Marcel Pokorný se narodil 12. března 1922 v Košicích. Po přestěhování do Prahy studoval v letech 1939–1941 na Rottrově reklamní škole, dále pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Františka Muziky. Tíhl ke kostýmnímu návrhu již od počátku své výtvarné práce, kterou zahájil v posledních letech druhé světové války. Vedle reklamní grafiky navrhl řadu maškarních kostýmů a též se uplatnil jako módní návrhář. A právě tato profese jej přivedla ke spolupráci s divadlem. Nejprve s Novým divadlem (NoD), které bylo vybudováno v roce 1934 ze suterénního skladiště Stýblova paláce na Václavském náměstí 28. Od března 1936 byl koncesionářem divadla herec Oldřich Nový a započal novou etapu NoDu, do které se propsal i Marcel Pokorný – své první divadelní kostýmy navrhl pro hudební komedii Komediant (text František Kožík, hudba Julius Kalaš), jež se zde dočkala úctyhodných tří set repríz. Následovala řada podobných zakázek a také kostýmních návrhů kabaretního charakteru.
Práci na každé hře začínal Pokorný kreslením takzvaných blech: „Byly to miniaturní skici kostýmů či spíše postav. Dávaly představu o jednotlivých figurách, o barevné kombinaci, o celkové koncepci. Kreslil jsem je na proužky papíru vedle sebe v nejrůznějších seskupeních, jak se v průběhu hry potkávaly a objevovaly na jevišti. A pak jsem si přehrával proužek za proužkem, výstup za výstupem, celý kus. Hrál jsem si já, hrál si režisér i výtvarník… Měl jsem vůbec rád to bleší stadium, hledání průsečíků psychologického a výtvarného řešení postav, jejich vztahů, akcí, broušení stylu a ujasňování koncepce.“
Vladimir V. Ščerbačev: Tabákový kapitán, Státní divadlo v Karlíně Praha, premiéra 10. 11. 1960, režie Hanuš Thein
Škola u E. F. Buriana
Hned po skončení války byl Marcel Pokorný postaven před velký úkol při spolupráci na inscenaci Shakespearova Romea a Julie v pražském divadle D46. E. F. Burian, režisér tohoto představení, se stal Pokorného učitelem a usměrňoval jej ve spletitostech problémů inscenačního výkladu textu. Práce na Snu jednoho vězně – tak zněl podtitul známé tragédie – se mu stala jedinou a dostačující divadelní školou. Vytvořil kostým polocivilní, polohistorický, prostou kompozici základních prvků, spojených v tvar čistě divadelní, naturalistický a výrazně emotivní. Tento pracovní úkol otevřel Pokornému cestu k další práci pro divadlo. V padesátých letech spolupracoval převážně na inscenacích, pro něž výpravy navrhoval Josef Svoboda. Úzké tvůrčí sepětí u těchto umělců utvářelo vnímání obou výtvarných funkcí v divadle – kostýmu a scény.
Pokorný si sám žánrové zaměření nevybíral, jeho dílo je však soustředěno převážně na tvorbu pro hudební divadlo. Nicméně v této etapě své práce vytvořil vedle oper (L. van Beethoven: Fidelio, W. A. Mozart: Kouzelná flétna, Státní divadlo, Ostrava, 1951) a baletu (S. Prokofjev: Romeo a Julie, Divadlo J. K. Tyla, Plzeň, 1952) i několik činoherních inscenací. „Činohra mě přitahovala propracovanou psychologií postav. Bohužel, spolupracoval jsem jen asi na pěti činoherních inscenacích: na Jiráskově Lucerně, Gribojedovově Hoři z rozumu, Shakespearově Kupci benátském a Snu noci svatojánské a na naší první science-fiction, Nezvalově hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Škoda, hlavně Shakespeare mě lákal. Hrajeme ho už několik století, ale mám pocit, že pořád ještě jsme z něj všechno nevyčetli.“
Pracovní postupy Marcela Pokorného zůstaly stejné. V prvním období jeho tvorby byl však tvar jeho kostýmu bohatší, členitější, zdobnější. Historický kostým nesl řadu dobových detailů i ozdob, uplatňoval svou okázalou nádheru. V roce 1959 se Pokorný zúčastnil přehlídky československé scénografie v rámci Bienále výtvarného umění v brazilském São Paulu. Úspěch našich výtvarníků dal vzniknout myšlence Pražského quadriennale, o níž si můžete víc přečíst v části Z Brazílie do Čech.
