Jana Tomášková provozuje kadeřnictví Diane v ulici Veletržní už devátým rokem. Původně s manželem podnikala v gastronomii, ale po rozvodu se rozhodla zrealizovat svůj dětský sen. Od panenek, kterým stříhala vlasy i řasy, se prostříhala a probarvila k reálným zákazníkům a zákaznicím, pro něž jsou vlasy někdy vším, a právě proto je kadeřnictví nejen řemeslo, ale je také o odvaze. Odvaze střihnout. A nestřihnout moc.
Po doplnění vzdělání a nasbírání potřebné praxe v kadeřnickém salonu převzala pod svá křídla tehdy již zavedené sedmičkové kadeřnictví, které ale nakonec podle vlastního citu kompletně přebudovala do podoby, jakou má dnes. Rychlejší lidový přístup, který znala z výchozí kadeřnické alma mater, nahradila hloubkou a rituálností. „Chtěla jsem pouštět vlastní hudbu, používat bylinné vůně a citlivě odvádět kvalitní práci v milém, čistém prostředí. Zbytek přichází s časem.“
Svou práci Jana zakládá na intuici a individuálním přístupu, který vychází spíše ze zákazníků samotných. Zpočátku ji fascinovalo, že jakmile se jí lidé posadí do křesla, zázračně se otevřou. „Nevím, možná je to i tím, že člověku saháte na hlavu a je to vlastně velmi intimní. Mám pocit, že zákazník si hledá svého kadeřníka podle vyzařování – buď vzájemně ladí, nebo ne,“ vysvětluje.
I proto podle ní kadeřníci nejsou konkurenti a je dobře, že v posledních letech v oboru nastala revoluce směrem k většímu sdílení know-how a kadeřnické prostředí už není tak soutěživé, jak bývalo, když ona sama začínala. Přispívá k tomu samozřejmě i komunitní atmosféra Prahy 7. „Myslím, že tu žijí srdcaři, kterým na věcech záleží a vzájemně se podporují,“ konstatuje Jana.
Salon se postupně rozrůstá a Jana se o druhé kadeřnické křeslo dělí se svou kolegyní, zatímco v zadních prostorech probíhá pedikúra a nyní nově také přírodní kosmetické rituály. Vývoj salonu je spolupráce všech a Jana by byla ráda, kdyby se do budoucna rozrůstal dál, třeba i o mužského kadeřníka, který by do spíše ženského prostředí vnesl zase trochu jiné energie. „S kolegyní jsme každá jiná. Její zákaznice chtějí výhradně k ní a moje zase ke mně. Potom jsou zákazníci, obvykle muži, kteří chtějí hlavně rychle ostříhat a je jim jedno u koho.“
Janiny služby, jež se neustále vyvíjejí, občas bývají zákonem akce a reakce. „Nejvíc se podle mě člověk učí tím, že dělá stále nové věci a reaguje na impulzy zvenčí. Třeba přišel mladík, který chtěl do vlasů vyholit počáteční písmeno jména své přítelkyně. A já jsem si na základě toho šla koupit jemnější holicí strojek,“ směje se. Zároveň jsou pro ni však obtížné sestřihy, které k dotyčné(mu) nepasují. „Když přijde víla a chce ostříhat rebelsky, musím nejdřív vnitřně pochopit, že i v ní může být rebel, a teprve potom mi to jde,“ dodává. Janiny ruce se zkrátka řídí citem, ne rozumem.