Po schodišti schází neučesaný vrásčitý muž. Blíží se poledne a i modelovi Letní akademie pro středoškoláky a dospělé na Akademii výtvarných umění (AVU) vyhládlo. Jeho portréty dál visí na malířských stojanech v ateliéru s výhledem na Stromovku. Účastníci a účastnice s namazanými chleby v ruce si skici navzájem neformálně hodnotí ještě předtím, než po obědě přistoupí k posledním tahům a stínování.
O patro níže pod vedením lektorek maluje uhlem dvacítka dětí – opět většinou dívky. Na oběd se tento turnus Dětské akademie chystá do Klubu AVU, který v pravém křídle budovy a v přilehlé školní zahradě provozuje finalista ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2015 Vojtěch Fröhlich. Venkovní posezení u piva a jídla mohou hosté v létě proložit pár tempy v bazénku, hraním ping-pongu anebo sledováním filmů. Pokud ovšem není začátek října, kdy Akademie pořádá tradiční slavnost u příležitosti zahájení semestru, při které se spolehlivě zaplní nejen klub, ale i zahrada za školou a prostranství před ní.
Neznámá AVU
„Po pravdě: kohokoli se v Praze zeptáte, kde sídlí AVU, vzpomene si, kde najde UMPRUM (Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze s hlavním sídlem na náměstí Jana Palacha – pozn. red.),“ vysvětluje ideu pořádání večírku Blanka Čermáková, která má na AVU na starosti komunikaci s veřejností. „O AVU sice slyšeli, máme dobré renomé, ale kde opravdu jsme a co děláme, to zůstává známo jen odborníkům. Pro nás je jakýkoli kontakt s veřejností důležitý, protože nikomu nesvědčí uzavírat se do sebe.“
Příkladem jisté přetrvávající izolace této umělecké líhně je Galerie AVU umístěná v přízemí budovy. Během semestru jsou v ní k vidění díla studentů, avšak návštěvníci sem přicházejí jen zřídka. Ostatně ani studenti se o výstavní panely zrovna neperou, připouští Blanka Čermáková: „Galerie byla primárně nastavená tak, aby si zde studenti mohli otestovat něco, co předtím nezkusili, tj. umělecký provoz. Proto nemají důvod se vracet a po studiích hledají výstavní prostory jinde. Ale chystáme se koncept galerie přeformátovat a dát aspoň jeden termín absolventům, abychom s nimi udrželi kontakt.“
Nejstarší vysoká umělecká škola v českých zemích (zřízena byla císařským dekretem z roku 1799) sídlí na Letné od roku 1903. Z doby krátce poté pocházejí i názvy ulic Malířská a Sochařská, které Akademii pomyslně špendlí ke Stromovce. Odkazují na disciplíny, jež škola od počátku vyučuje.
Architektem hlavní budovy je Václav Roštlapil, který projektoval i Strakovu akademii (dnešní sídlo české vlády) a areál psychiatrické léčebny v Bohnicích. „Máme takovou interní anekdotu, že kdokoli sem k nám přijde z Bohnic, okamžitě se tu zorientuje. A naopak,“ usmívá se Blanka Čermáková, zatímco míříme do školní knihovny od slavného architekta Jana Kotěry. Zdejší dokumenty budou využity při přípravě publikace sledující 220 let akademie. Jubileum škola oslaví v roce 2019 a při té příležitosti plánuje velkou výstavu a televizní dokument.
Neméně zajímavou historií AVU je ovšem i život pedagogů a studentů po vyučování. Obě skupiny často kolem své alma mater bydlívaly a ještě častěji kolem ní popíjely. Legendární byla v tomto směru Hospoda U Sojků (na rohu Milady Horákové a Kamenické, dnes pobočka ČSOB). Literární historik Radko Pytlík, který o Praze 7 vydal řadu knih, vzpomíná na stěny jedné z místností zaplněné obrazy. „Studenti a učitelé z AVU jimi platili, když neměli na pivo,“ říká.
Art District 7
Oblíbeným výtvarným námětem z Prahy 7 býval pohled z Letenských sadů na střechy Starého Města. Patrně nejznámější obraz s tímto motivem namaloval v modrých tónech Antonín Slavíček, který také na Letné žil – v nedaleké ulici Dobrovského.
