Mám pocit, že vy jste se tanci věnovala už od dětství, je to tak?
Ano, od sedmi let jsem tančila v souboru Valášek. Může za to moje teta Božena, která mě jednou viděla, jak poskakuji po obýváku, a říkala, že se to musí nějak využít. (smích) Ve Valášku se mi moc líbilo. Nejdůležitější pro mě tehdy bylo, že jsem si musela nechat narůst dlouhé vlasy, což mi předtím maminka nechtěla dovolit. Věnovala jsem tomu intenzivně celé dětství, tréninky byly třikrát týdně, takže moc dalších aktivit jsem nestíhala. V patnácti mi ale přišlo, že folklor fakt není sexy a že vypadám v kroji nemožně, a začala jsem dělat jazzdance, step a trošku klasiky, protože tyhle základy jsem neměla.
Kdy přišlo setkání s flamencem?
Studovala jsem španělštinu, francouzštinu a mezinárodní vztahy na vysoké škole v Oregonu, kde jsem žila šest let a v rámci univerzity jsme měli možnost chodit na nejrůznější taneční kurzy. Vyzkoušela jsem tam afro nebo charakterový balet – ruskou a španělskou školu, byl to takový mix baletu a lidovek. Moje učitelka mě tehdy oslovila, zda nemám předky ve Španělsku a zkušenosti s flamencem, asi jí přišlo, že se to ke mně temperamentem a možná i vzhledem hodí. Právě ona vzbudila můj zájem. Vyzkoušela jsem si i argentinské tango, což mě hodně chytlo, ale hrozně mě tam rozčilovali ti partneři. A to byl taky důvod, proč se mi flamenco tak zalíbilo. Je to vášnivý tanec a ještě si vystačím sama, to je prostě skvělé. (smích)
Takže jste začala chodit na kurzy…
Ano, vyhledala jsem místní učitelku flamenca, což byla taková malá, šíleně urputná paní, která měla v ruce hůl a tou vyklepávala o podlahu rytmus. Což je typické, ale ona tou holí občas i někoho vzala přes nohy. Tehdy jsem si říkala, tohle je sice hezký kulturní zážitek, ale nic pro mě. Chvíli nato však přijel do Oregonu v New Yorku žijící profesor flamenca, který pocházel ze Sevilly, a to už bylo něco jiného.
Jaké byly začátky?
Neuvěřitelně komplikované. Pamatuji si, že jsem nebyla schopná udělat jediný pohyb. Přitom většinu nových tanců jsem do té doby od začátku jakžtakž zvládala. Tady jsem ale byla úplně paralyzovaná. Připadalo mi, jako bych měla šest nohou a tři páry paží, vůbec jsem se nemohla zorientovat a to mě vlastně uhranulo. Rozhodla jsem se, že do toho chci proniknout, a v roce 2000 jsem poprvé odjela do Andalusie.
Laikům přitom může ten tanec na první pohled připadat velmi jednoduchý…
To je pravda a je to proto, že pochází z lidového umění a pro oko je jeho pohyb velmi přirozený. Když do toho ale víc proniknete, narazíte na řadu úskalí. Už jen ten velký temperament, který nám tady v Čechách není zrovna moc blízký. Stejně jako pohyby pánve, které se coby něco animálního z naší folklorní tradice možná vlivem náboženství vytratily. U nás se pěstovaly méně přirozené formy, jako je klasický tanec. Uvolnit pánev a používat ji přirozeně je na první pohled jednoduché, ale ve skutečnosti s tou naší tradicí velmi těžké. Nejnáročnější je ale rytmická přesnost. Flamenco používá komplexní rytmy – složeniny dvou- a třídobých taktů. Hodně dlouho trvá, než do toho proniknete tak, abyste mohla vypojit hlavu a tančit opravdu přirozeně.
Flamenco ale není jen tanec…
Ano, tanec pravděpodobně vznikl až druhotně, základní byly flamencové zpěvy, které vyjadřují nejrůznější životní situace, potřeby a pocity. Od popěvku u práce přes milostné šťastné či nešťastné písně až po nářky nad životními tragédiemi, špatným osudem. Základ je tedy v pěvecké kultuře, a aby mohl člověk flamenco tančit, musí proniknout do hudby a textů. Nesmíme ale zapomenout ani na kytaru a hudební doprovod. Flamencové trio tvoří tedy zpěv, tanec a kytara a nějaká perkusní složka. Někdy je to tleskání zpěváka/zpěvačky nebo se používá cajón, který do flamenca přinesl slavný kytarista Paco de Lucía.
