Musím říct, že jsem překvapená, jakou tady máte atmosféru.
Dobrou, ne? (smích)
Ano. Přiznám se, že tak uvolněné prostředí bych v advokátní kanceláři nečekala…
Máme rodinnou firmu, otec ji založil hned po revoluci, advokátní zkoušky dělal někdy v devadesátém roce. A já byla typický student revolučních let – v osmdesátém devátém jsem byla ve čtvrtém ročníku na právnické fakultě, takže jsme stávkovali a tak dále. Pak jsem hned začala pracovat u táty a v podstatě celou dobu máme tuhle rodinnou kancelář. A moje matka byla zase soudkyně. Celý život. A když v sedmdesáti skončila, protože tohle povolání ani déle dělat nejde, tak taky pracovala u nás v kanceláři. Děláme spíš jednodušší věci, nezastupujeme žádné korporáty, žádné velké firmy, děláme běžnou právní agendu pro normální lidi, jako jste vy nebo já. Civilní spory, i trestní, já osobně ovšem trestní právo nedělám. Spíš civilní, občanskoprávní, obchodní, převody nemovitostí, bytové otázky, rodinné právo – prostě klasický sortiment civilního práva. Nicméně otci teď už taky bude osmdesát, takže oba rodiče pomalu končí, a abychom kancelář udrželi, potřebujeme k nám najít někoho nového. Ideálně od nového roku, aby to tu fungovalo dál tím naším rodinným způsobem. (úsměv)
Takže sháníte nějaké další právníky?
Ideálně ano, ale všichni mí známí kancelář samozřejmě mají, takže to asi nabídneme nějakým mladým, nevím, kdybyste o někom věděla – vidíte, jak je to tu hezké… (smích)
Vypadá to tady tak, jak bych čekala, ale atmosféra je nečekaně příjemná. Přece jen, přiznám se, právníky mám zafixované jako upjatější osobnosti.
Právníci jsou často považovaní za arogantní a mnohdy samozřejmě právem. (smích) Takhle my to nemáme. A teď jste mi připomněla příhodu, kterou vám chci říct: jak to bylo vlastně s tou jógou. Moje děti byly tehdy ještě docela malé a já měla něco jako syndrom vyhoření. Měla jsem tenkrát hodně práce doma i v kanceláři a nedokázala jsem se od toho osobně úplně odpojit. Pak už se občas stávalo, že jsem se před klienty neudržela a zvyšovala jsem hlas, byla jsem podrážděná, nepříjemná a došlo mi, že takhle to dál nejde.
Původně jsem zvažovala, že práci opustím nebo se půjdu věnovat právu v úplně jiném sektoru, ale nakonec mi pomohla právě jóga. Máme kancelář v centru přes 20 let, a tak jsem třikrát týdně chodila do Vodičkovy ulice na polední lekce jógy, kde jsem se dala dohromady nejen fyzicky, ale i psychicky. Srovnala jsem se a uvědomila si, že je to ve mně, že si zkrátka nesmím věci tolik připouštět. A o to se vlastně snažím až doteď. Skloubit jógu a právo samozřejmě není jednoduché. Na jógu nemám tolik času, kolik by se mi líbilo – nejenom, že ji třikrát týdně učím, ale taky ji potřebuji sama studovat a vzdělávat se dál. A to jsou pro mě největší a nejsmysluplnější investice. Navíc se nyní snažím věnovat i mé dvouleté vnučce, se kterou bych chtěla trávit co nejvíc času.
Jakému stylu jógy se věnujete?
