Co pro vás Letná znamená?
Postupem času se stávám letenským patriotem. Dobře znám i Hobulet, mám schované snad každé číslo.
Býváte tu reálně často?
Nejčastěji jsem tu byla za covidu. To jsem byla zavřená tady na Letné, mezi střechami. Mám ten střešní pohled ráda, je to jako v zemi nikoho, obzor se tam otevírá, hvězdy se pořád mění, nebe se mění a je strašně pěkné to pozorovat. A je tam hlavně ticho, je to vlastně kousek od hlavní silnice a tramvajových zastávek, ale neslyším tam žádný hluk. Mám takovou terásku a tam pozoruju čmeláky, včelky a ptactvo, které tam nalétává, mám i takovou svou pidizahrádku a tam jsem si s sebou přivezla venkov. Je to můj domov, ale když je turné, tak se tady jen otočím, přebalím věci a zase jedu.
Letná v sobě venkovského ducha trochu má, lidé tu rádi žijí komunitně, lokálně, chodí nakupovat do místních podniků a tak.
To ano. Ale spousta těch podniků, které měl člověk rád, už také není. Z ulice Milady Horákové nedávno zmizely moje oblíbené domácí potřeby. Jsem ale ráda, že se udrželo třeba Bio Oko, to je taková klasika. Taky se tady vždycky otevře nějaká dobrá restaurace, já jsem vegetariánka, takže ocením, pokud je tu něco trochu zdravějšího, jako bylo třeba Poké tady nahoře nebo Forkys dole, ale to už bohužel taky zmizelo. Ale přibyla zase jiná místa, kam se ráda vracím, přišli mexikánci Las Adelitas, za to jsme asi všichni rádi. (směje se) Ale komunitní to tady je, člověk se tu stravuje, vysedává s přáteli a ta pěkná místa si pro to vyhlíží.
A zároveň je to tu kreativní. Taky tedy trochu hipsterské…
To tady dřív nebylo. Kreativita a inspirace ano, ale když tahle móda přišla, tak jsem si říkala, jestli sem pořád ještě patřím. (směje se) Hlavně tady ale žila a dodnes žije spousta umělců – výtvarníků, hudebníků – a ti tady pořád jsou, nebo je tu jejich duch, pokud už nejsou mezi námi.
Já nejlépe znám vaše teď už předposlední album Dvě slunce. Jeho poslech byl pro mě skoro až duchovní zážitek. Poslouchala jsem ho ve tmě na chalupě celé v kuse a promlouvalo ke mně opravdu velmi silně. Při přípravě na rozhovor jsem si ale prolétla všechna alba, od prvního, které vzniklo hned po SuperStar. Musím říct, že vaše tvorba se opravdu výrazně vyvíjí. Plánovala jste to, nebo se to prostě stalo?
(směje se) Já nevím, jestli se v hudbě dá něco plánovat. Pokud se člověk rozhodne pro cestu hledání své vlastní tváře, své osobní, až velmi niterné stránky, tak se toho moc naplánovat nedá, jak a kudy se člověk vydá nebo kde se jak rozhodne a jak ho to nasměruje dál. Spíš jsem se snažila zůstat věrná hledání jako takovému, abych byla sama se sebou neustále v nějaké přímé komunikaci a byla schopná vidět svoje stíny i světlé stránky. A to mě neustále vedlo k té cestě.
Proto říkám, že si připadám jako poutník. Když jsem se kdysi učila zpívat u paní Vostárkové – úžasné paní profesorky na zpěv, která je velmi intuitivní a taková, že se dokáže zaměřit na jednotlivce a snaží se z něho dostat to, co je mu příjemné a přirozené – tak ta mi tehdy řekla: Když se vydáš na tuhle cestu, budeš poutník, člověk, který pozoruje, bude to až taková duchovní cesta. A já jsem řekla: Ano, to chci, chci, aby mě hudba učila a aby mi ukazovala možnosti, jaké člověk má. Nejen v hudbě, ale obecně, i v osobním životě, v tom, jak se chce vyvíjet, kam se chce dostat, co všechno chce sám u sebe nebo u společnosti pochopit a jak moc ho to bude ovlivňovat dál a jestli to vstřebá a potom z toho třeba něco vytvoří. Pro mě je v tom obrovská návaznost. Když vznikne jedna píseň, tak to není jen tak, že vznikne hudba a text. Pro mě je to návaznost všech těchto témat, která v životě potkávám, vstřebávám a zpracovávám. Tak se cesta sama tvoří a buduje.