To díky němu se z flamenca stal mezinárodní fenomén?
Vliv Paca de Lucíi byl obrovský. Flamenco propojil s jazzovou hudbou a byl jím schopen nadchnout i muzikanty z jiných žánrů. Směrem na americký kontinent pak měla velký vliv Carmen Amaya, první progresivní tanečnice flamenca, kterou adorovali a jejíž potomci žijí v Latinské Americe. Pak to byly určitě silné a uhrančivé filmy Carlose Saury – Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska, které ovlivnily i mě. V roce 1986 přijeli do Prahy Antonio Gades s Cristinou Hoyos, hlavní taneční stars ze Saurových filmů, a vystupovali v Národním divadle. Ještě před nějakou dobou ke mně na kurzy přicházely studentky s tím, že od doby, kdy viděly tohle představení, touží tančit flamenco.
Dočetla jsem se, že mimo Španělsko se flamencu nejvíc daří v Japonsku. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Jasné vysvětlení nemám, japonskou kulturu neznám, ale onehdy jsem zaznamenala podobnou fascinaci skupiny Japonců bluegrassem. Ta potřeba dokonalé kopie byla neuvěřitelná, byli naprosto autentičtí. Nevím, zda je to tím, že umějí tak dobře popřít svoji vlastní kulturu, nebo mají tak silnou potřebu identifikovat se s jinou kulturou, každopádně mají velkou schopnost dovést to k dokonalosti.
Flamenco přitom byla zprvu velmi lokální záležitost. Nabízí se paralela, kdyby podobnou díru do světa udělala jihomoravská cimbálovka a Japonky by šílely po moravských krojích…
Myslím, že to zásadní, proč se z flamenca stal globální fenomén, je jeho vlastní magnetismus. Je to amalgám, který umí nasávat jiné kultury a tradice, je velice flexibilní, nabízí možnost realizovat osobité představy o tanci, aniž by ztratil svoji formu a tradici. Hezky je to vidět na kostýmech. Ty se od přelomu 19. a 20. století po další přelom století vyvíjely podle aktuálních módních trendů. Délky sukní, volánky, baculatý rukáv, všechno se měnilo s dobou, a jak se vyvíjí kostým, tak se vyvíjí i to umění. Nejsem si jistá, zda by takovou flexibilitu dokázal nabídnout právě moravský folklor, ale kdo ví. (smích)
Kdo potom rozhodne, co ještě flamenco je, a co už ne? Existuje nějaká taková autorita?
Žádná jedna instituce není. Je více flamencologických kateder a řada flamencologů, kteří mají různé názory. Vede se diskurz, kde jsou hranice flamenca, co ještě flamenco je a co už není, to je ale diskuze, na kterou tady asi nemáme prostor. Obecně je to jako s jakýmkoliv jiným uměním. Výsledek úzce souvisí nejen s formálními kritérii, ale především s osobními představami a estetikou, a ve finále vás to buď chytne za srdce, nebo ne.
Jak důležitá je to součást dnešní španělské kultury?
Ne každý Španěl se s flamencem identifikuje jako se svojí vlastní tradicí, to by byla iluze. Flamenco pochází z Andalusie a různé provincie mají své vlastní taneční styly, jako například v Aragonu jotu. Celé Španělsko si ale myslím uvědomuje, že flamenco je jeden z nejvýraznějších exportních artiklů a že ročně do země přivede velké množství turistů. Pokud tedy zrovna svět nebojuje s pandemií…
Souvisí flamenco nějak s koridou?
Je zde jistá propojenost, třeba některé pohyby se z tauromachie citují a používají i ve flamencu. Umění pohybů s býkem, to je opravdu celá škála pohybů, které jsou de facto tanec. Musíte mít velkou kontrolu těla, protože když se prosmýknete kolem býka o milimetr jinak, jste nabraná na rohy. Asi v tom hraje roli i to, že to byla podobná společenská skupina. Flamencos vzhlíželi k toreadorům a naopak. Vlivy se promísily. Jistá flamencová zpěvačka má například za manžela toreadora, rodiny jsou propojené…
Existují tedy flamencové rodinné klany?
Určitě, existují andaluské rodiny, kde se flamencu věnují již celé generace.
