Platí stále, že šaty dělají člověka?
No, záleží jaké šaty a jakého člověka. Dneska je totiž móda spíš taková samoobsluha, kde si každý vybírá podle svého a záleží na osobnosti, jak si dokáže vybrat. Takže ano, dělají člověka, ale dá to mnohem víc práce než dřív.
Souvisí to s obrovskou nabídkou, kterou na nás obchody každou sezonu chrlí?
Ano, ta nabídka je dnes obrovská. Kvalita je pak bud hodně špatná, nebo hodně dobrá, úplně chybí střední proud a není ani nabídka – nikdo už neřeší kostýmy, saka, kalhoty, když lidé jdou třeba na pohřeb či jako základ šatníku. V době první republiky tady byly všechny možné kategorie švadlen a krejčích a všechny vrstvy se mohly v různých cenových hladinách obléknout. Prodávala se rozpracovaná saka na druhou zkoušku, která vám krejčí dodělali na míru. To už je dnes také úplně nepředstavitelné. V Uměleckoprůmyslovém muzeu probíhá výstava pražského salonu paní Podolské a všichni na tu dobu s nostalgií vzpomínají. Tehdy byla jasná společenská poptávka po určitém druhu oblečení. Dneska je to jinak, volný čas se propojuje se sportem, móda je univerzální pro všechno. Samozřejmě, někdy se pěkně oblečeme třeba do divadla, ale vezměte si, kolik lidí dnes chodí od rána do večera v teniskách – a pak už jim těžko nabídnete nějakou lodičku. Lidé dost zpohodlněli a je dnes i jiný životní styl, a návrhář si už dnes nedovolí nutit nějaký trend, který by byl nepohodlný. Dnes převažuje ekologie a pomalá móda. Jedna z nejžádanějších profesí dneška je módní stylistka, která vám postaví šatník, protože lidi na to nemají čas.
Jak hodnotíte vztah Čechů k módě po revoluci?
Katastrofu zde v devadesátých letech způsobily vietnamské tržnice, kde se prodávaly placaté košile, kalhoty ušité ze čtyř předních dílů, táhlo to vzadu… Lidi byli zmatení, za levno chodili jak hastroši. Pamatuji si, jak jsem byl v roce 1991 ve Francii, kde u Louvru zastavil český autobus. Řidiči vyndali kempinkový stoleček s plynovou bombou, kde si ohřívali párky. Kolem stály ženy v šusťákových kombinézách, hlavy načesané po natáčkách, na nohou lodičky a kolem chodili Francouzi a říkali si: Co je to za exoty, kde se tady vzali? Prošli jsme hrůzou, kterou podle mě vydržíme jenom my Češi. (smích)
Od té doby jsme se ale snad někam posunuli…
Ano, už je to naštěstí za námi. Výborná je mladá móda, mladí návrháři dělají skvělé věci – naše škola chrlí každý rok desítky návrhářů, v oboru se pak samozřejmě všichni neuplatní. Bohužel jsme už jediná škola v republice, která má v názvu slovo oděvní – jinak je to samý design či počítačové techniky. Nám sem přitom chodí firmy a zoufají si, že nemají odborníky. Sice se dnes vše dělá na počítači, ale přesto musí přijít někdo, kdo řekne: Tohle je proporčně mimo, na košili 58 nemůže být miniaturní kapsa… Dnes je vůbec velký problém s velikostním sortimentem, nikdo neřeší převodní tabulky, v obchodě najdete sto stejných sak, která jsou ale označená jako tři odlišné velikosti. Hodně lidí, co dnes dělá módu, totiž nezná řemeslo.
Existuje něco jako česká móda?
