Tomáš Kulík se narodil a dětství prožil v době první republiky, za prezidenta T. G. Masaryka a později i Edvarda Beneše. Na tyto časy vzpomíná jako na něco svým způsobem neuchopitelně překrásného. Byla sice vyšší nezaměstnanost kvůli světové hospodářské krizi, ale těm, kteří práci měli, se prý žilo dobře. „Když jste měli peníze, mohli jste všechno,“ říká se smíchem.
Poté ale přišel rok 1939 a do Čech vtrhla nacistická vojska. Toho dne se malý Tomáš probudil s tím, že půjde do školy jako každý jiný den, a usínal s tím, že v Masarykově škole na dnešním Ortenově náměstí jsou ubytovaní Němci. Později se vyučování zase obnovilo, ale nic nebylo jako dřív. Pan Kulík vypráví, jak se spolu s ostatními kluky chodili dívat na německé vojáky stojící s flintami před dveřmi školy. Věděli, že to jsou jejich nepřátelé; když jim stráže se slovy „chudáci Češi“ nabízely guláš, děti pokaždé odmítly.
Práce „na dlouhé sklo“, zvětšenina detailu
Pana Kulíka ale mnohem více rmoutí vzpomínky na tzv. ordnery, Sudetoněmecký sbor dobrovolníků, kteří sídlili v dnešním Slovanském, tenkrát Německém domě. Tato polovojenská organizace byla založena za účelem destabilizace situace v Československu pomocí ozbrojených útoků a sabotáží, což také dělala. Z nařízení Adolfa Hitlera napadali ordneři lidi, především ty slabé či staré, a to čeští policisté nemohli nechat bez odezvy. Jednou za čas si – s Tomášovým strýčkem komisařem v čele – stoupli před Německý dům, počkali si, až ordneři vyjdou ven, a pak je, dle slov pana Kulíka, „zmlátili“. Samotní Češi byli za protektorátu stříleni doslova na potkání, bez soudu, mnohdy i bez příčiny.
V roce 1942 pan Kulík dokončil školu a chtěl jít na obchodní akademii, ale neudělal zkoušku z němčiny, což tenkrát bylo zcela nepřípustné. Protože nechtěl promarnit tři roky v učebním oboru, šel na tři čtvrtě roku pracovat do firmy Křižík-Chaudoir, kde se vyráběly například zapalovače, jež poté putovaly na frontu. Ve firmě se začal bavit s Němci a díky tomu si zlepšil němčinu dost na to, aby z ní posléze udělal onu zkoušku, a mohl tak konečně nastoupit na obchodní akademii.
Další problémy na sebe ale nenechaly dlouho čekat a po roce bylo vyhlášeno totální nasazení. Pan Tomáš měl štěstí a nemusel jít pracovat do Říše ani na Moravu, která byla bombardována Rusy, jako mnozí jeho kamarádi. Do konce války vyráběl vstřikovací pumpičky do letadel ve firmě Hejduk a Faix v pražských Vysočanech. Pro Německo pracoval jen z donucení. V továrně byla nasazená vždy jedna skupina dělníků od sedmi ráno do sedmi večer a druhá od sedmi večer do sedmi ráno. Zatímco Němci měli směnu dlouhou deset hodin, Češi dvanáct. „Bylo to jako otroctví,“ kroutí hlavou pan Kulík. Nejvíce ho rozčilovalo, že někteří Češi svou práci měli kvůli dobrému platu rádi, bez ohledu na to, že tím pomáhali nepříteli.
S blížícím se koncem války se děly hrozné věci. Němci vyvraždili celé bloky domů. Nicméně Libeň a Holešovice byly docela bezpečné, vrazi se nedostali dál než za Trojský most a z druhé strany přes Hlávkův most. Hlas pana Kulíka nabírá tónu, ze kterého mrazí, když popisuje, jak se s kamarádem jednou připlížili až k Trojskému mostu a viděli nacistického důstojníka střílet lidi utíkající z hořících domů do krytů. I po tolika letech to pana Kulíka trápí: „On z legrace, jen tak pro sebe, sestřeloval lidi!“
Tou dobou byl pro občany klíčový Český rozhlas, neboť informoval celou Prahu, rádio měl doma jen málokdo. Rozhlas byl Němci dobyt, a tak ho Češi přesunuli do kostela Československé církve na Vinohradech – přímo od oltáře vysílali až do konce války a Němci na to nikdy nepřišli.
Pořad Bábrlata se Štěpánkou Haničincovou
Když se řekne poválečné období, panu Kulíkovi se vybaví plakáty politických stran, které tenkrát byly pouze čtyři. Bitvu o přízeň voličů k neradosti pana Kulíka vyhráli komunisté. On sám hrdě hlásí, že volil sociální demokraty. Patřil k tomu málu lidí, kteří Rusy nikdy nevnímali jako zachránce.
Bez ohledu na politiku dokončil Tomáš Kulík obchodní akademii a pokračoval ve studiu na fakultě hospodářských věd. Po vysoké ho zaměstnali v Kovoslužbě, nejprve jako slévače barevných kovů, ale manuální práce mu nešla, a tak ho udělali plánovačem.
V roce 1952 pana Kulíka odsoudili za vydávání protirežimních letáků na půl roku do vězení. Trest si odpykal ve Vinařicích u Kladna, a když ho propustili, nemohl coby odpůrce komunistů sehnat práci. Jeho manželka pracovala na Barrandově jako sekretářka a domluvila mu ve studiu místo – a tak se mu splnil jeho celoživotní sen. Jeho prvním filmem, na němž pracoval jako asistent výroby, byla pohádka Byl jednou jeden král. Nebylo to přesně to, co si přál, ale seznámil se přitom se zajímavými osobnosti – s Vlastou Burianem a Janem Werichem.
Když v roce 1968 přišly po příjezdu okupačních vojsk do Prahy politické prověrky, na Tomáše Kulíka se znovu usmálo štěstí: dostal od svého kamaráda Tomislava Neklana, významného redaktora, nabídku práce v televizi. Proč to bylo takové štěstí? Inu, protože pan Kulík z Barrandova odešel, než zde proběhly prověrky, a do televize nastoupil, až když už tam bylo po prověrkách. Říká, že nebýt toho, nejspíš by se režisérem nikdy nestal, protože by se raději nechal vyhodit, než aby předstíral loajalitu k Sovětskému svazu.
Pár let nato po něm chtěli, aby natáčel propagandistické filmy. S těmi on však nesouhlasil, a tak odmítl: „Tyhlety vyslovený lži mně hrozně vadily, a proto jsem si řekl: No ne, chlapče, tak tohleto dělat nebudeš.“ Raději si nechal snížit plat, aby mohl dále natáčet populárně vědecké filmy. Tento obor mu dával smysl, protože jak říká: „Sami se něco naučíte a pak to předáváte divákům.“ Kupříkladu točil film o chemikovi Jaroslavu Heyrovském, nositeli Nobelovy ceny za chemii (1959). Později se Tomáš Kulík stal učitelem na FAMU, kde působil až do svých 76 let, i když už byl v důchodu, natolik ho jeho práce naplňovala.
Nyní je panu Kulíkovi 97 let, žije v Holešovicích, a kdykoli někdo nadává na dnešní dobu, jen se tajuplně usmívá, protože on ví. Ví, že to, co je teď, třebaže to není dokonalé, je lepší než všechno, co bylo předtím. Je to jeho odměna.
→ Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd ZŠ a tercií a kvart víceletých gymnázií, jehož cílem je vyzpovídat pamětníka, natočit jeho vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument.
Splejbl s Hurvínkem pro pořad Bábrlata