Po třicetileté válce vstává Praha pozvolna z popela. I na Štvanici znovu obnovují svá políčka drobní pěstitelé zeleniny. Život se vrací také do obou obcí na březích Vltavy proti ostrovu – v Bubnech se opravuje kostel sv. Klimenta, ve Špitálsku (Karlíně) pak tamější kostel sv. Pavla. Na ostrov opět míří i bohatí Pražané za svou oblíbenou kratochvílí – lukostřelbou. Poklidný život v barokní Praze významným způsobem narušuje epidemie moru na jaře 1680. Nemoc kosila Pražany po desítkách denně, nejpostiženější bylo Židovské Město. Zdejší obyvatelé byli odsunuti za městské hradby do speciálního tábora a podobný osud čekal i pražskou vojenskou posádku. Koncem května odtáhli vojáci na Štvanici, kde si zbudovali improvizovaný tábor. Navzdory této „karanténě“ zemřely stovky vojáků, navíc nakazili i zdejší rybáře a jejich rodiny. Obětí bylo nakonec tolik, že hřbitov u kostela sv. Pavla nedostačoval a bylo nutné zřídit zvláštní hromadné hroby. Odhaduje se, že mor tehdy zahubil osm tisíc lidí, zhruba čtvrtinu obyvatel Prahy.
V druhé polovině 17. století začalo do Čech pronikat divadlo, Prahu tehdy každoročně navštěvovaly divadelní společnosti ze zahraničí. Představení měla, v duchu tehdejší barokní zbožnosti, zejména náboženský obsah a byla určena především nobilitě, tedy nejvyšším společenským vrstvám. O povyražení měla ovšem zájem i nižší společenská vrstva, měšťanstvo. Této poptávce vyšli koncem 17. století vstříc podnikatelé, kteří inspirováni podobnými atrakcemi ve Vídni přivezli do Prahy zápasy zvířat, takzvané štvanice, které se v letních měsících odehrávaly v otevřených arénách. Pro tyto zábavy bylo vyhrazeno místo poblíž tehdejší Poříčské brány (na Těšnově). Kvůli stížnostem na hluk se však město rozhodlo přesunout tyto aktivity na ostrov Velké Benátky, k čemuž došlo pravděpodobně na samém počátku 18. století. Vznikla zde dřevěná aréna, jakási předchůdkyně dřevěných divadel známých z druhé poloviny století.
Kresba Svačina na Štvanici od malíře Karla Postla z prvních let 19. století
Válečná „trilogie“
Ostrov a jeho obyvatele i nadále ohrožovaly poměrně časté povodně. Téměř úplnou zkázu však přinesl Štvanici až vojenský vpád – konkrétně spojených sasko-francouzsko-bavorských vojsk v rámci války o dědictví rakouské v roce 1741. Při rozhodujícím útoku na město 24. listopadu využily saské jednotky bubenský brod a přes Štvanici postoupily na pravý břeh řeky a dále do města. Rok trvající okupace zanechala na ostrově i v okolí velké škody, během tuhé zimy na přelomu let 1741 a 1742 použili tábořící vojáci velkou část zdejšího stromového porostu jako topivo: „Na ostrově Štvanici, Špitálsku a v král. oboře u Buben nezůstal ani jediný strom, a když již žádného stromoví k palivu nebylo, francouzští vojáci vrhali se na příbytky obyvatelstva, v nichž ani třísky dřevěné nezbylo. Takž vzala za své na Štvanici všecka stavení tamní, nejvíce ze dřeva postavená, zničena jest též ohrada pro štvanice a střelnice tamní, stržen mlýn nad přívozem k Bubnům – slovem ostrov zůstal dokonale pustý a holý, stejně jako veškeré Špitálsko a planina u Buben.“
Aby toho nebylo málo, Pražané si pobyt cizích vojsk zopakovali hned o dva roky později, kdy hlavní město čelilo obléhání pruských vojsk. I tehdy posloužil nepřátelům brod přes Štvanici a procházející vojska na ostrově dokonala zkázu, spálila dokonce dva dřevěné mostky vedoucí na ostrov a spojující jeho jednotlivé části.
Obě války způsobily Praze obrovské finanční ztráty, a proto byla obec donucena prodávat svůj majetek. V první fázi se dražby obecního majetku ještě Štvanice netýkaly, nicméně po další válce, jež vešla do dějin pod názvem sedmiletá, už finančně vyčerpanému městu nic jiného nezbylo. Tento konflikt navíc přinesl těžce zkoušenému ostrovu další zkázu – když Prusové v roce 1757 utíkali z Prahy, zapálili oba teprve nedávno obnovené mosty a všechna zdejší stavení.
