Dašo, naposledy jsem tě viděl na scéně Alfreda ve dvoře v přestavení Těžké divadlo. Jak se ti daří?
Mám se fajn, díky. Zrovna v lednu jsme hráli Těžké divadlo v dánském Aarhusu a diváci na nás reagovali skvěle, hodně se smáli.
V tomto představení pracujete s extrémně těžkými objekty, jako jsou kameny, kmeny nebo lednice. Nedovedu si představit, jak jste všechny ty předměty vezli s sebou až do Dánska.
Naložili jsme jimi a dalšími věcmi dodávku, jen matraci místo té, kterou nám od posledního hraní prožraly myši, jsme našli až na ulici v Aarhusu. Kluci strávili za volantem jedenáct hodin, ale cestovat s tím nějak jde.
Zámoří by bylo složitější.
Tomáš Kočí z našeho souboru KHWOSHCH právě říkal, že nás s ním zvou do Číny. Tak uvidíme. (smích)
Pořád máš na konci Těžkého divadla scénu, ve které pilkou přeřezáváš masivní kmen?
Jasně, je tam pořád. V Aarhusu se nám právě stalo, že jsem ten kmen nemohla uříznout, byl prostě nekonečný. Řežu, řežu a řežu. Už skončila i hudba a já pořád řežu. Pak mi ještě praskl list pilky a já ten kmen dolámala rukama. Scéna nakonec zafungovala ještě lépe.
Příště už to asi zopakovat nepůjde. Pojďme ale na začátek – jak dlouho působíš v Česku?
Přijela jsem v roce 2018, kdy jsem nastoupila na DAMU. Studium byl vlastně jediný důvod, proč jsem se do Prahy vydala. Od té doby jsem tady. Začala jsem studovat bakalářský obor na alterně a momentálně dokončuju magistra.
Má pražská DAMU takové jméno, že si ji najdou i v Rusku?
Neslyšela jsem o ní, ale hledala jsem místo, kde bych mohla studovat loutkové a objektové divadlo. V Rusku jsem žádnou takovou možnost neviděla, a tak jsem začala přemýšlet o studiu v zahraničí. V té době jsem pracovala v moskevském divadle Tenj, kde jsem chvíli spolupracovala s Aničkou Romanovou, která právě odjížděla studovat na DAMU a dnes ji můžete znát z divadla A. J. Nosorožec. Hned jsem ji zasypala otázkami a nějak to do sebe všechno zapadlo. O Česku jsem něco tušila díky filmům Jana Švankmajera a počítačovým hrám Samorost a Machinarium od nezávislého game studia Amanita Design. V Moskvě probíhala tou dobou řada filmových festivalů a retrospektiv, skvělých výstav a divadelních festivalů, kam jsem ráda chodila. Byla jsem třeba i na velké výstavě Jana Švankmajera v muzeu Garáž nebo na retrospektivě filmů Jiřího Menzela.
Měla jsi s uměním zkušenost již z dřívějších let?
Díky rodičům jsem byla uměním obklopena už od dětství. Táta měl obchod s deskami, takže doma hrála pořád nějaká hudba. Ale divadlo ani výtvarnou školu jsem nikdy předtím nestudovala. Na vysoké škole jsem nejdřív studovala teoretickou fyziku. Je to strašně zajímavý obor, ale ne pro mě. Ve skutečnosti jsme měli pořád jen matematiku a žádnou teorii. Přednášky probíhaly v tichu, jen vzorečky se postupně rozrůstaly po obrovitánské tabuli. Tak jsem ve třeťáku odešla a zkusila studovat klinickou psychologii. Ta už mě bavila daleko víc, i když jsem nikdy nechtěla být psycholožkou. Díky ní jsem se alespoň trochu humanitně vzdělala a uvědomila si, jak odlišné vnitřní světy existují. Zamilovala jsem si tam art brut. Jak vidíš, docela dlouho jsem hledala, co chci dělat. (smích) Jsem typ člověka, kterému přijde spousta věcí zajímavých. Taková roztříštěnost se myslím do divadla docela hodí.
A tvoje divadelní začátky?
