Osud Františka Hrušky, nebo také Franze Hruschky, je živým příkladem složité životní cesty nadaného tvůrce, jehož osobní život i profesní dráha byly zasaženy politickou situací první poloviny 20. století. Nepočetné texty, které se Hruškou zabývají, obvykle začínají konstatováním, že je toho o něm známo málo, a končí domněnkou, že byl po roce 1945 odsunut. Letos v květnu se ale autor tohoto článku dozvěděl od pana Martina Jelínka, pracovníka Židovského muzea v Praze, o archivních dokumentech Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO), které se k Hruškovi vztahují. Ty ho pak dovedly k dalším informacím v českých archivech a dobové literatuře. Tento článek pro Hobulet je prvním pokusem popsat příběh, o kterém dosud nebylo téměř nic publikováno.
Označení „Němec“ je v případě Hrušky hodně zjednodušující. Narodil se 24. června 1900 ve Vídni do německo-českého manželství inženýra Johanna Hruschky a Marie, rozené Havelkové. Od svých čtyř let ale žil s rodinou v Praze. Rod Hruschkových měl kořeny v Mašovicích u Horšovského Týna, a jak už jméno napovídá, mísili se v něm Němci s Čechy. František/Franz uměl česky stejně dobře jako německy. Československý pas ovšem získal až v roce 1930, do té doby ho úřady vzhledem k jeho domovské příslušnosti do Vídně považovaly za cizince. O dva roky později si nechal změnit jméno na Hruška. Vzal si Češku a v jejich rodině se mluvilo česky. Sám Hruška by se nejspíš označil za Rakušana žijícího v Československu. Ostatně v roce 1947 do dotazníku IRO uvedl rakouskou národnost, ačkoliv byl v té době držitelem platného československého pasu – a ačkoliv za protektorátu byl pro úřady Němcem.
Mezi českým a německým světem
František vychodil základní a střední školu a na pražské Německé technické univerzitě v roce 1923 získal titul doktora technických věd. Jako cizinec nebyl odveden k vojenské službě a našel práci ve známém projekčním ateliéru Dušek–Kozák–Máca. Zde se také spřátelil s o rok starším Janem Šebánkem, se kterým později spolupracoval. (Šebánek je mj. autorem domu čp. 970 se zaobleným nárožím z roku 1928 na křižovatce ulic Dukelských hrdinů a Na Ovčinách, kde Šebánek i Hruška měli v první polovině 30. let kanceláře.)
Jako pomocník významného architekta Bohumíra Kozáka se Hruška podílel na řadě jeho projektů. Zaměstnavatelé s ním byli spokojeni – když se v roce 1927 zpřísnily podmínky zaměstnávání cizinců, firma si vyžádala svolení úřadů, aby pro ni Hruška mohl dál pracovat. Hruška projektoval Kozákovi jeho vlastní vilu (Střešovice, Pevnostní 656/4), dům navrhl také dalšímu partnerovi ateliéru Karlu Duškovi (Bubeneč, V Tišině 782/2, dnes portugalské velvyslanectví).
Na přelomu 20. a 30. let se Hruška osamostatnil. Účastnil se veřejných soutěží, často společně s Janem Šebánkem. Spolu vytvořili například návrhy budov Pražské peněžní burzy, Zemského úřadu v Bratislavě nebo pražského civilního letiště v Ruzyni. Hruška obesílal soutěže i samostatně, někdy naopak zasedal v porotách. Návrhy veřejných staveb, na kterých se podílel, byly často oceňovány a odměňovány, ale realizace se až na výjimky (poštovní úřad v Děčíně-Podmoklech) nedočkaly. Úspěšnější byl spíš s menšími soukromými zakázkami, vytvořil například portály a interiéry několika známých obchodů v centru Prahy.
Interiér budovy Pražské peněžní burzy podle návrhu F. Hrušky a J. Šebánka
Za zmínku stojí Hruškova činnost v profesních organizacích, která odráží jeho rozkročení mezi německojazyčným a českojazyčným světem. Byl jednou z vůdčích osobností GDA – Společnosti německých architektů v ČSR. Angažoval se v Ústředí architektů československých, které zastřešovalo československé spolky architektů, a v druhé polovině 30. let byl jeho místopředsedou. V roce 1936 se také stal soudním znalcem v oboru přestaveb a staveb obchodních domů, portálů a vnitřních zařízení obchodů.
Na konci 30. let Hruška navrhl velký bytový dům v Holešovicích-Bubnech pro stavební družstvo řízené pražskými Němci. (O historii domu se podrobněji psalo v Hobuletu č. 10/2017.) Obytný blok na rohu Bubenské a Veletržní ulice se stal součástí převážně německé zástavby v této oblasti a pro Hruškovy také novým domovem – do bytu s terasou v 6. patře vchodu G se přestěhovali v červenci 1939.
