Co vás přivedlo k loutkám?
Můj tatínek mě jako malého chlapečka vodil do divadla Říše loutek na představení a od té doby jsem si loutky zamiloval. Když jsem byl větší, chodil jsem na představení sám, byl jsem plný nadšení. Jednou o přestávce v předsálí mě oslovil jeden pán a zeptal se: „Tak co, jak se ti to líbilo?“ A já povídám: „Moc se mi to líbilo! Já studuji řezbářství a sem chodím, protože miluju loutky.“ „Tak ty studuješ řezbářství? Tak to já tě představím našemu mistru Suchardovi, třeba bys mu mohl pomáhat,“ odvětil a zavedl mě do zákulisí, kde mě představil Suchardovi. Křičel mu do ucha, protože on byl silně nedoslýchavý. Sucharda nedělal dlouhé cavyky a povídá: „Chop se práce a můžeš hned začít pomáhat.“ Až později jsem se dozvěděl, že ten pán, který mě tehdy oslovil, byl Vláďa Šmejkal, autor a režisér Říše loutek. Dodnes přemýšlím, jestli to tehdy byla náhoda, nebo spíš osud.
Jakými profesemi jste si v Říši loutek od té doby prošel?
Vším možným. Začal jsem obsluhou boďáčku, což byl reflektůrek, kterým se sledovaly hlavy loutky. Tím prošli všichni nováčci. Pak jsem loutky začal vodit a taky vytvářet. Nejvíc marionety, ale také třeba javajky – hůlkové loutky. No, a samozřejmě jsem i mluvil, a to i ženské role, například vetešnici: „Polez ven, cukroušku.“ (předvádí) To jsem využíval své hlasové dispozice.
Kdy jste si vyrobil svou první loutku a co to bylo?
Mám ji dodnes uschovanou, byl to takový obtloustlejší pán, vymodeloval jsem to z hlíny, nechal uschnout a vodovkama okoloroval. No malej kluk. Suchá hlína, hlavička, ruce, nohy, sám jsem si to oblékl. Otec mě totiž brával i na Hurvínka. Skupův soubor se na stálo do Prahy přesunul až po válce, do té doby hostoval, tady na Letné hrávali třeba v kině Oko. Ovlivnil mě tehdy Skupův výtvarník Jan Vavřík-Rýz. Dodneška je ta loutka u mě jako poklad, i když už má prstíčky ulámaný.
Učil vás někdo vyrábět loutky?
Neučil. Na žižkovské škole řezbářství, tam jsme třeba vyřezávali reliéf podle sádrového modelu. Takže nikdo mě to neučil, ale ta řezbářská škola byla důležitá. Dodneška slyším toho Vláďu Šmejkala, jak byl nadšený, když jsem řekl, že studuju řezbářství.
Jak moc je vlastně zdejší loutkářská tradice unikátní?
Československo bylo považováno za loutkářskou velmoc. V Říši loutek byla založena UNIMA (Mezinárodní organizace loutkářů – pozn. redakce), vznikla tu první vysoká loutkářská škola, měli jsme Skupu, to byl fenomén, takových moc nebylo. V okolních zemích ta tradice není o nic mladší, ale čím je Česko unikátní, je počet amatérských divadel, před válkou jich bylo registrováno přes 3000.
Vy jste nikdy nepomýšlel na kariéru v profesionálním souboru?
Jednou jsem na Vinohradech potkal Josefa Skupu, zastavil se a řekl: „Hele, kdybys nebyl v té Říši loutek, hned bych tě vzal.“ Tehdy jsem mohl říct, tak já teď půjdu ke Skupovi, ale já jsem v té Říši loutek zůstal.
Co vás tam tak drželo?
Určitě měl na to vliv můj tatínek, se kterým jsem tam sedával, a pak se mně už jako divákovi v Říši loutek strašně líbilo to prostředí – rondokubismus, malovaný strop, zlaté tapety na stěnách, na balkoně tři Suchardovy reliéfy. Původně divadýlko hrávalo tady na Letné. Ve škole na rohu Korunovační a Sládkovy ulice byla zrušená kaple dívčí měšťanské školy, právě tam hrál Sucharda své první hry. A protože jeho divadlo bylo jedno z nejlepších, tak získalo prostor v nově vzniklé městské knihovně. Tam dodneška visí v předsálí původní souborový prapor z Letné. Koho to zkrátka políbí a vleze tam, tak odtud už neodejde.
Říše loutek, podobně jako celá řada dalších loutkových souborů v Česku, byla a je amatérským spolkem. Jaká byla atmosféra v souboru?
No, někdy docela ostrá… (směje se). Ony to byly a stále jsou vlastně takové rodinné klany – rodiče to začali, děti a vnoučata pokračovaly a tak to jde až dodneška. A podobně jako v rodině, ne vždycky si se všemi členy padnete kolem ramen. Ale jo, pomáháme si.
Celou řadu her jste i režíroval. Snažili jste se o určité politické angažování?
