Malá inventura je festivalem nového divadla. Co si pod tím pojmem máme představit?
Nové divadlo je rebel. Je to nezávislá autorská produkce, která se snaží o novátorský přístup, zkoumá nové postupy a posouvá tak divadlo dál. Pracuje inovativně s jazykem, který je v rámci představení na stejné úrovni jako pohyb, hudba nebo třeba scéna. Je to angažované divadlo, bývá kritické. Tohle všechno je ale jen hrubá definice, není snadné to popsat. Nevejde se do škatulky. Do nového divadla je potřeba se zamilovat. Pak to ale stojí za to.
Potřebuje poučeného diváka?
Do jisté míry asi ano. Co se stane, když Damien Hirst pověsí na zeď žraloka ve formaldehydu? Když se s ním potkáte poprvé, asi budete v šoku. Podruhé už váš pohled bude jiný… I když je nové divadlo na míle vzdálené klasickému Hamletovi ve Stavovském divadle, my se snažíme vytvářet program festivalu tak, aby v něm byly umělecky zajímavé věci, které jsou ale zároveň stravitelné, atraktivní, zábavné. Malá inventura má široký záběr. A letos je program dvojnásobný oproti minulým ročníkům…
Co si tedy určitě nemáme nechat ujít?
Nejradši bych řekl, že nic, ale vzhledem k tomu, že letos během osmi dní uvedeme padesát představení, diváci by to nemuseli přežít… (smích) Vybírali jsme z více než sto dvaceti kusů a těch povedených je letos hodně. Například Stopy zbloudilých, které podle textu rakouského divadelníka Petera Handkeho připravil Miroslav Bambušek. Je to živelné divadlo. Příběhy i postavy se přelévají jeden do druhého jako v mořském přílivu. Postavy vytvářejí masu zbloudilých, kteří jdou dějinami. Bambušek vtáhne diváka do hloubky, připomene vytěsněné obsahy, které si nechceme pustit k tělu. Za vidění pak určitě stojí také Pustina, nové přestavení Jana Nebeského, inspirované texty T. S. Eliota. Na Pustině se podílí taneční soubor 420PEOPLE a těšit se můžete třeba i na operní zpěv na extrémně vysokém žebříku. Baví mě site specific projekty, které využívají jedinečnosti prostoru. Skvělý humor a nadsázku pak nabídnou Hlubiny souboru Wariot Ideal. Využívají rituálních technik a zároveň si z toho dokážou udělat legraci; je to takové chlapské divadlo. Malá inventura se letos představí na patnácti scénách a každá z nich tvoří úplně jinak.
Co vás osobně na divadle přitahuje?
Divadlo je velmi specifické. Je živé, kontaktní, je teď a tady, takže se k němu nemůžete vrátit. Nemůžete scénu zastavit nebo si ji pustit ještě jednou, nemůžete se zasnít jako u knížky. Je to zážitek, který sdílíte s jinými lidmi, a je strašně konkrétní – je to to, co je vidět, slyšet, cítit. Nové divadlo tohle všechno ještě rozvíjí, chce šokovat, trápit, ale vždycky s tím, že se snaží prolomit nějaké hranice. Já mám rád věci, které mě – lidově řečeno – rozsekají, nabourají mi stereotypy, prožiju s nimi katarzi. Pak jsou představení, která mi nasadí brouka do hlavy. Bezprostředně po odchodu z divadla nevím, co si myslet, ale pak to ve mně hlodá.
Kde se u vás vzalo nadšení pro dramatické umění?
K divadlu jsem se dostal kdysi přes přítelkyni, se kterou už patnáct let fungujeme v divadelním souboru Anička a letadýlko. Ona je ta Anička… Do té doby jsem neměl s divadlem nic společného. Vyrůstal jsem v Třebíči, což není moc divadelní město. Pak během studií jsem se díky Aničce dostal mezi divadelníky. Studoval jsem estetiku na filozofické fakultě a pracoval jsem v Divadle Archa, nejdřív jako pokladní, pak jako provozní baru. Tehdy se tam sešlo hodně zajímavých a inspirativních lidí. Duo Skutr šéfovalo šatnu a pracovala tam i dvojice slavných komiksových autorů Jiří Franta a David Böhm. Tehdejší ředitel divadla Jiří Hrab tam přivážel skvělé zahraniční soubory a já nasával zážitky. Tehdy to asi začalo…
A odtud vedla cesta do Malé inventury?
Vlastně ano. K Malé inventuře jsem se dostal přes Aničku a letadýlko. Do kulturní organizace Nová síť, jejíž tým festival připravuje, jsme se přihlásili se svým projektem. A s ředitelkou festivalu Adrianou Světlíkovou jsem se seznámil při premiéře našeho prvního představení La Cantina v Divadle Nablízko, které sídlilo na Kampě. Postupně jsem se nějak přirozeně začlenil do týmu Nové sítě, která má spoustu různých projektů na podporu nezávislého umění – a jedním z nich je právě festival Malá inventura.
Nová síť tedy podporuje i jiné umění? Nejen divadlo?
