Žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. V různých žebříčcích bezpečnosti jednotlivce se ČR pravidelně umisťuje v první desítce. A ruku na srdce – skutečně se u nás nemusíme příliš bát vraždy, únosu dítěte pro výkupné nebo terorismu. Když se ale podíváme na běžnou zločinnost, je u nás situace o poznání horší. Bojíme se, že nás někdo v noci na ulici zbije, že nás bude někdo sexuálně obtěžovat, že nám někdo vykrade byt nebo auto. Z hlediska drobné kriminality jsme na tom výrazně hůře než třeba sousední Slovensko, ale i Polsko a další nám blízké státy. Totéž platí i o násilné kriminalitě typu napadení, loupeže nebo znásilnění.
Drobná kriminalita nebo pouliční násilí je přitom pro běžného člověka to nejpodstatnější. Má totiž největší vliv na to, jak sami vnímáme své bezpečí. Zatímco vražda je pro drtivou většinu lidí v České republice něco vzdáleného, s drobnou kriminalitou se osobně nebo ve svém okolí setkal každý z nás. Vykradená auta, sklepy, pokusy o vloupání jsou doslova na denním pořádku. Poměrně vysoká je i míra násilných trestných činů – ročně dojde v ČR k cca pěti tisícům napadení. Jedna žena ze sta zažila přepadení spojené se znásilněním.
Podle serveru Mapa kriminality patří Praha 7, stejně jako celá Praha a další velká města, mezi území s nejvyšší mírou kriminality v České republice. Objasněnost trestných činů je přitom směšně nízká. Například na Letné Policie ČR v roce 2020 nevyřešila ani jeden případ vloupání do automobilu a pouze 14 % vloupání do obydlí. Za celý rok 2019 to bylo 8 % objasněných případů vloupání do automobilu a 19 % vloupání.
Mám ale i dobrou zprávu. Běžné kriminalitě můžeme docela dobře předcházet sami. Žádné opatření sice není stoprocentní a nepovede se to vždy, zločinci ale uvažují předvídatelným způsobem. Pokud pochopíme jak, máme slušnou šanci, že jim jejich záměr překazíme ještě předtím, než s ním vůbec začnou.
V mysli zločincem
Každý zločinec, bez ohledu na motiv, chce především velmi rychle dosáhnout výsledku. Každá překážka zvyšuje riziko, že se mu jeho čin nepovede, že bude dopaden, a prodlužuje čas a zvyšuje náklady, které musí na své konání vynaložit. Jinými slovy, každý zločinec si vždy vybírá ten nejsnadnější cíl. A je úplně jedno, jestli jde o motiv majetkový, sexuální, nebo třeba v poslední době stále častější „násilí pro zábavu“, kdy si parta lidí vyhlédne nic netušící oběť a tu bez jakéhokoliv důvodu zbije pro své potěšení. Pachatelé také pro svůj čin vyhledávají specifické prostředí, které jim co možná nejvíce nahrává. Pokud poznáme, kde a koho/co si pachatelé vybírají, můžeme se takovým prostředím co možná nejvíce vyhýbat a do co možná největší míry takovými cíli nebýt. To bude náš první krok.
Asi jen málokdo uvažuje nad tím, zda je pro případné kriminálníky snadný cíl. Vlastně ani nevíme, co to snadný cíl je. Jednoduše proto, že nejsme zločinci. Pojďme to teď na chvíli změnit a zločincem se stát – v naší hlavě. Takové mentální cvičení je extrémně užitečné k tomu, abychom poznali způsob, jakým zločinci uvažují. Zkuste si představit, že nechodíte do práce nebo do školy, ale že se živíte tím, že přepadáváte lidi. Probudíte se někdy odpoledne, máte kocovinu a nutně potřebujete peníze na automaty nebo alkohol. Vyjdete ven, posadíte se na lavičku a díváte se kolem sebe. Koho přepadnete? Teď se na chvíli zamyslete a teprve poté pokračujte v dalším textu…
Nejspíš si vyberete někoho, koho bez problémů „zvládnete“ – někoho menšího, slabšího. Ženu, dítě, starého člověka, nebo dokonce invalidu. Máte pravdu. Je to smutné, ale je to tak. Čím je člověk zranitelnější, tím je snazším terčem. S tím, že jsme malí nebo máme nějaký hendikep, ale nic neuděláme, můžeme to maximálně brát v potaz – a pokud máme někoho takového ve svém okolí, můžeme mu být k dispozici, když nás potřebuje.