Vůbec ne. Říše loutek má hlavně dětský repertoár a snaží se, aby děti vedla k etickým normám. Tehdy se ale politika hledala za lecčíms. Pamatuju si, jak jsme v dobách tvrdé cenzury obecně vzhlíželi ke Slovensku, že je tam volněji. Pak jsme tam hostovali s naším Donem Šajnem, jedním z mála představení pro dospělé. Tam byly takové spojováky inspirované církevními chorály. A tak jsme zpívali a slovenští kolegové na nás: „Prosím vás, vy tohle smíte?“ Nebo jsme nastudovali pohádku Labutí princ. V jedné scéně tam vojska přepadnou sousední království a na horizontu se objevily skupiny vojáků, no a bylo jich zrovna pět. A protože to bylo krátce po srpnu 1968, hledali v tom lidi narážku na politickou situaci. Nás to vůbec nenapadlo, dělali jsme prostě kompozici takže asi taková politika se dělala.
Máte představu, kolik jste za svůj život vyrobil loutek?
Asi tak tři sta padesát, ale nevím, nikdy jsem to nepočítal. (Podle informací z Říše loutek to bylo 527. Kromě toho má Koubek na svém kontě nedohledatelné množství loutek pro svá sólová čísla, sériovou výrobu či jen pro své vlastní potěšení, pozn. redakce) Já na rozdíl od profesionálních výtvarníků, kteří loutku navrhnou a nechají ji vyrobit v dílnách, jsem si svoje loutky dělal kompletně sám. Velmi důležitou pomocnicí mi byla Suchardova sestra Mirina, profesorka na škole pro ženská povolání, která šila kostýmy. S tou jsem byl báječně sehraný. Později mi kostýmy šila maminka, která byla švadlena.
A vaše nejmilejší loutka?
Asi Kašpárek.
Vím o vás, že jste se přátelil s malířem Janem Zrzavým…
To byla taky taková náhoda. Chodíval jsem do Koruny na Václavském náměstí do bufetu a tam jednou byl stranou jeden pán a lžičkou usrkával kafíčko a já viděl, že je to Zrzavý. Tak jsem se odvážil, představil jsem se mu a on říkal, tehdy a tehdy vás budu čekat. Tak jsem za ním přišel na Zámecké schody, kde bydlel, a tam jsme si padli do noty. Mohlo to skončit rychle, ale já byl vlezlý a řekl jsem: „Mistře, můžu zase přijít?“ No a tak se to zlepšovalo, upevňovalo a takhle jsem poznal Jana Zrzavého.
Vy jste mu tehdy udělal bustu stejně jako malíři Švabinskému.
Od toho jsem původně chtěl podpis. Jeho dcera Zuzana tehdy všechno hlídala, a tak jsem se s ní domluvil a Švabinského navštívil. „Mistře, mně se líbí vaše hlava,“ řekl jsem mu tehdy a on mi dal nějaké své fotky a pak povídá, že by mi třeba i poseděl. Zuzana tehdy spráskla ruce, no tohle se ještě nestalo, že by si někdo takhle získal jeho přízeň. Švabinský mi tedy seděl k portrétu. Po každém sezení se u té hlavy zastavil a roztřesenýma rukama mi ukazoval: „Tadyhle mám takovou bradavičku,“ takový to byl detailista, vždycky to korigoval. Hotový portrét pak pateticky komentoval zvoláním „Vzniklo dílo!“ Zrzavý, ten když jsem skončil, tak se na tu hlavu ani nepodíval, musel jsem za ním jít a zeptat se ho: „Mistře, jak se vám to líbí?“ „No, jsem to já, no,“ odvětil. Jeho hospodyně mi později říkala, že to byla vlastně velká pocta, protože on prý nikdy za nic nikoho nepochválil.
Od kdy žijete v Praze 7 a jak se vám tu líbí?
V Praze 7 žiju od roku 1931, co jsem se narodil. Můj otec získal coby zaměstnanec ministerstva financí byt v domě z roku 1930, v tom bytě bydlím dodneška. Moc se mi tu líbí, já jsem tady tak zvyklý, že když jdu někudy jinudy, třeba jen na druhou stranu Kamenické směrem k Akademii, tak už mi je to tak nějak cizí, ten kout na začátku Kamenické, to je zkrátka takový můj rajón.
Říše loutek oslaví koncem letošního září 95 let. Co byste divadlu popřál?
Aby se mu dařilo a aby to alespoň do té stovky dotáhlo.
Bohumír Koubek se narodil 8. listopadu 1931 v Březových Horách u Příbrami. V letech 1946–1949 studoval řezbářství a později plastiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Josefa Wágnera. Od roku 1947 je členem divadla Říše loutek v Praze, v letech 1957–1971 byl jejím uměleckým vedoucím. Pro divadlo vytvořil desítky výprav, ztvárnil řadu rolí, nastudoval řadu sólových loutkohereckých výstupů a působil jako pedagog na loutkářské katedře DAMU. Coby sochař portrétoval například M. Švabinského, J. Zrzavého, V. Suchardu, vytvořil pamětní desky (Dr. Jindřicha Veselého v Bavorově, UNIMA v Praze, Říše loutek v Praze, R. R. Hofmeistera v Rožmitále pod Třemšínem, J. Zrzavého v Krucemburku), křížovou cestu v Poděbradech, madonu v Hovorčovicích a další drobné a užité plastiky.