Jde hlavně o divadlo. I když nové divadlo se dost prolíná mezi žánry… Nová síť se snaží podporovat živou kulturu, poskytuje konzultace začínajícím projektům, pomáhá s žádostmi o granty, propojuje umělce s konkrétní scénou, konzultuje rozpočet. Nakolik pak projekt zaujme grantovou komisi, to už neovlivníme. Pomáháme „mladým iniciativám“, které chtějí začít kulturní aktivitu ve svém městě. V rámci projektu Art gate se pak snažíme rozšířit řady technicky znalých lidí. Pořádáme kurzy pro osvětlovače, zvukaře nebo třeba pro youtubery. Novinkou letošního roku je projekt Pralin, díky kterému čeští diváci můžou v rámci Malé inventury vidět pět představení z berlínské divadelní scény. To rozhodně moc doporučuji! Propojujeme také české profesionály s německými. V rámci Pralinu proběhne například sympozium k vybudování zkušebního domu pro nezávislé projekty, který funguje v Berlíně a bylo by skvělé, kdyby existoval i v Praze. Je to prostor, ve kterém je čtyřicet zkušeben a umělci zde mohou volně zkoušet za tři eura na hodinu. V Praze je situace se zkušebnami těžká. Řada umělců nemá prostory a to je strašná škoda.
Prostory nejsou ani tady v Holešovicích?
Praha 7 je úžasná! Tolik nezávislých prostor v jiné pražské čtvrti nenajdete. Takový Žižkov má třeba jen dvě nebo tři taková místa. Možná proto tady také sídlíme s Novou sítí. Je to srdeční záležitost. Ostatně i srdce Malé inventury sídlí právě v Praze 7. Ve Studiu Alta budeme mít tradičně festivalové centrum. Dále nás najdete ve Studiu Hrdinů, Alfredu ve dvoře, La Fabrice, DOXu či Clubu Cross, kde nově vznikl prostor Cross Attic, který se soustředí právě na nezávislé projekty. Ve Veletržním paláci budou dílny pro děti a v Kavárně Hrdinů bude možné se akreditovat.
Divadlo se neobejde bez mecenášů. Je dost grantových možností pro umělce?
Financí je kriticky málo, bylo by potřeba minimálně dvakrát tolik. Nezávislé divadlo je taková popelka. Bylo by skvělé, kdyby ministerstvo kultury podpořilo nezávislé divadlo víc. O grant se přihlásí více než šedesát projektů a podporu získá třeba jen deset z nich. Přitom výdaje na vznik takového projektu nebývají velké. Daleko větší částky na živé umění vydává pražský magistrát a to je bezvadné.
Není té kultury v Praze moc? Nejsme rozmazlení?
Produkce je hodně, ale spíš nás to šlechtí. A funguje to i mimo Prahu. V Česku je více kulturních metropolí – Ostrava, Brno, Plzeň. Ve velkých městech funguje divadlo velmi dobře a řekl bych, že jsou tam rozmazlení stejně. V dobrém slova smyslu.
Malá inventura má letos opravdu bohatý program. Jak se v něm zorientovat?
Je to přehlídka úspěšných a pro nás nejzajímavějších představení v Praze za poslední rok. Program je rozdělený do několika sekcí: Tažní ptáci jsou soubory, které nemají stálou scénu, nemají vlastní zázemí, Nová krev jsou studenti a začínající umělci a sekce Domovské scény reprezentuje to nejzajímavější ze stálých pražských divadelních scén. Velkou novinkou je letos sekce Residents, jež představuje zahraniční umělce, kteří žijí u nás, a naopak. A nakonec projekt Pralin, o kterém jsem již mluvil, představí zajímavé berlínské projekty. Malá inventura je přehlídkou rozmanitosti, kterou oblast nového divadla nabízí. A chceme ji ukázat nejen veřejnosti, ale i profesionálům, kteří na festival přijíždějí z celého světa.
Festival tedy propojuje umělce a divadelní scény?
Ano, i to je jeden z jeho úkolů. Největší devíza je, že se například studenti dostanou mezi profesionály. To je to nejvíc, co festival dokáže. Tak se to podařilo třeba souborům Ufftenživot nebo Holektiv. Fungují skvěle. Občas se stává, že umělci očekávají, že pokud se dostanou do výběru Malé inventury, budou mít automaticky možnost hrát, ale ne vždy to tak je. Iniciativa je potřeba na obou stranách.
Stačí být iniciativní?
Já myslím, že ano. Záleží na povaze člověka, pokud je iniciativní a nebojí se přijít zeptat, posílat pozvánky, podmínky tady jsou. Znám to i z druhé strany – také Anička a letadýlko začínala na Malé inventuře v rámci Tažných ptáků. Jasně, že to není snadné, ale pokud moc chcete a jste dobří, věc se podaří. Třeba Anička je velmi inspirativní člověk, umělecky komplexní osobnost a navíc je hrozně drzá. Možná proto jsme měli teď na podzim pětadvacátou premiéru. A to navzdory tomu, že je Anička žena a má to tím složitější. Ženy to obecně mají těžší. Já ženám fandím. Fandím Aničce. (smích)
Petr Pola (*1979) se narodil v Třebíči, vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK v Praze a dramaturgii alternativního divadla na DAMU. Od roku 2014 působí v kulturní organizaci Nová síť, která pomáhá nezávislým umělcům s realizací jejich projektů. Poslední roky je uměleckým ředitelem divadelního festivalu Malá inventura.