Pátrali jsme po tom nedávno s kolegyní, ale ten pojem není a nikdo se ani nesnaží, aby byl. My neustále kopírujeme věci zvenku. Ale měli jsme ve škole například skvělou studentku Radku Sirkovou, která se inspirovala lidovými kroji, předimenzovala tvary, nechala je v černé barvě… A dostala cenu Czech Grand Design – bylo to nádherné. Nebála se do toho jít, nabídnout něco z našich zdrojů. My jsme totiž pořád uhranutí Západem, potřebovali bychom se zastavit a podívat se na to, co jsme, kdo jsme, co umíme, a nabídnout to. U nás jsou velice kreativní lidé a máme základy. Móda je navíc úžasný obor, svým studentům vždycky říkám: „Obraz visí na stěně, socha stojí v rohu a už nic nezměníte, ale oděv se musí hýbat, jsou u něj neustále nutné funkční požadavky, estetika, trvanlivost, údržba – je to těžká práce…“ Učím ještě na učilišti ve Vysočanech obor pánský zakázkový krejčí a tipněte si, kolik studentů loni v republice skončilo.
Desítky, řekla bych.
Kdepak, loni to byla jedna studentka, letos budou dva studenti a příští možná tři. My opravdu učíme jedince a zachraňujeme řemeslo, aby nevymřelo – ručně šitá saka, modelování atd. Teď mám ve Vysočanech dva kluky, co přišli po gymnáziu a chtějí se vše naučit, a tak sedí a vyšívají stehy. Chodí na praxe do dílen Národního divadla a na Barrandov, jsou přímo u toho. A firmy na ně čekají. Jednu naši studentku si k sobě vzala profesorka Zdeňka Bauerová, která má salon mezi Jungmankou a Vodičkovou. Je to naše bývalá pedagožka z Umprumky, je v seniorském věku a stále navrhuje. Má jednoduché, nádherně ušité kolekce s nápadem – to je totiž v módě nejtěžší, udělat jednoduchou čistou věc se zajímavým detailem z krásného materiálu, která vám vydrží celý život.
Přitom když se řekne móda, tak si asi většina lidí představí mola a na nich vychrtlé modelky oblečené do v podstatě nenositelných výtvorů…
Ano, dneska jsou v módě opravdu dva proudy, buď je to móda na nošení, nebo na koukání. Třeba veletrh pánské módy ve Florencii, kde Italové nabízejí vše i s tou omáčkou. Celé se to koná v renesanční pevnosti, jdete například do podzemní kamenné krypty, ten prostor je prázdný, jen zlaté rybičky v akváriu dělají stíny na zemi, kde leží jedny kalhoty dole s malou cedulkou Marlboro, nic víc – takhle se prodává móda, je to divadlo. Naopak přehlídka Gucciho v Antverpách, to byla hotová maškaráda – župan, přes to sako, z toho koukaly krajkové punčochy. Tahle estetika běží už pět let, ale pomalu se vyčerpává. Brzy přijde nová Francouzská revoluce a bude zpátky antika, čisté, krásně modelované věci – ale někdo to musí umět. (smích) Já jsem kdysi stříhal ve Stylu, což byl jeden ze znárodněných salonů, které fungovaly do roku 1948. Pokud jste viděla film Černá punčocha, kde střihač škrtil modelky, protože už měl dost všech zkoušek a toho štěbetání, tak ten se točil právě v té době v krejčovském závodě Styl.
Jak to v takových salonech fungovalo za komunismu, to tam chodily manželky vysoce postavených komunistů?
Ano, my jsme jim říkali dámosoudružky. Já jsem měl na starosti například paní Biľakovou – to bylo něco strašného, chodili s ní dva bodyguardi, často se mi zdálo, že byla na drogách. Neměla pas, takže se všechno šilo na kšandy, ale to bych samozřejmě neměl říkat, protože krejčí musí být loajální a diskrétní jako lékař. Biľak sám byl vyučený krejčí, ale vždycky se říkalo: Biľaka nepouštět na saka, prý směl dělat pouze kalhoty. (smích) Ale samozřejmě k nám tyhle paničky chodily. Měly svoje diplomatické prodejny, každou sobotu mohly letadlem létat nakupovat do Paříže, do Švýcarska… bylo to nechutné. V Jungmance byl pro salony sklad, kam se vozily jinak nedostupné látky, takže ony byly za hvězdy…
Když se vrátím k tomu Biľakovi, platí, že sako je nejsložitější?