Za ně vděčím mámě. Právě ona mě brala na nejzajímavější události a místa. K narozeninám jsem od ní třeba dostávala obálky, ve kterých byly vstupenky na mezinárodní divadelní čechovovský festival nebo festival nového francouzského divadla NET. Tam jsem zažila něco úplně odlišného, než co jsem si pod pojmem „divadlo“ do té doby představovala. Byly to spíš nádherné sny bez jasného příběhu, často beze slov, ale většinou s živou hudbou. Šlo hlavně o progresivní výtvarné divadlo, smršť tanců, loutek, objektů a materiálů. Užívala jsem si tu svobodu, kdy si můžu do toho, co vidím, projektovat vlastní asociace.
V tom ses nakonec našla.
Ano. Odnesla jsem si několik opravdu silných zážitků a najednou jsem věděla, že přesně tohle musím dělat. Vzpomněla jsem si na divadlo Tenj Ilji Epelbauma a Maji Krasnopolské, kam mě máma brávala už v dětství. Bylo to hodně podivné a veselé divadlo. Měli tam třeba velkolepou budovu ve stylu Národního divadla, jen zmenšenou do krabice vysoké jeden a půl metru. Uvnitř bylo 999 miniaturních „loutkových diváků“, přesně tolik, aby splnili protipožární opatření. Byl tam i hrající loutkový orchestr, na jevišti tančily malinkaté loutkové baleríny a s nimi tančily obrovské chlupaté lidské nohy! Na tohle všechno jsme jako diváci koukali přes okýnka divadélka, vešlo se nás tam asi jen šest.
V Tenj jsi nakonec několik let působila.
Napsala jsem jim dopis, že nic moc neumím, ale že bych alespoň mohla šustit listím u loutkových stromečků. A ono to vyšlo. Za měsíc jsem dostala barvy a štětce a řekli mi: Namaluj nám dvě třímetrové vývěsky. Pak jsem dělala i loutky, dekorace, plakáty. Od Ilji jsem dostávala zadání, ale tvořit jsem mohla po svém. On měl rád naivní umělce – lidi, kteří nevědí, jak se to „správně“ dělá, a díky tomu občas může vzniknout něco neuvěřitelného. Trochu mi někdy s něčím poradil, ale jinak jsem cítila tvůrčí svobodu. Všechno jsem se tam naučila tak nějak v běhu. V Tenj jsem pracovala skoro šest let a také tam potkala přátele, se kterými jsme pak už sami dělali loutkové divadlo.
Mají v Rusku povědomí o české divadelní nebo přímo loutkářské scéně?
Žádné české představení jsem tam neviděla a přijde mi to škoda. Česká loutková scéna je ve své rozmanitosti velmi autentická, je tu spousta loutkového divadla pro dospělé, všelijakého experimentálního divadla, kde se hraje s loutkami, objekty a materiály. Celkově je naše KALD DAMU dost progresivní. Výrazný výtvarný jazyk mají i její další absolventi, kteří pocházejí z Ruska nebo Běloruska. Představovala jsem si, že by bylo skvělé pozvat spolužáky z KALDu zahrát do Ruska. Je smutné, že žádná taková výměna neproběhla a teď už jen tak neproběhne.
Měla jsi nějakou představu o Praze? Překvapila tě něčím?
Z mého dětství si pamatuji, že byl velmi populární dort Praha, tmavý a velmi čokoládový. (smích) Praha je neskutečně krásné město, hlavně Vltava a mosty. Má takové magické světlo. Přišla mi vlastně povědomá, jako bych v ní už žila. Nevím, čím to přesně je. Na začátku jsem vnímala hodně věcí, které dnes už nevidím. Viděla jsem její krásnou a útulnou, ale i temnou stránku, kterou mi připomínala Petrohrad. V paměti mi zůstal obraz paní vrátných, které sedí u dveří a kouří. Ta vzpomínka je myslím ze Žižkova. Taky jsem vnímala hodně bezdomovců, kteří mluví sami se sebou.
Teď už ten kontrast tolik nevnímáš?
Vlastně ne, asi to bude i tím, že bydlím na Letné. Měla jsem ještě jednu průvodkyni, ruskou spisovatelku a básnířku Marinu Cvetajevovou, která po bolševické revoluci emigrovala právě do Československa. Četla jsem například její korespondenci s českou překladatelkou Annou Teskovou. Život Cvetajevové nebyl lehký, ale Prahu měla velmi ráda, psala, jak je zamilovaná do rytíře Bruncvíka, který stojí u Karlova mostu, o svém domě ve Všenorech.
Takže jsi vlastně nejela do neznáma.