Tento styl se jmenuje Iyengar jóga – vznikl podle B. K. S. Iyengara z Indie, který vycházel z klasických principů hatha jógy, jež rozvíjel dál. Ze začátku, když pro mě byla jóga jen koníček, jsem cvičila hodně stylů, ale nakonec mě tenhle uchvátil nejvíc. A i ostatní to tak mívají, jakmile někdo Iyengar jógu zkusí, zůstane u ní. Záleží v ní především na správném provedení pozic a pak jde o akci, kterou v té pozici děláte. Jde o strukturální nastavení fyzického těla postupnou stavbou ásany. Nejen začátečníci můžou používat i pomůcky, aby se do jednotlivých pozic dostali. Není to taková ta flow jóga, která je sice příjemná, ale třeba ji neděláte správně. U Iyengar jógy je důležité, abyste ji správně dělali. Každá lekce se rozvíjí vždy postupně, od něčeho někam dojdete, ať už se nejdřív dělají třeba jenom ramena, nohy, to je jedno, různé části těla, které si protahujete, postupů je mnoho.
Nejde jenom o to, že se protáhnete fyzicky. Samozřejmě, efekt je i na duševno, na psychiku. Protože lekce jsou hodně instruované, nemáte vůbec čas myslet na nic jiného než na to, co máte dělat. A už jen díky tomu si mysl odpočine. Nikde vám nelítá, jako když si jdete zaběhat. Musíte se plně soustředit jenom na jednotlivé pozice. A pak jsou samozřejmě další stupně jógy. Třeba pránájáma. To je zase dechové cvičení, které s výukou jógy souvisí. A kdekdo si říká: „Co je na tom těžkého? Dýchá každý!“ Ale ovládat dech, to je ještě vyšší stupeň než ovládat pohybem třeba ruku. A pak jsou další stupně: koncentrace, meditace atd., samozřejmě poslední je samádhí – splynutí.
Kde jste se Iyengar jógu učila?
Přímo v Indii jsem byla dvakrát, ve městě Puné, což je velké, třímilionové město. Jezdí tam lidé z celého světa, učitelé z Jižní Ameriky, ze Severní, z Afriky, Austrálie. U samotných Indů-učitelů jsem byla hodně překvapená tím, že jsou velice striktní. Tady u nás jsou všichni kolem jógy klidní a „vyzenovaní“. Ale tam vás skutečně chtějí posunout. Není to jen o tom, že to zkusím, že natáhnu ruku. Oni vás donutí tu ruku držet. Zdá se to jednoduché, ale když máte držet ruku nataženou delší dobu, časem už máte pocit, že nemůžete, ale musíte jít ještě dál a dál. Indové jsou drsnější a klidně na vás i křičí. Z tohoto stylu v Indii jsem byla trochu v šoku. Ale tady to samozřejmě uplatňovat nemůžu, i když se občas trochu snažím. (smích) Každý to chce dělat jen tak, jak mu to je příjemné, což je sice hezké, ale práce učitele je i dostat svoje studenty trošku dál za hranici komfortní zóny, jak se dneska říká. A opravdu to tak je.
Věřím, že ve studiu na Letné asi nemůžete být úplně drsná…
To ne. Ale moji dlouholetí žáci už vědí, že to občas zkouším. Kolik let mi trvalo, než jsem je třeba postavila na hlavu! To je přitom taková základní pozice! My to hodně řešíme na workshopech s dalšími učiteli, jak moc žáky nutit/nenutit. Úplně nutit samozřejmě nejde, každý si na to musí přijít sám. Ale je dobré ukázat cestu a naznačit, že je třeba jít dál. A tahle práce mě opravdu baví, i když se jí nemůžu věnovat úplně naplno. Musím neustále hledat v životě balanc mezi vším, co dělám.
V čem má podle vás jóga přesah do běžného života?
Pokročilejší učitelé ve svých lekcích víc používají filozofii. Už nám neříkají jen ruce nahoru, ruce dolů, to už my všechno víme. Ale mluví o filozofii, kterou se já snažím do svých vlastních lekcí taky trochu zapojovat. Ve všech pozicích, nejen těch skutečně balančních, jde o balanc. I v těch jednodušších. Musíte přemýšlet, kolik dát síly a kolik pevnosti a protažení. Není to jen o síle a pevnosti, jde i o uvolnění, na povrchu být uvolněný, uvnitř pevný – a to je právě ten balanc, který je potřeba i v životě. I v něm pořád balancujete, něco proti něčemu. Nikdy není všechno špatné a to druhé jenom dobré. Vždycky si musíte ten balanc najít, jak v práci, tak v soukromém životě a vlastně ve všech sférách.
