Věděla jste vždycky, že se chcete věnovat střihu?
Vůbec, já tehdy ani nevěděla, že něco takového existuje. Po gymplu jsem se hlásila na práva, vždycky mě zajímala spravedlnost a chtěla jsem být soudkyně. Ale zkoušky jsem neudělala a zpětně jsem vlastně ráda, že jsem se tam nedostala. Nechtěla bych být advokátem a s posvěcením pomáhat nějakým floutkům.
Tak jak jste se ke střihu tedy dostala?
Pracovala jsem nejprve pro tátu, který je fotograf a měl tehdy reklamní agenturu, a pak jsem šla do velké reklamní agentury, kde jsem se z tabulek vypracovala na plánovačku v mediálním oddělení. Nejvíc mě ale asi nasměroval můj tehdejší kluk, produkční Martin Kořínek. Díky němu jsem přičichla k filmovému prostředí a líbilo se mi, jaká svoboda a relativně přátelské vztahy tam panují. Taky mi přišlo, že si ti lidé vlastně jen tak hrajou. Přátelé mi pomohli vymyslet fotoscénář na přijímačky a napotřetí mi to vyšlo. Začala jsem ve třiadvaceti a studovala až do třiceti, promovala jsem v šestém měsíci těhotenství. Jeden vyhlášený učitel mě tehdy vyhodil ze zkoušky a já skončila s rozjetými stahy v porodnici.
Na to asi nevzpomínáte ráda… Je střihačství řemeslo, nebo spíš umění?
Řemeslo, samozřejmě. Každý se to může naučit. Obzvlášť dnes, kdy se pracuje s velmi intuitivními programy. Kdysi, když se stříhal filmový pás, to člověk musel mít takzvaně v ruce. Já ale dodneška nejsem rychlá, nejsem robot, který zvládá klávesové zkratky, je pro mě jednodušší klikat myší.
Stejně je asi nejdůležitější praxe.
Rozhodně. Už od druháku jsem pracovala na Nově, kde jsem stříhala upoutávky. Vzal si mě tam pod křídla jeden režisér a vlastně mě hodil do vody a já se musela naučit plavat. Byl to pro mě úplně nový svět, tehdy jsem ani neuměla s počítačem. Byla to taková mezifáze mezi FAMU a reklamkou, místo jak na zákazníka, se řešilo, jak na diváka. (smích) Ale naučila jsem se řemeslo za pochodu. Tehdy se i tyhle malé věci stříhaly v tandemu, dneska si to režisér dokáže díky jednoduchosti programů střihnout i sám.
Co dělá střihače dobrým střihačem?
To je otázka. Co dělá truhláře dobrým truhlářem? Asi cit pro umění, pro detail a sladěnost s režisérem, to je úplně nejvíc. A pak že ho to baví. A když vás to baví, chcete o tom přemýšlet, trávit tím čas a chcete to udělat co nejlíp a to je to nejdůležitější. Pak asi lidskost a empatie, která pomůže vžít se do postav a zpřístupnit je divákovi, celé je to totiž hlavně o napojování.
Se kterým režisérem ráda spolupracujete?
V poslední době pracuji s Olgou Sommerovou a to je skvělé. Jestli je nějaký režisér, který je nejvíc připravený, pak je to právě Olga. Ví přesně, kde co chce střihnout, má zapsané kódy, zároveň mi v určitých scénách nechá volnost. Pracovaly jsme spolu třeba na dokumentu o Jiřím Suchém. Když jsme ten film poskládaly, tak to nemělo tři hodiny jako u většiny režisérů, ale jen deset minut navíc, o které jsme se rozhodly film zkrátit. Ona je absolutní profík.
Představovala jsem si, že připravený režisér je běžná praxe…
Bohužel jsou režiséři, kteří nemají absolutně žádný koncept, celý materiál mi hodí na hlavu. To není příjemné, protože pak s tím člověk stráví spoustu hodin, ale výsledek se třeba režisérovi nelíbí a musíte to předělat.
Kolik materiálu vlastně musíte nakoukat?
Jsou to často desítky, někdy i stovky hodin. Dneska totiž není problém s množstvím suroviny. Kdysi byla cívka filmu hodně drahá záležitost, když se to natočilo blbě, tak jste měla smůlu. Materiálu bylo tak 1:3, tedy na hodinový film byly tři hodiny materiálu. Dneska mají tvůrci harddisky a karty, tak se jede a jede a je hrozně jednoduché získat 150 hodin materiálu. Když se dřív točilo, tak se přemýšlelo, co se natočí, filtrovalo se to už během příprav. Dneska je toho desetkrát i dvacetkrát tolik a jenom se tím brodíte…
Jak dlouho dnes střih celovečerního dokumentu trvá?
