Františka Plamínková se narodila 5. února 1875 v Praze v domě U Tří vlaštovek na Karlově náměstí jako nejmladší ze tří dcer ševce a výrobce ortopedické obuvi Františka a jeho manželky Františky. Již během školní docházky vynikala skvělou pamětí, hrála na klavír a po
matce zdědila krásný alt. Zájem v ní ale probouzelo i otcovo aktivní angažmá ve Společenstvu pražských obuvníků. O svém budoucím povolání pedagožky měla Františka jasno už na měšťanské škole. V 19. století bylo k zahájení pedagogické kariéry na obecných a měšťanských školách nutné absolvovat jeden z osmi takzvaných učitelských ústavů neboli pedagogií. Univerzitní vzdělání tehdy nebylo nutné, tím spíš, že ženy měly vstup na univerzitu zapovězen.
Cesta za katedru
Na podzim 1890 nastoupila Plamínková na státní Ústav pro vzdělávání učitelek v ulici Na Rejdišti. Zde po čtyřech letech odmaturovala s výborným prospěchem. Pedagogickou dráhu započala jako tzv. podučitelka na obecné škole v Táboře, po půl roce změnila působiště a přešla na školu v nedaleké Soběslavi. Již brzy si ale mladá učitelka podala žádost o přeložení do Prahy, která byla záhy kladně vyřízena a na podzim 1895 je Plamínková zpět v Praze. Zároveň se důsledně věnuje dalšímu sebevzdělávání – navštěvuje přednášky na filozofické fakultě, chodí do večerních kurzů malby na umělecko-průmyslové škole. Koncem roku 1898 složila zkoušky z matematiky, fyziky a kreslení a stala se takzvanou definitivní učitelkou.
V září 1901 nastupuje Plamínková na Měšťanskou školu pro dívky v Bubnech v tehdy Vinařské ulici (dnes Františka Křížka). S touto vzdělávací institucí nesoucí dnes její jméno spojila takřka celý svůj profesní život. Na její pedagogické působení vzpomínala v roce 1935 v almanachu vydaném k 60. narozeninám Františky Plamínkové její bývalá žačka Anna Kantová: „Vlastnosti, které měla Plamínková – energie, neumdlévající zápal pro věc, neutuchající chuť k práci, která je povoláním, úžasná vytrvalost, schopnost sdíleti své snahy žákům – to vše jsou neocenitelné vlastnosti iniciativního učitele; jsou to také podmínky zdaru.“ Na letenské škole nakonec učila do roku 1919, poté byla uvolněna pro funkci na pražské radnici, do „učitelské“ penze definitivně odchází ke konci roku 1924.
Konec celibátu
Od počátku svého působení v Praze sleduje Plamínková, nejprve zpovzdálí a poté jako aktivní účastnice, narůstající ženské hnutí a s tím související požadavky na zlepšení postavení žen ve společnosti. V roce 1897 zastupuje učitelky na prvním sjezdu českých žen, ze kterého se později konstituuje Ženský klub český. Na přelomu století byl palčivým problémem nejen učitelek, ale téměř všech výdělečně činných žen celibát. Zákony neumožňovaly učitelkám (vyjma takzvaných industriálních, které učily například ruční práce) uzavírat sňatek. V roce 1903 vystoupila Plamínková jako zástupkyně Pražského spolku učitelek na sjezdu pedagogů s obsáhlým referátem namířeným proti celibátu. Jedním z hlavních důvodů pro jeho planost byla obava státu, že vdané učitelky s dětmi budou příliš velkou zátěží pro státní finance. Plamínková proto navrhla, aby samy do určitého věku platily příspěvky do zvláštního fondu, ze kterého by se vyplácela mateřská podpora pro učitelky s dětmi. I přes velkou snahu Plamínkové a její lobbování přímo v kuloárech zemského sněmu se celibát nepodařilo zrušit. K tomu došlo až po vzniku ČSR v červenci 1919 a ani tehdy u toho Plamínková nechyběla. Tehdy už jako zastupitelka hlavního města dosáhla zrušení celibátu i u dalších skupin zaměstnaných žen, například úřednic.