Ne, nejsložitější je frak. Firma Kníže, později Adam, se pyšnila tím, že když tam tovaryš skládal mistrovskou zkoušku, ušil černý frak bílou nití a ta nesměla být nikde vidět. Možná by to ještě někdo svedl. Až budete někdy v Drážďanech, navštivte kurfiřtský zámek, kde je nádherná expozice renesančních oděvů. To je naprostá fantazie, třeba na plášti vyšitá cesta z Orientu do Drážďan, Praha s mosty… co na tom lidi nechali času a energie. Dneska obdivujeme sbírky krajek ve Florencii – každý samé „jé jé“, jenže nikdo neřekne, já to chci zkusit. Ale ta potřeba zase bude, lidi budou chtít, aby za nimi bylo něco vidět. A myslím, že by mladá generace měla využít babičky, co spoustu věcí stále umějí a rády je předají.
Zpět k salonům – jak se v nich znárodnění projevilo na kvalitě práce?
Bohužel, většinou je převzali nýmandi, kteří šití nerozuměli. Já pracoval jako technolog v Oděvní službě. Moje vedoucí nesnášela každého, kdo měl vyšší vzdělání než ona, jenže ona měla základní školu. Byla to soudružka až na půdu, ale salony se naštěstí udržely. Ti původní zaměstnanci tam totiž zůstali a pokračovali dál. Když se chystala přehlídka, šli do práce v pondělí ráno a domů až v pátek. Byly to většinou neprovdané ženy, naprosto oddané firmě. První přehlídka se vždycky organizovala pro ně, aby se vychytaly mouchy. Používaly se technologie, které už dneska nikdo neumí, třeba se vyráběla krajka z kůže – kdyby to dal dneska někdo dohromady a třeba vydal knížku krejčovských technik, to by nebylo špatné.
Ostatně vy jste měl také takový salon a šil jste na zakázku.
Ano, s kolegou jsme založili firmu Unif, která sídlila ve Veletržní ulici vedle dnešního klubu Mish Mash. Měli jsme 25 zaměstnanců, výborné střihače, šili jsme klasickou zakázku a stejnokroje pro banky, hotely. Hned po škole jsme se například zúčastnili výběrového řízení na nové uniformy jízdní policie. Tehdy ale byl problém najít firmu, která to ušije. Našli jsme ji až v Trenčíně, byl tam hoch a měl nový počítač, ale bohužel zadal místo míry na pas míru boků, takže po pásech jely obrovské rajtky. Nikoho ale netrklo, že je dvojnásobná spotřeba kůže a dalšího materiálu, takže jsme to museli udělat všechno znova. To bylo něco strašného. (smích) A ty uniformy se navíc kvůli rozpadu Československa vůbec nezavedly. Byla to divoká devadesátá léta, občas k nám někdo přišel, abychom si ho platili jako ochránce. Za účast ve výběrových řízeních se musela složit kauce například dva miliony. Firmu jsem nakonec opustil.
Oni to obecně návrháři nemají dvakrát lehké…
To je pravda, je to často obrovská životní oběť. Rodina, osobní život, všechno musí jít stranou. Visí na vás spousta lidí, butiky po celém světě, nemůžete spát a někdo bere i drogy. Nedávno jsem četl rozhovor s Armanim, který zůstal úplně sám. Prodal svůj život, svoje jméno a každý se ho bojí. Donna Karan, ta se s tím rozhodla skoncovat, prodala svou značku a chce žít svobodně.
Je móda mužský svět?
Je, hodně návrhářů chápe ženu jako panenku, kterou si oblékají, a na jejich modelech je to vidět. Neberou se v potaz požadavky ženy, anorektičky a kreace jsou často mimo realitu. Ale třeba právě Armani připraví přehlídku a všechno se prodá, jsou to jednoduché, čisté, vymakané věci – přehlídka, kde řeší například jeden typ saka, proporce a fazony. Nejtěžší je vytvořit si svůj vlastní styl a ten držet. Ale vzhledem k tomu, že už tady vše bylo, tak pokud nebudeme mít tři ruce, dvě hlavy a jiný tvar těla, tak se vše už bude asi jen opakovat.