Mně osobně připadá, že vy pokrýváte v naší společnosti určitou díru, vnášíte sem něco, co tu chybí. Znáte třeba někoho podobného, jako jste vy, v zahraničí?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Mám samozřejmě spoustu vzorů a mám ráda jejich výpravnou schopnost. Lidé mi často říkají, že jsem old school, a asi to tak bude. Mám ráda třeba Leonarda Cohena, Nicka Cavea, PJ Harvey nebo Joni Mitchellovou. To jsou pro mě lidé, kteří mají svou výpovědní hodnotu na tak vysoké úrovni, že to pro mě něco znamená, rezonuje to se mnou, takže já si k tomu tak nějak dospívám, snažím se hledat podobnou cestu, která mi je v tu chvíli vlastní. Že bych se s nimi ale srovnávala, to úplně ne. Jsou pro mě inspirací, jejich desky, jejich vývoj. Jsou to lidé, kteří podle mě úplně nepatří do hlavního mainstreamu, zato si vlastně po celý život drží vysokou laťku.
Jdou hodně do hloubky. A vynášejí na povrch takové možná bych řekla až staré pravdy.
Ano, dá se to tak říct. Připomínání těch starých pravd a světů, které jsou ale zároveň velmi nadčasové.
Stále přítomné…
A to je příjemné, v tom je mi dobře. Určitě nejsem zpěvačka, která by se řídila tím, co je zrovna trend. Pro mě jde hlavně o zakotvení v samotném člověku a bytí tady na tom světě, jak se každý z nás vidí, jak hledáme sami sebe. Jestli to jsme opravdu my, nebo ne, stejně vždycky ukáže čas, v tu danou chvíli, protože ta období se mění. Něco nás pořád ovlivňuje a nějak na to reagujeme a vždycky si k tomu po čase můžeme udělat nějaký postoj. Říct si: Jsem teď nohama na zemi a stojím na té své zemi? Nebo je to zem někoho jiného? A je to často hrozně překvapivé, protože jsem se ocitla i v momentech, kdy jsem si říkala: Bože, kudy to jdu? To není moje cesta. Musím zpátky. Tak se člověk vrátí zase zpátky k sobě. Protože sám sobě nemůže lhát.
Já nejsem znalec hudební scény a vůbec teď nechci srovnávat, ale spontánně mě napadá třeba Adele, Lana Del Rey – zpěvačky s krásnými hlasy, které mi ale přece jen přijdou jako záměrně vytvořené produkty marketingu. Vy však mluvíte z nitra.
Já to ani jinak neumím. (směje se) V momentě, kdy ze mě někdo začal dělat právě ten produkt, mi to bylo silně nepříjemné. Z toho jsem se potřebovala nějak vymanit a jsem šťastná, že jsem tam, kde jsem. Protože se do ničeho nenutím, psaní písní a zpívání je pro mě přirozená činnost.
Bylo těžké se vymanit, vyhranit? Předpokládám, že potom, co jste vyhrála SuperStar, vás asi chtěli natlačit do mainstreamu.
No, chtěli, abych v tom pokračovala a navázala, což jsem trošku přerušila tím, že hned druhou desku jsem dělala s Honzou Muchowem. On mi jako první věc řekl: Anet, jestli chceš, aby se tvoje desky neprodávaly, tak jsi tady správně, ale pokud chceš, aby se prodávaly, tak běž někam jinam. (směje se) A já jsem mu řekla: Ne, Honzo, já jsem tady správně, neboj se. Chci tvořit, chci všechno víc zkoumat. Začala jsem zkoumat elektronickou hudbu, smyčce, různé aranže, které jsme tam vytvářeli, respektive v té době zejména on. A dával mi možnost do procesu tvorby zasahovat, a tím jsem se postupně učila. Ale odpadli fanoušci, kteří měli představu, že budu asi ten hlavní mainstream, což mi z podstaty nesedí. Moje publikum se tehdy hodně obměnilo a já jsem s tím počítala a jsem za to ráda. Měla jsem hroznou potřebu zastavit to včas a začít od nuly pracovat na něčem, co je moje.
Aby člověk tvořil skutečně svoje věci, co to především vyžaduje? Odvahu?
