V době, kdy začínala první světová válka, byla Praha 7 integrální součástí hlavního města Království českého už plných třicet let. Toto spojení bylo pro obyvatele Holešovic i Letné nanejvýš výhodné: proudily sem poměrně velké investice na infrastrukturní projekty – příkladem budiž třeba stavby Čechova (1906) a Hlávkova mostu (1912), regulace bubenského nábřeží (1911) nebo zavedení další tramvajové linky přes zdejší hlavní třídu (tehdy Belcrediho, dnes Milady Horákové, 1907). Význam sedmé městské části podtrhovaly velké městské podniky, které zde po připojení k Praze vyrostly – holešovický říční přístav (1894), Ústřední jatka a dobytčí trh (1895) nebo Ústřední elektrická stanice hl. města Prahy (1900).
Charakter obou hlavních částí čtvrti, tedy Holešovic a Letné, se poměrně lišil – Holešovice byly jednoznačně průmyslovou enklávou, továrny stály i na Letné (především v její dolní části), ale čilý stavební ruch signalizoval, že se Letná v budoucnu promění ve vyloženě rezidenční oblast. Nutno připomenout, že tehdy rychle se rozvíjející Bubeneč (jehož část je dnes součástí Prahy 7) byl v té době samostatným městem.
Prudký rozvoj Sedmičky dobře ilustruje i příliv obyvatel. Mezi posledními oficiálními sčítáními za Rakouska-Uherska v letech 1900 a 1910 se jejich počet zvýšil o deset tisíc. V roce 1910 zde žily bezmála čtyři desítky tisíc lidí (přesně 39 771).
Holešovice-Bubny hrály už tehdy významnou roli i v rámci celého města i země. Velkou celospolečenskou událostí byly bezesporu sokolské slety konané na Letenské pláni (1895, 1901,1907, 1912 a 1920). Čilý ruch panoval také na zdejším Výstavišti, kam se na pravidelné hospodářské výstavy sjížděli návštěvníci z celých Čech. Největším kulturním stánkem zde bylo divadlo Uranie. V oficiálním názvu neslo přívlastek „lidové“ a skutečně se jednalo o komerční scénu – tedy mezi diváky velice populární, ale také často kritizovanou vlasteneckým tiskem kvůli uvádění nepůvodních (německých) her. Široké lidové vrstvy se bavily také sportem a Letenská pláň se stala doslova kolébkou několika sportů v Čechách, zejména fotbalu. Obyvatelé Sedmičky se před první světovou válkou scházeli v několika kavárnách (vyhlášenými byly například Derby v dnešní ulici Dukelských hrdinů nebo Belcredi v tehdy stejnojmenné ulici), v roce 1912 zde také fungovalo těžko uvěřitelných 141 hostinců. O zdraví obyvatel se staraly dvě desítky lékařů, léky nabízely tři lékárny a novým občánkům Sedmičky pomáhalo na svět třicet čtyři porodních bab.
Volby na „magistrát“
V době těsně před první světovou válkou měla Praha jiné hranice, než jak ji známe dnes. Historické části v centru doplňovaly z „předměstí“ pouze Vyšehrad, Holešovice-Bubny a Libeň (připojená v roce 1901). Připojení dalších významných okolních měst (Královských Vinohrad, Smíchova, Karlína, Žižkova apod.) bylo ještě v nedohlednu, ač se o integraci čile vyjednávalo. Hlavním orgánem, který řídil Prahu, byl tehdy sbor obecních starších (obdoba dnešního zastupitelstva Magistrátu hl. města Prahy), z řad jeho členů se volila městská rada i primátor. Ještě v posledních komunálních volbách před válkou se volilo v takzvaných kuriích neboli sborech. Zjednodušeně řečeno síla voličova hlasu závisela na penězích, které odvedl obci na daních; ženy tehdy volební právo vůbec neměly. Voliče z Prahy 7 zastupovali například majitel realit Václav Vaňha, továrníci Ferdinand Schiller a Václav Warvažovský, truhlář Václav Lauda a další. V jednotlivých částech Prahy pak fungovaly takzvané magistrátní expozitury, respektive úřadovny. V Holešovicích sídlila expozitura v Nádražní ulici (dnes Železničářů). Zde se vyřizovaly záležitosti týkající se především agendy živnostenské (vydávání živnostenských oprávnění, kontrolní činnost), zdravotní (například nařizování policejních pitev) nebo berní (vybírání různých daní a poplatků – psovného, hudebného ad.). Holešovická úřadovna měla na starosti i věci spojené s pohřbíváním, takzvanou zádušní agendu. V rámci Prahy 7 už tehdy působily zájmové a politické organizace – z lokálních například pravicově orientovaný Občanský klub nebo pobočky celonárodních stran (národní socialisté, sociální demokraté), stejně jako celá řada profesních sdružení, například velice agilní Společenství hostinských a výčepníků.