Flamenco ale asi není jen věc, na kterou si zajdete večer do divadla…
To určitě ne, s flamencem se můžete setkat třeba na svatbách, je to součást jakýchkoliv oslav, potkat se s ním můžete i na ulici…
A učí se mladí Španělé flamenco, podobně jako my chodíme v mládí do tanečních?
To ne, buď se to naučíte v rodině – tak to je hlavně mezi Gitanos, potomky těch, kteří základní ingredience flamenca přinesli do Andalusie ze severní Indie. Tam se ta tradice předává orálně a zážitkově. Anebo jsou taneční akademie, kam můžete chodit
od útlého dětství.
Do jaké míry je flamenco spojené právě s romskou komunitou?
Svého času proběhla diskuze, zda je flamenco svět romský, nebo neromský, zda ho mohou provozovat jen Gitanos, protože ti to umějí, nebo i Payos – bílí. Ale když se podíváme na historii flamenca a Andalusie, tak to, co je na flamencu unikátní, je andaluský prostor, kde se v konvivialitě sešlo vícero kultur a vícero etnik a všichni měli na vzniku flamenca podíl.
Předpokládám, že navštívit Andalusii je pro jakéhokoliv zájemce o flamenco alfa a omega…
Rozhodně, je dobré nasát tamní život. Lidé tam tráví spoustu času venku, chodí po promenádách. Je tam spousta přirozených zdrojů radosti – slunce, moře, vůně pomerančových květů a to všechno vám dává energii. Když tam přijedete, je vám dobře, vzduch voní, jídlo je dobré, lidi se usmívají, takže si chcete poslechnout hudbu a zatančit si. V každém seveřanovi to vyvolá přesně ty palpitace, které jsou pro tanec potřebné. Pak je tam také patrný jistý melodramatismus a přehánění. Ti lidé žijí trochu na dřeň, jako kdyby měl být dnešek jejich poslední den. Tady a teď, taková carpe diem kvalita, která je sama o sobě uhrančivá.
A jak je to s tamní autenticitou flamenca? Daří se jí navzdory turismu?
Degradace a komercializace samozřejmě postihla i flamenco, a to již na začátku 20. století. Tehdy v takzvaných cafés cantantes, což byly kavárny s flamencovým vystoupením, začaly prezentace tíhnout k lehčím formám a básník García Lorca byl jeden z prvních, kteří vyzývali k obrodě tzv. cante jondo (doslova hluboký zpěv) a k návratu ke kořenům. Situace se pravidelně opakovala od 60. let. S rozmachem turistického ruchu se v jednu dobu v Seville vyvrbilo několik tablaos (malá divadélka k prezentaci flamenca, jež nahradila původní cafés cantantes), kde se představení velmi zjednodušovala a ceny šly nahoru. Vstupné stálo i 35 eur, ale umělci od majitelů nedostávali adekvátní honoráře. Trh na to ale brzy zareagoval, vznikla další místa, kde se hrálo třeba i za 12 a 15 eur. Jsou samozřejmě pořád místa orientovaná na turisty a pak tablaos, kde uvidíte v uvozovkách něco autentičtějšího, a myslím, že v dnešní době není problém si taková místa najít.
S flamencem jste začala v roce 2000. Jak se za těch dvacet let změnila česká flamencová komunita?
Obrovsky. V roce 2000 působila na pražské konzervatoři Táňa Krištůfková a kolem ní pár studentek, které učily veřejnost a věnovaly se výrazovému flamencu. Právě nedostatek té zemité echt andaluské formy mě dovedl ke studiu ve Španělsku. Od té doby tady učí již spousta mých studentek. Dříve neexistovaly online platformy a miliony videí na YouTube. Dneska se můžete flamenco v nějaké základní podobě naučit, aniž byste vytáhla paty z domu, ale asi to nikdy nebude vypadat úplně dobře a nebudete tomu zcela rozumět. Obecně se flamenco hodně zpopularizovalo, i divácká obec se hodně vzdělala, mají spoustu znalostí. Sjíždějí videa umělců, orientují se v žánrech. Popularizace je velká a kvalita různá…
Takže jste vlastně taková maminka andaluského flamenca v ČR…
Dalo by se to tak říct. Dělala jsem zkrátka věci, co jsem se naučila tam, i když to bylo náročné. Nesnažila jsem se ten tanec uzpůsobovat českému naturelu ani pánvi. (smích)
To byly asi náročné kurzy.
