Největší část expozic byla soustředěna do prostor v Průmyslovém paláci. Z celé řady oblastí vynikala například sekce věnovaná typografii. Zástupci tohoto řemesla zde otevřeli improvizovanou čítárnu, ve které bylo možno nahlédnout (údajně) do všech tehdy v češtině vycházejících časopisů. Z celkového počtu 650 periodik pocházela pochopitelně většina z Čech, ovšem k prolistování či přečtení zde bylo i více než šest desítek krajanských časopisů vycházejících tehdy v USA. Poměrně velký prostor dostaly i tzv. potravinářské živnosti. Družstevní Dělnická pekárna v Praze VII představila elektřinou poháněný mísicí stroj, k vidění zde byly ale i fotografie pekařských dílen a přehled statistických údajů o činnosti dělnických (družstevních) pekáren. Pozornost jistě poutal i koutek cukráře, ve kterém bylo možné si prohlédnout model kostela nebo dělníka mávajícího praporem – obojí vyrobené z cukru.
Ideál dělnického domu
Železniční zřízenci připravili panorama (dnes bychom řekli 3D model) představující strážního domek a další atributy práce na železnici. Na přípravě této výstavní sekce se podílel tehdy populární malíř divadelních dekorací Karel Piperger.
Oblíbeným motivem expozic byla prezentace obydlí jednotlivých profesí – návštěvníci tak měli možnost nahlédnout do světnice krejčího nebo ševce či do ložnice rodiny pekaře. Škála prezentovaných exponátů byla skutečně široká, kromě vlastních výrobků se prakticky v každé části výstavy objevily informační panely s údaji o daném oboru, často doplněné fotografiemi, tabulkami, grafy apod. I město Praha se na akci představilo, prezentovalo především své „lidumilné ústavy“, tedy instituce, které se zabývaly sociální a charitativní činností – vychovatelnu v Libni, chudobince, sirotčinec a chorobinec.
Některé části výstavy ovšem vzbuzovaly kontroverze, za všechny lze jmenovat zejména „vzorový dělnický domek“, který byl postaven před Průmyslovým palácem. Někteří novináři i návštěvníci jeho vybavení označili za příliš nákladné a neúčelné, dokonce tak, že by si jej těžko mohli dovolit i příslušníci střední třídy. V časopise Ženské listy zase autorka reportáže z výstavy poukázala na fakt, že úklid a udržení podobného domku v čistotě by kladlo obrovské nároky zejména na ženu dělnici. Po návratu z těžké směny v zaměstnání by ji tak čekala další „šichta“. Pisatelka navíc radí soustředit se spíše než na luxusní vybavení na nalezení způsobu, jak financovat stavbu dostupných domků pro dělníky. Část novinářů také kritizovala některé exponáty, které se jim zdály příliš luxusní, a tedy neodpovídající duchu výstavy. Negativní reakce na výstavu měly ale většinou politický podtext, a to proto, že za ní stála sociálně demokratická strana.
Socha Antonína Štrunce Svoboda vytvořená speciálně pro I. dělnickou výstavu
Vzpírání i Dvořák
Organizátoři se po vzoru předešlých výstav snažili program zatraktivnit tzv. zábavními podniky. Součástí expozice v Průmyslovém paláci byla přehlídka prací výtvarníků. Zde dominovala plastika s názvem Svoboda od sochaře Antonína Štrunce a svá díla zde prezentovala také celá řada dodnes velice ceněných výtvarníků – například sochař Ladislav Šaloun představil plastiku dělníka vláčejícího obrovský balvan nebo František Úprka sochu zobrazující výjev, kdy obtloustlý boháč zpupně odkopává svého dělníka. Pozornost přitahovala i série ilustrací s názvem Peníze od Františka Kupky, vytvořená původně pro francouzský časopis L’Assiette au Beurre. Davy návštěvníků lákala rovněž balonová aréna v dolní části Výstaviště, kterou provozoval známý vzduchoplavec Hůlka. Probíhaly zde aeronautické hry, jejichž hlavním programem byly vzlety balonů nejrůznějších, hlavně komických tvarů.
