Zpočátku se musel domluvit, jak sám se smíchem říká, „rukama nohama“, později se začal učit hezky česky a v Plzni potkal budoucí manželku, s níž má dnes tři děti. Pak už Faruk Miah – majitel a zakladatel indicko-bangladéšské restaurace Hurry Curry v ulici Na Maninách – ani nepřemýšlel, že by se stěhoval jinam. Do Česka přišel po vzoru příbuzného, který od roku 1997 v Praze provozoval indickou restauraci. „Byl jsem plný snů a nadějí, v Bangladéši jsem studoval matematiku, naučil jsem se gastronomii a o podnikání v Evropě jsem měl hodně ideálů,“ říká Faruk. Jako „snadné“ vnímá to, že indickou, respektive bangladéšskou kuchyni lidé obecně (a především v Praze) prostě milují. Jídlo, které je pro Čechy z principu exotické, se tak v posledních letech stává téměř běžným, přesto je stále velmi populární. Nejoblíbenějším pokrmem kromě tradičního indického chlebu naan je butter chicken, tedy máslové kuře. „Se ženou jsme přemýšleli, proč lidem chutná nejvíc, a došli jsme k tomu, že je možná trochu jako svíčková,“ směje se Faruk.
První vlaštovkou a současně splněným snem byla pro Faruka restaurace Spice India na Žižkově v Husitské ulici, kam dodnes chodí mnoho cizinců. Holešovické Hurry Curry je pokračovatelem chytlavého „brandu“, který původně vznikl jako označení pro indický fast food, a i vzhledem ke komunitní náladě Holešovic sem většinou zavítají spíše místní. „Snažím se mít mezi personálem vždy někoho, kdo mluví česky, protože především starší lidé se v Česku cítí velmi nekomfortně, pokud narazí na obsluhu, které nerozumějí,“ dodává Faruk. Když se zeptám, co dělal, pokud on sám narazil na jazykovou bariéru, hlasitě se rozesměje: „Ještě před deseti lety bylo dost těžké domluvit se třeba na úřadech, kde většinou nemluvili anglicky, a pokud přišel někdo, kdo nemluvil česky, nebyli moc ochotní. Já se ale nikdy nebál říct si o pomoc, takže to nakonec vždycky nějak dopadlo.“
Na Češích se Farukovi líbí, že jsou milí, přátelští, otevření a přímí. „Na nic si nehrají, řeknou věci tak, jak jsou. Když jídlo není dobré nebo se něco nepovede, ozvou se: ‚Dneska mi to nechutnalo, příště by to mohlo být lepší!‘ Tohle by se člověk v Indii nedozvěděl,“ uvádí příklad. „Zároveň mezi sebou běžně navazují kontakt, v Indii si lidé před jídlem popřejí dobrou chuť málokdy, prostě začnou jíst. Nedá se říct, že lidé v Indii a Bangladéši by nebyli přátelští. Jsou, ale jinak,“ vysvětluje se smíchem. Kromě české nátury má Faruk na Česku rád bezpečnost, Prahu a Holešovickou tržnici. Lehké výhrady by měl jedině k typicky české „filozofii“ stolování: „Naši zákazníci často jedí rychle, mívají obědovou pauzu 20–30 minut a spěchají. Češi obecně rychle jedí a pomalu pijí. Na pivo si najdou vždycky dost času. V Indii je to naopak. A Ind by nikdy běžně k jídlu nepil alkohol, spíš džus nebo mango lassi.“ V Indii a Bangladéši se celkově žije mnohem pomaleji, takže když Ind či Bangladéšan dorazí do České republiky, musí být najednou dvakrát tak rychlý.