Jóga je u nás už hodně populární a dá se říct, že i běžná. Jógové studio najdete na každém druhém rohu. Přesto se zeptám: Přijde vám, že lidé v Evropě jógu skutečně pochopili?
Ne, vůbec ji nepochopili. (smích) Samozřejmě jak kdo.
Často si všímám, že lidé, kteří jógu nikdy ani nezkusili, o ní mají úplně zkreslenou představu…
To máte pravdu. Anebo ji úplně odmítají: „Jógu ne! Jógu ne!“ Ale oni tomu nerozumějí.
Spojují si ji třeba s nějakým ezoteričnem…
Ano, to je pravda. Ale není to tak jednoduché. V Iyengar józe se k něčemu jakoby „vyššímu“ dostáváte až opravdu mnohem později. Formulace, že jóga je cesta, není prázdná fráze, opravdu je to cesta. Nekonečná cesta. Neumím si představit, že bych došla úplně nahoru, to nejde. Čím déle se józe věnuji, tím víc se mi zdá, že jí vlastně nerozumím a pořád je co se učit. Objevuji další a další možnosti a rozsahy, kam můžu jít. A jak říkám, není to jenom o pozicích. Jóga se skládá z osmi stupňů. A pozice-ásany jsou jenom jeden z nich.
Dnes jóga často funguje tak, že se za tři měsíce někdo na nějakém rychlokurzu stane lektorem. No tak jo, jsou třeba fyzicky vyspělí, umějí sportovat, něco určitě lidem předají, ale já už bych na takovou lekci nemohla, protože vím, že ty pozice se musí dělat správně. A většinou už na fotkách studia na webu jsou vidět chyby. Třeba pro kolena, když je například v pozici bojovník 2 úhel menší než 90 stupňů, je to špatně.
Vy jste si na jedné z cest do Indie prošla horečkou dengue, je to tak?
V indickém Puné jsme chodili do RIMYI, institutu jógy založeného B. K. S. Iyengarem, a tam někdo říkal: „Hele, tady někdo měl horečku dengue…“ Tak si říkám, snad ji nedostanu taky… Ale to vás prostě kousne komár, to nemůžete ovlivnit. (smích) A pak mi začalo být hrozně, naštěstí jen dva dny před odjezdem. Cítila jsem hroznou únavu a slabost, vlastně něco jako covid. Nejhůř mi bylo v letadle, ale nějak jsem to přetrpěla, pak jsem šla na infekční na Bulovku, a oni, že to nemusí být dengue. Ale pak přišly výsledky a byla. V podstatě jsem byla tři nebo čtyři měsíce strašně unavená a během toho jsem musela udělat i učitelské zkoušky. Sáhla jsem si na dno, ale zvládla jsem to. Šla jsem celkově takovou pomalejší cestou. Ale u práva jsem zůstala. Spíš než bych se ho vzdala, jsem v sobě našla klid, abych to mohla dělat s nadhledem, o to se aspoň stále snažím. To je ten balanc.
Doporučila byste podobnou cestu i ostatním právníkům?
Možná ano, určitě, protože mám pár kamarádek a kolegů, kteří válčí, třeba s alkoholem, takže si náročnost života nebo profese kompenzují trošku někde jinde, pro což mám pochopení. A teď je otázka, co je lepší, že… I já jsem samozřejmě občas nervózní, nikdo není bez chyb, ale jóga mi opravdu pomáhá.
Jaké to je pracovat v jedné kanceláři s celou svou rodinou?
My to nějak dáváme. (smích) Někdy je to těžké, taky se pohádáme, ale jde to. Navíc moje matka je opravdu úžasná, byla dlouhá léta předsedkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 a má obrovský dar jednat s lidmi, vždycky měla nadhled. Když já jsem řešila, že něco nějak přece nemůže být, ona říkala: „Vždyť je to jedno, buď nad věcí.“ Měla a stále má v sobě obrovskou velkorysost. Můj otec zase uměl vše organizovat a díky němu naše kancelář tak dlouho a dobře prosperovala.