Válečný hlad a bída
Zlatou éru ekonomického vzestupu a české národní emancipace začátku 20. století rázně uťaly známé sarajevské výstřely. I když to obyvatelé Prahy 7 jistě netušili, slavnostní vysvěcení kostela sv. Antonína za účasti kardinála Lva Skrbenského z Hříště v říjnu 1914 bylo poslední významnou pozitivní událostí ve čtvrti na několik dalších let. A to i přesto, že podoba kostela ve stylu mockerovské gotiky vzbuzovala mezi odbornou veřejností shovívavý úsměv. Vyhlášení války však neznamenalo pouze konec zlaté éry a „dlouhého 19. století“, ale pro mnoho Holešovických a Letenských i povinnost nastoupit službu v rakousko-uherské armádě. Velká část mužů z Prahy a okolí byla odvedena a stala se příslušníky pěšího pluku č. 28. Řada strojírenských podniků v Praze 7 byla nucena přizpůsobit svou produkci válečným potřebám. Válka se projevila především ve zhoršujícím se zásobování, pro které se vžil název aprovizace. O tom, jak kritická byla zásobovací situace v Praze, svědčí svědectví spisovatele a pražského zastupitele Aloise Žipka z dubna 1918: „Zvláště hrozivou stala se situace v Libni a Holešovicích, kde lid začínal se před prodejnami již srocovati a kategoricky žádal vydání chleba. Firma Zátka vypomohla v těchto čtvrtích, ovšem nepatrně, 700 bochníků pro Holešovice a 400 pro Libeň.“
Prohlubující se nedostatek potravin nejvíce zasáhl chudé dělníky z Holešovic (i z jiných pražských čtvrtí), kteří neměli žádné finanční rezervy, a tak si nemohli dovolit kupovat jídlo na černém trhu za mnohonásobek obvyklých cen. Chyběl nejen chleba, brambory, ale i další potraviny či suroviny – mouka, tuk, mléko nebo maso, které bylo ještě větším luxusem než před válkou. Pražská městská rada se všemožně snažila situaci řešit – například v první polovině roku 1918 iniciovala dodávku mléka vyráběného z ovsa – z jednoho kilogramu se vyrobilo až osm litrů. Výroba ale musela skončit už v červnu z prozaického důvodu – kvůli nedostatku ovsa.
Velice také vázlo zásobování uhlím, které sloužilo nejen k vytápění domů a veřejných budov, ale i k výrobě plynu. Paradoxem je, že uhlí se tehdy v Čechách těžil dostatek, velká část zdejší suroviny však mířila k tehdejším spojencům do Německa. V posledních dvou letech války se velice rozmohly krádeže uhlí, v Praze 7 zejména při buštěhradské trati Stromovkou a na nádrží Praha-Bubny. Na pomalu projíždějící vlaky zde naskakovaly nejčastěji děti, které shazovaly pytle s uhlím svým komplicům čekajícím podél trati. Tyto nebezpečné manévry si také vyžádaly oběti na životech. Nedostatek uhlí k topení se pražští radní snažili poměrně úspěšně řešit dovozem dřeva po Vltavě. Hlavní pražský sklad topiva se nacházel na Maninách.