Prestižní zakázku Hruška v té době získal od státu, který připravoval účast na Světové výstavě v New Yorku v roce 1939. Výstavní výbor kvůli časové tísni nevypsal na projekt pavilonu ČSR veřejnou soutěž, ale oslovil deset architektů se zkušenostmi z výstavnictví. Hruška byl mezi nimi a skončil čtvrtý, ale na základě dohody, kterou v červenci 1938 uzavřel s vítězem soutěže Kamilem Roškotem a Ministerstvem veřejných prací, měl vyprojektovat interiér restaurace navazující na výstavní pavilon. Hruška pracoval na výkresech, pak ale přišla mnichovská dohoda. Přípravy na newyorskou výstavu byly zastaveny a později bylo rozhodnuto realizovat pavilon ve zmenšené podobě a bez samostatné restaurace. Hruškovy téměř hotové plány byly k ničemu a Hruška místo honoráře, který měl přesahovat 50 tisíc Kč, dostal jen 15 tisíc náhrady. (Pro představu, za tuto částku se dalo koupit zánovní malé auto.)
Padouch, nebo hrdina?
O Hruškově chování během okupace už asi nikdy nebudeme schopni udělat bezpečné závěry. Nelze přejít, že od roku 1940 byl kandidátem členství v NSDAP, na druhou stranu je vysoce pravděpodobné, že sympatie k nacismu jen předstíral, aby mohl pomáhat. O tom zjevně po válce přesvědčil i úřady – v září 1945 získal od vyšetřovací komise Obvodní rady pro Prahu I–VII potvrzení, že se může neomezeně pohybovat a užívat svůj byt vzhledem k tomu, že je považován za československého občana.
Margit Svobodová, která pracovala pro Hruškova bratra Jana a za války prošla několika koncentráky, v místopřísežném prohlášení sepsaném v prosinci 1948 uvedla: „Po vypuknutí války byli všichni německy mluvící lidé v Praze, pokud nebyli židovského původu, vystaveni silnému tlaku, aby se k ,němectví‘ přihlásili. Dr. Hruškovi bylo jasně dáno najevo, že jeho vztahy s Židy a radikálními Čechy mohou mít pro něj a jeho blízké nepříjemné následky. Po několika domovních prohlídkách gestapa ustoupil tlaku, aby nejen uchránil dítě své sestry před dalším pronásledováním, ale dokázal také pomoci řadě Židů a Čechů.“ (Hruškovi se podle všeho kromě dvou vlastních dětí během války starali o malého syna Františkovy sestry Markéty, která utekla do SSSR a v roce 1944 padla ve Svobodově armádě.)
Okupace pro Hrušku znamenala také konec jeho pražské profesní kariéry. V roce 1942 byl nucen svou kancelář zavřít a začal pracovat u Rüstungsinspektion, říšské organizace, která dohlížela na zbrojní výrobu.
Co se dělo s Hruškovými během Pražského povstání a v týdnech po něm, nevíme. Z toho, že byli od července 1945 přihlášeni na adrese U Smaltovny 22 (tedy stále v Malém Berlíně, ale v jiné části domu), se můžeme dohadovat, že rodina byla jako většina pražských Němců zadržena, přišla o svůj původní byt (dům byl po nějaký čas obsazen Rudou armádou) a později jí byl přidělen jiný.
Nový život v Mnichově
Jak bylo řečeno, Hruška zůstal na svobodě a nebyl odsunut, nesměl ale pracovat jako architekt a byl mu konfiskován majetek. V dubnu 1946 proto dobrovolně odjel s transportem UNRRA do Mnichova – bez rodiny. Dostal práci jako architekt u Gemeinnützige Wohnungsfürsorge, mnichovského podniku pro správu a výstavbu obecních bytů. Snažil se zajistit novou budoucnost pro svou rodinu, která za ním jezdila do Mnichova na návštěvy. Uvažoval o vystěhování do Chile, kde už žil jeho bratr Bedřich, a dokonce dostal pro celou rodinu imigrační pozvání, ale na cestu neměl peníze. Není jasné, proč vlastně Hruškova žena zůstávala s dětmi další rok a půl v Praze – snad Hruška doufal, že se situace v ČSR časem uklidní a on se bude moci vrátit a pokračovat v práci architekta.
V srpnu 1947 Christina Hrušková dostala vystěhovalecký pas a rodina se opět spojila. O dalších osudech Františka Hrušky už víme jen málo. V Gemeinnützige Wohnungsfürsorge (později GEWOFAG) zřejmě udělal rychlou kariéru – v letech 1949 až 1963 byl členem představenstva společnosti. Zbytek jeho životního příběhu snad bude doplněn někdy v budoucnu – Hruškův syn Johann, který po roce 1989 v Praze krátce podnikal v realitách, zemřel v roce 2014 v Německu, a dcera Christine žijící v Mnichově nechce o svém otci poskytovat žádné informace.
Na nedatované fotografii z genealogického serveru Geni.com je František Hruška, již v pozdním věku, zachycen se svou matkou a manželkou