Velké Benátky
Jakkoli nám to možná přijde zvláštní, ještě v polovině 19. století nebyla Štvanice jednolitým, kompaktním ostrovem, jak ji známe dnes. Na řece mezi Holešovicemi a Karlínem se rozkládalo několik ostrůvků oddělených přirozenými říčními kanály (odtud zřejmě pochází pojmenování Velké Benátky). Tyto ostrovy měly dokonce svá jména – dva menší při karlínském břehu se nazývaly Jeruzalémský a Korunní, největší ostrov se už tehdy jmenoval Štvanice (německy Hetzinsel). Scelení plochy všech ostrovů do jednoho, tedy do dnešní podoby, je záležitostí až 20. století.
Vraťme se ale o mnoho století zpět. Naproti ostrovu se již ve středověku nacházela rybářská osada Bubny, soustředěná kolem kostelíka zasvěceného sv. Klimentovi. Rozvoj vsi zásadním způsobem ovlivnil brod přes Vltavu při východním cípu ostrova Štvanice. Řeka zde byla velmi mělká (tehdy také samozřejmě nebyl tok regulován, jako je tomu dnes) a do doby vzniku prvního mostu přes Vltavu byl brod nejvýhodnějším místem k překonání řeky. Významu odpovídal i ruch na blízké Štvanici, která byla již tehdy trvale osídlena. Svá obydlí zde měli rybáři a převozníci. Po vystavění mostu přes Vltavu význam brodu i ostrova samotného poklesl, řeku zde přecházeli zejména obyvatelé přilehlých osad.
V roce 1041 sehrála Štvanice a zdejší brod poprvé významnou roli při válečné operaci. Před Prahu tehdy přitáhla vojska německého císaře Jindřicha III., aby se českému panovníkovi Břetislavu I. pomstila za porážku v bitvě u Brůdku o rok dříve. Císařovi vojáci se utábořili pod vrchem Vítkov a s využitím ostrova a brodu udržovali kontakt s vojenským ležením svého spojence markraběte Ekharta, který tábořil na Letné a v Bubnech na protějším břehu řeky. Český kníže nakonec ustoupil, vzdal se Polska a zavázal se platit německému císaři roční daň. K jeho neúspěchu údajně přispělo i „nechvalné jednání pražského biskupa Šebíře, jenž boje se, aby nebyl od císaře zbaven biskupství, jedné noci prchl tajně z hradu pražského a dav se u Buben převézti na ostrov Štvanici, spěchal do ležení císařova, aby se mu podrobil“.
Další válečné operace se zde odehrály o několik dekád později, na počátku 12. století, kdy mezi sebou bojovali o trůn členové vládnoucího rodu Přemyslovců Bořivoj II. a Svatopluk.
Potopa světa
Roku 1118 postihla Prahu velká povodeň, kterou současník této události, známý kronikář Kosmas, přirovnal k potopě světa. Z vody tehdy údajně vyčnívaly jen vrcholky stromů. Velká voda také proměnila řečiště mezi jednotlivými ostrůvky a Štvanici zanesla pískem a štěrkem. Kupodivu zdejší brod přežil pohromu bez větší úhony.
V roce 1157 strhla další povodeň dřevěný, jediný tehdy existující most přes Vltavu, což znamenalo pro Štvanici návrat zlatých časů – zdejší brod se opět stal nejpohodlnější cestou, jak řeku překonat. Tato situace trvala až do roku 1171, kdy byl dokončen první kamenný most, nazývaný podle manželky krále Vladislava II. Juditin.
I během 13. a 14. století zasáhly ostrov několikrát ničivé povodně – připomínány jsou zejména záplavy v srpnu 1273, v únoru 1342 a březnu 1367. Řádění vodního živlu vždy na několik let doslova vymazalo veškerý život na ostrově – lávky spojující jeho jednotlivé části byly strženy stejně jako chatrná obydlí zdejších rybářů.
V druhé polovině 14. století se na severním břehu Vltavy rozvíjí nová osada zvaná Špitálsko (dnes Karlín) podle majitele oblasti – špitálu při klášteře křižovníků s červenou hvězdou na Starém Městě. Zdejší obyvatelé se živili pěstováním zeleniny, kterou osázeli také políčka na Štvanici. Nedaleko zmiňovaného Špitálska blíže k Praze proti proudu řeky tehdy stával mlýn zvaný Na Kameni. Jeho majitelé také provozovali přívoz ze Štvanice do Bubnů.
Důležitou roli sehrála Štvanice během husitských válek. Po vítězné bitvě v Poříčí nad Sázavou se právě na ostrově usadilo dne 20. května 1420 husitské vojsko vedené Janem Žižkou z Trocnova. Žižkovi vojáci odtud podnikali výpady do okolí. Už o dva dny později rozprášili husité u nedaleké Královské obory skupinu žoldnéřů pod vedením Jana z Mitrovic, která měla posílit císařskou posádku na Hradčanech. Když pak v polovině června dorazilo k Praze mohutné vojsko císaře Zikmunda a zaujalo postavení na Letenské pláni, ustoupil Žižka a jeho vojsko z nechráněného ostrova směrem k vrchu Vítkov, kde se 14. července 1420 odehrála slavná bitva.