V květnu 1759 byla Štvanice nabídnuta do dražby, do které se přihlásili dva zájemci – nájemce zdejšího hostince Antonín Metzerod a majitel bělidla (dílny na bělení prádla) Kryštof Faber. První jmenovaný nakonec z dražby odstoupil, a ostrov tak za 1100 zlatých připadl Faberovi. Šlo o takzvaný emfyteutický prodej, kromě kupní ceny musel majitel hradit roční nájem. Kupujícímu připadlo i právo lovit ryby na ostrově nebo provozovat přívoz. Ze smlouvy ale vyplývaly také povinnosti – nový majitel ostrova se zavázal odebírat pivo do zdejšího hostince výhradně z obecního pivovaru v Libni, musel také zajistit obyvatelům Prahy svobodný přístup na ostrov a zdarma převážet obecní zřízence i řemeslnickou chasu. Jedno ustanovení smlouvy se týkalo i štvanické střelnice – bylo přísně zakázáno používat při střelbě kulí, „neboť prý střelbou takovou škodí se často lidem i dobytku v okolí ostrova a král. lodím solným po řece plujícím“.
Krvavá zábava
Faber se snažil vrátit ostrovu jeho bývalý lesk – obnovil střelnici a cirkus pro štvanice, provozoval hospodu, u které zřídil kuželník. Ani tak se mu ale příliš nedařilo – v roce 1772 poslal na magistrát žádost o odpuštění nájmu, kterou odůvodňoval škodami, jež způsobily povodně. Není známo, jak dlouho ostrov Faber udržel, jisté je, že v posledních dekádách 18. století se majitelé ostrova poměrně rychle střídali. Každopádně nejvíce sem Pražany lákaly akce, které daly ostrovu jméno, tedy štvanice. Dobové svědectví o průběhu těchto štvanic přinesl koncem 19. století časopis Zlatá Praha. Otiskl vzpomínku neznámého poutníka z Pardubic, který Prahu navštívil v roce 1783: „Zábav mají Pražané mnoho… jindy chodí na Štvanici, kde se štvaní zvířat odehrává. Podivné toto vyražení chtěl jsem také během svého pobytu prožíti. Jednoho dne spatřil jsem u mostu ceduli, na níž vymalována byla zvířata mezi sebou zápasící. Nahoře bylo napsáno: Dnes je Štvanice! I pospíchal jsem v určitý čas na ostrov, kde se divadlo odbývati mělo. Při vstoupení spatřil jsem dosti velké okrouhlé divadlo o dvou patrech, které bylo naplněno lidstvem vyššího i nižšího stavu. Dříve než divadlo započalo, zazněla turecká hudba a brzy nato dal štvací mistr prásknutím biče znamení, načež zvířata do divadla vpuštěna byla. Byl to býk a dva psi. Na jedné straně divadla stál hastroš, jenž dole připevněn byl olovem. Jakmile býk jej spatřil, hnal se naň a probodl ho rohama. Psi roztrhali pak uši ubohému zvířeti, které strašně řvalo. Při tomto hrozném pohledu počalo veškeré obecenstvo v pravém slova smyslu jásati. Nato uvázali býku provaz kolem rohů a odvedli jej padacími dveřmi. Nedlouho nato objevil se zubr, divoké prase a osel. Poslední běhal kolem a křičel tak pronikavě, že mně až uši zaléhaly. Divoké prase a zubr zápasili nějaký čas s sebou, konečně ale probodl pacholek prase oštěpem a tímto divadlo skončilo.“
Aktéry krvavých zápasů byla i další zvířata – například medvěd, který bojoval s loveckými psy. Jak naznačuje anonymní pamětník – hlediště arény mělo dva patra, do dolního platili dospělí dva krejcary, děti polovinu. Do horního patra, kde byly improvizované lóže, mířili zámožnější diváci, za místo se platilo 7 krejcarů. Pro srovnání: koncem 18. století se denní mzda nádeníka pohybovala mezi 20 a 30 krejcary. Velký zájem o tato představení nenarušily ani občasné „nehody“, kdy se některé zvíře dostalo mimo arénu do hlediště. Přímým účastníkem jedné z těchto nešťastných událostí byl údajně i nejvyšší purkrabí Českého království hrabě František Václav Štampach. Někdy dokonce vyděšené zvíře prchlo z arény na ostrov, kde muselo být odloveno. Krvavá „zábava“ byla nakonec zakázána císařským dekretem v roce 1805.
Zánik brodu
Ani v 18. století se Štvanici nevyhnuly povodně, největší zřejmě v roce 1784, kdy koncem února při tání ledů vystoupila voda devět loktů (to jest asi 5,4 metru) nad běžnou úroveň. Ledové kry se tlačily na dřevěný most a jeden z jeho pilířů, na kterém stál strážní domek, tlak nevydržel a zřítil se. V troskách zahynuli čtyři vojáci. Když voda opadla, současníci líčili zkázu následovně: „Ostrov Štvanice byl zcela zničen, neboť ze všech tamních stavení zůstal jen kus hostinské budovy, obyvatelé tamní, jichž bylo celkem 23 osob, dílem na střechách, dílem na stromech sedících, byli takřka polovičním zázrakem zachráněni.“ Silný proud vymlel hlavní rameno u ostrova natolik, že se hloubka dna dostala na stejnou úroveň jako jinde v řečišti. Když pak v létě téhož roku bylo ve Vltavě tak málo vody, že říční koryto prakticky vyschlo, nechala pražská obec odkopat i nánosy na mělčině podél ostrova. Tak zmizely i poslední pozůstatky starodávného brodu.
Velká voda přinesla vždy na Štvanici množství dřeva. Fotografie z osmdesátých let 19. století