Zoufalí Pražané čím dál častěji vyráželi na venkov, kde se pokoušeli od sedláků i drobných zemědělců nakupovat prakticky jakékoli potraviny. O tom, že někteří z vesničanů situace zneužívali, není pochyb. Takzvané „keťasení“ bylo tvrdě odsuzováno a válečné zbohatlíky (nejen sedláky) řešila česká společnost ještě v polovině dvacátých let. Představitelé města se snažili vyjednat s vídeňskou vládou zvýšení (či alespoň dodržování slíbených) dodávek, koncem března 1918 se dokonce zástupci hlavního města a okolních obcí setkali na zámku v Lysé nad Labem s císařem Karlem, kde mu po povinném deklarování loajality předestřeli katastrofální situaci v oblasti zásobování metropole potravinami. V řeči, kterou pronesl tehdejší pražský primátor Dr. Karel Groš, mimo jiné zaznělo: „Dostává-li se péčí státní správy obyvatelstvu za nejpříznivějších poměrů v Praze jen ¼ kg mouky, ¼ kg masa, 1 a 1/2 kg zemčat, 1 bochník chleba (týdně, pozn. aut.), musí nezbytně trpěti hladem. Tím hůře je, že často obyvatelstvo nedostatečných zákonných přídělů nedostane. Bída v obyvatelstvu dosahuje již nejvyššího vrcholu. Nedostává se žádných náhradních potravin, luštěnin, rýže, zejména pak trpí obyvatelstvo naprostým nedostatkem všech druhů tuků.“
Za lepším na venkov
Ke zlepšení situace ale intervence u panovníka nevedla, zásobování se neustále zhoršovalo, přednost měla armáda a rakouská města, především Vídeň. Toto ať už domnělé, nebo skutečné protežování samozřejmě posilovalo protirakouské nálady, zvlášť když úroda v Čechách byla v posledním roce války velmi slušná. Pražané to ale na svých talířích nezaznamenali. Situaci mnoha rodin ještě zhoršoval fakt, že jim chyběl tradiční živitel – otec, který musel v poli bojovat za skomírající monarchii.
Krizi se snažily řešit i nejrůznější podpůrné organizace – nejznámější z nich bylo v posledním roce války České srdce, které svou činnost zaměřovalo na nejchudší rodiny. V Praze 7 sídlilo u zdejších jatek, kde dobrovolníci, v jejichž čele stála spisovatelka Růžena Svobodová, nabízeli jídlo zejména dětem. Kromě toho provozovala tato charitativní organizace tehdy unikátní druh pomoci, kdy venkované „adoptovali“ potřebné rodiny z Prahy a v rámci svých možností je zásobovali potravinami. Někteří dokonce vzali děti ze sociálně slabých rodin k sobě „na výživu“. Vážnost situace si samozřejmě uvědomovaly i samosprávné orgány. V Praze bylo zřízeno několik obřích jídelen, které měly nakrmit ty nejchudší. V Praze 7 byla tato obecní kuchyně a jídelna umístěna v areálu Ústředních jatek, v červnu 1918 zde bylo vydáno přes 130 tisíc porcí jídla. Válka se projevila také zvýšením kriminality a výrazným poklesem autority státních orgánů. Tento stav se nevyhnul ani Sedmičce. Narůstající bída či přímo hlad obyvatelstva se odrazily především ve velkém množství krádeží. Občas se pražské policii podařil i nějaký sólokapr, jako když v létě 1918 odhalila velkou dílnu na výrobu falešných cigaret v domě v Kamenické ulici.
