I přesto, že Praha byla druhým nejvýznamnějším městem monarchie, nedá se říci, že by císař přítomností v metropoli Čech plýtval. Od jeho poslední regulérní návštěvy Prahy uplynulo tehdy již deset let, v září 1891 se po týdnech váhání přijel podívat na přehlídku českého umu a kultury na Jubilejní zemské výstavě. I tenkrát tedy zamířil také do Prahy 7. Pak se v Praze zastavil ještě koncem srpna 1899 cestou na vojenské manévry v severních Čechách.
Návštěvě mocnáře v novém století samozřejmě předcházely velké přípravy. Když císař opouštěl 12. června 1901 těsně před desátou ranní vídeňské nádraží, už pro něj bylo nachystáno slavnostní uvítání v několika městech, kudy zvláštní císařský vlak projížděl. Postupně si tak císař prohlédl slavnostní výzdobu a vyslechl zdravice místních činitelů v Třeboni, Táboře a Benešově. Do Prahy na vyzdobené nádraží příznačně nesoucí jeho jméno dorazil panovník okolo šesté. František Josef pochopitelně necestoval sám, doprovod mu dělal například tehdejší rakouský ministerský předseda dr. Ernest Körber nebo český místodržitel hrabě Karl Coudenhove. Příjezd delegace provázely rozezvučené zvony pražských chrámů a výstřely z děl.
Část programu v Praze 7 věnoval císař návštěvě Ústřední elektrické stanice hlavního města Prahy.
Už na nádraží došlo na oficiální uvítání – deputaci tvořila esa tehdejšího politického a společenského života. Po vystoupení z vlaku se císař nejprve pozdravil s nejvyšším maršálkem českého království Jiřím knížetem z Lobkowicz, následovalo první oficiální přivítání z úst tehdejšího pražského primátora JUDr. Vladimíra Srba, pronesené německy. Na místě pak prohodil s přítomnými pár zdvořilostních vět. Na samý závěr uvítání byli panovníkovi představeni i oba primátorovi náměstkové. Jednomu z nich, zástupci Prahy 7 na magistrátu, holešovickému staviteli a majiteli nemovitostí Eustachu Neubertovi, František Josef řekl: „Velice se těším na Prahu, doufám, že mnohé uvidím.“
I před nádražím procházel František špalírem tvořeným významnými osobnostmi – pozdravit císaře přišli například literát Jaroslav Vrchlický, stavitel a mecenáš Josef Hlávka nebo císařský rada a letenský průmyslník Richard Jahn. Poté následovala cesta panovníka přes Sadovou ulici (dnes Wilsonova), Václavské náměstí, Ferdinandovu třídu (Národní) na Hradčany a dále na Pražský hrad. Na nádvoří Pražského hradu přivítal císaře kardinál Lev Skrbenský z Hříště.
Dopoledne následujícího dne vyhradil císař audiencím – nejprve přijal představitele kléru, poté zástupce zemské šlechty, následované zástupci armády. Pak přišla řada na představitele Prahy, které císař pochválil za přijetí, jehož se mu dostalo, a ujistil zastupitele, že bude i nadále zachovávat městu svou přízeň. Tuto část programu císař uzavřel přijetím zástupců evangelické církve, České akademie věd a umění a lékařské komory.
Vzhůru do Holešovic!