Hlavně musí mít potřebu něco takového dělat. Ta potřeba už potom sama určuje, kudy se píseň bude ubírat. Ale podle mě to tak funguje i u ostatních uměleckých směrů – v momentě, kdy má malíř chuť něco namalovat, má o tom zřejmě nějakou představu, prostě mu to nedá spát. To je první předpoklad – je tu něco, co by vás opravdu naplnilo. Ono se to tak i říká: Dělejte něco, co vás naplňuje. A ono to tak opravdu je. Když si něco vysníte a ono se to potom začne skutečně dít, to je něco neskutečného. Je to zázrak. Potřeba je tedy první předpoklad a druhým je pak odvaha se za to postavit, nebát se, že to bude odmítnuto. Věřit víc životu, že vám to nenese jen tak pro nic za nic, že má nějaký smysl si tím projít, pracovat na tom, i když to třeba není nijak prvoplánové, že by hned všichni řekli: Jo, to je skvělý.
Tohle bylo ze začátku velmi těžké – čelit názorům typu: No ale proč je to tak komplikované? Ty jdeš jako někam do alterny? A já odpovídala: Ne, nejdu, já hledám píseň. A píseň přece není žánrová alternativa, píseň je píseň. A to, jak ji vytvořím, jak ji ztvárním, je nějaké moje pojetí, ale nebudu ji dělat stejně jako dvacet dalších lidí, protože to by mě ani nebavilo. Takže hledám způsob, jak se vyjádřit třeba jinak a ne z důvodu toho, že bych chtěla být za každou cenu jiná, ale z důvodu toho, že věřím cestě každého z nás – že víme, co máme dělat, že to v sobě někde máme a stačí tomu jen naslouchat a věřit a potom se za to umět postavit. Mít sílu překonat těžké chvíle, kdy to vypadá hodně bledě, ale ono se to druhý den zase změní. Člověk znovu získá chuť pokračovat.
Máte všechny svoje písně ráda stejně? Z některých se stanou hity – u prvního autorského alba to byla třeba Malá mořská víla. Pro vás je ale možná důležitá úplně jiná píseň, která se na veřejnosti neprosadí, zapadne.
Ano, je hodně písní, které mám ráda, a nestanou se hratelnou písní v rádiích. Zejména v tomto ohledu jsem ráda, že vůbec někdy něco zahrají, ale na každé desce je na konci píseň, která je nějakou mou osobní výpovědí. Na albu Dotyk je to píseň Němá, na albu Jsem zase píseň Vzpomínka, na albu Na radosti je to píseň Na radosti. A tak dále. A teď na albu Dvě slunce je to třeba píseň Strom. To jsou většinou osobní výpovědi, kterými alba zakončím, protože všechno, co slyšíte do té doby, je celek, ale ono se to může spojit i v jedné písni, kde to řeknete u klavíru, zazpíváte, něčím to vyjádříte a může to být úplně jednoduché, bez složitých aranží. Poslední píseň je na albech vždy taková deníková tečka.
Máte dojem, že tvoříte z něčeho vyššího, případně většího, než jste vy sama?
Takhle… ono to, že člověk tvoří, podle mě neznamená, že ho jen něco napadne. Já nejsem člověk, který by byl textař nebo skladatel, kdy dostanete nějaké zadání a jste schopní na to napsat cokoliv. Pro mě je tohle hrozně těžká disciplína. Já vždycky čekám, až mi písně začnou znít v hlavě, vždycky si na ně počkám, a možná proto mi to taky tak dlouho trvá. Mám každopádně záruku, že nezačnou znít v momentě, kdy to ve mně ještě není připravené na to něco vůbec vpustit do sebe a vypustit to zase ven. Vnímám to tak, že jsem spíš takovým prostředníkem – něco slyším, cítím, zpracuju to a pošlu dál a sdílím potom s lidmi. To se mi na tom líbí. Být součástí takového procesu.
Je vaše tvorba z emocí?
Ano. (směje se) Celou dobu.
Emoce ale bývají prchavé. Máte to tak, že na nějaké písni začnete pracovat, odložíte ji a pak se k ní vrátíte?
Ano, to se tak děje. Některé věci mě napadnou hned, jiné trvají mnohem déle. Takhle jsem to měla třeba s poslední písní, nakonec se jmenuje Zázračná písně krajina. Je to takové vyznání písni samotné, za to, že tady se mnou neustále je, těch dvacet let. Pro mě je to obrovská opora. Vždycky říkám, že když vznikne nějaká píseň, tak je to, jako kdybyste si vytvořila svého imaginárního kamaráda. A těch kamarádů nějak přibývá a teď přibyl další. Když vám není zrovna do skoku, stačí, aby člověk zpomalil, zastavil, a uvědomí si najednou, že kolem sebe má rodinu, přátele, písně nebo nějaké umění. Jako společnost cítíme některé věci hodně podobně, žijeme tady spolu na tom světě, není to tak, že bychom byli sami, a písně umějí krásně propojovat, umějí vytvářet pospolitost, což se mi líbí a snažím se to ve svých písních i textově připomínat, že to máme.
