„Nejvíc mi chybějí spolužáci. Sice si posíláme esemesky, ale není to ono, ten kontakt nám chybí,“ svěřuje se patnáctiletá Alena Kuchařová, žákyně devátého ročníku ZŠ Tusarova. Bydlí jen několik minut od školy, přesto tam od Vánoc nebyla. Škola se jako u většiny dalších studentů v ČR zabydlela v jejím pokojíčku, i tak se ale snaží dívat na věci pozitivně. „Rozhodně si nepřipadám jako ztracená generace, vlastně se učím víc, než kdybych chodila do školy, a jsem také mnohem zodpovědnější. Úkoly jsme dřív zpracovávali spíš tak trochu kolektivně, teď je to jen na mně a hlavně mám mnohem víc času připravit se na přijímačky.“ Ty ji čekají v půlce dubna. Namířeno má na gymnázium nebo pedagogické lyceum.
Dříve tančila, věnovala se stepu a poslední dobou pomáhala své kamarádce s vedením atletického kroužku pro děti. Tam si uvědomila, že chce být učitelkou. „Od 5. třídy pořád někomu něco vysvětluju, původně jsem sice chtěla být doktorkou, ale nakonec jsem se rozhodla pro učitelství, chtěla bych učit na prvním stupni, mám totiž moc ráda děti a ony mě.“ A jak by měl podle Aleny vypadat ideální kantor? „Měl by být empatický, důsledný, přísný, spravedlivý, milý a měl by mít rád děti.“ Osmdesát procent jejích učitelů ze ZŠ Tusarova prý takových je. „Občas sice mají nějaké technické problémy, ale jinak nám hodně pomáhají i s přípravou na přijímačky. Máme povinnou hodinu češtiny navíc a učitel matematiky s námi konzultuje ve svém volném čase,“ pochvaluje si studentka, která od testů a cvičení nejčastěji odpočívá v kuchyni. „Moc ráda vařím, nejradši dělám těstoviny na nejrůznější způsoby. Od té doby, co jsem doma, vařím mnohem víc.“
Dalším rozptýlením v šedi současných lockdownů jsou pravidelné procházky s pejskem. „Nejčastěji chodím k Vltavě kousek vedle tržnice, je tam spousta nutrií a krys, a tak se mi Bibi někdy zaběhne. Taky jsem měla ráda trhy na tržnici, teď je tam ale poloprázdno.“ Občas také vyrazí k „přespolním“ do Prahy 8. „Sedmičku mám ráda, ale už ji mám docela prochozenou, mnohem hezčí je to v Karlíně. Těším se na novou lávku, zatím jezdím přívozem.“ Úplně nejvíc si ale odpočine v přírodě. „Když jsem u babiček blízko Klatov, moc ráda chodím do lesa. O ekologii se sice moc nezajímám, ale třídím odpadky a snažím se nevyhazovat igelitky a další věci.“
Přestože se zpět do školy těší, uvědomuje si, že to nebude snadné. „Když to loni na jaře celé vypuklo, přála jsem si týden online výuky, abychom si odpočinuli. Už to ale trvá moc dlouho. Na druhou stranu jsem si doma už celkem zvykla a bude těžké vrátit se zpátky.“ A jak vidí budoucnost? „Myslím, že škola už nikdy nebude jako dřív, asi budeme pořád nosit roušky. Nejvíc se ale bojím toho, že v nové škole nebudeme moci vyjet na adapťák a nepotkáme se tak s novými spolužáky a třeba ani s učiteli. Nebudu ani vědět, s kým jsem ve třídě,“ obává se Alena. ○