Odpolední program druhého dne návštěvy začal před druhou hodinou. Císař a jeho doprovod se vydali z Hradu přes Prašný most a Píseckou bránu do Stromovky. Na hranici tehdejší předměstské Bubenče císaře přivítala deputace této obce a karlínský okresní hejtman. Poté panovník pokračoval Stromovkou kolem brány do Výstaviště ulicí U Královské obory (dnes U Výstaviště) až do areálu Ústřední elektrické stanice hlavního města Prahy. Tento městský podnik nebyl vybrán náhodou, ačkoli se k návštěvě nabízely i další municipální podniky v Praze 7 (jatka, plynárna nebo pivovar). Volba však padla na nedávno dokončenou elektrárnu. Jak bývalo zvykem při císařových zastávkách, podnik byl slavnostně dekorován, na nádvoří byl postaven zvláštní stan bohatě ozdobený draperiemi a zelení. U vchodu do hlavní budovy elektrárny stály modříny, vestibul byl vyzdoben palmami a květinami. Císař přijížděl právě ve chvíli, kdy nad Prahou řádila letní bouřka provázená nárazy větru, kterému veškerá venkovní výzdoba tak tak odolala. V chodbě do strojovny byla do levé stěny vložena mramorová pamětní deska s nápisem: „Na památku návštěvy Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. dne 13. června 1901.“ Přímo ve strojovně byl umístěn stůl s panovníkovou bustou a pamětní knihou, kam se císař podepsal stejným perem, kterým signoval pamětní zápis během Jubilejní výstavy v roce 1891. Ve strojovně pobyl panovník asi 15 minut a česky se dotazoval svého průvodce – předsedy správní rady elektrárny prof. Peterlíka na nejrůznější záležitosti týkající se provozu elektrárny. Reportáž Národních listů z návštěvy císaře v elektrárně připomíná i bezpečnostní opatření, která akci provázela: „Ve strojovně ústřední elektrárny učiněna mimo to nejrozsáhlejší bezpečnostní opatření. Ve spodním oddělení, pod strojovnou, byli umístěni četní tajní policejní zřízenci, kteří střežili veškeré vchody, a nikomu nebylo dovoleno do podzemí sestoupiti.“
Při odchodu z elektrárny procházel císař špalírem, který tvořili na jedné straně zaměstnanci elektráren, na druhé pak průvodčí elektrických drah.
Cesta císaře a jeho doprovodu z elektrárny vedla srdcem Prahy 7, vyzdobenou Bělského třídou (dnes Dukelských hrdinů) a po nábřeží do míst, kde dnes stojí Čechův most. Zde totiž na přelomu století probíhala stavba kanalizačního tunelu (tzv. shybky), do kterého měly proudit odpadní vody z centra Prahy a odvádět ji do připravované čistírny v Bubenči. Z dnešního pohledu nám může přijít zvláštní, že byla panovníkovi předváděna stavba kanálu, na druhou stranu je třeba si uvědomit, že vybudování kanalizace dle projektu anglického inženýra W. H. Lindleyho bylo tehdy nejvýznamnější infrastrukturní aktivitou a její dokončení výrazně zlepšilo hygienické podmínky ve městě. Císař na místo dorazil před třetí odpoledne, zde jej už čekal primátor Srb se svými náměstky a vedoucí stavby Ing. Heinemann, který panovníkovi popsal průběh výstavby kanalizace a také odpovídal na jeho zvídavé dotazy. Po několika minutách sestoupila delegace po schodech do hloubky 15 metrů (tedy 3 metry pod úroveň hladiny Vltavy). Dle reportáže Národních listů udělalo místo, kde se sbíhaly kanalizační roury z historických částí Prahy i části Smíchova, na císaře mohutný dojem a stavební dílo nazval velkolepým.
Po vystoupání na povrch se císař rozloučil s přítomnými i s Prahou 7 a zamířil do Strakovy akademie. Dnes v jejím areálu sídlí Vláda ČR, původně zde byl internát pro syny zchudlých šlechticů. Odpoledne pak proběhla hostina na Pražském hradě, kam byla pozvána pražská smetánka té doby. Večer si mocnář vyhradil na návštěvu slavnostního představení v Národním divadle, které bylo pořádáno na jeho počest. Program byl zahájen rakouskou hymnou a provoláváním slávy panovníkovi. Poté přišla na řadu činohra – divadelní soubor sehrál druhý akt Vrchlického komedie Noc na Karlštejně. Na závěr byl proveden třetí akt opery Rusalka. Opera zřejmě císaře velmi zaujala – oproti svému zvyku totiž zůstal až do konce představení. V ředitelské lóži mu přihlíželi i autoři obou „kusů“ Jaroslav Vrchlický a Antonín Dvořák.
Strojovna elektrárny, kde se císař podepsal do pamětní knihy.