Je vaše tvorba zásadně propojená taky s češtinou jako jazykem?
Je. K češtině mám krásný, ale také zvláštní vztah. Nejsem člověk, který by napsal nějaký dlouhý text. Třeba slohovky ve škole pro mě znamenaly, že jsem se opravdu musela hodně zamyslet a pustit fantazii na plné obrátky. Vymýšlela jsem si takové blbiny, že si učitelky asi musely klepat na čelo, ale vždycky tam byla emoce, na které to stálo. V případě krátkých písňových textů je pro mě čeština o to choulostivější, protože ji nemůžu okecat, nemůžu si vytvořit „omáčku“, musím jít rovnou k věci, protože na to nemám ve výsledku moc času a každé písmeno se zpívá. A to je na tom to kouzelné. Ještě ve spojitosti s hudbou i slova, která se zdají být na první poslech patetická, můžou najednou nabýt své pravé hodnoty, když jim dáme tu pozornost a prostor. Nebo alespoň pro mě. Řídím se samozřejmě svým pocitem. Pro někoho to může být patetické, pro mě to ale v tu chvíli patetické není, protože se tam dodá nějaký širší koncept a najednou být sám sebou pro mě nevyznívá jako klišé, ale je to hledání opravdového já. Kombinace hudby a slov je křehká, ale kouzelná. A slova jsou neskutečně důležitá, protože potom stojím na pódiu a mluvím k lidem, a pokud bych jim zpívala nějaké nesmysly, kterým bych sama nevěřila, bylo by to divné. Musí tam být vztah důvěry vůči slovům – musím vědět, proč tam to slovo je a jaký má význam. A někteří lidé to zkoumají. Vždycky přijdou s nějakou novou teorií, o čem je nějaká píseň. Je na tom hezky vidět, že si do toho dosazují svoje příběhy.
Vy kolikrát možná ani netušíte, co všechno do světa vnášíte…
… a co si ti lidé zrovna prožívají. Ale jak se život mění, tak i já sama v těch písních postupem času vidím různá jiná témata. Není to pořád to samé. Časem mě už párkrát překvapilo, že se význam textů může měnit i v souvislosti s nějakou akcí, která je třeba pietní. Najednou je ta píseň jako dělaná pro tu danou akci, a přitom vznikla třeba deset let předtím. To jen vypovídá o tom, že přemýšlíme všichni nad podobnými věcmi, řešíme podobná témata a máme emoce. Každý má samozřejmě svůj směr, ale jako společnost opravdu máme něco společného, proto jsme společnost.(směje se)
Jsou to možná nějaké modely, snad by se dalo říct i archetypy. A právě vy, alespoň za mě, sem vnášíte ten archetyp, který tu zatím moc zastoupen není, určitý ženský archetyp, nějakou ztracenou moudrost.
(Aneta neodpovídá, jen se zlehka usmívá.)
Já si myslím, že dobrá písnička i dobrý text se pozná mimo jiné i podle toho, že se v nich dá vidět několik rovin. A písní s dobrou češtinou dnes nevzniká až tak moc.
Ona je taky nesmírně těžká. Páni básníci, ať už to byl Kryl nebo Nohavica, s tím umějí pracovat a je spousta dalších lidí, kteří dělají svou autorskou hudbu, jako je třeba Robert Nebřenský (autor písní české hudební skupiny Vltava, pozn. red.). U něj víte, že se v textu opravdu nezklamete, protože je to skutečný textař a ví, že čeština není jednoduchá, a dává si opravdu záležet. Pak je ale všude na světě spousta textů typu láska – páska, které se nedají poslouchat. (směje se)
Je pro vás hledání slov obtížné, na rozdíl od hudby, která je vám přirozená?
