Co vás přivedlo k tanci?
Pro mě je tanec nejen umělecké vyjádření, ale také způsob učení. Každý má svůj způsob učení – někdo rád čte, já se ráda učím skrze pohyb, skrze společné sdílení těl a duší.
Jak jste se ocitla v Praze?
Já jsem z Banské Bystrice a asi to byla nějaká intuice. Měla jsem možnost žít ve Vídni, protože tam mě lákali do jednoho souboru, ale myslím, že je to o tom městě a Praha, a zejména Praha 7, je krásné místo pro žití. A to asi rozhodlo. Přišla jsem sem v roce 2005 dělat taneční projekt do NoDu a pak už jsem tu zůstala. Studovala jsem magisterské studium na HAMU a začala poznávat místní uměleckou komunitu.
Bydlíte na Sedmičce?
Ano, bydlím v dolních Holešovicích, ale paradoxně okolí, kde bydlím, znám jen málo, protože jsem celou dobu tady, takže znám okolí ALTY a to, co lidi potřebují tady. Nedávno, když jsem šla dolů do Holešovic v poledne něco vyřídit, překvapilo mě, že to je aktivní živé místo, ulice plné lidí – byla jsem úplně v šoku. Těším se, až bude radnice Prahy 7 u nás vedle v ulici, to budu mít častěji důvod jezdit dolů i přes den.
Co by si měli lidé představit, když se řekne Studio ALTA?
Místo, kde každý může být sám sebou.
Jak vlastně vznikl nápad vybudovat takové místo?
Když jsem se sem přestěhovala a začala jsem pracovat v divadle Ponec, zjistila jsem, že existuje strašně moc nezávislých tanečníků, kteří nemají kde pracovat. Takže vlastně idea byla vytvořit pracovní prostor pro nezávislé tanečníky a divadelníky. Byla to vlastně původně zkušebna, proto se to také jmenuje Studio ALTA, a ne Divadlo ALTA, protože náš původní záměr nebyl dělat divadlo, ale vytvořit prostředí, ve kterém mohou lidi zkoumat, bádat, tvořit, vytvářet představení a nakonec ho i prezentovat.
To jste se do toho vrhla úplně sama?
Ano, původně to byl můj šílený nápad, který podpořil můj partner Petr Voříšek a byli jsme na to úplně sami. Postupně se k nám začali nabalovat další lidi. V druhé vlně jsme tvořili trio s manažerkou Karolínou Hejnovou a technikem Lukášem Bendou. V podstatě je to takový bottom-up projekt, tedy iniciativa pár lidí, která postupně začala bobtnat, až se z toho stalo to, co se děje dnes. Dnes jsme profesionální organizace, která je postavená na původních hodnotách a drží si k uživatelům osobní přístup. Propojujeme umělecký svět s potřebami lidí v našem okolí s mezinárodním přesahem. ALTA je v Praze i v celém Česku ojedinělý projekt.
Jaké byly začátky? Bylo to náročné, nebo si k vám tanečníci i diváci hned našli cestu?
Já myslím, že se v tomhle spojily dvě věci. Zaprvé jsme měli štěstí začátečníka, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, a proto to fungovalo. Ale druhá věc pak je, že to děláte s nějakou vytrvalostí, vůlí a péčí, protože chcete, aby to v té společnosti fungovalo, stejně jako hodnoty, které chcete sdílet. A když vy jste v tom čistí, tak i lidé kolem se velmi rychle přidají a věří tomu s vámi. A pak samozřejmě ta díra na trhu byla. Když jsme otevírali Halu 30, což je ta, kde je dnes divadlo, když jsme tam poprvé zvali lidi, že mají přijít zkoušet a prezentovat svá představení, koukali na nás jako na blázny, co mají jako dělat ve skladu. Teď s odstupem deseti let je to vlastně úplně cool, všichni to chtějí takhle, všichni hipsteři dělají svoje kavárny tímhle industriálním způsobem, ale před deseti lety sem lidi vůbec nechtěli přijít. Takže ta změna v myšlení a přístupu společnosti je dost razantní a v náš prospěch. Ale také nám to říká, že se musíme posunout dál.
K čemu vlastně původně sloužily haly, ve kterých je dnes Studio ALTA?
Myslím, že to byly sklady Tesly.
Co všechno dnes v ALTĚ najdeme?