Tak třeba ten již zmíněný dokument o Jiřím Suchém jsme stříhaly tři měsíce. Každý pracovní den jsme se scházely a pracovaly. Když to ale není tak dobře připravené, může to klidně trvat i dva roky.
To vám pak záběry jedou před očima i v noci před usnutím, ne?
Samozřejmě, že stříhám i ve snu. Člověka to vtáhne. Když jsem dělala dokument o Palachovi, první dva dny jsem nakoukávala materiál – sledujete to znovu a znovu, to byla pak i situace, kdy jsme ve střižně skoro brečely. I u toho Suchého, když umřel Šlitr, mi tekly slzy.
Když má člověk takhle do detailu nakoukaný film, jde se vůbec podívat na premiéru?
Jasně, to miluju. Užívám si to, skoro jako kdyby to stříhal někdo jiný, s tím, že samozřejmě vím, kdy třeba přijde nějaký vtip. I tak se těším a pluju s tou vodou.
Je rozdíl stříhat hrané filmy oproti dokumentům?
Já jsem hrané filmy s výjimkou několika studentských filmů na FAMU nikdy nestříhala, zůstala jsem u dokumentů. Ale obecně se už ty hranice mezi oběma žánry dost stírají. Když šel před deseti lety člověk na dokument, očekával, že se něco dozví, že tam budou nějaké výpovědi a celkově to bude mít spíše informativní hodnotu, zatímco u hraného filmu si odpočine, pobaví se, bude to fikce. To už dnes neplatí. Myslím ale, že je mnohem náročnější natočit dobrý hraný film. Dokument bude mít vždycky výhodu potenciální autenticity.
Jak moc vaši práci změnila digitalizace?
Strašně moc, dřív byl střihací stůl podle velikosti políčka filmového pásku 16mm nebo 35mm. Člověk stříhal najednou obrazový pás a dva nebo i více zvukových pásů. Ty se musely chytnout současně, což vyžadovalo obrovskou zručnost. Když se nějaký záběr nalepil jako první, bylo oproti dnešku rozhodně náročnější jej vyjmout a vložit na jiné místo. Dneska existuje asi pět profesionálních programů, které jsou různě uživatelsky příjemné. Sice se celá věc urychlila, ale také trochu zkomplikovala. Máte tam totiž obrovské množství možností – efekty, zvuky, více stop nad sebou, můžete dělat dvojexpozice atd. Nic z toho na klasickém stole nešlo.
Takže jako střihačka pracujete i se zvukem?
Ano, pracujeme s různými typy materiálu. Jeden obsahuje výpovědi, další ruchy, pak můžeme použít hudbu anebo cokoliv odkudkoliv. Třeba výpověď Suchého o tom, jak byl zlobivé dítě, dát s obrazem sochy Masaryka a udělat kontrapunkt a do toho dát v podkresu nějakou hudbu. Zvukař pak řeší jen chybějící zvuky a celkovou plynulost – je to spíš technická podpora. Jinak všechno dělá střihač, přitom zvukaři jsou placeni lépe než my. V jeden moment si zkrátka asociace zvukařů zalobbovala a ty prachy dostali.
Má střih nějaké své ikony?
Určitě – třeba Alois Fišárek, Jiří Brožek nebo Josef Valušiak.
To jsou samí muži… Jak je to vlastně se ženami u střihu?
Co se týče počtu vystudovaných střihaček a střihačů, je to dost vyvážené. V praxi to pak ale vypadá tak, že režiséři a producenti dávají práci na velkých projektech opět spíš mužům. To jsou ti, co dělají celovečeráky a dostávají za to ty lvy. My holky máme přece i jinou zábavu a naplnění života, tak to tak strašně nepotřebujeme. (smích) Ale kdybych měla jmenovat nějakou výjimečnou střihačku, pak bych zmínila Janku Vlčkovou.
Sama máte tři děti, jak to ovlivnilo vaši práci?
Skoro vůbec, můj muž je také na volné noze, a tak jsem nárazově pracovala i během rodičovské. Nechtěla jsem se práce vzdát. Můj muž mi vozil prvního syna na kojení do České televize, kde jsem tehdy pracovala na pořadu Reportéři ČT. Režisér pořád koukal na hodinky a nervózně chodil kolem… Dneska je to už naštěstí u režisérek i střihaček naprosto normální, že mají děti a že třeba v práci kojí. V roce 2006 to rozhodně ještě standard nebyl.