Text je těžký. Většinou je to na týdny, než se dostanu k finální podobě textu. Já obvykle cítím úplně přesně, co chci napsat, ale najít správná slova, aby to ta krátká píseň unesla a aby se čeština zároveň dobře zpívala, to je někdy hrozný boj. A nejde stále dokola používat například slovo „vítr“, protože ten se dobře zpívá, toužím najít taky něco jiného, ale když použijete „vánek“, tak už to zavání takovou větší sladkostí a říkám si: Ne, to není ono a jaké máme ještě jiné varianty? Ale hledání synonym mám ráda a kolikrát používám slova, která jsou stará a v dnešní době už se tolik nepoužívají. To mě taky těší, že je v nich něco jinak. Kolikrát se mě lidé ptali: Co to znamená ta dívka ztepilá? Nerozuměli tomu. A já jim odpovídám: Přečtěte si nějakou starší literaturu, neptejte se mě. (směje se)
Mě album Na radosti zrovna nějak minulo, ale píseň Dívka jsem před pár lety náhodou slyšela a úplně mě pohltila, rozbrečela, otevřela…
Možná protože je o jinakosti. O tom, že každý z nás je jiný… ale tam je to míněno ještě jinak. Já mám ráda příběhy outsiderů, těch, kteří jsou na první dobrou vyhoštěni ze společnosti, ale často neprávem. A v momentě, kdy tam ta jinakost je, je to hrozně zajímavé a hodně lidí na to reaguje právě z toho důvodu, že se také někdy v životě cítili odstrčení. V něčem, může to být i maličkost, nemyslím celkově…
Nebo se s něčím nechtěli ztotožnit…
Nebo nezapadli. A o tom je právě Dívka. Zároveň je tam ale i generační přesah. Rodiče jí radili: Neuzavírej se světu, pusť srdce po vodě, než přijde mráz, protože jinak nic nezjistíš a nikdy nebudeš moct milovat ani být milována. Je to vzájemné. Těchto témat a takových písní je tam hodně. Souvisí se seberozvojem a vnímáním člověka jako takového, úctou ke starší generaci a jejím zkušenostem.
V mnoha dřívějších rozhovorech jste zmínila, že jste spíš introvert. Když ale hrajete před tolika lidmi, musíte asi v sobě mít také kus extroverta. Pro mě je introverze celkový stav, když jsem v nějaké životní fázi introvert, moc si neumím představit vylézt na pódium před desítky lidí. Jak to tedy máte vy?
Chápu vás. Já si ale nemyslím, že vystupování musí být nutně o tom, že je člověk extrovertní. Znám spoustu interpretů, zpěváků, kteří jsou lídry v kapelách a současně jsou to velmi silní introverti. To mi na tom celém přijde kouzelné, protože vy vlastně cítíte nějaké tajemství, které není řečeno, ale je v té hudbě a zpěvu. Když jste na pódiu a zpíváte, tak tam jste jen proto, že tam chcete být s tou písní a hudbou a to mi problém nikdy nedělalo. Ze mě vždycky opadne veškerý stres v momentě, kdy začnu zpívat. Pak jsem v klidu a je mi jedno, jestli na mě někdo kouká, nebo ne. Takže vystupování mám velmi ráda. Ale jsem určitě víc introvertní než extrovertní, celou dobu.
Myslím, že takhle se chová dar. Člověk má potřebu se vyjádřit, nevnímá nic jiného a prostě to z vás mluví.
Asi ano, mluví.
Je váš dar v něčem nevýhoda? Jsou chvíle, kdy byste ho nejraději odložila a byla jen obyčejným, neznámým člověkem, který neumí zpívat?
Jsou takové chvíle. (směje se) Napadlo mě to mnohokrát, ale hned jsem si pomyslně nafackovala a řekla si, že to takhle nemůžu říkat… Respektive, říkat to můžu, zase si nechci hrát na to, že jsem vždycky dokonalá. To nejsem. Spíš jde o to, že když si to člověk přizná a řekne si: Já už na to kašlu, nebaví mě to, nechci být středem pozornosti a ani nechci nikde vystupovat a nikoho to nezajímá – v průběhu těch dvaceti let přicházely obrovské pochybnosti, měla jsem nespočet takových chvil, ale vždycky mi potom docvakne: Co bys dělala jiného? Je to tvoje nejpřirozenější poloha. A v momentě, kdy si od toho aspoň na chvilku odpočinu, už se mi po tom stýská. Takže tak. Byly takové chvíle, ale hudby se nevzdám. Je to má učitelka, moje radost a lék na všechno.
Jsou pro vás pohonem ohlasy zvenčí?