Fyzický vzhled je ale jen jedna složka. Násilník se se svou obětí totiž nechce prát, naopak. Od své budoucí oběti – a opět to platí bez ohledu na motiv – chce zejména tři věci: aby se nebránila (nechce skončit zbitý nebo poškrábaný), aby příliš nekřičela (nechce, aby jeho čin vzbudil pozornost a někdo třeba zavolal policii) a v optimálním případě aby svou oběť vyděsil natolik, že to nepůjde ani oznámit (nikdo ho nebude hledat a on svůj čin může další den opakovat). Padesátikilová žena může z tohoto hlediska násilníkovi zatraceně zatopit, a naopak, stokilový chlap se může naprosto psychicky sesypat, jen na něj někdo zprudka zakřičí. Proto zločinec hledá i jiné věci. Na prvním místě se snaží najít někoho, kdo je očividně nepozorný.
Ve Spojených státech provedli kriminologové rozsáhlou studii na pachatelích násilných trestných činů. Zkoumali, podle jakých znaků si vybírali své oběti. A i když je studie z USA, jsem si jistý, že u nás to bude velmi podobné. Vzhled vůbec nebyl v popředí jejich zájmu. Na prvních třech místech byla sluchátka na uších, telefonování a prohlížení si obrazovky mobilního telefonu.
Proč? Jednoduše proto, že pokud člověk nesleduje své okolí, zjistí, že je objektem nežádoucího zájmu, až v momentě samotného činu. Zločinec může přijít nezpozorován až k němu a tam v bezprostřední blízkosti udělat to, co měl v úmyslu. Pokud si vyhlédnutá oběť pachatele všimne dříve, může nějak reagovat a čin mu překazit. Pokud si okolí nevšímá, má kriminálník volnou cestu. Tím dostáváme první jasný návod, jak být na ulici v bezpečí: žádná sluchátka v uších, žádné telefonování, žádné prohlížení timeline na mobilu.
Hodně žen si přitom při pozdních návratech domů vezme do ruky telefon a předstírají telefonát s partnerem. Nedělejte to – násilníka to neodradí, naopak. Jak vyplývá z výše uvedeného, v jeho očích budete snazším cílem. Platí to bez ohledu na to, zda na druhém konci někdo opravdu je. Násilník vidí někoho zabraného do hovoru, ke komu se může nepozorovaně přiblížit. Že to někdo uslyší, je mu jedno. Jak dlouho myslíte, že trvá takové přepadení? Jak dlouho trvá, než vás někdo chytí a někam odtáhne? I kdyby byl přítel na telefonu doma za rohem, než si uvědomí, co se děje, a seběhne dolů, je dávno po všem…
Poslouchejte intuici
Hodně lidí bývá z rady „všímejte si svého okolí“ poněkud rozpačitých a ptají se: Čeho si mám vlastně všímat? Existuje celá řada znaků, jak poznat, že cizí člověk nemá zrovna dobré úmysly. Na našich kurzech to rozebíráme do hloubky, ale ani v tomto článku nezůstanete bez odpovědi.
Jednoduchá odpověď leží ve vaší intuici. Ano, intuici. Za svou kariéru jsem mluvil s opravdu mnoha oběťmi násilných trestných činů. Dají se rozdělit na zhruba dvě poloviny. Jedna z nich mi o násilném činu řekla něco ve smyslu: „Stalo se to najednou, z ničeho nic.“ Je zjevné, že žádná věc se nemůže stát z ničeho nic. Nežijeme v seriálu Star Trek, aby se někdo přenesl paprskem přímo za nás a ublížil nám. Tito lidé v podstatě říkají, že byli nepozorní – sledovali mobil, měli sluchátka atd. To už víme, že je špatně a že to zločincům nahrává.
