I těmito slovy lze obsáhnout práci Radky Prokopové v jejím ateliéru na Bubenském nábřeží, prosyceném vůní kůže. Při pohledu a omaku ručně vytvořených deníků se vmžiku dostanete do tvořivé a poetické nálady. „Při jejich tvorbě myslím na to, že lidem dávám možnost mít svůj prostor, kde si mohou dělat, co chtějí, a zároveň i určitou cennost, která jim dlouho vydrží a bude mít pro ně hodnotu.“ Zprvu se její vztah k ruční práci otiskl do zaměstnání zubní laborantky, když se však naplnění z této činnosti nedostavilo, rozhodla se pro studium humanitních věd. Při studijních návštěvách archivu ji okouzlily staré knihy, a když po konci mateřské dovolené přemýšlela, jakým směrem se profesně vydá, vzpomněla si na ně a po absolvování několika kurzů se ponořila i do studia restaurování papíru. „Při restaurování se dlouhou dobu věnujete jedné určité knize, kterou ale nakonec vrátíte ze současnosti do minulosti. Já naopak ráda vytahuju minulost do dnešních dní. Už od začátku mě z materiálů nejvíc fascinovala kůže. Má svůj charakter, je pokaždé jiná a dají se na ni aplikovat staré techniky – ražba, slepotisk, zlacení – věci, které jsou dovedeny k dokonalosti lidmi přede mnou. Právě přes kůži vnímám napojení na knihařskou tradici a líbí se mi představa, že moje deníky tady mohou být desítky let.“
Nabídka RaduAtelieru zahrnuje kožené deníky v měkké a pevné vazbě, zápisníky s vyměnitelnými sešity, obaly na knihy, ale i možnost převazby oblíbené knihy či vytvoření deníku na zakázku, třeba kroniky, fotoalba nebo firemních zápisníků s ražbou loga. I díky individuální nabídce část Radčiny práce míří do ciziny, kde již má stabilní zákazníky. Svůj um předává také na kurzech, kde se naučíte základní vzor vázání deníku nelepenou technikou, z nějž vycházejí i všechny pokročilejší varianty, a vytvořený deník si můžete ozdobit pomocí mosazných štočků a liter, kterých v dílně najdete velké množství. Mnohé z nich pocházejí z pozůstalosti jednoho knihaře a jsou více než sto let staré.
Inspiraci Radka nachází všude. „Na procházce městem mě třeba zaujme barva nebo vzor na kostelních dveřích nebo geometrický vzor dlažby. Pořídím si fotku a pak to v sobě nechávám dlouho uzrát. Nedělám si nákresy, stačí mi mít mentální představu a tu pak přenesu rovnou do práce.“ Jaro a záplava květin ji naposledy inspirovaly k vytvoření deníků podle starých herbářů. Při nedávné návštěvě výstavy maleb ze 14. století zase detailně zkoumala knihy, které byly součástí obrazů. „Chci si hrát a nechávat se inspirovat starými knihami. Jsem moderní člověk, ale ke starým věcem mám poetický vztah. V dílně mám třeba více než sto let starou litinovou řezačku – gilotinku, u které mě těší, že přestože ji přede mnou používalo už několik generací knihařů, stále perfektně řeže. Mám ráda staré a funkční věci. Podobně to mám i s knihami. Když se něco udělá dobře a kvalitně, vydrží to dlouho. A myslím, že i k věcem, předmětům můžeme mít hezký vztah.“