Procházka na mostě
Návštěva Františka Josefa I. pokračovala i v dalších dnech. Pomyslným zlatým hřebem jeho pobytu v Praze bylo slavnostní otevření nového kamenného mostu u Národního divadla hned další den, tedy v pátek 14. června 1901. Dostal jméno po bývalém rakouském císaři Františkovi I. (1768–1835), dnes se jmenuje most Legií. Právě zde prý vznikla přezdívka císaře „Procházka“. V tisku se totiž objevila fotografie panovníka kráčejícího po novém mostě s titulkem Procházka na mostě.
Téhož dne navštívil císař Zemskou banku a později odpoledne se vydal na návštěvu tehdy samostatných pražských předměstí – na Královské Vinohrady, Žižkov a do Karlína.
Následující den, tedy 15. června, se mocnář ráno zúčastnil přehlídky dejvické vojenské posádky na tamějším cvičišti, poté se odebral do Podbaby, aby si prohlédl průběh stavebních prací při regulaci Vltavy. Program pokračoval prohlídkou tehdy nové kadetní školy na Hradčanech, poté následoval přesun do Umělecko-průmyslového muzea.
První část odpoledne si František Josef vyhradil na prohlídku sociálních ústavů – nové dětské nemocnice na Karlově a městského chorobince. Po půl čtvrté se odebral nejprve do botanické zahrady německé univerzity a posléze i do české botanické zahrady. Cestou zpět na Pražský hrad učinil císař krátkou zastávku v klášteře v Emauzích. Náročný den zakončil František Josef na soirée, které pořádal nejvyšší maršálek Lobkowicz. Akce se zúčastnily čtyři stovky hostů, zejména zástupci v Čechách usedlé šlechty, ale i představitelé Prahy a předměstských obcí. Císař se zdržel asi tři čvrtě hodiny, než se odebral do svých komnat k přípravám na poslední den návštěvy. Věrný své pověsti ranního ptáčete jej zahájil již v 6 hodin ráno účastí na bohoslužbě ve svatovítském chrámu. Dopoledne se pak vydal na Smíchov, poté položil základní kámen na stavbě budoucího ústavu pro hluchoněmé za Kinského zahradou. Odpoledne odjel do Karlova Týna (dnes Karlštejn), kde jej očekávaly tisíce nadšených obyvatel blízkých měst a obcí. Následovala prohlídka hradu, panovník se živě zajímal i o probíhající rekonstrukci. Po triumfální cestě zpět na nádraží se František Josef ve společnosti ředitele C.-k. státních drah odebral do přistaveného vlaku a odjel zpět do slavnostně nasvícené Prahy. Poslední večer návštěvy strávil císař na recepci u hraběte Osvalda Thuna-Salma. Z Prahy František Josef I. odcestoval následujícího dne v šest hodin ráno a zamířil do Terezína.
Jak už bylo zmíněno, součástí návštěvy císaře bylo několik audiencí, při kterých panovník vyslechl požadavky různých spolků, zájmových organizací či korporací, mezi nimi i hostitele – tedy hlavního města. Zástupci magistrátu žádali především povolení odstranit či zrušit zbytky městského opevnění, které v té době už nemělo žádný význam. Kromě jiného se jednalo i o pozemky kolem bašty č. XIX u Hanavského pavilonu, kde obec chtěla rozšířit plochu Letenských sadů (tehdy nazývaných právě po tragicky zahynuvším panovníkově synovi sady Korunního prince Rudolfa). Dále představitelé města žádali o zrušení vojenského skladiště v míčovně Pražského hradu – tento významný renesanční objekt pod správou armády velice trpěl, podle zástupců města měl být vyklizen, opraven a zpřístupněn veřejnosti. Velkým tématem Prahy v této době byla začínající asanace Josefova – městští radní tedy požádali císaře o další státní subvence určené na provádění tohoto náročného projektu. V neposlední řadě požádala delegace hlavního města panovníka o podporu při provádění dalšího důležitého úkolu – integrace velkým předměstí do struktur hlavního města.
Císařova návštěva Prahy byla bezesporu velmi důležitou a sledovanou událostí. Pozitivní přijetí panovníka Pražany ukázalo tehdy ještě poměrně silnou loajalitu Pražanů k císařskému dvoru. František Josef I. se během své dlouhé vlády objevil v Praze ještě jednou – v dubnu roku 1907. I tehdy se část jeho programu odehrála v Praze 7. O této návštěvě zase někdy příště.