Pro nás je v tuto chvíli zajímavější druhá polovina. Ta mi říkala něco jako: „Mně se ten chlap zdál nějaký divný od začátku.“ A pak přijde ale – ale jednal slušně, vypadal normálně, byl hezky oblečený atd. Vyprávění pak pokračuje: „a tak jsem šla dál“, „tak jsem ho do domu pustil“, „tak jsem s ním do toho výtahu nastoupila“ a končí trestným činem.
Ze své zkušenosti mohu říct, že doslova každý, kdo budoucího pachatele zaregistroval, cítil, že něco není v pořádku. Ale hodně lidí v sobě tento pocit zašlape – dá na „dobré vychování“, řekne si, že někoho nemůže soudit podle prvního dojmu, a svou intuicí se neřídí. Prosím, mějte na paměti, že intuice je velmi dobrý nástroj, který nás po tisíciletí varoval před problémy. Řiďte se jí.
To neznamená, že musíte zapomenout na dobré vychování. Ale není nic nevychovaného na tom, pokud se člověka, který za vámi chce vejít do vašeho domu, zeptáte, kam jde, nebo mu nepodržíte dveře, a naopak je zavřete. Není nic nevychovaného na tom, změnit směr chůze a nejít vstříc někomu, před kým vás intuice varuje.
Důležité je, že vůbec nějak aktivně zareagujete. Drtivá většina pachatelů si totiž svou oběť před činem testuje. Začne sprostě a agresivně mluvit, dotírat, zírat na vás nebo se pokusí s vámi dostat do domu. Cílem je narušit váš osobní prostor a komfortní zónu a zjistit, jak budete reagovat. Pokud budete jednat aktivně, asertivně, tak děláte přesně to, co násilník nechce. Ukazujete, že si nenecháte jen tak něco líbit a že s vámi budou potíže. Naopak, pokud budete zticha, dívat se do země a „dělat, že nic“, je to pro něj pozvánka, aby svůj čin spáchal. Agresor totiž ví, že pokud nic neuděláte teď, nejspíš se nebudete bránit ani později.
Opět bychom zde mohli rozebírat různé možnosti reakce. Pro teď si zapamatujte, že je dobré udělat alespoň něco. Cokoliv, co vás napadne: jít pryč, zabouchnout dveře… Pokud na vás někdo, před kým vás intuice varuje, začne mluvit, a vy s ním mluvit nechcete, je dobrou volbou hlasité ne, opakované pořád dokola se zvyšující se hlasitostí a intenzitou: ne. Ne! NE!!!
Je také zcela v pořádku, pokud jste v ohrožení, se útoku bránit fyzicky. Popis, jak na to, přesahuje možnosti článku, tak se omezím na základní radu: jednejte rozhodně a braňte se dostatečně intenzivně, abyste odrazili útok. Druhou šanci nejspíš nedostanete, všechnu energii a odhodlání proto dejte do obrany hned.
Pozor na paralýzu
Většina obětí násilných trestných činů v okamžiku napadení tzv. zamrzne. Postihne je částečná nebo úplná paralýza, nejsou schopny ze sebe dostat ani slovo, natož nějak razantně jednat. Je to jedna z evolučních strategií, jak přežít nějakou krizi. Dobře ji známe od některých zvířat, která při napadení predátorem „hrají mrtvé“. Problém je, že v moderní společnosti vám taková reakce nijak nepomůže, ba naopak – násilník si s vámi v takovém stavu může dělat, co chce.
Zamrznutí se může přihodit komukoliv, nejčastěji ale těm, kteří si žádné nebezpečí nepřipouštějí a žijí s představou, že „mně se to stát nemůže“. Mozek pak nemá žádná řešení a trvá mu dlouhé vteřiny si vůbec připustit, že se něco takového děje. Pokud čtete tento článek, předpokládám, že o podobných věcech přemýšlíte, a zvyšujete tak šanci, že v krizové chvíli zareagujete.