Střiháte i jiné věci než dokumenty?
Ano, živí mě třeba Master Chef. Je tam hodně lidí z FAMU, je to ta práce na složenky. Je fajn, že existují věci, kdy to není životně důležité, kdy si můžu tak trochu orazit, protože moje řemeslné schopnosti úplně stačí. Můžu odejít v šest večer a vím, že se to nezblázní. To se podařilo jen s Olgou, že v 17 hodin nám padla, protože chápe, že mám rodinu, že kluci potřebují večeři. To ty chlapy většinou nenapadne, očekávají, že se střihač přizpůsobí.
Mají střihači něco jako svůj rukopis?
Když je dobrý střihač, tak by se to vlastně nemělo poznat. Můžou být ale ve filmu místa, kde se invenční střihač projeví, protože to chce někam posunout. Tohle si ovšem divák stejně neuvědomí, protože to bude vnímat jako záměr režiséra.
Lidé asi práci střihače obecně moc nevnímají…
Je to tak. Přitom je podle mě zcela na úrovni kameramana. Bohužel jsou na to tabulky a kameraman má status autora, zatímco střihač ne, kamerou to zkrátka projde jako první. Střihač je přitom ten, kdo staví film podobně jako dům. Vytyčí pilíře, bez kterých se to neobejde, a pak vrství stavbu, do té zabudovává další záběry, které dávají náladu, atmosféru. Vlastně střídá otázky a odpovědi. Na závěr pak přibrušuje detaily jako okna a dveře. Sedí ale ve střižně a je vlastně neviditelný. I když svým způsobem být schovaný chce. (smích)
Režisér velmi často spolupracuje s jedním kameramanem. Jsou takové stálé dvojice i v případě střihačů?
Určitě, třeba Brožek s Chytilovou, to bylo sladěné duo.
Teď se trochu zasněte a řekněte mi, s kým ze světových režisérů byste ráda spolupracovala.
Tak to si vůbec nedokážu představit.
Asi s Tarantinem. (smích)
A z těch českých?
Moc ráda bych zažila spolupráci právě s Věrou Chytilovou nebo s Milošem Formanem, to se mi ale už bohužel nesplní. Z těch současných asi s Bohdanem Slámou, to by mě hodně bavilo.
Chodíte ráda do kina?
Strašně ráda a nejradši sama, to si užiju nejvíc. Pro mě je to paralelní život. Když mi bylo 15 nebo 16 let, tak jsme chodili na Dlabačov, v období kolem sametové revoluce jsem tam viděla filmy od Tarkovského, Bergmana, to mě opravdu vtáhlo. Dnes ráda chodím do Oka a teď jsem objevila nové kino Edison.
Co jste v poslední době viděla?
Třeba snímek Kena Loache Pardon, nezastihli jsme vás o člověku, který rozváží balíky a snaží se tím uživit. Je to soucitný film, ale nevytváří žádnou iluzi, která by nás měla uchlácholit a odvést z tohoto světa, naopak podněcuje myšlenky na náš běžný život. Třeba jak se vyrovnat s negativními věcmi. Herci to ve filmu docela zvládají, což je právě ta fikce. V dokumentu by ty jejich výbuchy asi tak hladké nebyly, ale je vlastně velkou inspirací, že by to tak mohlo být. Není to zkrátka nějaký avatar z Hvězdných válek, který inspiraci do běžného života vnést nemůže. (smích)
Nestává se vám, že když se díváte na film, tak vlastně trochu pracujete a říkáte si, tady bych to střihla?
Ne, u sledování filmu nestříhám. Pro mě jsou profesně důležité dvě věci. Úplně první záběr, respektive úvodní sekvence záběrů – to je totiž jako seznámení mezi dvěma lidmi, a pak konec. Když mám pocit, že už film končí, a pak se objeví další konec, tak to opravdu trpím. (smích)
Je to chyba režiséra, nebo střihače?
Jednoznačně režiséra, nebo obou, že to ani jednoho netrklo… (smích)
Jak obecně vnímáte tempo současných filmů?
