Vystudoval Strojní fakultu ČVUT, ovládá matematiku a technickou fyziku. Působil jako grafik v časopise Respekt. Zájem o staré hodinky jej přivedl do oddělení měření času Národního technického muzea. Pomáhal připravovat německou expozici na EXPO 2000 a devět let pak zkrášloval soukromé zahrady ve Švýcarsku. To je opravdu jen velmi letmý pohled do životopisu Ivana Přibáně, který posledních osm let dělá společnost seniorům, nyní v rámci Pečovatelského centra Prahy 7. „Bohužel je naše práce ve společnosti špatně vnímána. Málokdo z nás si dokáže představit, že je bezmocný a zcela závislý na někom druhém. To platí pro všechny pomáhající profese a nakonec je to vidět i na našich platech,“ popisuje a zapaluje si druhou cigaretu.
V pečovatelském domě je jediným mužským pečujícím a své kolegyně obdivuje. „Je to skoro nepochopitelné, některé to dělají léta a pro řadu z nich je to spíš poslání než zaměstnání. Ta empatie k lidem, to je dar. Přitom je to fyzicky i psychicky velice náročná práce a nejde jen o zachování základního životního komfortu. Ono i motivovat klienta, aby si šel třeba zazpívat, zatancovat nebo se podívat na film, či vytvořit pozitivní atmosféru – to není vůbec vidět, ale přitom vás to stojí obrovské množství energie,“ líčí specifika své práce. I proto je podle něj důležité, aby se každý pečovatel uměl postarat především sám o sebe, a tak sní o dvou měsících placeného volna pro všechny své kolegy.
Ivan měl to štěstí, že poznal švýcarský systém péče – během svého pobytu pomáhal kamarádovi s několika handicapovanými. „Tam je to úplně o něčem jiném. Celé je to postavené tak, aby lidé mohli zůstat co nejdéle doma. A když už to nejde, pak bydlíte v malých domcích a pečovatel si vás klidně vezme na víkend k sobě domů nebo vás vytáhne na výlet se svou rodinou. Tamní společnost je silně proobčansky orientovaná a nestane se, že se octnete bez pomoci. Také pečovatelé tam vydělávají slušné peníze a poměr mužů a žen tam byl tak půl na půl.“
Kromě práce v pečovatelském domě se Ivan se svými neteřemi a bratrem stará i o svou nemocnou maminku. „Neteřinky jsou skautky, sám jsem prošel ilegálním skautem a máme všichni obrovský respekt k lidem, kteří doma pečují o své příbuzné. Někdy to ale prostě vážně nejde. Setkal jsem se tady s nejrůznějšími případy. Nejvíc mě dojme, když vidím ty partnery, jak pravidelně každou neděli přijdou s kytkou a dortem navštívit své nejbližší, i když ti je třeba už ani nevnímají,“ líčí Ivan a dodává: „Tahle práce má pro mě obrovský smysl, ale dělám to vlastně kvůli sobě. V blízkosti starých lidí se cítím přirozeně a bezpečně. Na rozdíl od jiných zařízení jsme u nás taková větší rodina, v dobrém i ve zlém, ale rodina. Navíc si s sebou do práce mohu vzít i svoji seniorku čubinku.“