Pro mě osobně bylo flamenco velká výzva. Musela jsem se potkat se svojí urputností, ambiciózností, což jsou vlastnosti, které jsou pro začátek s flamencem dobré. Člověk musí být zažraný, že to pokoří, jinak je to opravdu náročná disciplína. Byla to cesta přes slzy a pot, často jsem byla naštvaná na sebe, na flamenco, na celý svět. První zlom nastal, když jsem se stala matkou a s každým dalším potomkem jsem musela ustupovat ze své umanutosti, protože u dětí silou nic nezmůžete. Odrazilo se to i v mém pedagogickém přístupu. Už se nesnažím studentky mermomocí lámat do andaluské formy, jsem mnohem vstřícnější k hledání jejich jazyka a výraziva, snažím se jim pomoct vykvést takové, jaké jsou, a najít to jejich flamenco.
Poznáte na první hodině ženy, kterým flamenco půjde?
Ty, co jim to půjde, poznám rychle, pak jsou ty, které překvapí, to je komplikovaná skupina, a pak je velká skupina žen, které přijdou a myslí si, že na to vůbec nemají buňky, že jim to nepůjde, ale chtějí to zkusit. Pro ně je nejdůležitější zvládnout boj samy se sebou. Když se popasují se svými představami o sobě a uvolní se tak, aby byl prostor se něco učit, pak se uvidí…
Co spojuje ty, kterým to jde?
Jsou temperamentní, rytmicky zdatné, mají hudební sluch a základy koordinace. Musí to být lidi, kteří do svých devíti let něco pohybově dělali. Pokud se začali hýbat později, pak to bude s koordinací komplikovanější a bude to stát mnohem víc úsilí.
Co tento tanec ženám obecně dává?
Mám hodně klientů, kteří mají náročnou práci či jiné starosti, a tím, že se na flamenco musíte absolutně soustředit, jsou nuceni zcela vypnout a už to je obrovský relax. Pak je tu celá řada věcí na úrovni práce s tělem. Pohyb pánve je pro ženskou energii a přirozenost obrovsky důležitý. Pak obecně postoj – otevřený hrudník, prodloužená šíje, na které se královsky nese hlava. Jen když se takto postavíte, zjistíte, že vám to dává určitou energii. Otevření hrudníku nastartuje srdeční čakru, vyplaví se hormony lásky, začnete se cítit láskyplně vůči sobě i světu. A v neposlední řadě vydupat se z jakékoliv frustrace a vzteku rozhodně funguje. (smích)
Flamenco ale není jen pro ženy. Chodil k vám někdy do kurzu i muž?
Za ty roky jich vlastně bylo docela dost a někteří byli i hodně šikovní a bavilo je to. Já to ale chápu, být sám ve stádu žen je hrozně těžké. Ta síla ženské energie a dominance by zlomila jakéhokoliv býka. (smích)
Jak těžké je najít hudební doprovod?
Nejnáročnější je ta pěvecká kategorie, autenticita ve vokálním projevu je opravdu důležitá a flamencový zpěv je velmi těžký. I zde se však už vody čeří a začíná se to lepšit. Kytaristů je přece jenom víc. Jedna věc je ale umět hrát na kytaru a druhá doprovázet tanec. Kytarista musí znát taneční formy, aby se orientoval v celkové struktuře a rytmicky ladil s tanečnicí.
Je to tedy tak, že existují ustálené flamencové skupiny?
Naopak, tím, že struktury jsou jasně dané, je prakticky jedno, s kým hrajete. Můžete se klidně těsně před vystoupením sejít s někým, kdo vás nikdy neviděl. Řeknete mu, budu tancovat tohle, budou tam tři sloky, escobilla a subida, on řekne, O. K., jedem, a aniž byste to nazkoušeli, tak to zvládnete.
Stačí tanečnici flamenca jen taneční lekce?
Tělo se určitě musí tužit i jinak. Před pěti lety po porodu svého posledního syna jsem vyvinula takovou sérii cvičení, které se mi osvědčilo. Říkám tomu bodywork a je to všehochuť od protahování k posilování. K tomu jsem před třemi lety přidala intuitivní improvizaci, což je úplný protipól flamenca, které je hodně nekompromisní a přísné z hlediska formy. Je to takový antitanec, tedy odbourávání všeho, co jste se kdy naučila. Disco, hiphop, břišní tance – všechno zapomeňte, a najděte něco, co vás inspiruje k tomu se jakkoliv pohnout. Vypněte si vnitřního kritika, tedy že to má nějak vypadat, a začněte hledat své vnitřní zdroje. Je to fascinující a pestrá cesta k autentickému pohybovému slovníku, která vám možná pomůže najít samu sebe.