Teď se vracejí osmdesátky…
To je největší hrůza, která tu byla – to byla tak strašná móda! Když se podíváte třeba na klip Miss Moskva, ta strašná ramena, hřívy a vycpávky. Já si pamatuju, jak je jedna hlasatelka milovala a měla vycpávky v halence, v pulovru a ještě v saku. To bylo opravdu hrozné. To se nesmí vrátit! (smích) Důležité je držet se normálu a pak mít třeba chvilky pro nějakou avantgardu, ale musím brát v potaz člověka – že oblékám jeho a nedělám nějakou maškarní pouť pro přehlídkové molo. Ale tím, že je návrhářů spousta, musí nějak přitáhnout pozornost. Udělají šokující přehlídku, dvakrát to zopakují, a buď skončí, nebo se vrátí k normálnímu oblečení, které se dá prodat.
Co se vlastně děje s modely, které se neprodají?
Ty leží v obrovských skladech, dneska se třeba prodávají věci z 50. nebo 60. let právě ze skladů obchodních domů. Oklepou se, vyčistí a prodávají se jako vintage. Když dnes velké firmy šijí na přehlídku, tak rovnou všechno šijí dvakrát. Ten druhý model jde do depozitáře a slouží třeba pro pozdější výstavy a podobně.
Vstupují dnes do módy nějak nové technologie?
Určitě, hlavně do materiálů. Brzy se oděv začne tisknout na 3D tiskárnách. Pak jsou tu různé hmoty, řízené molekuly, do kterých šlápnete, celé se to zafixuje a máte například boty. Vyrábějí se i doplňky z chorošů. Nebo existuje materiál, který necháte stéct po těle, zafixujete, sundáte a máte perfektně vymodelované šaty. Nebo tkaniny s pamětí, podobně jako brýle, zmačkáte je, a ony zase vyskočí, ale je to vše pořád velmi drahé – taková košile stojí třeba 190 tisíc. Rád bych tu byl do sta let, abych viděl, kam se to všechno posune. (smích)
Nepřipadá vám, že se pořád ve společnosti řeší, jak je žena oblečená, a mužům jejich zevnějšek prochází?
Ano, je to tak. Žena je totiž snadný cíl pro kritiku, vše více prožívá. Přitom by ženy měly být nad věcí, jsou totiž daleko kreativnější a efektivnější než my muži. Vezměte si třeba Španělku. Ta může mít klidně metrák, ale patří to k ní, protože to umí prezentovat. Hrdě se nese a zkuste se na ni křivě podívat. Ale u nás mi to chybí – ta hrdost a osobitost. Postavu nám dala příroda, jestli jsem tlustý, tak jsem tlustý, sice se můžu pokusit s tím něco dělat, ale v zásadě to nezměním, to jsou geny. Ale můžu to hezké ukázat a to špatné potlačit. Musíme být osobnosti, a ne se pořád za něco stydět, něčeho se bát – proboha proč? Samozřejmě, že se člověk učí během života, ale do hrobu bychom měli vstoupit jako někdo.
Co je podle vás největší módní faux pas, jsou to ty ponožky v sandálech?
Dnes už faux pas není prakticky nic. Připadá mi, že lidé jsou dneska už tak otrlí, že nic zásadního neřeší. Nejhorší, co se vymyslelo, co by mělo jít do Unesca, jsou džíny natištěné na legínách, to je horor. To je opravdu faux pas až do středověku, ono je to asi pohodlné, ale vypadá to strašně. (smích)
A co je naopak klíčový módní produkt?
Asi džíny. Yves Saint-Laurent jednou prohlásil, že ho nejvíc v životě mrzí, že nevynalezl džíny. Byl to Levi Strauss, který je vozil jako pláťaky do Ameriky zlatokopům, kde se ujaly, a tak si je nechal patentovat a začal je vyrábět ve velkém. Materiál pocházel z města Nîmes, z toho tedy denim, a vozily se z Janova, tedy Genova, a z toho pochází název džíny.