Když mám klienty, pochopitelně jim říkám, jak se věci mají z právního hlediska, na co mají nárok, na co ne. Ale když jde třeba o rodinné záležitosti, tak jim taky spíš radím, ať jsou trošku nad věcí. Když jsou tam ještě děti, je důležitější, aby v první řadě byly v pohodě ony, než aby rodiče vedli žabomyší války. Takže jsem občas trošku i psycholog. (úsměv) Protože oni se nenávidí, obviňují se, kdo problémy zavinil, a vedou různé rozbroje… A tak se je snažím vést k nadhledu a velkorysosti. Možná je to i ta jógová myšlenka, i když to není jenom o józe. Hádat se do nekonečna, to nesvědčí nikomu.
To určitě ne, ale myslím si, že takový přístup ve světě práv není úplně běžný. Nebývá to někdy přesně naopak?
U právníků často ano, ale to je jen jedna část, pak se jde k soudu a ten trvá dlouho, stojí spoustu peněz. A možná to některým právníkům nevadí, tak z lidí tahají dlouho peníze a nějak to dopadne. Ale nemusí to dopadnout ani tak, ani tak. A soudy mají v dnešní době taky tendenci strany sporu spíš usmířit, aby se nesoudili, aby se dohodli. A tohle je i můj přístup, já nechci, abych klienty zastupovala dlouho, já chci, aby se skončilo co nejdřív a dopadlo to dobře, ať každý trošku ustoupí. Aby si to v sobě nenesli, protože někteří, když pak probíhá spor, to pořád řeší a jsou z toho úplně vyřízení. Hodně je to postihne, ať už jde o výpověď z nájmu bytu nebo peníze nebo třeba děti, což bývá úplně nejhorší.
Vnímáte rozdíl mezi právem – zákony, které vznikly jako nějaký lidský konstrukt, a spravedlností jako takovou? Stává se, že se tyto dvě oblasti někdy nepřekrývají?
Určitě ano, my jsme si tady vytvořili zákony a nikdy není úplně jasné, jak to je. Jedna věc jsou zákony samotné a pak je taky výklad zákona, máte nějakou judikaturu. Ale k tomu všemu existují taky mravní normy a tohle všechno se musí sladit. U soudu se mi kolikrát stalo, že jsem myslela, že je to tak a tak to dopadne. Ale soud rozhodl úplně jinak. A někdy mi to přijde úplně nespravedlivé.
Samozřejmě je vždycky lepší soudu předejít a dohodnout se. Ale kdyby se každý vždycky dohodl, právníci nejsou potřeba. Ale já to beru tak, že moje povolání není jenom zastupovat v rámci předpisů a norem, ale spíš lidem pomoci se nějakým způsobem rychleji dopracovat ke zdárnému konci. Protože spor se může táhnout klidně i deset let a lidé jsou pak úplně zničení, nešťastní, když jde o hodně. Samozřejmě nedělám jenom agendu sporů. Pak máte taky smlouvy a tak dále. To je příjemné a dělám to ráda, protože se nikdo nehádá, něco se udělá, domluví, založím někomu obchodní společnost, převedu podíly. To je příjemná práce.
Na co během sporů nejčastěji narážíte?
Pokud jde o spory, tak já slyším jednu stranu, ale ta druhá zase říká něco jiného. Zjistíte si zákon, právní předpis, kdo má na co nárok. Ale někdy to není úplně jednoznačné. A třeba v rodinných věcech v mnohém už vůbec o zákony nejde. Musí se na věc vždy hledět i z druhé strany a někomu je nutné vysvětlit, ať třeba ustoupí. Někdo je zase moc submisivní. Přijde klientka, která je evidentně úplně ušlápnutá a bojí se manžela, vlastně ho nenávidí a chce se rozejít, ale neví jak. V takové chvíli jí musím dodat odvahu. Vysvětlit, ať se nebojí, vždyť má nárok na půlku, strávila s ním 20 let, starala se o něj. On sice třeba všechno platil, ale ona se starala o děti.