Vaše kurzy už dlouho znemožňuje současná pandemie. Vyučujete online?
Lidé to dělají, nic jiného jim nezbývá, sama ale online učím minimálně, teď jen ten bodywork. Online svět je sice hezká možnost, ale to, co flamenco dává, je především energie, což se přes obrazovku přenáší opravdu velmi těžko. Frustruje mě také, že své žáky nemohu pořádně vidět a opravit je. Něco se učit a dělat to špatně, to je asi lepší jít si zaběhat nebo se projít do lesa…
Co flamenco dává vám osobně?
Na to není jednoduchá odpověď. Byla to v první řadě velká životní změna, protože jsem přestala dělat to, co jsem vystudovala, a z vášně se stal i profesní závazek. Za těch 21 let, co se tomu věnuju, jsem měla štěstí na velmi pestrý život. Profesně i umělecky jsem si splnila to, co jsem si předsevzala. Měla jsem možnost tančit v Andalusii na jevišti, byla jsem přizvaná do projektu s andaluskými umělci. A tady jsem si vytvořila velkou flamencovou rodinu ze svých studentek a klientů, za kterou jsem velmi vděčná. Nerostli jsme spolu totiž jen umělecky, ale i lidsky, a obzvlášť v posledním roce jsme si navzájem velkou oporou. Pociťuju obrovský vděk a pokoru, že mi těchhle dvacet let bylo dopřáno.
Vy se ale nevěnujete jen flamencu…
Teď tvořím nové představení, do kterého jsem vložila svoje dosavadní taneční i životní zkušenosti. Je to pocta mojí babičce, ale de facto i pocta všem ženám a jejich životním příběhům. Když jsem to dávala dohromady, tak jsem si neuměla představit, že by to zůstalo jen v rovině flamenca, najednou mi ten formát přestal stačit, a tak jsem se vrátila k folkloru, současnému tanci, charlestonovo-jazzové tradici. Žánrově je to tedy pelmel, ale dává smysl v tom, co chci komunikovat.
Nezavzpomínáte na babičku?
Ráda. Babička Boženka byla maminka mého otce, pocházela z Havlíčkova Brodu a její muž Miloš Drdácký z Telče. Když jsem se narodila, bylo jí už 70 let, ale vydržela do téměř 102 let, tak jsme měly dost času se poznat. Měla ke mně speciální vztah, věřila totiž, že se do mě převtělil její muž, který zemřel půl roku před mým narozením. Z toho vyplývala její velká shovívavost vůči mým hysteriím a vztekům z mého raného dětství – vždycky říkala: „Celej dědek Drdácký.“ (smích) Hodně mě formovala, předávala mi svoje myšlenky o životě i duchovních hodnotách. V mládí se stejně jako dědeček věnovala zpěvu, herectví a skautingu. Když jsem se ve svých 25 letech rozhodovala, jakou cestou se ve svém životě vydám, dodala mi odvahu. Když jsem pak měla nějaké strasti, tak jsem se vždycky vztahovala k ní, k jejímu nadhledu. I když neměla jednoduchý život, tak ji nikdy neopustila radost, víra a naděje. Byla silná a pokorná a čím jsem starší, tím víc bych chtěla tyhle hodnoty u sebe kultivovat. A tak vznikl i nápad na představení Sen o Boženě, které je vlastně průnikem našich dvou životů.
Vaše rodina je po několik generací spojená s Trojou.
Ano, mému dědečkovi se v roce 1950 naskytla možnost koupit domek od družstva. Bylo to v řadě poválečných dvojdomků v Trojské ulici, kde dříve býval pomologický sad. Část Troje byla tou dobou ještě rybářskou vesnicí,
dále tu byly prvorepublikové i starší vily, kde žily zasloužilé rodiny, pár statků a několik výletních hostinců. Od té doby tu žijeme.
Jak jste prožili povodně v roce 2002?