Z uměleckého podhoubí pěstovaného v Praze 7 od začátku 20. století čerpá také současný kulturní život, i když samozřejmě pulzuje na jiných souřadnicích a v jiném tempu. Řada menších galerií na úpatí letenského kopce, nepřehlédnutelný DOX a Veletržní palác, ale také každodenní život umělců a designérů vytvářejí na Sedmičce kreativní ovzduší. To se radnice snaží zviditelnit konceptem Art Districtu 7, de facto reklamní značkou Sedmičky.
„Jednou za semestr děláme galerijní snídaně, kam zveme zástupce velkých i malých galerií,“ vysvětluje Hana Třeštíková, radní pro kulturu a sousedské vztahy, konkrétní fungování značky Art District 7 v oblasti výtvarného umění. „Na základě těchto setkání vykrystalizovala i dubnová akce Máme otevřeno, k níž se přidávají galerie, kavárny, divadla a další kulturní aktéři.“ Roli radnice při takových nápadech vidí Třeštíková v propojování, nikoli produkování. „Děláme databáze, přehledy kulturních pořadů, které by měly být na novém webu ještě funkčnější, aby se vernisáže nekryly, vytiskli jsme Art mapu Prahy 7,“ uvádí příklady radní.
Japonský ateliér v herně
Trasa Art mapy vede za uměním i do Holešovické tržnice. Je líné srpnové odpoledne a stánkaři se perou o pozornost několika turistů, kteří sem našli cestu. Zato sochař a výtvarník Tets Ohnari má ve svém ateliéru v hale č. 18 napilno. V půlce října bude vystavovat dva objekty na festivalu Signal, který přináší do pražských ulic světelné umění. „Oslovili mě, tak nechci předvést nějaký šunt,“ směje se Ohnari a ukazuje makety chystaných děl: složité origami ze zrcadel a třímetrové broušené sklo. Nasvícená budou stát před Palladiem a na Kampě.
Sochařova záliba v broušeném skle by mohla vést k domněnce, že právě kvůli této technice přijel studovat do Česka. Skutečnost je ale jiná. Jeho dědeček byl významný japonský restaurátor Buddhových soch. V 70. letech se v Tokiu spřátelil s restaurátorkou Alenou Skálovou, když její manžel Ivan vyhrál architektonickou soutěž na stavbu československé ambasády. Přátelství se přeneslo i na další generace a Tets několikrát navštívil Skálovy v Praze už jako malý chlapec. „Když jsem uvažoval, kam jet na chvíli studovat do Evropy, což je mezi Japonci celkem běžné, byla volba Prahy nasnadě,“ vypráví Ohnari.
Studia na Tokijské univerzitě umění zakončil v roce 2007 a rozhodl se do Česka se vrátit. Ještě před příjezdem dostal od přítele tip na byt v ulici Letohradská. „V našem vchodu žije pět umělců. Občas se i navštěvujeme,“ pochvaluje si japonský sochař.
Ateliér zase sehnal skrze své členství v Trafo Gallery, která od loňského září sídlí naproti v hale č. 14. „Nad námi je ale bordel, veřejný dům,“ vkládá Ohnari české slovo do anglické věty a ukazuje na strop. „A tohle bývala herna of the bordel. Navíc před čtyřmi lety měli havárii vody a naprosto to tu vytopili. Když jsem tady loni v dubnu otevřel dveře, bylo to strašné. Na stěně velká fotka Las Vegas, červené lampy, zrcadla a plíseň. Nedalo se tu dýchat.“ Ohnari a jeho spolupracovníci se pustili do rekonstrukce. Nábytek do ateliéru našli odložený u popelnic nebo dostali darem.
Recyklace a směna je vůbec principem Ohnariho života. „Uměním se neuživíte, a tak se snažím být nezávislý na hotovosti a spíš věci vyměňovat – třeba za svá díla,“ vysvětluje. „Oblečení nebo tenhle iPhone mi dali kamarádi, když ho už nepotřebovali. Japonské firmy mi zase posílají nářadí nebo výtvarné potřeby. A největší radost mám teď z tohohle sodalitu (minerál modré barvy – pozn. red.), na nějž mi dal tip kamarád, co dělá výkopové práce,“ předvádí hrdě materiál pro svá budoucí díla.
Očima Kovandy
Ohnariho příběh se v několika bodech protíná s příběhem výtvarníka a konceptuálního umělce Jiřího Kovandy. Oba bydlí na Letné, oba znají prostředí AVU a oba ve svém životě hodně recyklují. Kovanda, v zahraničí jeden z nejznámějších současných českých umělců a podle žebříčku J & T Banky a Art+ také nejúspěšnější, nevystudoval žádnou uměleckou školu. Před rokem 1989 tak nemohl být ve Svazu českých výtvarných umělců a neměl nárok na ateliér.