Dokážete si někdy ve vzdálené budoucnosti představit třeba i svět bez práva?
Ne, to si nedokážu představit. Díky umělé inteligenci asi možná právníci o hodně práce přijdou, protože si to všechno zadáte a ono vám to vyjede…
… ale to se týká velké části profesí…
To ano, ale zákon je jedna věc, ale výklad druhá, a možná v tom hlavní roli hraje lidský faktor. Dokud budou existovat lidé a jejich vzájemné vztahy, budou konflikty a ty bude muset rozsoudit někdo další. A protože lidé mají emoce, vždycky bude prostor pro právníka, který je bude zastupovat, protože nebudou ve stavu, aby se chtěli dohadovat s tím dalším. A neumím si představit, že by tím právníkem byla umělá inteligence, protože jedna věc je, že jim řekne, jaký je zákon, to ano, smlouvu jim udělá, to ano, to všechno ano. Ale právě to, o čem mluvím já, to „něco navíc“ a vysvětlení širších souvislostí, to si bez lidského faktoru neumím představit.
Lidská společnost hlavně asi nějaký systém, o který se může „opřít“, potřebuje…
Určitě, teď jsem mluvila o právnících, kteří jsou a budou potřeba, ale právo jako takové, zákony – i to bude muset být. Jak jinak by se rozhodovalo, co je správně a co je špatně? Vždycky to tak bylo, už za Římské říše. V římském právu máme základ, ze kterého vyšel náš občanský zákoník, na tom stojí. Možná budou mnohem přísnější pravidla, bude vše jednodušeji kontrolovatelné, pokud to bude kontrolovat umělá inteligence. Ale faktor lidské komunikace nemůže vymizet, to už by pak byl nějaký Orwell a dystopie, Big Brother a kontrolovaná společnost, to už by bylo hodně špatné. (smích)
Cvičíte sama jógu každý den?
Každý den si zacvičím ráno, bez toho už neumím vstávat. A vzdělávám se, ale už nemám čas věnovat energii do propagace. A do toho, jak se tomu říká teď moderně?
Marketing?
Ano, marketing. Tohle moc neumím, na to už nemám kapacitu. Tak zatím učím třikrát týdně, to mi stačí na to, abych se rozvíjela, protože učením se taky učíte. A platím si pravidelně on-line lekce a jógové workshopy, minimálně pětkrát do roka někam vyjedu na jógový víkend, většinou do Brna, kde učí zahraniční učitelé Iyengar jógy.
Jací žáci k vám chodí na lekce?
Z principu může chodit kdokoliv. Moje stálice jsou dvě nebo tři ženy staré jako já, můj přítel, ten je mladší, pak dcera a třeba její kamarádka, další kamarádi… v podstatě kdokoli, kdo přijde. Určitě to není omezené věkem. Všichni jsou vítáni.
Takže muži i ženy dohromady?
No samozřejmě – muži i ženy. Já beru i chlapy, i když moc nechodí, to je škoda. (smích) Mám známého učitele jógy, Slováka, a ten udělal jenom mužskou jógu! A kurz naplnil. On si to může dovolit, udělat lekce pouze pro muže, když je chlap. Ale zase ne že by muži a ženy dělali něco jiného. Původně jógu praktikovali jenom muži, a co si budeme povídat, například při některých rotacích jsou prsa opravdu docela na překážku. (smích) Ale tím, že my v rámci Iyengar jógy používáme i pomůcky, do pozic se může opravdu dostat každý – tlustý i tenký, mladý i starý. Já teď například cvičím jógu s mojí maminkou, která už má zdravotní problémy.
Na to bych se možná v budoucnu chtěla taky zaměřit – na jógu pro seniory. V Indii dělají jógu pro děti, pro seniory a třeba cvičí jen na židlích a je to výborné, i tak je to opravdu makačka.
Jak vaše lekce probíhají?