Vlastně ne. (smích) Navíc jsem věděla, že tady Cvetajevová prožila i šťastnou část svého života, zde se jí narodil syn Mur a dařilo se jí psát (Cvetajevová v Československu napsala dvě svá klíčová díla, Poému hory a Poému konce, dnes považovaná za vrcholné práce ruské milostné poezie, pozn. red.). I díky tomu jsem si připadala, jako bych přijížděla do povědomého prostředí.
Mluvíš dobře česky. Když jsi přijela, rozuměla jsi alespoň náznakem?
Základy češtiny jsem se naučila sama v Moskvě, a to díky Českému rozhlasu. Pouštěla jsem si různé pořady a překvapilo mě, jak skvělé jsou. Občas jsem narazila i na pořady o ruské kultuře a ohromilo mě, že ji Češi docela dobře znají, že se řeší nejen ta nejslavnější jména, ale také ta, která jsou trochu zapomenutá i v samotném Rusku. A pak jsem mluvila se svým kocourem – s ním jsem trénovala hlavně imperativ. Opakovala jsem mu „zůstaň, zůstaň“! (smích) Pak jsem se seznámila s jedním klukem, který uměl česky i rusky, s ním jsem se párkrát setkala a snažila se rozmluvit.
Kocour si asi oddechl.
Ten rozhodně. Snažila jsem se taky číst české knížky – nejdřív jsem si zkusila vzít do ruky něco o českých dějinách, ale upřímně řečeno, nakonec jsem to rychle odložila a sáhla po Nesbøovi. Myslím, že se ta kniha jmenovala Sněhulák, a byla dost krvavá. Vypisovala jsem si z ní slova, která jsem neznala. Nakonec jsem ji dočetla a moje slovní zásoba byla najednou o dost bohatší. Vtipné je, že jsem se pak seznámila se svojí budoucí spolužačkou Ivou, a když jsem byla u ní doma na návštěvě, tak měla v knihovně taky Nesbøovu knížku a podle ní se učila zase úplně jiný cizí jazyk. Nakonec jsem se česky tak nějak naučila – musela jsem, protože přijímačky i pohovor se na DAMU vedou v češtině. V té době jsem si říkala, že umím už opravdu dobře, ale spolužáci mi pak po nějakém čase řekli, že mi ze začátku vůbec nerozuměli. (smích)
Vraťme se ještě k Rusku a tomu, co hýbe světem. Co se pro tebe válkou na Ukrajině změnilo?
Když vynechám všechny ty emoce, které nás přemohly, tak pro mě jako by přestala existovat budoucnost. Do Prahy jsem přijela s představou, že tady budu studovat a zjistím, jestli chci i dál dělat divadlo, a pak se uvidí. Měla jsem takový sen, že bych mohla s dalšími lidmi vozit zajímavé divadelní projekty do Ruska, hlavně do míst, kde je divadla a celkově radosti nedostatek. V Praze je myslím divadla až dost. Opustit Rusko jsem nikdy nechtěla, ale válkou se toho hodně změnilo. Ani z pracovního hlediska si nedokážu představit, že bych se tam teď vrátila. Navíc se hodně divadel po vypuknutí války muselo zavřít, jinde třeba vyměnili ředitele a režiséry, stáhli jména některých dramatiků…
… celé kulturní prostředí se proměnilo.
Hodně. Třeba Gogol Center v Moskvě, jedno z předních současných divadel, kde působil Kirill Serebrennikov, hned zavřeli. Vrátili mu starý název Teatr Imeni Gogola, dosadili do něj konzervativního režiséra a teď uvádí klasiku postaru. Něco podobného se stalo i dalším divadlům a kulturním centrům. Nemohla bych tam dělat ani to, co dělám tady, i když moje projekty nejsou vůbec angažované.
Ty osobně ses po vypuknutí války setkala s nějakými nenávistnými reakcemi, něčím, co by se dalo označit slovem rusofobie?
Naštěstí ne. Ve škole mě naopak spolužáci a pedagogové velmi podporovali, lidi se ptali, jak se mám, a nabízeli mi pomoc. Za to jsem jim velmi vděčná, protože i pro nás tahle doba byla bolestivá, hlavně ten pocit studu a bezmoci. Jen odpovídat na jednoduchou otázku, odkud pocházím, je neustálým coming outem. Někdy jsem cítila spíš nedůvěru, předsudky, ale nemůžu říct, že by se jednalo o nenávist.