V průběhu války se projevil i citelný nedostatek kovů nutných pro válečnou výrobu, který vyústil v takzvanou rekvizici. Zabavovaly se předměty z domácností, ale za oběť válečné mašinerii padlo i velké množství kostelních zvonů. Z nového kostela sv. Antonína tak bylo v říjnu 1916 zabaveno celkem pět ze zdejších šesti zvonů a rozbity byly přímo ve zvonici. Obrovskou nevoli Pražanů vzbudil plán rakouské vlády zrekvírovat pro válečné účely i měděnou střechu Letohrádku královny Anny v areálu Pražského hradu. Díky protestu městské rady k tomu nakonec nedošlo.
Nadšení ze samostatnosti
Situace nezadržitelně spěla ke katarzi. Urychlily ji okolnosti mezinárodní politiky i dlouhodobě neřešená situace obyvatel především ve větších městech. Na dveře mnohých pražských domácností klepal nebo už do nich vstoupil hlad a bouře a protesty na sebe nenechaly dlouho čekat.
Prahou se v posledním válečném roce prohnalo několik stávek, první z nich již 23. ledna, kdy na sto padesát tisíc lidí protestovalo proti snížení přídělů mouky. Na podzim 1918 už bylo zřejmé, že konec Rakouska se blíží a vyhlášení samostatného státu je na spadnutí. Původně k němu mělo dojít již 14. října v rámci generální stávky, kterou zorganizovaly dvě největší české levicové strany. Stále ještě monarchii loajální pražská vojenská posádka složená především z maďarských vojáků ovšem plánované obří demonstraci zabránila. V některých městech (Písku nebo Strakonicích) už dokonce republika vyhlášena byla. Nově ustavený orgán Národní výbor nakonec samostatnost vyhlásil v pondělí 28. října 1918.
Na říjnové dny vzpomínal i spisovatel Vašek Káňa ve své – nutno poznamenat, že notně ideologicky zabarvené – vzpomínkové knize Válkou narušeni: „Chodníky byly plné skla z rozbitých německých firem, po římsách lezli vojáci a strhávali rakouské orly za jásotu a hulákání přihlížejících zástupů. ‚Pryč s monarchií, ať žije republika!‘ Vojenští zběhové šli v sevřených čtyřstupech, na čapkách měli místo jablíčka s iniciálkami císaře Karla bíločervené kokardy nebo trikolory. Policajt nebyl nikde k spatření. Na nábřeží před Eliščiným mostem (spojoval centrum Prahy s Bubny, později byl nahrazen Štefánikovým mostem – pozn. aut.), tam, kde 14. října stáli vojáci s kulomety, nebylo možno projít. K osazenstvům holešovických továren zde přibyli letenští obyvatelé. Nikdy předtím jsem neviděl tolik lidí pohromadě. Tělem probíhalo střídavě mrazení s horkem. V duchu jsem se ptal sám sebe, kde se tolik lidí vzalo. Všichni měli tváře rozradostněné, oči rozzářené, všichni byli k sobě navzájem laskaví, jako by se již dávno velmi blízce znali.“
Prahy 7 se ale dotkly i velké dějiny. Jeden z pětice politiků, později označovaných jako „muži 28. října“, novinář a tehdy člen národně socialistické strany Jiří Stříbrný byl již v roce 1911 zvolen do říšské rady (celorakouského parlamentu) právě za volební obvod Holešovice-Bubny. I když jeho pozdější činnost v období první republiky nebývá hodnocena příliš pozitivně, v říjnu 1918 díky vyjednávání s velitelem pražské vojenské posádky generálem Paulem Kestřankem přispěl k tomu, že převrat proběhl bez krveprolití.
V mnoha pražských rodinách byla ovšem radost z dosažení samostatnosti zakalena tragédií. Na podzim 1918 vrcholila ve střední Evropě epidemie tehdy nevyléčitelné španělské chřipky. V Praze na ni denně umíraly desítky lidí. „Mezi 165 osobami zemřelými od 1. do 18. října t. r. byl u 126 shledán chřipkový zánět plic,“ psaly tehdy Národní listy. Nemoc byla poněkud překvapivě fatální především pro mladé lidi ve věkové skupině 15–40 let. K šíření epidemie výrazně napomáhala celkově snížená imunita obyvatel způsobená válečným strádáním. Jak nemoc řádila v chudých dělnických obydlích v Holešovicích, netřeba domýšlet.