O fenoménu „zamrznutí“ ale mluvím hlavně proto, že se s ním můžeme setkat i jako svědci události. Když jsme přítomni napadení a vidíme, že oběť se nijak nebrání, nebo dokonce vůbec nereaguje, velmi to znesnadňuje naše pochopení celé věci. Máme pocit, že situace je v pořádku. Pokud by napadená osoba potřebovala pomoc, tak si přeci řekne. Přitom je velká pravděpodobnost, že napadený právě prochází fází zamrznutí.
Co tedy dělat v případě, že jste svědky napadení? V každém případě volejte Policii ČR, tedy linku 158. Nebojte se, že je situace nejasná. Popište ji svými slovy tak, jak ji vidíte; klidně dodejte, že si nejste jistí, co se děje, ale že se vám to nezdá. Operátor si to vyhodnotí sám. Za telefonát nic nedáte a můžete být hrdina, který někoho zachránil.
Dobře si rozmyslete, zda se chcete sami přímo angažovat. Je velmi pravděpodobné, že se hněv agresora obrátí proti vám. Pokud chcete zakročit a zároveň se vyhnout svému bezprostřednímu ohrožení, zkuste to udělat z větší vzdálenosti. Na agresora můžete zakřičet nebo udělat jiný hlasitý zvuk třeba boucháním do kontejneru. Hlasitý podnět může útočníka vyrušit a dát tak oběti čas k odchodu. Díky vzdálenosti máte v případě, že se agrese obrátí na vás, čas a prostor z místa utéct i vy.
Eliminujte riziko
Když se vrátíme k naší „hře na zločince“, zbývá nám probrat místo, které si pachatel vybere. Jeho cílem je opět maximálně snížit riziko, že ho při činu někdo vyruší a že případné „scéna“ oběti vyvolá nežádoucí pozornost. Pokud si činu někdo všimne, může to znamenat, že zavolá policii nebo přijde na pomoc, a to žádný zločinec nechce. Bude si proto vybírat takové místo, které je spíše odlehlé a není tam moc lidí (ale zase ne pusté, jinak by neměl koho přepadávat), kde v okolí nejsou domy, v nichž by někdo bydlel, ale kde může po činu snadno zmizet (jsou tam různá zákoutí, špatné osvětlení), nebo takové, kde je hluk, takže případná scéna nebude slyšet. Pro provedení přepadu je vhodné, pokud má místo málo východů, například různé podchody. Zločince odrazují pouliční kamery, i když ne úplně. Že zločinu obecně nahrává tma, je asi jasné.
Každý se můžeme zamyslet nad svým okolím a cestami, po kterých často chodíme, a podívat se na ně očima kriminálníka. Kdybyste chtěli přepadnout sami sebe, kde byste to udělali? Přemýšlejte. Až taková místa najdete, zkuste vymyslet, jestli je nemůžete obejít nebo jinak eliminovat riziko. Někdy je řešení překvapivě snadné a znamená zajít si jen o pár desítek metrů. Jindy ale trasu změnit nejde. I v takovém případě však můžete něco udělat – minimálně to, že na takových místech budete extra pozorní. Na neosvětlených místech si můžete pomoci baterkou. V Praze 7 máme takových míst obecně hned několik. Řešení pěšího přístupu v okolí stanice Vltavská se dokonce jako odstrašující případ architektury nepřátelské člověku a jeho bezpečí dostalo do jednoho z dílů DVTV. Dalším takovým místem je díky odlehlosti, zeleni a různým strukturám například Letenská pláň v oblasti Stalina. Obecně jsou místem dobře splňujícím kriminálníkovy potřeby parky, takže očividným kandidátem je i Stromovka.