Mají Rusové možnost otevřeně říkat svoje názory nebo tvořit politicky zaměřené umělecké projekty?
Jít ven a protestovat nebo se politicky vyjádřit je jistá cesta do vězení. Proto se taky všechno odehrává v malých skupinách přátel nebo názorově spřízněných lidí. Menší události se ale dějí. Minulý rok jsem ve Francii potkala jednoho ruského hudebníka a on je zastáncem toho, že je dobré se do Ruska vracet. Pořádá tam různé undergroundové koncerty a snaží se alespoň v rámci své komunity udržovat určitý kontakt, především názorový. Je důležité, aby lidé cítili nějakou pospolitost a nepropadali zoufalství. Pořád ještě existují menší divadla, která zůstávají ohniskem zdravého rozumu. Je toho ale málo a všichni jsou pod obrovským tlakem.
Zůstala jsi v kontaktu se svými přáteli v Rusku?
Bylo pro mě hodně důležité být v kontaktu s kamarády, kteří zůstali v Rusku, a taky je nějak podporovat. Pamatuji si, že jsme si hodně volali a psali, a to i s lidmi, se kterými jsem byla poslední roky už zřídka v kontaktu, protože já mám už svůj život tady a studium na DAMU je hodně intenzivní. Najednou se ale všechny ty vazby obnovily. Taky jsem je poprosila, ať mi napíšou, co prožívají a co cítí, a jejich zprávy se pak staly součástí čajové scény v mém představení Moskva-Dačnoje.
Moskva-Dačnoje je velmi komorní loutková inscenace, která na mě působila až nostalgicky. Vracíš se v ní k místu domu, kde jsi strávila několik let svého života. Po každém uvedení také probíhala diskuze s diváky. Co bylo jejím cílem?
Představení končí v kuchyni jednoho konkrétního domu, který se nachází kousek za Moskvou v místě u lesa, kterému se říká Dačnoje. Ta kuchyň byla naším oblíbeným místem, kde se u čaje vedly nekonečné rozhovory o všem možném. V naší kultuře je kuchyň místem až metafyzickým, kde se toho děje mnohem víc než jen samotné vaření. Najednou v kontextu války nabírá tradice kuchyňských posezení dalšího významu – toho, čemu se v Sovětském svazu říkalo kuchonnyje rozgovory (kuchyňské rozhovory), kdy bylo právě tohle místo jediným, kde lidé mohli upřímně mluvit i o věcech, které se na veřejnosti běžně probírat nemohly.
V mém představení nešlo o záměr, prostě to tak vyšlo. Končíme v pomyslné kuchyni, kde uvařím divákům čaj a nabídnu jim sušenky. Nenazvala bych to úplně diskuzí, ale pokaždé se tam mezi lidmi vytvoří příjemná intimní atmosféra. Někdy se diváci doptávají na představení, ale samozřejmě s vypuknutím války se ptají i na to, co se děje v Rusku a jak tam lidé prožívají tuto situaci. A protože v Rusku už nějakou dobu nežiju, tak jsem právě poprosila své kamarády, ať mi popíší, co vidí kolem sebe. Moje máma popsala zážitek z metra – psala o mladičkých klucích, kteří jdou v uniformách a s obrovskými batohy, a pravděpodobně je posílají na Ukrajinu.
Byl to takový tvůj malý komunikační kanál.
Někteří intenzivně prožívali pocit viny, hodně se také mluvilo o zodpovědnosti. Já si najednou uvědomila, že mám možnost nechat několik svých kamarádů a známých z toho dusna v Rusku promluvit k Čechům a říct, co zrovna prožívají, co dělají a co vidí kolem sebe. Prostě takový deník. Někteří chtěli říct, že pořád bojují, že chodí ven, podepisují petice nebo se snaží vyjádřit street artem. Těch možností je ale méně a méně, vlastně už skoro žádné nejsou. Jedna moje kamarádka napsala, že se cítí, jako když žije s vrahem a nemůže odejít. Já jsem prožila v Rusku sedmadvacet let a skoro všichni lidé, které znám, jsou radikálně proti válce. Hodně mých známých z Ruska odjelo.
Moskva-Dačnoje tedy vzniklo těsně před válkou.
