Chceme žít v zemi, která nezaostává

Proč jste se vedle své práce pustily i do šíření osvěty v oblasti informačních technologií (IT) mezi dětmi?
SZ: Důvodů je víc. Já chci žít v zemi, kde nezaostáváme a kde mladí tyhle možnosti mají. Hrozně nerada bych vychovávala děti v montovně Evropy. Každý pro to může udělat něco po svém. Někdo zavře oči, někomu to zjevně nevadí, když sledujeme výsledky voleb. Mně ale, čím jsem starší, to vadí čím dál víc. Pracujeme v oblasti lidských zdrojů v softwarové společnosti a vidíme, jak digitální vzdělání dětí a mladistvých každou zemi posouvá. Takže tohle pro to můžeme dělat my.

KŠ: Technologie mění svět – a není vyhnutí. To je dnes jasné snad už každému. Nevíme, jaká povolání budou existovat za dvacet let, ale víme, že digitální dovednosti jsou strašně důležité už teď. Moje motivace byla podobná: „něco udělat“. Studovala a pracovala jsem v Americe a hodně jsem váhala, jestli se mám vrátit do Česka, protože jsem tu neviděla takové možnosti. Věděla jsem ale, že tu žijí šikovní lidé a potenciál je tu obrovský. Chceme, aby odsud lidé neodcházeli a aby tu naopak měli prostředí, kde se mohou rozvíjet. Vždycky je samozřejmě pohodlné čekat, až pro to něco udělá někdo jiný. My jsme si ale prostě řekly, že zkusíme něco podniknout. Víme, že to nedokážeme samy, a tak se snažíme spolupracovat, ať už jde o akademickou, nebo byznysovou sféru. Je pro nás důležité, aby se věci začaly měnit.

Obě jste studovaly v zahraničí a tvrdíte, že to, co makeITtoday nabízí, je na západ od nás standardem na základních školách.
SZ: Bohužel už nejen na západ od nás, ale i na východ, v Maďarsku a na Slovensku. V tomhle nám prostě ujel vlak tak, že už ho ani nevidíme.

V čem tedy podle vašich informací tkví největší problém zdejších základních škol?
KŠ: Těch věcí je víc. Školství je obrovský kolos a po dlouhou dobu se v něm víceméně nic neměnilo. Problémem je samozřejmě nedostatek fundovaných učitelů. Ředitelé informatiku také většinou nepovažují za prioritu, nedostávají se ani finance na vybavení. Ale hlavně nikdo nepracuje se samotnými učiteli, aby začali vyučovat jiným způsobem. Je těžké tenhle proces zařídit celoplošně, pokud jsme celá desetiletí zvyklí na autoritu učitele před tabulí, na psaní si do sešitů, na biflování a nulovou interakci, třeba že by děti brainstormovaly… tenhle přístup je hrozně těžké změnit. Musí to ale vzejít od učitelů samotných.

SZ: Pedagogové hlavně nevidí tu důležitost, proč to měnit. Ale jednoduchá odpověď na vaši otázku neexistuje, každá škola má ještě individuální podmínky. Důležitou roli hraje to, jak je zaměřené vedení školy.

KŠ: Pedagogové také o světě práce uvažují v intencích povolání, která známe dnes, a nemyslí přitom na budoucnost. Navíc jsou dost teoretičtí, málokdo z nich má zkušenost z praxe. Tudíž děti směrují stále na klasická povolání. Když učitel sám nemá ten rozhled, nechápe, jak se proměňuje trh práce, vzniká propast mezi teorií a reálným světem. Doba se mění tak strašně rychle, že dokonce i firmám, které jsou flexibilní, připadá turbulentní. A ve školách se řeší, jestli děti mohou mít mobily. To je tak propastné! Prostředí, v němž se děti vzdělávají, je hrozně zkostnatělé a neodpovídá době. Natož potom obsah samotných předmětů.

SZ: Vidíme to v kurzech, jak se děti bojí brainstormovat. Co když řeknou odpověď a ta nebude správná? Snažíme se je navést na to, že rozvíjení nápadů a hledání řešení je proces, při němž je v pořádku dělat chyby. Neexistuje jen jedna správná odpověď. Trvalo nám dlouho, než jsme u nich toto myšlení prolomily.

Jaké kurzy tedy nabízíte?
SZ: Začínáme s dětmi od osmi let ve vizuálním programovacím jazyce Scratch a dále můžou pokračovat na robotiku nebo vývoj mobilních aplikací. Pro starší studenty nabízíme kurzy programovacího jazyka Python a vývoje webu. Neustále přidáváme nové kurzy a workshopy, důležitá je pro nás návaznost a systematičnost. Všemi kurzy se prolíná i téma zásad bezpečného pohybu v kyberprostoru. Děti je učíme, jako by to byla pravidla silničního provozu. V neposlední řadě také chystáme příměstské letní tábory věnované robotice, mobilním aplikacím, designu počítačových her a vytváření webových stránek.