„Zvykl jsem si pracovat tak, abych nepotřeboval velké prostory, drahé materiály a nákladné postupy. Když jsem po roce 1990 už ateliér mít mohl, tak jsem si řekl, proč bych si ho pořizoval, když jsem zvyklý být bez něj,“ rekapituluje Kovanda cestu ke svému uměleckému stylu nad šálkem čaje. Sedíme v Café Jedna a právě ve Veletržním paláci Kovandovi letos v únoru skončila velká výstava. „Byla to pěkná spolupráce, bavilo mě to,“ pochvaluje si. „Poslední roky s kurátorem Adamem Budakem se jim daří lákat lidi na Grand Openingy, při nichž jednou za čtvrtletí otevřou víc výstav.“ Zato nevýhodou Veletržního paláce jsou podle Kovandy nízké stropy ve výstavních prostorách a vysoké vstupné. „Nejsem odborník na ekonomické věci, ale zdá se mi, že to odrazuje. Vedení Národní galerie se srovnává s vídeňskými muzei, ale myslím, že to takhle nejde dělat.“
Jiří Kovanda v Praze 7 nejen tvoří, ale sleduje i zdejší umělecký provoz obcházením vernisáží v menších galeriích. „Galerie Polansky nebo nezávislý projekty Berlínskej model a Bistro 8,“ vyjmenovává své oblíbené. „Škoda, že se odsud odstěhovala galerie Hunt Kastner, mohlo tu vzniknout galerijní hnízdo, které se od té doby tvoří na Žižkově,“ lituje. Vernisáže podle jeho pozorování přitahují lidi, a když se správně načasují jako v případě akce Máme otevřeno, vytvoří na Sedmičce lákavý večerní program.
I prostory pro ateliéry má Praha 7 podle Kovandy dobré. „Pokud ovšem zůstanou ceny. Protože naprostá většina umělců, hlavně mladých, nemá moc peněz a nemůžou si dovolit drahé nájmy,“ upozorňuje.
Dostupné ateliéry
Podobně to vidí Tets Ohnari ve svém ateliéru ukrytém za stánky s maskáčovými přilbami a vulgárními zástěrami. Na jednu stranu mu vadí, že turisté poznají z Prahy 7 toto ne zrovna kulturní prostředí, na druhou stranu si uvědomuje, že zdejší zanedbanost znamená i nižší nájmy. „Opovažte se odsud Vietnamce vyhnat a komercionalizovat to tu! Protože to tu pak skončíme i my,“ varuje napůl v žertu. A pak vážně dodá: „Chápu, že všichni chtějí město vylepšovat. Ale nepokazte to.“
Radní Hana Třeštíková připomíná, že není v možnostech radnice ovlivňovat nájmy v soukromých objektech a že areál tržnice patří hlavnímu městu. „Nicméně já a celé vedení se snažíme domluvit s radními z magistrátu, aby došlo k revitalizaci tržnice. Již existují nějaké koncepce na její rozvoj, tak doufáme, že se věci dají konečně do pohybu.“ Aktuálně se řeší, kam s nájemníky z Bubenské 1, bývalých Elektrických podniků, které se začnou rekonstruovat. „Chtěli bychom dojednat spolupráci s magistrátem, zda by neuvolnil jednu halu v tržnici coby centrum pro umělce a kreativce, podobně jako tomu bylo právě v Bubenské 1. Zatím je to ale stále na úrovni jednání,“ konstatuje Třeštíková.
Co se naopak městské části povedlo vyčlenit z fondu nebytových prostor, je ateliér s dotovaným nájmem pro začínající umělce jakéhokoli oboru. Podmínkou je studium na jedné z uměleckých škol v Praze 7 nebo trvalý pobyt na Sedmičce. V prvním kole se přihlásili tři zájemci, bohužel ale nesplňovali podmínky. „Třeba se to v druhém kole zlepší kvůli rozpuštěným Elektrickým podnikům,“ věří Hana Třeštíková.