Ano, k Vánocům roku 2021. Původně jsem představení zamýšlela jako bytové divadlo pro své kamarády, které bych pozvala na návštěvu a zahrála jim ho. Pak jsem Moskvu-Dačnoje předvedla na klauzurách, dostala jsem nabídku uvést ho v Alfredu ve dvoře. Je to představení o domě, kde jsem žila posledních šest let, než jsem odjela do Prahy, ale vyprávím v něm i o smrku, který tam rostl. Milovala jsem každý centimetr toho domu a loučila jsem se s ním celý rok, když už jsem věděla, že pojedu studovat do Česka. Co vzniklo představení, tak už se mi ale po tom domě tolik nestýská, protože ho můžu „postavit“, kdykoliv potřebuju, a pozvat na návštěvu diváky.
Byl to tvůj první projekt uvedený v Česku?
Předtím vznikla ještě loutková opera s názvem Dinopera, kterou jsem připravila se skupinou KHWOSHCH.
Opery bývají tragické. Jde v případě Dinopery o vymírání dinosaurů?
A také dalších prehistorických druhů zvířat. Co může být taky tragičtějšího než vymírání? Byl to můj první projekt s Friedou (Frieda Gawenda, německá hudebnice, iniciátorka hudebně divadelního projektu Hund, pozn. red.) a od té doby jsem s ní spolupracovala snad na všech svých divadelních projektech. Na začátku jsem měla jen sen udělat v Národním divadle inscenaci s dinosaury – něco, co bude slušet rozměrům divadla. Kaplička mi přijde taková nafouklá, takže jsem si představovala, jak do ní vejde diplodokus s dlouhým krkem… A v ten moment nás nějak napadlo, že by to měla být opera.
Jak inscenace vznikala?
Naše představa byla, že půjde o experimentální operu. Zajímalo nás, jaké zvuky dinosauři vydávali, a s tím jsme si chtěli hrát. Spolupráce s hudebníky Friedou a Mathiasem Bareselem byla skvělá, oni jsou takoví průzkumníci zvuků – vedle kousku klasické opery z Mozarta můžete v Dinopeře slyšet ambientní hudbu nebo noise. Vznik Dinopery ale nebyl snadný, protože do toho vstoupila pandemie, a všechno se tak zpomalilo. Najednou jsme viděli paralelu mezi tím, co se děje venku, a naší dinosauří tragédií.
Protože byly zavřené hranice, tvořili jsme dost samostatně a domlouvali se pouze na dálku přes zoom. Každý si vybral dinosaura podle svého srdce a o něm napsal část libreta ve svém jazyce. Protože se vyznám v tragédiích, tak jsem si nechala poslední, tragickou část. (smích) Práce na Dinopeře mi pomohla pandemii zvládnout. Poslouchala jsem přednášky o dinosaurech a různých jiných vyhynulých tvorech a to mi dávalo jiný úhel pohledu na lidskou katastrofu. Uvědomovala jsem si, že jsme součástí většího systému, ve kterém se všechno už tolikrát dělo a děje se vlastně pořád. Tou dobou jsem žila na koleji, pouštěla si přednášky o pravěku a šila loutky. Nebýt pandemie, tak by Dinopera možná vůbec nevznikla.
Tvým nejnovějším projektem s divadlem KHWOSHCH je v úvodu zmíněná inscenace Těžké divadlo. První půlku představení herci nedělají nic jiného, než že nosí, případně popostrkují nejrůznější věci z jednoho zákulisí do druhého; zní to jako návod na divadelní nudu, ale nuda to není, právě naopak. Zkoumáte v inscenaci lidskou výdrž, nebo má ještě úplně jiné téma?
Nejdřív jsme měli jenom název – Těžké divadlo. A taky jsme věděli, že chceme pracovat s těžkými objekty, které sotva uneseme. Celý proces tvorby byl hodně intuitivní. Přirozeně jde o výdrž, ale nejen o ni. Zajímalo nás něco jako limity divadla, nepohodlnost, nepraktičnost. Já a Vávra Němec jsme scénografové, takže objekty máme rádi, vnímáme je a naše práce je spojena s neustálým taháním všelijakých těžkých a objemných kusů scénografie. Neviditelná práce divadelních techniků a scénografů, situace vzájemného animování člověka a objektů byly našimi výchozími body pro to, co chceme v Těžkém divadle zkoumat.
Těžké objekty můžou být v jistém smyslu chápány jako břemena – něco, co si táhneš životem.