Přelom 19. a 20. století byl obdobím, kdy se do popředí zájmu veřejnosti začal dostávat sport. To se projevilo i na výstavě – organizátoři připravili pro návštěvníky několik exhibičních atletických závodů. V neděli 31. srpna uspořádal tyto soutěže klub Meteor v následujících disciplínách: vzpírání nejtěžších břemen, vrhání koule o hmotnosti 7 a ¼ kilogramu, vrhání antického disku nebo běh na 300 metrů.
O dvou srpnových nedělích také sehrál simultánní partii šachu šachový mistr Oldřich Duras (1882–1957), a to se čtyřiceti soupeři najednou. Nejednalo se o pouhou atrakci, protože, jak psali organizátoři výstavy: „Partie tato zajímavá počtem přihlášených šachistů, ale i rázu demonstračního v tom směru, že dělnictvo pozná nejduchaplnější hru šachy, a tím získá jaksi náhradu za hru v karty.“
Výstavy využila celá řada živnostníků, kteří nabízeli návštěvníkům své služby
Nedílnou součástí podobných akcí bývaly i hudební produkce, a ani dělnická výstava samozřejmě nebyla výjimkou. Této produkce se ujala celá řada amatérských, zejména dělnických pěveckých spolků. Nad nimi ale čněly produkce, které pro návštěvníky připravilo špičkové hudební těleso – Česká filharmonie. Program jejích koncertů měl přiblížit dělnickým vrstvám současnou českou hudbu, a proto nechyběla například předehra k Smetanově Prodané nevěstě, balet z opery Dvě vdovy či Dvořákovy Slovanské tance.
Některé výstavní dny byly věnovány příslušníkům jednotlivých povolání. Středu 27. srpna pro sebe měli vyhrazenu číšníci, kteří se na výstavu vydali v manifestačním průvodu. Organizátoři také vždy pochválili v tisku majitele továren, kteří se rozhodli vyslat na výstavu své zaměstnance a uhradili jim vstupné. Do Prahy speciálně na tuto akci zamířily tisíce návštěvníků z venkova.
Výstava přitáhla i celou řadu V. I. P. osobností. Ze známých a vlivných návštěvníků je třeba jmenovat zejména nejvyššího maršálka Království českého Jiřího z Lobkowitz, místodržitele Karla hraběte Coudenhove nebo ministra železnic Heinricha Witteka. Vítanou propagací pro výstavu bylo vždy očekávání a následné obdarování jubilejního návštěvníka. Tím s pořadovým číslem
100 000 se stala již 25. srpna paní Anna Kožíšková, manželka dělníka z Libně, kterou výstavní výbor obdaroval „skvostným nástolníkem“ (mísa na ovoce či jiné potraviny – pozn. aut.), jenž byl vyroben ve zlíchovských sklárnách.
Model železničního domku ve výstavní sekci Dopravnictví
Ačkoli měla výstava původně skončit již 8. září, rozhodli se ji organizátoři kvůli velkému zájmu o týden prodloužit. Celková návštěva se nakonec zastavila na úctyhodném čísle 281 141 osob, a to za pouhých 31 dnů. I z hlediska finančního se celá akce vydařila, skončila v přebytku 21 500 tehdejších korun, přičemž tato částka byla rozdělena mezi devět dělnických organizací. O tom, že
I. dělnická výstava byla úspěšným a významným podnikem, svědčí i hodnocení, které po čase otiskl časopis I. máj: „Návštěvníkům nikdy dozajista nevymizí veliký ten výsledek dělnické kulturní práce, práce ducha i rukou, které spojily se zde v jeden ladný celek; bylo to jasným důkazem, že dělnictvo jest platným a důležitým činitelem ve společnosti lidské, a to jak v otázkách hospodářských, sociálních, politických, tak i kulturních.“
Je nasnadě, že organizátoři počítali s tím, že výstava nebude posledním podnikem v jejich režii, o tom nakonec svědčí i číslovka „první“, kterou vetkli do názvu akce. O více než dekádu později se rozběhly přípravy k druhé dělnické výstavě, která měla akci z roku 1902 ve všech směrech překonat. Naplánována byla na léto 1915, již o rok dříve byly ustaveny výstavní výbory v českých regionech i v zahraničí. Dějinné události, konkrétně první světová válka, ale uspořádání druhé celonárodní dělnické výstavy překazily.
Modelový dělnický domek před Průmyslovým palácem