Spojených státech amerických, v Dubaji či v Káhiře přímo u Nilu. Teď jsou nabídky i pro další inscenace.
Jak vás tam přijímají?
V zásadě vřele. Další závisí to na tom, jak daleko jsme od Čech, jak často se naši diváci mohou setkat s českým jazykem. Ve Filadelfii jsme s Ententýky, inscenací, která je primárně určena pro děti prvního stupně, zažili pubertální kluky, kteří s napětím poslouchali pohádku O pejskovi a kočičce. To by se nám v Praze stát nemohlo. Představení v zahraničí jsou krásná dobrodružství.
Jak vidím, tak aktivit máte spoustu…
Určitě. S dramatickou výchovou začínám již od čtyřletých mrňousků. Když jsem s touto výukou před mnoha lety začínala a byla jsem jedna z prvních, dívala se na mne spousta lidí jemně řečeno s despektem. Teď už jsou kroužky dramatické výchovy i v mateřských školách. Jen si rodiče nesmí myslet, že dramaťák primárně vychovává budoucí divadelní a filmové hvězdy. Hlavní role dramatické výchovy je v tom, aby se dítě naučilo komunikovat, nebálo se vyjádřit svůj názor, umělo mluvit a vyjádřit myšlenku. A to je důležité, ať už dítě bude herec, prodavač, nebo zedník. Nejstarší člověk, se kterým ve svém životě přicházím pracovně a nutno říct, že nyní i přátelsky, do kontaktu, je 92letá dáma. Pro seniorský klub Sen v Letce také jednou za 14 dní připravuji přednášku, takovou všehochuť zajímavých věcí. Přijít může každý. Další seniorskou aktivitu mám na ZUŠ v Šimáčkově ulici, kde funguje Akademie kultury a umění pro seniory hl. města Prahy. Senioři si mohou zdarma vybrat nějakou uměleckou aktivitu a tři roky se v ní naplno vzdělávat. Vedu právě seniorský dramaťák. Velice tuhle aktivitu oceňuju, ale přijde mi, že na magistrátu nedomysleli jednu věc: za tři roky studia se vytvoří přátelské vazby, kolektiv se stmelí, jenže po třech letech musí seniorští studenti svoji aktivitu ukončit. Asi by bylo ke zvážení nelpět na tříletém cyklu nebo dát možnost absolvovat jej znovu. Pravidelná aktivita je pro lidi v pozdějším věku velmi důležitá. Je to, jako když malému dítěti dáte lízátko a ono řekne, že je výborné, že ho chce, a vy mu jej pak seberete. Ochutnal jsi, ale stačí.
Co tedy senioři a divadlo? Jaké to pro ně je?
Hodnota je nejen umělecká, ale senioři si také cvičí paměť, zůstávají v pohybu a společenském kontaktu. Samozřejmě si musím při hodinách dávat pozor, abych nehnala paní, která má hůlčičku, do velké pohybové aktivity. Snažím se vycházet z jejich možností, které se ale snažím posunout alespoň o kousek dál. Předloni jsme na jedné akci hráli pásmo z básní Pavla Šruta, Daniely Fišerové a Jiřího Dědečka. Publiku, které bylo o tři generace mladší, se to představení velmi líbilo a aplaudovalo ve stoje. To jste pak měla vidět, jak byli naši herci šťastní a já s nimi. Teď připravujeme inscenaci o krásách českého jazyka.
Asi jste ráda, že jste nezůstala u divadelních recenzí…
Teď už ano. Když jsem v pětadvaceti psala kritiky, ne vždy jsem si plně uvědomovala, co poctivé práce za vznikem inscenace stojí. Myslím si, že změny v mém životě přišly v pravý čas. Ve třiceti jsem se rozhodla, že skončím v novinách a půjdu dělat divadlo. Teď mi je padesát a je tu další změna. Odešla jsem z takzvané zajištěné budoucnosti a pracuji na svoji vlastní pěst.
Chodíte ještě vůbec ráda do jiných divadel?
Ano. Navíc to mám tak trochu i v popisu práce. Jsem totiž členka činoherní komise Ceny Thálie. Byly doby, kdy jsem za rok viděla i 70 představení po celé republice. Poslední dobou si už víc vybírám, na co půjdu, ale chci být ve výběru hereckých výkonů zodpovědná, nechci přehlédnout nějaký výkon, který by byl Ceny Thálie hoden. Rozhodně to není tak, jak mnozí mají pocit, že si členové komise zajdou na tři představení v Praze a je hotovo.
A co sedmičková divadla?
Nejvíc chodím do Studia Hrdinů a do La Fabriky, sice víc nárazově než systematicky, protože ne vždy se svým provozem trefím do jejich programu. Mám ráda i pohybové a taneční divadlo, sama jsem řadu let tancovala, takže zajdu i do Studia ALTA, ale to nám v Praze 7 bohužel končí.
Máte vlastně velkou výhodu, že do práce do Letky to máte opravdu jen pár ulic…
Mám to takhle celou dobu. Řadu let jsem chodila do práce dolů z kopce a z práce nahoru. Teď chodím nahoru a z divadla dolů z kopce. Což je vlastně ve večerních hodinách výhodnější. (smích)
Jak se vám na Sedmičce líbí?
Je tu spousta nových příjemných míst, ať už jsou to kavárny nebo obchůdky. Z jednoho z nich máme do představení o Blatném dokonce na dobré slovo půjčené designové brýle pro postavu Medy Mládkové. Jsou tu dva krásné parky, kam ráda chodím – za sportem, na procházku či si posedět u skleničky dobrého vína. Jsou tu divadla, galerie, dobré školky a školy. Do historického centra jen pět minut. Zkrátka je to tu dobrá adresa.
Jste tady spokojená?
Jsem, neměnila bych. Na Sedmičce jsem se narodila. S oblibou říkám, že na tenisových kurtech na Štvanici. Nebylo to tím, že by maminka byla velká sportovkyně, ale mou porodnici zbořili a na jejím místě postavili tenisové kurty. S malými výjimkami jsem tady celý život bydlela. Jan Werich říkal, že člověk je doma tam, kde hrával kuličky. Tak já jsem doma tady. Člověk za ta léta také vidí, čím Sedmička prošla, jak se vyvíjí a jak funguje dnes. Ano, člověk může nadávat a můžou se mu nějaké věci nelíbit, ale všude je něco. A není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Protože co člověk, to názor, a pokud se budeme hádat, tak je to na nic. Vzájemný respekt platí v rodině, v malé i velké politice. Nemusíme spolu souhlasit, ale být k sobě slušní a respektovat se.
Dramaťák
Dětský divadelní soubor Ty-já-tr pořádá dramatickou výchovu v pondělí a ve čtvrtek v Klubu Letka. Více informací na emailu: radkatesarkova@volny.cz.
Mladší skupina (1. stupeň ZŠ) 14.30–16 hodin
Starší skupina (2. stupeň ZŠ) 16–17.30 hodin
www.ty-ja-tr.cz
www.facebook.com/divadelnispolektyjatr
Radka Tesárková (*1969) vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy český jazyk, historii a divadelní vědu. Rovněž je absolventkou Vyšší odborné školy herecké. Jako novinářka pracovala ve Svobodném slově, ČTK a v časopisech Naše rodina a Mladý svět. Založila divadelní spolek Ty-já-tr, kde dodnes působí jako umělecká šéfka a pedagožka, a folklorní spolek Bejvávalo. V současné době hraje i v Divadle Viola. Je členkou činoherní komise Cen Thálie a též moderuje. Od Prahy 7 získala ocenění za trvalý kulturní přínos městské části.