Nebo sám život. (smích) Po prváku jsem šla osm dní v Itálii poutní cestu svatého Františka z Assisi. Měla jsem za zádech takový obyčejný městský batoh, ve kterém jsem si nesla jenom ty nejnutnější věci. Jak jsem s ním každý den ušla 25 až 30 kilometrů, byl těžší a těžší. Pamatuji si, že mi tam někdo řekl, že váha tvého batohu je vahou tvých hříchů. Při takových cestách máš čas přemýšlet o každém gramu, který si „na bedrech“ neseš.
Všichni si nějaká břemena životem neseme, ale každý má jiná. Někdo to má v životě strašně těžké a jiný zase úplně v pohodě – o tom často přemýšlím. Žádná spravedlnost v tom není. Těžké divadlo může být i o tom.
Jak se pořadatel festivalu, třeba v dánském Aarhusu, dozví o vašem představení?
Zatím jsme toho nejvíc nacestovali s Louskáčkem. Všechny naše projekty, s výjimkou Dačnoje, jsme uvedli na přehlídce nového divadla Malá inventura, kterou pořádá kulturní organizace Nová síť. Bez ní by nic takového nebylo, ona opravdu skvěle pomáhá nejenom začínajícím tvůrcům, po všech stránkách – s čím je potřeba, o tom se s lidmi z Nové sítě můžu poradit. Na Malou inventuru zvou hodně organizátorů jak z Česka, tak i z dalších zemí. Nám se několikrát stalo, že jsme dohráli představení a oni nás přímo oslovili a nabídli nám hraní. Funguje to skvěle, navíc v Nové síti pracují samí milí lidé.
Jak si představuješ svoji budoucnost? Chceš působit i nadále v Česku, nebo máš jiné plány?
KHWOSHCH funguje mezi Prahou a Berlínem. Teď pracujeme na novém projektu, což je Shakespearovská loutková mše. Bude to taková fúze loutkového divadla a liturgie. Uvidíme, co nám z toho vzejde. Píšu diplomku. Svou budoucnost vidím skrze projekty, které mám rozdělané nebo chci udělat. Mým snem je vytvořit film o tom, jak lidé nosí různé objekty. Můj život se hodně točí kolem práce. Dokud mám kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni se mnou v Česku a Německu spolupracovat, tak bych ráda zůstala tady. Chtěla bych ještě studovat, ale jestli to bude divadlo, nebo něco jiného, nevím.
Na Sedmičce hraješ nejčastěji v divadle Alfred ve dvoře nebo v Klubu Letka. Můžeme tě tam někdy v blízké době vidět?
Budeme mít work in progress Shakespearovské loutkové mše, někdy 18. dubna v Letce. Půjde o testování toho, co nám právě vzniká pod rukama. Uvidíme, jakou od diváků dostaneme zpětnou vazbu. Inscenace by měla mít premiéru začátkem června v Alfredu, ale ještě nemáme přesné datum. V Letce také zahrajeme 4. května Dinoperu.
Na ni si zajdu rád. A kam chodíš ráda ty?
Mám strašnou výhodu, že bydlím na Sedmičce a moje dvě nejoblíbenější místa mám doslova jen pár minut chůze od domova. Jasně, je to Alfred ve dvoře a teď k němu přibyl i Klub Letka, kam můžu taky zajít na nějakou tu loutkárnu (v Klubu Letka mimo jiné pravidelně probíhá přehlídka autorských projektů studentů KALD DAMU s názvem Letící Puppáci, pozn. red.). Líbí se mi v Oku a ve Stromovce, která mě vytáhla ze všech mých životních splínů.
Daria Gosteva je ruská umělkyně a loutkářka působící v Praze. Věnuje se především loutkovému a objektovému divadlu. Působí primárně jako režisérka a výtvarnice, zároveň je součástí uměleckých uskupení, jejichž tvorba přesahuje do různých dalších druhů umění. Je zakladatelkou mezinárodní skupiny KHWOSHCH, která je známá svojí úspěšnou loutkovou operou Dinopera (nominace na Cenu Divadelních novin, druhé místo na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem nebo čestné uznání festivalu Skupova Plzeň). Dalšími projekty KHWOSHCH jsou Louskáček: zeleninový balet, Domysli a výzkumný projekt Těžké divadlo. Se svým loutkovým sólem Moskva-Dačnoje procestovala Českou republiku. Kromě divadla se věnuje také malbě a animaci. Vystudovala bakalářský program scénografie na KALD DAMU a aktuálně dokončuje magisterský program na stejné fakultě.