Nosíte džíny?
No jistě, já si je i sám šiju.
Jak jste se vlastně dostal ke své profesi?
Chtěl jsem být divadelní scénograf. Vždycky jsem byl jako děcko někde zalezlý s promítačkou a pozoroval stíny. Hlásil jsem se do Brna, kde byla podmínka umět obor. Tak jsem se vyučil pánským krejčím. Později jsem chtěl na návrhářství na Umprumku, ale protože jsem nebyl ani Husákův příbuzný, ani neměl jinou protekci, tak jsem šel do Liberce.
Co byla první věc, kterou jste si ušil?
Já jsem začal už jako dítě, tehdy jsem šil dobové kostýmy na panenky, ještě to mám někde schované, matka mi koupila něco jako barbíny a já jim šil krinolíny, drátěné sukně, všechno jsem zkoušel. V deseti letech mi matka povolila šít na jejím šlapacím stroji. Samozřejmě jsem si okamžitě prošil prst, dodneška tam mám jizvu, ale to k tomu patří. (smích)
Který národ se podle vás nejlépe obléká?
Velký vztah k oblečení mají Angličané, hlavně v pánské módě. Tam jsou chlapci odmalička vedeni třeba k motýlkům, kravatám, i skrze školní uniformy, takže pak už jim to nedá, aby se oblékli nějak jinak. Němci jsou na povel, tam jim vše nabídne obchodní dům a oni nakoupí, je to perfektní, ale už to skloubil někdo jiný. Pro Italy je móda otázka prestiže a hry. Pěkně se obléci a jít na korzo na promenádu. Já jezdím za neteří do malého městečka v Itálii a tam místní ženy jdou v pondělí k holiči, krásně se obléknou, vezmou to své rozvrzané kolo a jedou do tržnice nakupovat a přitom diskutují se sousedkami. Je to moc fajn. Jedna moje známá to má podobně. Jednou týdně jede přes celou Prahu, aby si u nás na tržnici koupila třeba jen jeden krásný pórek.
Jak dlouho už bydlíte na Sedmičce?
V Jateční ulici bydlím už dvacet let. Sedmička je úžasný poloostrov, od řeky fouká a rychle se odtud dá utéct, když bude potřeba, to na Letné nemají (smích). Náš dům je z roku 1923, má krásně upravený vnitroblok, v létě to tam kvete a je tam úžasný klid. Ulice Komunardů už také začíná ožívat, i když proti třídě Milady Horákové je to stále dost neutěšené místo, na to, že je to hlavní třída dolních Holešovic. Ale mám tam rád kavárničky a břečťany kolem La fabriky. Jsem tady spokojený, už tu dožiju.
Vadí vám tu něco?
Třeba billboardy na domech, vedle nás je velká reklama Alzy, která je nonstop osvícená, lidi naproti mně tak vlastně nepoznají tmu. Bohužel dost věcí tady pořád určuje byznys. Taky zastávka na holešovickém nádraží by si zasloužila nějakou stříšku. Stýská se mi taky po divadle Globe, které mělo úžasnou atmosféru.
Petr Tylínek (*1957) absolvoval Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově, Vysokou školu strojní a textilní v Liberci a postgraduální studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako technolog Oděvní služby Praha, modelový střihač závodu Styl a jako návrhář a prognostik trendů pánské módy Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze. Byl spoluzakladatel zakázkové firmy Unif. V současnosti vyučuje na Vyšší odborné škole oděvního návrhářství a Střední průmyslové škole oděvní, která sídlí v Jablonského ulici v Praze 7, a na učňovské škole ve Vysočanech. Kromě toho připravil rozhlasový seriál Dějiny módy a cyklus přednášek pro univerzitu třetího věku. Snaží se vrátit řemeslu a pojmu móda jejich pravé poslání a kvalitu.