Máme tu dvě zkušebny, jeden divadelní sál a také prostor, kterému říkáme kavárna Obývák, kde se návštěvníci, uživatelé, umělci, důchodci či děti mohou potkávat a kde se všechny ty aktivity prolnou. Pak tu máme skladovací prostory pro techniky a scénografy, výtvarný ateliér, ateliér světelného designu, sdílenou kancelář, kde jsou architekti a další neziskové organizace. Myslím, že to, co je ve Studiu ALTA jedinečné, je, že spojuje různé druhy aktivit, různé lidi a všichni tady mohou koexistovat pod jednou střechou. Naší vizí totiž je propojovat umění s občanskou angažovaností. Myslím, že v dnešní době už je pojem divadlo zastaralý, protože dnes je nejdůležitějším úkolem divadla reflektovat, co se děje ve společnosti, a to lze, jen pokud víme, co ta společnost zažívá, a necháme ji žít s námi a my žijeme s ní. A to se v ALTĚ snažíme dělat.
Co ALTA znamená pro vás?
Pro mě je to prostředí, kde může člověk dělat chyby tak, aby se posunul ve svém životě dál.
Inspirovala jste se někde v zahraničí?
Když jsem začínala, tak ne, byla to spíš intuice. Ale pak, tím, jak to děláte, postupně získáváte mezinárodní kontakty. Momentálně jsme součástí největšího evropského networkingu nezávislých center, která fungují právě v takových brownfieldech. Jmenuje se Trans Europe Halles a v rámci něj se dvakrát ročně setkáváme se všemi členy a předáváme si informace, jak fungujeme a jak to dělají ostatní. A je hrozně prospěšné vidět, jaký to má dopad na místní lokalitu a jak města tuto činnost podporují. Praha ale v tomhle směru pořád hodně zaostává. Je v rukou ziskuchtivých developerů, kteří ji mění v nehostinné místo. Ale cítím – a věřím –, že se to v blízké době změní. A doufám, že budu u toho, až se magistrát rozhodne dát objekty nebo parcely k užívání kreativním lidem, aby město přetvořili ve funkční, příjemné a pulzující prostředí.
Studio ALTA letos slaví desáté narozeniny. Na co vzpomínáte jako na důležité momenty?
Důležitý moment byl hned na ten první, protože když jsem se rozhodla otevřít tohle studio, vzápětí jsem zjistila, že jsem těhotná. Pak se narodil náš syn Egon a ten tady s námi prožíval úplně všechno – byli jsme s ním za barem, umývali záchody, takže to bylo velmi intenzivní období, a to jak pro celou rodinu, tak pro všechny lidi kolem. Potom pro mě bylo hrozně silné, když jsme otevírali další dvě haly a přitom jsem zjistila, že v tom nejsem sama, že je tu spoustu lidí, kteří nám pomáhají, dobrovolníci, kteří tady v lednu, když bylo patnáct pod nulou, s námi obíjeli zdi a vyváželi písek, nosili věci a díky tomu jsme to všechno dokázali udělat za jediný měsíc. A to byl moment, kdy jsem si uvědomila, že to lidi potřebují, že neděláme nějaký nesmysl, ale vytváříme prostředí podněcující aktivitu lidí. A když jsme dělali otvíračku a před zavřenými dveřmi stálo sto nebo sto padesát lidí, kterým jsme řekli, aby zavřeli oči, a oni to udělali a šli se zavřenýma očima dovnitř, říkala jsem si, že to je ta důvěra, kterou tady budujeme. A že se nám daří.
Máte v ALTĚ nějaký domovský soubor, nebo dáváte prostor cizím projektům?
Ne, my jsme platforma, kde není žádná dominující umělecká osobnost nebo uskupení, ale naopak se tady střídají. Jsme náhradním domovem pro různé projekty, taneční a divadelní skupiny, neziskové organizace, zkrátka jsme spíš takový obývák, kde si každý může najít svůj domov. Anebo nemusí, může si vzít jenom to, co potřebuje, a my mu k tomu poskytneme profesionální zázemí. Ale je to samozřejmě pod naší dramaturgickou supervizí a snažíme se, aby všechny ty projekty byly zakotvené v hodnotách, které uznáváme – hravost, nehierarchické jednání, různorodost, tolerance.
A myslíte i na děti…
Ano, máme tady dětské studio Altík, ve kterém je asi 120 dětí. Ty se tady pohybují skoro každý druhý den a prezentují se tu pak i skrze různé jiné projekty, zapojujeme je do intervencí do prostoru, do opening sezony, mají tu svoje představení. A pak tady pobývá Taneční studio Light, což je profesionální taneční divadlo, které se zaměřuje na prezentaci divadla dětem, propojuje na jevišti profesionály s hrajícími dětmi a pracuje s interakcí. V našem prostředí je to ojedinělé. Ve srovnání s Divadlem Minor, což je klasické divadlo, kde herci hrají pro děti, je proces tvorby, kde se děti propojují s profesionálními herci, výjimečný. A školy na to reagují nesmírně pozitivně. TS Light také aplikuje princip ALTY: všichni na jedné úrovni.
Co všechno obnáší stát v čele ALTY?