Vedle problémů s obživou museli obyvatelé Holešovic řešit další praktické problémy. Na přelomu let 1918 a 1919 byl pro automobily a povozy uzavřen provizorní dřevěný most spojující Holešovice s Libní, který vznikl na počátku 20. století a měl sloužit do doby, než bude postaveno přemostění definitivní. K tomu došlo až v roce 1928, kdy byl otevřen Libeňský most. Až na jaře 1919 uvolnil magistrát prostředky pro nejnutnější opravy. Zdá se, že toto spojení naší čtvrti je zakleté.
Věděli jste, že…
magistrátní úřadovna v Holešovicích v roce 1911 vyřídila 39 643 spisů
pražská obec provozovala v roce 1910 celkem 83 kilometrů a 219 metrů tramvajových tratí
pastviny zabíraly ještě v roce 1919 v rámci katastrálního území Holešovic-Bubnů celých 44 hektarů
v Holešovicích-Bubnech bylo dle sčítání z února 1921 celkem 11 896 bytů
v roce 1920 celková zastavěná plocha v Praze 7 činila 21 %
lanová dráha na Letnou přepravila v červnu 1914 celkem 52 595 osob
Stávky a nepokoje
Po skončení války a odeznění euforie z obnovené samostatnosti bylo třeba urychleně řešit problémy, z válečných let. V první řadě bylo nutné zajistit pro Prahu potraviny. Nucený vývoz a zásobování nenasytné armády sice skončily, ale situace se zlepšovala velice pomalu.
Nový režim také přinesl změny na pražské radnici, dosavadní primátor Dr. Karel Groš rezignoval a sbor obecních starších byl rozpuštěn. Místo něj vznikla Ústřední správní komise hlavního města Prahy v čele s Dr. Přemyslem Šámalem (pozdějším kancléřem prezidenta Masaryka). V osmačtyřicetičlenném orgánu měla Praha 7 celkem sedm zástupců – socialisty Františka Hanzlíčka a Bohuslava Procházku, národního demokrata Františka Tintěru, nejsilněji ovšem byli zastoupeni „sedmičkoví“ sociální demokraté – Václav Ksandr, novináři Jan Kouša a Jan Skála a Ferdinand Kellner. Posledně jmenovaný, původním zaměstnáním železniční oficiál, dnes již pozapomenutý Ferdinand Kellner byl výrazným komunálním politikem meziválečné Prahy. Tento dlouholetý člen pražské městské rady působil ve třicátých letech také jako první náměstek primátora Dr. Karla Baxy, a byl tak prakticky druhým nejmocnějším mužem hlavního města. Kellner byl zároveň předsedou Bytového družstva zřízenců a dělníků železničních v Praze, které ve dvacátých letech vystavělo několik domů pro své členy (mj. i objekt Domoviny, sám Kellner bydlel hned vedle v ulici Na Maninách 30).
I přes válečné útrapy počet obyvatel Prahy 7 narůstal, podle sčítání v roce 1921 našlo svůj domov v Holešovicích-Bubnech již přes 46 tisíc lidí. Celá čtvrť se dala považovat za dělnickou, protože přes 20 tisíc zdejších občanů pracovalo v průmyslu nebo drobných živnostech. Životní úroveň ale stoupala velice pomalu, i nadále fungovaly například městem spravované a financované jídelny, kde se stravovaly tisíce nemajetných Pražanů. Nespokojenost se projevovala útoky na obchody, pokusy o rabování a často otevřeným antisemitismem. V této atmosféře se 15. června 1919 konaly první poválečné komunální volby, v nichž své zástupce ve vedení města poprvé vybíraly i ženy. Ve volbách zvítězila československá národní demokracie, v devadesátičlenném zastupitelstvu obsadila 29 křesel. Prahu 7 reprezentovalo v nově zvoleném sboru devět zastupitelů.