KŠ: Děláme i kurzy pro firmy. To znamená, že pokud zaměstnavatelé mají vhodný prostor a vybavení, můžou se kurzy konat u nich. Mohou si vybrat, zda kurzy zcela, nebo částečně zasponzorují, anebo na ně zaměstnanci využijí různé benefitní poukazy.

Současná debata o českém školství považuje za problém, že je moc dětí na gymnáziích a málo na praktických školách. Je podle vás digitální znalost spíše praktická dovednost, nebo nadstavba, která patří na gymnázia?
SZ: Digitální dovednosti jsou už dnes všeobecně považovány za novou formu gramotnosti, která by se samozřejmě měla vyučovat plošně jak na gymnáziích, tak na odborných školách. Něco jako angličtina, čeština a matematika. Češtinu taky využijete ve všech oblastech a nemusí být ze všech studentů spisovatelé.

KŠ: Bez těchto dovedností se dnes neobejde nikdo. To už chápou snad všichni.

A nesetkáváte se s výtkou, že držíte děti u počítače, když je dnes spíše problém je od něj dostat?
KŠ: To je převládající názor, že děti s technologiemi tráví příliš mnoho času, ovládají je, že jsou na ně experti. My ale říkáme, že umět si pustit video na YouTube neznamená, že dítě rozumí technologiím, že má digitální dovednosti. Nelákáme děti, aby trávily víc času u počítače. My s nimi systematicky pracujeme, aby porozuměly technologiím a věděly, co nabízejí. To znamená, aby ten čas u počítače využily efektivně a dokázaly přejít z role pasivního uživatele do role kreativního tvůrce. To, že jdou jednou týdně na kroužek o délce 75 minut, neznamená, že se nemůžou věnovat i sportu.

SZ: Přirovnala bych to k situaci, kdy rodič řekne, že své dítě nedá na atletiku, protože po škole už pobíhá celý den venku. To ale neznamená, že má dovednost, kterou v něm někdo rozvíjí. Totéž platí pro náš kurz. Že bude dítě sedět u počítače, neznamená, že se na něm naučí programovat, vyhodnocovat rizika technologií a stane se z něj tvůrce.

V roce 2017 jste začínaly se třicítkou žáků, dnes jich máte přes sto padesát a při registrování do nových kurzů nebo na tábory musejí být rodiče už hodně rychlí. Objevil se za tu dobu ve vašich kurzech i nějaký velký talent, o kterém nejspíš ještě uslyšíme?
KŠ: Do kurzů k nám chodí děti s nejrůznějšími zájmy a talenty. Jejich rozvoj v technologických dovednostech sledujeme a nejednou jsme byly ohromeny jejich pokrokem. Věříme, že všechny děti, které k nám chodí, budou jednou vynikat v oblastech, které si zvolí, snad i díky základům od nás.

SZ: V dnešním světě se již jen minimum profesí obejde bez znalosti digitálních technologií a do budoucna jich bude ještě méně. Děti a studenty tak učíme nejžádanější dovednosti 21. století: digitální dovednosti a soft skills, což je skvělé pro výchovu budoucích lídrů a inovátorů.

Stíháte stejně rychle, jako expandujete, rozšiřovat i řady lektorů?
KŠ: Nové lektory hledáme stále, naše expanze je ale rychlejší než jejich nábor. Všichni naši stávající lektoři jsou lidé z praxe a kurzy mají jako přídavek ke svému plnému úvazku. U nás učí proto, že chtějí dát společnosti něco zpět.

Jaké požadavky na lektory máte?

KŠ: Je strašně důležité, aby dokázali propojit učení s reálným světem. Aby uměli dětem zasadit věci do kontextu a nadchnout je pro to, co svět nabízí. Že v něm mohou být aktivní a nemusejí jen pasivně hrát stále tytéž hry. Mohou si třeba vytvořit vlastní, které budou sdílet s kamarády. Není to tedy učení pro učení, ale umění zažehnout v dětech vnitřní motivaci, že něco dokážou vytvořit samy. Že je přitom v pořádku dělat chyby, protože to je prostě proces s řadou možností.

SZ: Je pro nás důležité, aby kurzy byly vedené hravou formou. Všichni si v nich tykají, vládne tam neformální, přátelská atmosféra, která přirozeně vybízí ke všemu, co Klári právě popsala. Lektor není ani tak učitel, jako spíš průvodce. Děti to musí bavit, na konci nesmějí chtít odejít.