Naslouchání, vcítění se do rytmu týmu a jeho potřeb. Myslím, že nejsem lídr, který trvá na své vizi, že se ráda nechám ovlivnit názory ostatních. Jako organizaci nás drží pohromadě hodnoty spíš než cíl, kterého chceme dosáhnout. A jsme taková organická hmota, která reaguje na to, kdo je v týmu a co lidi kolem nás potřebují.
V březnu letošního roku jste také získala titul Manažerka roku…
Ano, a jsem za to hrozně ráda, protože si myslím, že v téhle chvíli jsem jediný člověk, který má zároveň ocenění Tanečnice roku a Manažerka roku, což je absurdní. Teď na posledním srazu Trans Europe Halles jsem diskutovala s řediteli kulturních zařízení obdobného typu, jako je ALTA, a všichni mi řekli – většinou jsou to chlapi –, že se musím rozhodnout, jestli budu umělec, nebo manažer. Ale já jsem bouchla do stolu a řekla jsem si: a ne, já dokážu, že se to dá dělat jinak. Takže ta cena je pro mě potvrzení, že je možné dělat obojí, že jedno se může obohacovat tím druhým. A také, že obě ty profese jsou vlastně podobné, že když vedete tým lidí, kteří tančí, je to stejné, jako když vedete tým lidí, kteří produkují věci a pomáhají ostatním. V podstatě je to o důvěře, schopnostech a vědomí, že to děláme společně. Tanec vás naučí silné odpovědnosti: když tančíte s partnerem, nemůžete jej nechat upadnout a vymluvit se „já jsem nevěděl“. Ale když něco zkazíte, musíte umět jasně říct: Promiň byla to moje chyba. Nemyslím si o sobě, že jsem dobrý manažer, chybí mi systematičnost. Cítím se být spíše motivátorem, iniciátorem a provokatérem.
Co pro vás znamená dobré vedení?
Hlavně jít příkladem. Letos jsem se například rozhodla darovat 10 tisíc korun, které jsem dostala za ocenění Manažerka roku, nezávislé skupině tYhle jako podporu pro nastudování jejich nového projektu Meduza. Věřím tomu projektu i lidem, kteří za ním stojí. Dennodenně poslouchám v Obýváku stěžování umělců, jak nemají peníze na vytvoření svých projektů, jak omezují své původní vize, počty účinkujících atd. Na druhé straně sedím v grantových komisích a vím, jak na skupiny tlačíme, aby se nespoléhaly na grantovou podporu a hledaly si vícezdrojové financování. Kdo ale dnes v Česku přijde za umělcem a řekne mu „Tumáš peníze a tvoř“? Filantropie v nezávislém umění v zásadě neexistuje, a tak jsem se rozhodla to změnit. Možná budu pro někoho příkladem a spustím tím lavinu dárcovství. Problém je, že živé umění není obraz, kterým se můžete chlubit, živé umění je pomíjivé, dočasné a neustále nám připomíná, že zítra tu možná nebudeme. Do takových projektů málokdo rád investuje svoje finance.
Je možné být tanečnicí, manažerkou a zároveň matkou?
No, teď už to zvládám líp, protože mám za sebou plně funkční tým, takže můžu být i tou matkou. Doteď byl ale můj syn se mnou hodně v práci. Já myslím, že matky nemusí nutně sedět doma a jen chodit na kafíčko. A naštěstí je dnes hodně matek, které jsou angažované a chtějí pracovat a dělat svoje aktivity. To je zdravé jak pro matku, tak pro dítě. Matku to nevyčleňuje ze společnosti a dává jí to pocit, že je pořád hodnotná a může se realizovat, a díky dítěti matka víc ví, proč to dělá. Dítě je spokojené, protože matka je spokojená.
Kde vás můžeme vidět v akci na jevišti?
V ALTĚ například v představení Uhozené květinou, kde hraju s Terezou Ondrovou a Vandou Hybnerovou, se kterou hraji i představení ANGEL-y. A také v představení Chevice, které jsme nastudovali se známým choreografem Davidem Zambranem a v němž nás živě doprovází kapela Zrní. No a pak mě občas můžete vidět v různých zajímavých situacích, protože jsem člověk, který má rád akci v různých prostorech za různých okolností. Občas se takhle s někým rozhodnu a uděláme někde něco úplně na pankáče (smích).
Představení musí být fyzicky velice náročná…
Je to strašně fyzicky náročné. To je jedna z věcí, které mě mrzí, že ve společnosti panuje přesvědčení, že sportovci potřebují péči o svoje tělo, ale u tanečníků to nikoho nenapadne. Přitom ta zátěž je extrémní a tělo přitom hrozně trpí.
Máte čas i na jiné věci, než je tanec, ALTA a rodina?