Obtížná ekonomická situace se projevovala i na počátku 20. let. V Praze stávkují zdejší dělníci – v květnu 1921 protestují například pracující v továrně na průmyslová zařízení Novák a Jahn, ve slévárně Roubíček, v továrně Fross a Büssing a v dalších závodech. Opakovaně do zaměstnání tehdy nenastoupilo více než 1300 dělníků. K protestům výrazně přispěla situace ve štěpící se sociálně demokratické straně a v podstatě protistátní rétorika představitelů vznikající komunistické strany. Až v polovině dvacátých let se konečně začíná ekonomicky dařit i v Praze, především v Holešovicích panuje čilý stavební ruch, vznikají zde nové bytové domy. U některých z nich (například v Tovární ulici) je investorem přímo pražská obec, která se tak snaží řešit chronický nedostatek bytů. Z Letné pomalu mizí průmyslové areály a stává se čistě rezidenční čtvrtí.
Vznik Velké Prahy
Významným milníkem v životě hlavního města bylo přijetí zákona o Velké Praze schváleného v listopadu 1920 s účinností od 1. ledna 1922. Završily se tak desetiletí trvající snahy o logické a pro všechny strany výhodné spojení historických částí Prahy s významnými předměstími – Karlínem, Smíchovem, Vinohrady, Žižkovem apod. Praha byla nově rozdělena do 19 částí, Holešovice-Bubny si zachovaly ve svém názvu číslovku sedm, která jim (jako jediné části Prahy) tak zůstala od připojení a přes všechny následující změny až do dnešních dnů. Například Bubeneč, jehož část dnes patří k Praze 7, spadal společně s Dejvicemi, Sedlcem, Vokovicemi a Veleslavínem pod Prahu XIX. V souvislosti se zákonem byla také zavedena dvouúrovňová samospráva. Kromě hlavního orgánu, tedy Ústředního zastupitelstva hlavního města, vnikly i místní výbory, které měly vykonávat správu jednotlivých městských částí. Praha 7 vlastní výbor neměla, ale patřila s historickými částmi I–VI pod jeden společný orgán. Pravomoci výborů byly ale beztak velice malé, což se tehdy stalo terčem kritiky levicových stran. Je patrné, že ani v této otázce se toho za téměř sto let mnoho nezměnilo.
První komunální volby ve sjednocené Praze se konaly v září 1923. Zvítězila v nich Česká strana socialistická (národní socialisté), primátorem se stal její člen JUDr. Karel Baxa. Nejvýše postaveným zástupcem Prahy 7 byl komunistický novinář Jan Skála ve funkci druhého náměstka primátora. Výsledky voleb v Praze 7 kopírovaly ty celopražské – zvítězili socialisté, druzí byli komunisté, těsně následovaní národními demokraty. Přes tisíc voličských hlasů získali sociální demokraté a živnostenská strana. Za zmínku stojí i volební účast, která dosáhla dnes stěží představitelných 88 %. Je ovšem nutné poznamenat, že účast v obecních volbách byla tehdy (s drobnými výjimkami) povinná.
Vznik Československa v říjnu 1918 ukázal, jak moudří byli obecní starší v Holešovicích-Bubnech, když se v roce 1884 rozhodli vstoupit do svazku s Prahou. Sedmička byla tehdy již plně integrovanou čtvrtí s infrastrukturou propojenou s ostatními částmi tehdejší Prahy a využívala výhod s tím spojených. Nejen díky své poloze byla již tehdy sídlem významných celopražských podniků. Následující události v dějinách Prahy 7 do značné míry kopírovaly turbulentní vývoj hlavního města i Československa se všemi klady i zápory. Nezbývá než věřit, že v příštích sto letech čekají naši čtvrť spíše vzestupy než pády.