Já chci mít na lekcích maximálně deset lidí. Každého kontroluju, aby všechno dělal dobře. Aby neměl kulatá záda, aby byl rovně, kontroluju základní nastavení pozice. Dají se dělat lekce intenzivní, náročné, uvolňovací nebo jenom restorativní pozice (pozice, ve kterých praktikující zůstává záměrně déle a prohlubuje je, pozn. red.). V Indii jsem také byla svědkem tzv. medical classes. Přinesli třeba člověka na nosítkách a dělali s ním pozice, pracuje se i s lidmi s roztroušenou sklerózou, to už je opravdu speciální, individuální jóga. Ale tohle všechno Iyengar jóga obsahuje – má hodně široké zaměření. A hodně je zaměřená právě na zdravotní problémy.
Kromě Indie jste byla také v Nepálu, cestujete za jógou často?
Cestování mám ráda. V Nepálu jsem byla sice za jógou, ale s kamarádkou, která dělá jiný druh – aštanga jógu. Byla to v podstatě soukromá cesta. Podobně jsem byla i v Kambodži – východ mě láká a mám ho ráda.
Máte ohledně jógy nějakou vizi do budoucna?
Můj cíl je organizovat i delší jógové akce. Ale na to teď nemám moc kapacitu, teď se musím starat o budoucí chod naší advokátní kanceláře. On stačí opravdu víkend a tělo se dostane dál. Když jsem byla poprvé v Indii, měsíc jsem abstinovala, nejedla maso, každý den jsem cvičila a vrátila jsem se tak nabitá, že jsem z toho žila rok – bylo mi dobře a nic mě nezasáhlo. A nejde jen o fyzično, ale i o duševní zdraví, mozek nikde nelítá, odpočine si.
Což se asi promítne i do vaší práce. Dostanete jinou perspektivu…
Přesně tak.
Jsou do světa práva potřeba ostré lokty? A je to spíš mužský svět?
Ostrý je, ale znám advokátky-ženy, které jsou ostré a drsné umějí být taky. Já jsem se nikdy moc nevěnovala trestnímu právu, protože mi těch lidí vždycky bylo líto. Když jsem dělala koncipientku a chodila i do vězení a do vazby, nedělalo mi to dobře. Ale mám kamarádku, která se tím živí a živí se tím perfektně. Je pravda, že často chtějí být lidé zastupovaní spíš mužem prostě z principu. Mají pocit, že to udělá lépe. Ale ženy to umějí taky. A u soudů je naopak hodně soudkyň. Je to státní zaměstnání…
Stojí za nimi ta instituce…
Ano. U advokátů jsou opravdu základem „macho chlapi“, ale myslím si, že se to už trošku vyrovnává. Některé ženy taky umějí být „macho“ a obzvlášť z mladší generace, do které já už nespadám. (smích) Zažila jsem hodně advokátek, které byly hodně ostré, ještě ostřejší než chlapi. Nakonec vždycky záleží na klientovi, jak si s ním sednete. A už se mi stalo, že jsme si s klientem nesedli. A když to nefunguje, tak je jedno, jestli jste muž, nebo žena, zásadní je důvěra.
Mgr. Soňa Červinková (*1967) vystudovala Právnickou fakultu UK v Praze. Má dlouholetou praxi v zastupování osob, českých a zahraničních společností ve všech právních oborech – v oblasti občanského, správního, obchodního i rodinného práva. Mluví anglicky a italsky. Současně se už přes dvacet let věnuje Iyengar józe. Vyučuje ji například ve studiu Pohled pracoviště v Letohradské ulici na Letné. Iyengar jóga je považována za mocný nástroj, který pomáhá čelit stresu moderního života. Na lekcích Iyengar jógy student zůstává v jednotlivých ásanách delší dobu. Jednak se tím buduje fyzická kondice, jednak delší časový úsek umožní studentovi zkoumat, které části těla pracují nadměrně, a které naopak nepracují vůbec. Jestli chcete Soňu a její jógu zažít na vlastní kůži, zajděte si na její lekci. Poví vám to víc než tisíc slov.