Galeristé mladých
Petr Hájek sleduje, jak v kalendáři ubíhají dny. Do konce října musí jeho Chemistry Gallery opustit funkcionalistickou budovu Elektrických podniků. Kam se přesune, Hájek v době uzávěrky tohoto čísla ještě nevěděl. „Myslel jsem, že nám pomůže Praha 7, ale ta prostory nemá,“ říká. Půjde tedy kamkoli v Praze, kde mu nabídnou odpovídající podmínky. „Potřebujeme tak 200–250 m2, abychom mohli i nadále pořádat výstavy, koncerty, taneční školu, jako tady,“ upřesňuje. Spolu s ním půjdou autoři, kterým Chemistry Productions za posledních osm let pomohla se začátkem kariéry. Dnes jsou mnozí z nich už zavedení umělci. Galerie si je chce udržet i v nových prostorech, stejně jako chce dál objevovat mladé talenty a čerstvé absolventy uměleckých škol.
Velké stěhování zažila před rokem i již zmíněná Trafo Gallery, známá díky bývalému industriálnímu ateliéru Trafačka ve Vysočanech. A nová adresa v Pražské tržnici přinesla galerii i novou, sevřenější koncepci, pochvaluje si ředitelka Blanka Čermáková. „Zaměřujeme se teď víc na výstavy. Děláme jich šest ročně a dáváme si záležet i na katalozích. Chceme tím udělat také nějaký kunsthistorický příspěvek k danému autorovi, aby to mělo hodnotu i do budoucna.“ Nová adresa se též pozitivně promítla na návštěvnosti: na jednu výstavu přijde i tisíc lidí. „To se nám ve staré Trafačce nikdy nestalo,“ vzpomíná Čermáková.
Nováčky na Sedmičce jsou i Galerie Jelení a Galerie Kurzor. Oba projekty Nadace a Centra pro současné umění se zabydlely ve dvoře poblíž Strossmayerova náměstí, kde dřív bývala učňovská pekárna. Zatímco Galerie Jelení se zaměřuje na mladé umělce, většinou ještě studující, Galerie Kurzor představuje nadané kurátory, kteří tu vždy připravují program na jeden rok.
Studentům uměleckých škol se věnuje také další nová galerie – Holešovická šachta u Výstaviště. Dva nízké upravené domy s oploceným dvorem fungují i jako venkovní hospoda, tělocvična pro kruhový trénink, koncertní a divadelní prostor nebo místo pro kulinářská a degustační setkání. „Vidíme, že sousedé z Prahy 7 to začínají přijímat jako své místo, kam se chodí osvěžit,“ pochvaluje si manažerka galerie Hana Pelánková. V plánu je proto ustálenější program a také bar ve zrekonstruovaném sklepě, aby Šachta mohla naplno fungovat i v zimě.
Umění do ulic
Při návštěvách galerií zaměřených na mladé umění si nelze nevšimnout, že sídlí buď v nezrekonstruovaných prostorách, nebo k nim vede poněkud nekulturní přístupová cesta. Potvrzuje to mimo jiné i Petr Novotný, který v Heřmanově ulici provozuje galerii věnovanou malířům mladé a střední generace. „V Praze 7 se mi líbí, jen na chodníku tu jsou pořád psí výkaly nebo lidské zvratky,“ stěžuje si.
Blanka Čermáková z Trafo Gallery zase navrhuje, aby galerie aktivněji vstupovaly do veřejného prostoru a signalizovaly, že se zde díky umění bude člověk cítit dobře. „Art District by měl být vidět i v ulicích,“ myslí si. „Jednou za čas by radnice mohla uspořádat soutěž a osadit vybraná místa sochami, případně tu udělat sochařský park.“ Anebo, jak napadlo Tetse Ohnariho, by se za uměním mohlo po Praze 7 chodit do dvorů a zahrad ve vnitroblocích. Jak je vidět, umělecký život na Sedmičce zatím nevyčerpal svůj potenciál.
Co bude s Veletržním palácem?
Národní galerie ohlásila v roce 2016 záměr rekonstruovat Veletržní palác a vytvořit z něj hlavní sídlo s výstavními prostory pro stálé expozice i krátkodobé výstavy, s depozitáři, restaurátorskými dílnami, knihovnou, multifunkčním sálem pro divadelní, hudební a jiná představení, kavárnou a restaurací. Po rekonstrukci by mělo víc než 70 % výstavních ploch mít výšku 6–7 metrů. Upravena by mohla být i plocha před Veletržním palácem směrem do ulice Dukelských hrdinů. V listopadu 2016 předala Národní galerie veškerou dokumentaci včetně souhlasu památkových orgánů ministerstvu kultury. To Hobuletu letos v srpnu potvrdilo, že záměr revitalizovat Veletržní palác je jedním z investičních záměrů příštího volebního období. Kdo se přestavby ujme a zda na ni bude skutečně vypsána mezinárodní soutěž, zatím podle ministerstva nebylo rozhodnuto.