Mezi častá místa přepadení patří i okolí vstupu do domů. Lidé se cítí být už skoro doma, ztrácejí pozornost, která je navíc dále rozptýlena tím, že hledají klíče. Udělejte pravý opak. Při vstupu do domu nebo auta buďte pozornější než obvykle. Klíče si připravte předem. Podívejte se na vstup do vašeho domu očima zločince. Často u vchodů roste křoví, kde se může snadno schovat. Pokud to je váš případ, nejde vykácet? Je vchod dostatečně osvětlený? Pokud ne, lze tam osvětlení dodělat?
K úvaze může být i pořízení pomůcky na osobní ochranu, například pepřového spreje. Je ale nutné nosit ho tak, aby byl v případě nouze po ruce (tedy nikoliv v tašce, ale nejlépe rovnou v kapse), a naučit se s ním dobře zacházet. Z našich zkušeností plyne, že pokud chce někdo použít sprej poprvé v situaci, kdy je napaden, tak se mu to zpravidla nepovede. Naučit se pepřový sprej ovládat lze na kurzu. Nebo si kupte dva stejné spreje a jeden si na vhodném místě, kde nehrozí, že zasáhnete jinou osobu, vyzkoušejte – zjistíte, kde má případně pojistku, jakou silou se musí zmáčknout, jak daleko doletí náplň, jak s ním mířit atd. Načatý sprej vyhoďte, znovu použít nejde, i když v něm zbyla náplň – v řádu týdnů z něj vyprchá hnací plyn.
Útočiště domova
Podobným způsobem jako nad svou osobní bezpečností můžeme přemýšlet i o zabezpečení svého majetku. Zločincovo uvažování je velmi podobné. I vloupání nebo krádež chce mít kriminálník co nejsnazší a s co nejméně překážkami. Je těžší překonat bezpečnostní zámek než zámek obyčejný. Je těžší dostat se skrz bezpečnostní dveře než skrz dveře obyčejné.
Výrobce bezpečnostních systémů Jablotron dělal před několika lety průzkum mezi českými vězni odsouzenými za krádeže a vloupání. Byť výsledek může být ovlivněn oborem podnikání zadavatele, zhruba 70 % z dotázaných uvedlo, že je odradí alarm, bezpečnostní dveře a bezpečnostní skla. 80 % z nich řeklo, že do průměrně zabezpečeného bytu se dostanou do pěti minut. V bytových domech jsou proto kvalitní dveře a zámky základ.
Nedávná studie týkající se IT bezpečnosti ale ukázala, že přes 90 % všech útoků nepředstavuje „tvrdé“ hackování a prolamování bezpečnostních systémů, ale sociální inženýrství a využívání lidské chyby. V případě majetkové kriminality tomu není jinak. Pokud máte bezpečnostní zámek, ale nezamykáte ho, je k ničemu. Pokud máte sebelepší alarm, ale nezapínáte ho, jste na tom stejně. Pokud si do svého domu pustíte každého, kdo zazvoní a řekne, že jde na odečet plynu nebo roznáší letáky, pak možná pouštíte dovnitř někoho, kdo právě využívá lidskou chybu. Sám jsem z domu na Letné, kde máme kancelář, několikrát vyhazoval člověka, který tam očividně neměl co dělat a akorát se rozhlížel. Možná byl jen zvědavý, možná si tipoval vhodné objekty. A jsem si jistý, že dům, z nějž ho někdo vykázal i přes jeho protesty, si jako vhodný nevybere.
Bezpečnosti vašeho domu také prospěje, pokud znáte své sousedy a všímáte si, co se v domě děje. My si třeba s našimi sousedy na patře dáváme vědět, když odjíždíme na delší dobu (víkend, dovolenou) pryč. Díky tomu je jasné, že v tu dobu v jejich bytě nemá nikdo co dělat, a pokud by se tak stalo, je namístě to řešit – třeba jen tím, že zavolám nejdřív jim a pak případně policii.