No, ona ALTA má takovou negativní vlastnost (smích), a to že když tam vstoupíte, tak zjistíte, že už nemusíte jít nikam jinam. Takže jsem měla období, kdy jsem si dala příkazem, že musím chodit i do jiných prostředí a dělat jiné věci. Tak teď se to snažím dodržovat, ale jsou dny, kdy odsud nevytáhnu paty.
Pořádáte v ALTĚ komunitní akce, vznikla tu komunitní zahrada, v kavárně přibyla sdílená lednička. Záleží vám na sousedských vztazích?
Ano, protože nejsme uzavřená skupina lidí, která si dělá, co chce. Naopak se snažíme pozitivně ovlivňovat okolí, ve kterém existujeme, protože to okolí ovlivňuje nás, takže je to fakticky dialog. A já věřím tomu, že když my vytvoříme lepší prostředí pro lidi, kteří kolem nás žijí, tak oni budou víc chápat to, co děláme my, a proč to děláme. Zároveň je to ale i jistá provokace, narušování každodenních stereotypů našich návštěvníků. Baví mě pozorovat nejistotu v pohledech našich zákazníků, když se tu objeví parta bezdomovců a my jim zaléváme kakao. A také v tu chvíli cítím nejistotu sama v sobě. Musím si přiznat, že i já mám předsudky. Je to skvělé testování sebe a svého okolí. A pořád čekám na ty seniory odnaproti. Ráda bych je zapojila, aby neseděli sami doma.
Jakou roli hraje ALTA v komunitě cizinců?
Tak samozřejmě, že tím, že já jsem Slovenka, se to přirozeně tady dost točí kolem Slováků, ale nejen kolem nich. Jsme vyhledávaným místem u zahraničních umělců, spolupracujeme s mezinárodními festivaly, děláme mezinárodní rezidence a projekty. Výhodou současného tance je, že není jazykově, genderově ani kulturně bariérový. Tohle se snažíme otisknout i v podpoře komunitně-vzdělávacích akcí. Měli jsme tu třeba přednášku zde žijících mongolských studentů o Mongolsku, kteří se propojili s místními ZŠ a ZUŠ. Když někoho osobně potkáte a podíváte se mu do očí, přirozeně začnete více chápat, že není jen rozdílný, ale máte hodně společného. Pro dnešní společnost je to cesta, jak se vyhnout xenofobii a extremismu. Podle úředníků jsem ekonomický migrant. Podle mě jsem asimilovaný jedinec, který pozitivně ovlivňuje místní kulturu a zvyklosti.
Jak oslavíte desáté narozeniny ALTY?
Většinou se při oslavách organizace chlubí tím, co za ta léta dokázaly. My jsme se rozhodli to udělat jinak, protože my jsme tu díky lidem a děláme to pro lidi. Rozhodli jsme se 4 dny postupně věnovat všem cílovým skupinám, které se v ALTĚ pohybují. První den věnujeme dětem a mladým lidem, druhý den bude věnovaný taneční skupině ME-SA, která tady vznikla, tím bychom chtěli poukázat, že podpora mladých umělců je důležitá. Třetí den bude patřit divadelním technikům a technologiím, takže věřím tomu, že ALTA bude proměněná k nepoznání – a toho se tedy trochu bojím a zároveň jsem na to strašně zvědavá (smích). Poslední den budou prostor okupovat svými performancemi v netradičních zákoutích ALTY umělci, kteří nám věnují své umění jako dárek. To pro nás bude velké překvapení. Celá akce bude přístupná veřejnosti a bude se konat 12.–15. září.
Co chystáte s ALTOU do budoucna?
Mým snem by bylo mít celý tenhle areál. Jsme tu v pronájmu a víme, že areál se prodává. Možná by jej někdo ze čtenářů mohl odkoupit a rozjet s námi skvělý projekt prospěšný pro místní okolí a s dopadem na celou společnost.
Lucia Kašiarová (* 1981) vystudovala Konzervatoř J. L. Bellu v Banské Bystrici, Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a HAMU v Praze. Lucia čtyři sezony působila jako členka profesionálního tanečního divadla Štúdio tanca. Od roku 2005 je nezávislou umělkyní, pracuje na autorských projektech a pohybových výzkumech. Je držitelkou ceny České taneční platformy Tanečnice roku 2012 a Manažerka roku 2018. V roce 2007 založila organizaci ALT@RT a kreativní prostor Studio ALTA, který se pod jejím vedením a s podporou skvělých lidí etabloval v profesionální otevřenou platformu se zaměřením na prezentaci současného živého umění, současného tance a multižánrových projektů. Je ředitelkou festivalu slovenského současného tance v Praze HYBAJ HO!, ctitelkou improvizace a náhody.