Je statisticky dokázáno, že s koncem roku přibývají počty sebevražd. Problémy, které spousta lidí v průběhu roku dokáže zvládat, tolerovat nebo přehlížet, jsou v období blikajících světélek najednou neúnosné. Rozvrácené rodiny, toxické vztahy nebo hanebná samota na člověka ke konci roku prostě dolehnou, jsou tíživější a nejednoho doženou až k Nuselskému mostu nebo do nejvyšších pater budov ověšených vánočními ozdobami. Ovšem, ačkoliv je funkční rodina a hřejivý okruh skutečných přátel základem duševního zdraví a vzkvétající kultury, i samota může být darem. Danajským, říkáte? „Takový dar jsem nechtěl, o něco takového jsem se tedy prosím pěkně opravdu neprosil! A už vůbec ne na Vánoce.“
Samota asi opravdu není dáreček zabalený do krásného papíru, ovázaný mašlí tak, jak byste ho pod vánočním stromečkem očekávali. Samota je tíživá, dusí, je temná, je hluboká, je neúprosná, je vaše. Nejde ji vnutit druhému, nelze ji jen tak odsunout stranou, když na vás doléhá, když klepe na dveře a vyprošuje si vaši pozornost. Samota je děsivá, hlučná i tichá zároveň. Křičí jako děcko, které neumíte utišit, ale přitom vás ubije právě tím, že nic neříká. Nemá otázky a nezajímají ji vaše vykonstruované odpovědi, nevlichocuje se vám floskulemi plnými laciné naděje na lepší zítřky. Lepší příští rok. „Tentokrát to dám, letos už to bude lepší.“ Nebude. Bude to stejné, jako to bylo vloni a rok předtím a rok předtím. Samota nelže.
Pravdivá
Takže abychom si to shrnuli. Samota je tíživá, krutá, neúprosná, hlučná i tichá zároveň, mučivá, děsivá, ukrutná, zlá, nemilosrdná. Samota vám strhne masku falše, a proto je… pravdivá. Ano, v samotě naleznete pravdu. Může být hrůzná i krásná, podle toho, co před sebou běžně rádi skrýváte. Ale může pravda ublížit? Čelíce pravdě, měli bychom nejspíš spatřit sebe sama. Samota by měla a mohla by poskytnout prostor vyslechnout svůj vnitřní hlas – toho tichého posla, který se nikdy nevnucuje, ale vytrvale udává směr. V samotě možná objevíme některé své skryté části, možná nás překvapí, ale budou jistojistě naše. Proces vnoření se do sebe může vést k tomu, že zjistíme, co chceme, co potřebujeme! Může to být proces dokonce povznášející a v konečném důsledku osvobozující, možná dlouhý, ale možná kratší, než bychom čekali. A nemyslím si ani, že až tolik záleží na věku. Mladí nebo staří, každá fáze života v sobě nese skryté dary a poselství, jež je dobré vyslechnout. „Je tu něco, co jsem neudělal a musím to udělat? Co jsem udělal, ale dělat jsem neměl?“
Hluboká
Nezaměňujme samotu za osamělost. Osamělost je stav nehezký a mnohem povrchnější. Uždibuje si kousky naší štědrovečerní večeře, uhryzne si je. „Užírá mě to!“ Osamělost je ošklivá potvora. Vezme si z vás to nejlepší, využije vás ve svůj prospěch a pak vás odkopne a nechá užírat se nad svou – osamělou – štědrovečerní večeří. Přijde a odejde. Ale vaše potíže vám mileráda přenechá. Pozvěte na štědrovečerní večeři svou samotu. Samota není taková. Neublíží vám, protože samota neumí být povrchní. Prostě to nedokáže! Jen nesprávně prožívaná samota je osamělá. Už ze své podstaty je samota hluboká, můžete se v ní vykoupat, ponořit se do ní, nechat ji na sebe působit – dlouze a konejšivě. Milosrdně. Krásně a… nekonečně. A někde tam dole, někde tam na konci, a dokonce možná až za koncem sfouknete poslední svíčku a ona se na vás usměje. Dlouze a soucitně. Jako skutečně kvalitní společnice.