Nejméně zabezpečeným místem domu je zpravidla sklep. Navíc je pro zločince takřka ideálním působištěm – je málo frekventovaný, může se tam dělat hluk, který nikdo neuslyší. Není proto divu, že je častým cílem zlodějů. Do sklepa proto nepatří žádné cenné věci. I sklep se samozřejmě dá dobře zabezpečit. Byl jsem v Praze 7 ve sklepě, kam vedly bezpečnostní dveře a ještě u nich byly kamery. Předpokládal bych, že tam se zloděj jen tak nevydá. Pamatujte na to, že průměrné zabezpečení zloděj překoná za pět minut. Klasická mříž se zámkem tak žádná velká překážka není.
Samostatnou kapitolou jsou auta zaparkovaná na ulici. Ta jsou proti vloupání chráněna nejméně – prohodit cihlu oknem zvládne každý a auto před tím ochránit nejde. Alarm nám maximálně oznámí, že už je vykradeno. Klasické rady typu parkování na dobře osvětlených místech jsou také k nepoužití, protože většinou jsme rádi, pokud vůbec zaparkujeme v dochozí vzdálenosti. Jedinou alternativou jsou placená hlídaná parkoviště, na Sedmičce třeba v ulici Bubenská či Železničářů, kde máte 100% jistotu.
Každopádně nejlepší je v autě nenechávat nic, co by zloděje mohlo lákat, tedy doslova nic. Uvědomte si, že zloděj neví, že v tašce pod sedačkou je třeba jenom oblečení do fitka. Taková taška pro něj může být impulzem pro vykradení a škoda na autě je ve výsledku mnohem vyšší. Osobně v autě nikdy nenechávám nic cenného, jako je třeba notebook, a to ani na chvilku za denního světla. Vykrást auto je otázkou doslova pár vteřin.
Mohlo by se zdát, že tento článek straší a vzbuzuje strach. Tak to ale prosím neberte. Výsledkem čtení by neměla být paranoia a pocit, že každý „divný“ kolemjdoucí se vás chystá napadnout nebo něco ukrást. Platí to, co bylo řečeno na začátku: žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Nicméně je na místě nepodlehnout iluzi, že „mně se nemůže nic stát“, a podívat se na realitu střízlivýma očima. Cílem je povzbudit vás k tomu, abyste začali přemýšlet nad bezpečností svojí, své rodiny a svého majetku. Překazit plán lapkovi nebo násilníkovi je mnohdy snadné a nevyžaduje to víc než chvíli zamyšlení a pár drobných úprav chování a zvyků. Pusťte se do toho!
Pomoc obětem
Pokud se stanete obětí násilného trestného činu, můžete kontaktovat tyto neziskové organizace, které vám poskytnou následnou psychickou a právní pomoc.
Bílý kruh bezpečí – poradna pro oběti trestných činů, nonstop telefonní linka dostupná zdarma 116 006. www.116006.cz
Profem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, objednávání na konzultace a informace po–pá 9–15, 608 222 277 linka právní pomoci út 9–12, st 17.30–20.30, 608 222 277. www.profem.cz
Co dělá radnice?
Zástupci radnice jsou v pravidelném kontaktu s Policií ČR a městskou policií a ve spolupráci s odborníky z komise bezpečnosti a prevence kriminality Prahy 7 koordinují bezpečnostní a preventivní potřeby na Sedmičce. Radnice také pořádá na školách pravidelné přednášky a semináře zaměřené na prevenci kriminality. V osvětové činnosti se zaměřuje i na seniory. Většina těchto aktivit byla ale z důvodu pandemie v roce 2020 omezena či se přesunula do online formy. V rámci grantů na projekty v oblasti bezpečnosti a protidrogové prevence pak Praha 7 ročně rozdělí přibližně 200 tisíc Kč. Granty nejčastěji míří na podporu prevence užívání drog, terénní programy či vzdělávací aktivity. Více informací o prevenci kriminality a protidrogové prevenci v Praze 7 najdete v dokumentech na webu www.praha7.cz/kriminalita či se můžete obrátit přímo na koordinátora protidrogové prevence a prevence kriminality Jaroslava Fialu, fialaj@praha7.cz, 603 553 524, či na radního pro oblast bezpečnosti Ondřeje Mirovského, mirovskyo@praha7.cz.