Posedlost hudbou
Spojení hudby s výtvarnou krásou pohybu mělo pro výtvarníka usazeného v Holešovicích velké kouzlo. Po celou svou tvůrčí éru se řídil krédem, že tanečníkovi nesmí kostým bránit v pohybu a přitom musí odhalovat a zvýrazňovat linii pohybu. Kromě baletu vzplanul kostýmní návrhář také pro operu. Jak sám říkal: „Jednou se mi podařil Rigoletto a od té doby jsem byl odsouzen k opeře.“ V ní mohl více než kde jinde uplatnit velkou míru stylizace, smysl pro barevnou harmonii celku a především svoji posedlost hudbou. „Z hudby jsem četl barvy, koncepci, výpověď – přehrával jsem si opery pořád dokola, když jsem kreslil návrhy kostýmů… Operní libreto je důležité vodítko, ale spolehne-li se člověk jen na ně, snadno sejde z cesty. Nemůže nikdy vyjádřit celé bohatství myšlenek, které je v hudbě obsaženo. Vycházel jsem ze stanoviska, že divák musí hudbu znát, že je na nás, abychom objevili vše, co je v ní uloženo, a zprostředkovali mu její výpověď.“
V následné tvůrčí etapě mizela Pokorného vázanost na Svobodovy výpravy, rozšiřoval se okruh režisérů i divadel, s nimiž spolupracoval. Byla to především divadla hudební, od pražského Národního divadla až po Slovenské národní divadlo v Bratislavě. Do poloviny šedesátých let vytvořil Pokorný stovky prací, přičemž spolupracoval především se dvěma režiséry – Hanušem Theinem a Ladislavem Štrosem. Z mnoha můžeme jmenovat alespoň kostýmní výpravy Janáčkových oper Káťa Kabanová a Z mrtvého domu, lidových krojů pro vánoční mysteria Bohuslava Martinů Hry o Marii nebo renesanční kostýmy pro výpravnou inscenaci Benvenuto Cellini novoromantického francouzského skladatele Hectora Berlioze (všechny hry byly v šedesátých letech uvedeny na scéně pražského Národního divadla).
Leoš Janáček – Alexandr N. Ostrovskij: Káťa Kabanová, Národní divadlo Praha, premiéra 3. 6. 1964, režie Hanuš Thei
Jak navrhnout sen
V zahraničí se Pokorný nejvíce proslavil díky spolupráci s několika operními divadly v Německu – v Kolíně nad Rýnem pracoval na Verdiho opeře Trubadúr nebo na Mozartově Únosu ze serailu (Stadttheater, 1965, respektive 1966). V sedmdesátých letech stihl ještě realizovat několik vrcholných prací, především pro Národní divadlo Praha (Otakar Jeremiáš: Bratři Karamazovi, 1973, nebo Richard Wagner: Zlato Rýna, 1975), poté se u něj projevila těžká oční choroba, která jeho tvorbu předčasně utnula.
Jak Marcel Pokorný uvažoval o divadelním kostýmu, dokreslují jeho slova: „Jeviště je pro mne velký obraz, velká dělená plocha, která se pořád jako kaleidoskop mění. Mění se kostýmem či pohybem, akcí herce, který ten kostým nese. Jinak řečeno: divadelní kostým je pro mne výtvarná forma, kterou do pohybu uvádí herec. Divadelní kostým dokresluje a svou zkratkou zdůrazňuje představu režiséra, spoluvytváří, dramatizuje postavu výtvarnými prostředky – barvou, tvarem – a napomáhá srozumitelnosti postavy a jejích akcí pro diváka.“
Barevný svět
Významnou část svého života prožil Marcel Pokorný v domě na Strossmayerově náměstí 10. Zeď tohoto nárožního domu nyní zdobí pamětní deska, jež připomíná, že zde žil a pracoval výtvarník Národního divadla a významná umělecká osobnost našich dějin. Honosné nároží činžovního domu poutá pozornost nejenom díky osobnosti, která v něm prožila svá nejslavnější léta, ale také přitahuje obdivné i zatracující pohledy milovníků architektury. Stavba je dílem podivuhodné postavy české architektury, pražského rodáka Richarda Klenky rytíře z Vlastimilu. Nekonvenční architekt s osobitým rukopisem se rozhodl vybočit z dobových kánonů, o čemž se více dozvíte v textu Rytíř na kole.