Na mě jsou soudobé filmy moc rychlé. Detektivky vůbec nestíhám, přitom by mě vlastně dost bavilo si střih právě tohoto žánru vyzkoušet. Přemýšlet o tom, kterou informaci dát dřív, co zamlčet, co přehodit za jinou scénu, aby byl divák ještě ve větším napětí. U detektivky je dynamika hodně důležitá, možná ještě víc než ten příběh. Na druhou stranu s dlouhými záběry a pomalým tempem nemám problém. Když mám ale pocit, že nevím, proč to ten režisér točil, proč je tam zrovna tenhle záběr, tak to nefunguje. Když pocítíte nahodilost, exhibici, tak to prokouknete a působí to lacině.
Máte oblíbené režiséry?
Tak rozhodně italský neorealismus – Rossellini, Visconti a později pak Fellini, Antonioni. Pak mám ráda Tarkovského a Bergmana. Ale taky Fassbindera nebo Cassavetese.
A co oblíbený film?
Třeba Souboj Titánů nebo Smrt v Benátkách. Ale nejradši mám asi Stalkera, to je film, který rezonuje s mou nejvnitřnější duší.
Kdybyste si u filmu mohla vyzkoušet nějakou jinou profesi, co by to bylo?
Lákalo by mě skládání filmové hudby. Hudba je totiž další režisérova postava na scéně. Říká nám, jak se máme cítit a co se ve filmu děje.
Jak do vaší profese zasáhl koronavirus?
To byl obrovský zásah, nikdo nic nedělal, štáby netočily. Mně osobně to ale nevadilo, je to možná zvláštní, že to takto říkám, ale díky koronaviru jsem mohla zažít dva měsíce se svými třemi syny mimo Prahu. Bůh ví, co nás tedy čeká dál, ale ta jarní koronavirová krize se mi vlastně líbila.
Na Sedmičce žijete od svých osmi let, jak vzpomínáte na dětství?
Pamatuji si prvomájové průvody na Letenské pláni i držení čestné stráže u památníčků padlých za Květnového povstání. Já jsem tedy v Pionýru nebyla, ale vlastně jsem to svým kamarádkám záviděla, člověk se ulil ze školy. Do vodárenské věže jsem docházela do přírodovědného kroužku a do Šimáčkovy na klavír. Také jsem chodila do dívčího oddílu turisťáku, což byla alfa a omega mého života. 17. listopadu 1989 jsem byla na Národní třídě a pak jsem prožila každý den demonstrací na Letné. V devadesátých letech jsme chodili na koncerty pod Stalina. Také si pamatuji třeba tržnici na Letenském náměstí. Kluka, který tam s maminkou prodával brambory, občas potkám v Bille.
Jak vnímáte proměnu, kterou naše čtvrť za tu dobu prošla?
Jde to tak postupně, že si na to vlastně vždycky stačím zvyknout. Když tady ale poslední dobou vidím ty na první pohled bohaté lidi, kteří často mluví cizím jazykem, říkám si, že ta čtvrť dostává úplně jiný charakter – asi je to strach z neznáma. Samozřejmě to mohou být fajn lidi. Vlastně jsem hrozně ráda, že tady ještě jsem, že tady vytvářím něco jiného než oni – že tady chodím ve starých hadrech, nenamalovaná, ságo a čilý ruch našich dětí je slyšet z našeho přízemního bytu až na ulici… Že tu všechno není tak krásně uspořádané a uhlazené.
Máte tady oblíbené podniky, místa?
Milujeme Pho u Letné, máme to moc rádi i s dětmi – je to skoro náš rodinný podnik. Sice teď zdražili, ale dlouho to bylo skvělé a na nic si to nehrálo. Na pivo chodím do „hospody u Sparty“, což je u Olgy doma. (smích) Také s mužem rádi chodíme do Bethesdy v Kamenické ulici – mají to kamarádi Hradílkovi. A pak vinárna U Počtů, kde si kupujeme víno převážně do petky. Když byla demonstrace proti Babišovi, mohli jsme projít Letenským tunelem. A to byl velký zážitek, zas po letech autentický pocit svobody.
Blanka Kulová (*1974) se narodila v Chebu a na Sedmičce žije od dětství. Vystudovala střih na Filmové akademii múzických umění v Praze (FAMU). Věnuje se střihu dokumentů a televizních pořadů. V poslední době spolupracuje s Olgou Sommerovou, se kterou vytvořila například dokument o Jiřím Suchém či o Janu Palachovi. Na svém kontě má také střih filmů Bratři Okamurovi a Filmový dobrodruh Karel Zeman nebo pořadu Ano, šéfe.