Právo volit
Dalším důležitým tématem, kterému se Františka Plamínková věnovala, bylo volební právo žen. Ženské hnutí v Čechách začíná nabírat na síle v prvních letech 20. století a právo volit je jedním ze základních požadavků českých „sufražetek“. Poměrně složitý systém tzv. volebních kurií zapovídal účastnit
se voleb drtivé většině žen. V roce 1907 sice říšský sněm zřídil tzv. pátou kurii, ve které volili všichni muži bez rozdílu, ale zároveň byly patrné snahy zabránit účasti ve volbách i té maličké skupině žen, které to bylo dosud umožněno (svobodné lékařky, definitivní učitelky nebo ženy platící více než 8 korun daní). I když prosadit volební právo pro všechny ženy se Plamínkové „za Rakouska“ nepodařilo, měla velký podíl na zvolení první poslankyně do zemského sněmu. V červnu 1912 byla v doplňovacích volbách v okrese Mladá Boleslav zvolena spisovatelka Božena Viková-Kunětická (1862–1934). Protože otázka angažmá žen ve veřejných funkcích rezonovala i v zahraničí, vzbudilo její zvolení ohlas v celé Evropě. I samotná Plamínková pěstovala kontakty v zahraničí – již v roce 1908 se účastnila zasedání Mezinárodní aliance pro volební právo žen v Amsterdamu. V čilém kontaktu byla i s předsedkyní aliance a bojovnicí za ženská práva Američankou Carrie Chapman Cattovou.
Jediná radní na magistrátu
Ačkoli byla Plamínková spíše odpůrkyní stranictví, vstoupila koncem I. světové války do národně-socialistické strany. Po vzniku ČSR poněkud překvapivě nebyla kooptována do nově vzniklého Národního shromáždění a musela vzít zavděk funkcí na pražském magistrátu, stala se radní. Zde se se svou neutuchající pílí vrhla na řešení celé řady problémů, především v sociální oblasti. Tehdejší primátor JUDr. Karel Baxa si cenil především jejích vyjednavačských schopností. V roce 1923 stojí u zrodu významné feministické organizace – Ženské národní rady. V radě magistrátu, kde byla jedinou ženou, působila až do ledna 1925, kdy podala demisi kvůli sporům ve vlastní straně.
Neúčast ve vedení Prahy ale neznamenala konec Plamínkové veřejného angažmá – v listopadu 1925 byla zvolena do senátu. Na nejrůznějších úrovních se snažila prosazovat zlepšení postavení žen ve společnosti. Zabývala se např. upravením majetkových práv žen, jejich postavením v rámci zaměstnání, otázkami spojenými s mateřskou dovolenou, zlepšením porodnictví, změnami v právní kvalifikaci interrupcí nebo prosazovala stejná práva otce i matky ve vztahu ke společným dětem.
Své vize Plamínková nadále prosazovala i na mezinárodním poli. V roce 1925 navštívila USA, ve třicátých letech pak jako vládní delegátka a činovnice mezinárodních ženských organizací celou řadu evropských zemí.
Ještě v červnu 1939 se Plamínková vydává do Skandinávie a většina jejího okolí se domnívá, že odjezdu z protektorátu využije k emigraci. Plamínková se ale o měsíc později vrací zpět do okupované země. Již 1. září 1939 byla spolu se stovkami veřejně činných osob zatčena v rámci akce Albrecht I., propuštěna byla o měsíc později. I přes nevybíravé útoky protektorátního tisku pokračovala v činnosti v rámci Ženské národní rady, ale vyhrocená situace během heydrichiády znamenala smrt i pro téměř sedmdesátiletou Františku Plamínkovou. Podruhé byla zatčena 11. června 1942 a po krátkém věznění v Terezíně 30. června 1942 popravena bez jakéhokoli obvinění či soudu.
Uzavřel se tak osud ženy s obdivuhodnou energií, která svůj život doslova obětovala
ve prospěch zlepšení postavení žen ve společnosti.