Byly tu čtyři metry vody, koukaly jen konečky stromů na zahradě a z horního patra půlka. Já jsem tou dobou naštěstí bydlela u přítele a rodiče už bydleli jinde, díky tomu jsme nebyli tak postižení jako sousedé. Ten večer před nejhorší vlnou horko těžko vystěhovávali věci z přízemí do prvního patra, jenom proto, aby druhý den zjistili, že první patro je taky pod vodou. Bylo to smutné. Dům jsme po povodních zrekonstruovali a bydlíme tu s bratrem.
Takže jednou Trojanka, vždycky Trojanka?
Je to část, se kterou je těžké se rozloučit. Za prvé jsou tu vazby na rodiny, které tu žijí stejně dlouho jako ta naše. Potkáváme se na ulici, všichni se sdružují kolem sokolských aktivit, všichni chodili do stejné školky a školy, jezdili spolu na tábory, vídáme se na plese – je to vesnice uprostřed města.
A co sounáležitost s Prahou 7? Máte přeci jen svoji radnici…
MČ Troja pochází až z dob mé dospělosti, takže já jsem se vždy cítila být součástí Prahy 7 a myslím, že to tak má většina
Trojanů. Troja je košilka, Praha 7 svetřík a Praha kabát. (smích)
Jak se Troja za posledních třicet let změnila?
Změnila se hodně. V době, když jsem byla ještě v USA, se sem začala stěhovat zbohatlická smetánka. Já jsem se do společnosti integrovala víc až skrze své děti a teď už se mi to rozdělení starousedlíci a nově příchozí smylo. Většina lidí jsou aktivní Trojáci, chodí k volbám, jsou tu přihlášeni. Pak jsou tu ale i lidé, kteří to tady mají jako noclehárnu, daně platí jinde a do rozpočtu čtvrti nepřispívají…
Máte v Troji oblíbená místa?
Když jsme byli malí, běhali jsme napříč zahradami, protože tu nebyly ploty. Býval tu jeden velký pomologický sad, kde pracoval jako ředitel Karel Němec, syn Boženy Němcové. Toho si ale nepamatuju. (smích) Takže prohánět se po zahradách, to bylo naše. Teď je takovým komunitním místem naše zahrada, kam chodí na návštěvu naši kamarádi. Pak mám pár oblíbených míst u řeky, ráda mám vyhlídku Havránka, kde je krásný výhled na celou Prahu, a pak nějaká místa v botanické i zoologické zahradě.
Tančíte si někdy jen tak pro radost?
Ne, to si zpívám…
Lidovky?
Všechno možné, třeba i mongolské lidovky. (smích)
Máte tři syny, vedete je k tanci, potažmo k flamencu?
Obecně je moc neformuji, žádám po nich, aby měli jednu sportovní a jednu uměleckou aktivitu. Vilém, ten prostřední, je na tanec napojený a sám si tančí. Jáchym, nejstarší, rád doprovází na perkuse typu vařečky a pokličky a nejmladší Antonín si rád zpívá… Ráda bych, aby si co nejdéle uchovali autentický projev, aby je zatím nikdo nepasoval do nějaké formy. Přijde mi škoda, když se tohle dětem děje, ztratí totiž svoji přirozenou autentičnost. Takže vlastně ano, tančím pro radost, s dětmi si občas pustíme hudbu a blbneme všichni čtyři. (smích)
Je podle vás tanec něco, co může dělat úplně každý?
Rozhodně, a měl by!
Jana Drdácká (1975) vystudovala románské jazyky a mezinárodní vztahy na univerzitě v Oregonu v USA (University of Oregon). Po návratu pracovala v letech 2000–2002 pro Delegaci Evropské komise v Praze a paralelně se začala věnovat flamencu. V roce 2002 založila své první studio Zambra a od roku 2012 vlastní Taneční studio Element v Praze 1. Je nejen tanečnice, ale i choreografka a dramaturgyně celé řady tanečních představení. S operní pěvkyní Editou Adlerovou vytvořila představení Carmen a Flamenco, se kterým hostovala na festivalech a kulturních akcích po celé ČR. V projektu Ana & Sara/Vypravěčka, který je dodnes k vidění v divadle Ponec, vytvořila s Anežkou Hessovou, tanečnicí kathaku, ojedinělý hudebně-taneční dialog flamenka a kathaku. S režisérkou Alenou Peškovou a tanečníkem Michalem Heribanem momentálně pracuje na svém autorském představení Sen o Boženě. Se svou rodinou žije v Troji.