Stylizovaná historická pohlednice zobrazující vojevůdce Jana Žižku po bitvě na vrchu Vítkově. Žižkova vojska tábořila před bitvou i na ostrově Štvanice.
Zajímavé je i postavení ostrova z hlediska majetkového. Tradičně patřily pražské ostrovy do majetku Starého Města, i když důkazy pro toto tvrzení jsou pouze nepřímé. V roce 1366 udělil král Karel IV. staroměstským konšelům právo svobodně zakládat a pronajímat vltavské přívozy. Ještě pádnější důkaz pochází z období po neúspěšném povstání české šlechty a města proti králi Ferdinandovi I. Když v roce 1547 „účtoval“ Ferdinand s rebely, zabavil konfiskačním dekretem Staroměstským i veškeré pražské ostrovy. Po četných stížnostech pak v roce 1562 císař ostrovy, spolu s dalším majetkem a privilegii, vrátil Starému Městu pražskému zpět.
Střelný prach
Během 16. století je ostrov poprvé nazýván Velkými Benátkami. Praha měla tehdy i své Malé Benátky, dnešní Střelecký ostrov. V druhé polovině století byla Štvanice osázena stromovím a stálo tu několik domků včetně obydlí převozníka. Rozprostíralo se zde také několik zelinářských zahrad. V jižní části ostrova byla v provozu už tehdy hojně navštěvovaná krčma s veřejně přístupnou zahradou. Již tenkrát byla Štvanice pro Pražany oblíbeným cílem jako místo zábavy. Ve městě existovalo několik lukostřeleckých spolků a jeden z nich měl vlastní střelnici ve zmíněné hostinské zahradě. Této kratochvíli se tehdy pochopitelně věnovala jen úzká vrstva lidí stojících na špici společenského žebříčku.
Nicméně i tehdy rozvoj ostrova negativně ovlivňovaly povodně, prameny uvádějí v 16. století minimálně čtyři „velké vody“ (1501, 1512, 1521 a 1581). Na samém sklonku 16. století se vedení Starého Města pražského rozhodlo přemístit na Štvanici tzv. prachovnu, tedy výrobu a sklad střelného prachu. Jednalo se o vcelku logický krok – Staré Město tehdy získalo privilegium strážit všechny městské brány (včetně těch novoměstských a malostranských) a k tomu bylo potřeba střelivo. Umístění velice rizikové výroby na poměrně odlehlý ostrov mělo dobrý důvod, ve vnitřním městě by eventuální požár napáchal nedozírné škody. Navíc zde bylo možné k produkci prachu jednoduše využít vodní pohon.
V prvních letech třicetileté války byl na ostrov přemístěn i sklad prachu, k tomuto účelu určená Prašná brána už přestávala dostačovat. Budova skladu, tzv. prachárna, byla kvůli bezpečnosti ze dřeva. Počátkem 17. století patřila část muničního areálu městu, druhou část pak spravovala pražská posádka císařské armády. Díky těmto zásobám střeliva sehrál ostrov Štvanice vcelku důležitou roli během třicetileté války. Při vpádu Sasů v roce 1631 se tito nepřátelé zmocnili zásob na ostrově bez boje, protože jim o existenci „úkrytu“ pověděli někteří obyvatelé města. Podobně dopadlo obléhání Prahy o osm let později, kdy ji ohrožoval švédský generál Johan Banér. Městu přišly na pomoc jednotky arciknížete Leopolda, které se utábořily ve Špitálsku (Karlíně) a na ostrově Štvanice. Švédové se stáhli k Brandýsu nad Labem a za několik dnů odsud provedli překvapivý útok. Leopoldovi vojáci se sice zachránili útěkem do města, ale nepřátelé zapálili jejich ležení a s velkou kořistí se stáhli zpět na severovýchod od Prahy.
V úplném závěru války pak pražská města čelila další výzvě. V červenci 1648 se kvůli zradě Švédové zmocnili Malé Strany a Hradčan. Bylo tedy třeba za každou cenu ubránit zbytek města. Jedním z prvořadých úkolů obránců bylo zajistit, aby Švédům nepadly do rukou zásoby střeliva ze Štvanice. Vojákům pod vedením plukovníka Jindřicha z Donína se podařilo přemístit veškerou munici z ostrova do centra města. Obránci Prahy navíc všechny zdejší objekty zapálili, aby zabránili Švédům se na ostrově usadit.
Obecní část areálu prachárny už nebyla po třicetileté válce obnovena, po roce 1660 nechal na jejích základech majitel sousedních Bubnů Maxmilián z Mitrovic vystavět mlýn. Naproti tomu vojenská část skladiště byla opravena a nadále sloužila svému účelu. Vzhledem k poměrně častým explozím v průběhu 18. století bylo skladiště munice v roce 1784 přemístěno do bývalého královského letohrádku Hvězda, kde se střelný prach a další munice skladovaly až do roku 1873.
Švédský generál Johan Banér (1596–1641), který obsadil Štvanici v roce 1639 při obléhání Prahy