Hořká
Kdo se rozhodne vykoupat v samotě, pravděpodobně bude v určité fázi donucen vypít svůj kalich hořkosti. Navzdory tomu (nebo možná právě proto), že je pravda v samotě osvobozující, přinutí nás konfrontovat se se svými vnitřními „démony“ – neřestmi či strachy, které přes rok a v běžném dni snadno přehluší vnější podněty. Jenže samota je vynese na povrch, jsou tu, chrastí řetězy, řvou jako šelmy a hrozí, že nás stáhnou do horoucích pekel. Avšak hle, samota právě v tu chvíli nabízí druhou stranu téže mince. „Co kdybych se rozhodl, že tu šelmu zkrotím?“ Nevím, ale možná to Aristoteles myslel právě takhle, když řekl: Kdo je samotou potěšen, je buď divoká šelma, nebo bůh.
Transformační
Samota může být prázdná, ale stejně tak ji lze naplnit něčím novým z nás. Něčím nepoznaným. Dobrovolná (nebo akceptovaná) odloučenost od jiných lidí umožňuje zakusit nízké, ale i ty vysoké! aspekty našeho charakteru. Zdaleka nemusí být jen fyzickou izolací, může být stavem duše, který se stane naším skutečným domovem, je tvůrčí a skutečně nás posouvá vpřed. V samotě máme všechen čas světa. Stejně jako můžeme být mezi mnoha lidmi, a přesto sami, právě tak můžeme být sami, a přesto spojeni se všemi. Dobře uchopená samota je tvořivá, transformuje a může dokonce vést ke kvalitnějšímu setkávání s druhými. Jinak, lépe a radostněji.
George Bernard Shaw tvrdil, že „duše potřebuje samotu, jako tělo potřebuje lásku“. Nikola Tesla samotu označil jako „tajemství vynálezu“, protože „v samotě se rodí myšlenky“. Blaise Pascal zašel ještě dál, když pronesl, že „všechny problémy lidstva pocházejí z naší neschopnosti posedět tiše o samotě v místnosti“. Rainer Maria Rilke by samotu naordinoval jako lék na šťastné manželství: „V dobrém manželství si partneři střeží svou samotu. Jakmile si uvědomí, že i mezi nejbližšími bytostmi stále existuje nekonečná vzdálenost, může z toho postupně vzejít nádherný společný život. Stačí, když budou milovat vzdálenost, která mezi nimi zůstává a která umožňuje, aby na pozadí širokého nebe … vnímali druhého jako celého člověka.“ A konečně velikán německé literatury Johann Wolfgang von Goethe kázal, když pravil: „Samota je nejvyšší dobro, nejvyšší dar!“
Jak byste chtěli rozporovat výroky těchto moudrých pánů? Tváří v tvář pravdě o samotě ji přece již není možné odmítat. A kdy jindy se s ní spřátelit a vyslechnout si, co nám chce povědět, než o Vánocích? V době, kdy dny jsou krátké, noci dlouhé a do konce roku už mnoho času nezbývá… Kdy jindy se zastavit než právě teď? Kdy jindy dát tělu pohov a duši prostor? Někteří lidé se bojí být sami, možná mají strach, že už nenajdou cestu zpátky. Ale i psychologie mluví o tom, že kvalitní vztah sebe sama se sebou samým naopak přirozeně implikuje touhu po společnosti. Mnozí se samoty obávají právě proto, že neumějí být v kontaktu se sebou. Ale kdo jiný by měl ustát sebe, nežli já? Docela pěkně to vyjadřuje němčina. Ta „přínosná“ samota se německy řekne „das Alleinsein“, tedy doslova bytí sám. Takové vánoční dotýkání se vlastní existence může být minimálně zajímavou zkušeností.
V samotě je pravda. V pravdě je hloubka. V hloubce je temno, ale z temnoty vyvstává světlo a v něm může každý objevit své vlastní kouzlo Vánoc. Tak šťastné, veselé a transcendentní!