Vlastní cestou
Kostýmní tvorba zaujala v mnohostranné výtvarné činnosti Marcela Pokorného význačné místo. Tvořit začal v rušné poválečné době, kdy se rodila nová éra našeho divadla. Po slavných osobnostech, jakými byli K. H. Hilar nebo Jiří Frejka, přišla generace, která si musela svůj styl teprve najít. „Uctívali jsme je a zároveň jsme se snažili vymanit z jejich vlivu,“ řekl Pokorný. Svojí tvorbou vybudoval základy, jež nasměrovaly další vývoj československé scénografie.
Rok před smrtí Marcela Pokorného proběhla v Divadle na Vinohradech souborná výstava jeho kostýmní tvorby. Navždy nás tento jedinečný výtvarník opustil 13. května 1977.
O jeho pozůstalost se stará archiv Národního divadla, který ji získal před mnoha lety od rodiny Bernarda Michela, emeritního profesora na pařížské Université I, kde založil a řídil Ústav studií soudobých dějin střední Evropy. Michelova manželka byla Češka z rodiny Marcela Pokorného. Pozůstalost se sestává z velkého množství kostýmních návrhů a korespondence. Rodina Michelových měla ohledně Pokorného odkazu jediné přání – aby Národní divadlo umístilo pamětní desku na domě na Strossmayerově náměstí. To se nakonec podařilo a desku s nápisem „V tomto domě žil a pracoval Marcel Pokorný. 1922–1977. Významná umělecká osobnost. Výtvarník Národního divadla“ odhalil v roce 2008 tehdejší ředitel ND Ondřej Černý.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, Netherlands Opera Amsterdam, premiéra: 1. 1. 1960, režie Hanuš Thein
Z BRAZÍLIE DO ČECH
Kořeny Pražského quadriennale (PQ) sahají k roku 1959, kdy československá výprava na Bienále v São Paulu uspořádala speciální výstavu navrženou divadelním scénografem Františkem Trösterem, která ilustrovala vývoj českého a slovenského scénického výtvarnictví v letech 1914–1959. Československo za tuto expozici získalo zlatou medaili. Podobné výstavy pak připravilo i pro další tři ročníky Bienále v São Paulu. Tyto aktivity podnítily apel mezinárodní komunity, aby Československo v Praze uspořádalo pravidelnou mezinárodní výstavu zaměřenou na scénický design. První ročník se uskutečnil v roce 1967 a do české metropole přilákal 327 scénografů z 20 zemí. Pro další pokračování byl zvolen čtyřletý cyklus, proto název Pražské quadriennale. Pro představu, kam se PQ za svoji bohatou historii posunulo: v roce 2019 se přehlídky zúčastnilo již více než 800 umělců z celého světa, PQ představilo expozice ze 79 zemí a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Patnáctý ročník přehlídky proběhne od 8. do 18. června 2023 a jejím centrem se stane Pražská tržnice.
RYTÍŘ NA KOLE
Richard rytíř Klenka se narodil 7. července 1876 do šlechtické rodiny. Architekturu studoval na pražské technice, ale také v Paříži. Nekonvenční osobnosti s výrazným rukopisem se od souputníků občas dostávalo posměchu nebo přehlížení. Dnes je jeho jméno téměř zapomenuto, přitom zejména v Praze po něm zůstalo několik výrazných staveb ve stylu svérázné secese. Ve své době pozdvižení a odpor modernistů vyvolala trojice Klenkových nárožních domů s prvky historismu a secese, které dodnes stojí Pařížské ulici 17, na Strossmayerově náměstí 10 a Janáčkově nábřeží 5. V další tvorbě Klenka svůj styl přeci jen zjednodušil, přesto nadále stavěl domy „jiné“. Zajímavostí je, že zřejmě již v roce 1908 podnikal Klenka dlouhé cesty do evropských zemí na svém velocipedu, a můžeme jej tak považovat za jednoho z prvních propagátorů cykloturistiky u nás. Aktivním cyklistou zůstal i ve vyšším věku. V jeho korespondenci se dochovalo doporučení kolegům jezdit na kole v létě do Španělska, jak to činil každoročně on sám. Rytíř Klenka zemřel v roce 1954.