Všimla jsem si, že ve vašem lektorském týmu je více žen než mužů. Jak to?
KŠ: Z toho máme velkou radost. Myslím, že je to tím, jak to ženy mají v IT obecně trochu složitější. Samy musely něco překonat, aby se k tomu dostaly. O to zapáleněji a aktivněji to potom zprostředkovávají dětem, a hlavně holčičkám. To je pro nás zásadní, protože stereotypy v téhle oblasti pořád převládají. Ženy přinášejí do učení informatiky spoustu nových věcí, baví je to, s dětmi umějí pracovat a i děti jsou tím pádem nadšené. Ty hodiny jsou tak kreativní, až bychom na ně nejradši chodily samy. Chceme, aby děti v tomhle měly vzory, role models, v řadách žen.

Co nového podle vás ženy přinášejí do oblasti IT?
KŠ: Nerady generalizujeme, nicméně obě ve své práci v softwarové firmě vidíme, že smíšené týmy složené z žen, cizinců a tak dále, jsou nejlepší.

SZ: Vychází to i z různých výzkumů: diverzita v týmech, ať už národnostní, vzdělanostní a tak dále, vytváří výkonnější týmy. Šest kluků z ČVUT se bude chovat jinak než různorodý tým z jiných univerzit, a tedy s jinými přístupy, z jiných zemí atd.

Samy v makeITtoday neučíte?
SZ: Samy neučíme, to už by nebylo v našich silách při našich stávajících pracích na plný úvazek. Navíc na to máme odborníky, převážně profesionály z technologických firem.

Sídlíte ve StartUp Marketu v Pražské tržnici. Ten ale není vaší konečnou zastávkou. Proč?
SZ: Chceme se dále rozrůstat a mít prostory, které odrazí naši kulturu. Naší vizí je technologický hub: kreativní prostor, kam budeme zvát na přednášky lidi z praxe a kam s dětmi budou moct chodit i rodiče. Protože s nimi musíme pracovat také, aby viděli pro své děti ty zajímavé cesty, které svět IT a digitální dovednosti nabízejí. Jednáme teď s lidmi kolem H40 (Začátkem roku 2020 by se v hale 40 v Pražské tržnici měl otevřít prostor pro všechny generace H40. Jeho součástí bude kulturně-komunitní centrum s důrazem na digitální vzdělávání a podnikatelský inkubátor H 4.0 Art & Digital Lab – pozn. red.), tak uvidíme, jestli se načasování podaří sjednotit.

Co hledáte? A dokážete si představit, že byste nakonec otevřely i jinde než v Praze 7?
SZ: Mělo by to být místo, které je dobře dostupné hromadnou dopravou, kam se vejde pět až šest tříd a kreativní prostor pro studenty. Technické vybavení si zajistíme samy. Prahu 7 bychom opouštěly s těžkým srdcem, ale určitě bychom měly rády pobočky i v jiných částech města. V současnosti se k nám sjíždějí studenti z celé Prahy a my bychom jim rády vyšly vstříc a nabídly i jinou lokalitu.

Jak dlouho v Praze 7 žijete?
SZ: Čtyři pět let. Předtím jsem bydlela v Praze 8, ale se Sedmičkou jsem byla vždycky nějakým způsobem spojená. Dělala jsem krasobruslení, takže odmalička jsem chodila do Sportovní haly a na Štvanici. Potom jsem studovala na Gymnáziu Nad Štolou a vždycky to byla moje vysněná lokalita, kde bych jednou chtěla bydlet. Tak teď žijeme s manželem na Letné.

KŠ: Já tu žiju asi tři roky. Původem jsem z Brna, nicméně když jsem se vracela z Ameriky, chtěla jsem zůstat v Praze. A Praha 7 je pro mě druhý domov, který jsem si našla.

Co se vám na něm líbí?
KŠ: Jsem nadšená z toho, jak jsou tu lidi aktivní. Jsou to srdcaři, kteří se snaží věci zlepšovat. Samy víme, kolik je za tím práce, ale když do toho jde člověk srdcem a má dobré úmysly, tak se to na výsledku projeví. Je hrozně inspirativní být mezi lidmi, kterým na věcech kolem nich záleží. To není samozřejmé, žít v tak skvělém sousedství.

SZ: A potom samozřejmě dva nádherné parky, které mají ojedinělou atmosféru v každém ročním období, sportovní a kulturní vyžití, blízko do centra… To je unikátní.

Silvie Zeman (*1985) vystudovala bakalářský program andragogika a personální řízení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v jehož rámci absolvovala část kurzů na belgické Université de Liège. Následně získala český a francouzský inženýrský titul z oboru Economics and Management na České zemědělské univerzitě a Ecole de management & commerce v Lyonu. Za sebou má více než deset let zkušeností z manažerských HR pozic v nadnárodních společnostech. V roce 2017 založila svůj srdeční projekt makeITtoday – zábavné kurzy programování pro děti, které mají za cíl dětem pomoct plně využít potenciál dnešní doby. S rodinou žije na Letné.