Určitě mě to zvedá. Když vím, že to někomu něco přináší, tak je člověk šťastný, protože jinak by to ani nedávalo moc smysl. Je velmi posilující, když za vámi třeba po koncertě někdo přijde a řekne vám: Já jsem díky té desce překonala snad nejtěžší období svého života. To já vždycky čučím a říkám si: Jak to může být kvůli té desce?! To je ale právě to, že se lidé mohou o tu píseň opřít. O jakoukoliv hudbu, kterou mají rádi, a to je právě její dar. Nebo divadla, výtvarného umění, čehokoliv, máme takové opory v životě, že když se nám něco líbí… a každému z nás se něco líbí, neznám člověka, kterému by se nelíbilo vůbec nic, to už by musel být asi hodně nešťastný, aby neviděl světla na tom světě. Je jen důležité si na všechno, co máme k dispozici, vzpomenout. A tam já čerpám. Když si někdy připadám ztracená, opírám se právě o tyhle stálé věci, které jsou tady vždycky, vždycky tady byly a vždycky tady budou pro nás všechny bez rozdílu. A je jedno, od koho. Vždycky něco takového přijde.
Jak pracujete s kritikou?
Různě. (směje se) Mé ego se samozřejmě trochu otřese, ale pokud je kritika oprávněná, tak ji přijímám a snažím se ji přetvořit v něco lepšího, tedy si z toho něco vezmu. Hlavně dřív jsem se ale hodně rozčilovala. Nechápala jsem, jak soudy mohou být rychlé, že někdo napíše, že nějaká píseň na album ani nepatří, že to nesouvisí. A já si říkám: Bože můj, kdo jste, že mi máte říkat, abych vytrhla jednu stránku z knížky – ona tam prostě patří, protože jinak by nebylo něco dalšího.
Dřív jsem hodně zažívala, že čím víc jsem byla nejistá, tím víc kritiky přicházelo. To prostě funguje nějak automaticky, jako spojené nádoby. Když je člověk nejistý, chodí mu výzvy, pořád dokola a snaží se vás dostat do kouta, abyste byla schopná buď říct: Ne, já to myslím vážně, nebo: Asi máte pravdu, tak já na to kašlu. Myslím si, že je v tom nějaká přímá úměra. A naopak čím si je člověk jistější, tak buď ty kritiky už tak často neslyší, nebo je nebere tak vážně…
Nehledě na to, že jsem příšerně sebekritická. Já sama jsem málokdy spokojená na první dobrou, musím si k tomu opravdu složitě docházet. Pořád si říkám, kde se co dá zlepšit nebo jak to udělat krásné a dokonalé. A mnohdy zjistím, že to „dokonalé“ je nakonec mnohem horší než to, co bylo úplně na začátku. Kolikrát i demoverze některých písní fungovala třeba víc než finální výsledek, za kterým jsem se tak dlouho a pracně pídila.
Co se týče konstruktivní kritiky, asi kolem sebe musíte mít takové lidi, kteří vás právě díky ní posouvají.
Ano, ale ti lidé musí mít samozřejmě odvahu vám to říct a takoví lidé jsou velmi vzácní, málokdo vám řekne pravdu do očí nebo vůbec vám řekne nebo napíše, jak to vlastně doopravdy cítí, protože vám nechce ublížit. Všichni někdy berou ohledy nebo potom naopak říkají věci, které vám úplně nepatří. Já ale vždycky nějakým způsobem poznám, kdy je kritika oprávněná v tom, že vím, kam dotyčný míří, vím, co tím chce říct, a hlavně vím, že se v tom já můžu zlepšit. To je potom super. Kdyby tohle nebylo, tak asi všichni zůstaneme na jednom místě.
Určitě, kde tohle chybí, tam člověk stagnuje.
Nebo se on sám pro sebe stane svým vlastním snem, kdy se sám sobě zdá. To je sice prima, ale je fajn být v realitě. Takových lidí kolem sebe pár mám a není to vždycky úplně příjemné, ale nakonec za to dodatečně poděkuju. (směje se)
Aneta Langerová (*1986) je svébytná česká zpěvačka, která se během dvaceti let stala v podstatě národním symbolem. Kromě zpěvu se věnuje i dalším aktivitám. Deset let byla patronkou projektu Světluška, zahrála si ve filmu i v divadle a umístila se na druhém místě taneční soutěže StarDance. Abyste ale skutečně procítili, co nám Aneta předává, zaposlouchejte se do jejích písní. Ty povědí nejvíc a hlavně mluví jejím jazykem.
