Taneční těleso Dekkadancers vzniklo již v roce 2009 a několik sezon pocházel jeho repertoár především z dílny Tomáše Rychetského a Viktora Konvalinky, kteří byli spolu s fotografem Pavlem Hejným i jeho zakladateli. „Chodil jsem na jejich představení, líbil se mi ten specifický smysl pro humor. Jenže v roce 2013 pozastavili činnost souboru a mně to přišlo líto – diváci chodili, smáli se… Tak jsme společně se Štěpánem Pecharem a Markem Svobodníkem převzali otěže. Když jsme se Toma a Viktora zeptali, jestli by jim to nevadilo, naopak z toho měli radost, takže my jsme takzvaná druhá generace Dekka,“ vzpomínal na své začátky s Dekkadancers v jednom rozhovoru umělecký šéf, tanečník a choreograf Ondřej Vinklát.
Plamenná vášeň, která vás vtáhne a nepustí
Svým repertoárem dokazují, že činnost souboru vychází z potřeby odreagovat se od „vážného umění“ kamenného divadla a ze snahy přinášet na scénu více humoru. V programu k představení Kill Triple Bill, jež bylo poprvé uvedeno v roce 2016, píšou sami tvůrci: „Vznik tohoto uskupení je logickým vyústěním touhy realizovat vlastní projekty, do kterých jsou angažováni především sólisté z Baletu Národního divadla v Praze.“ Na svém kontě mají řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa a koncerty. Co ale tvorbu Dekkadancers charakterizuje nejvíc, je specifický humor, hravost, parodie a dekadence, k nimž odkazuje také název souboru. „Hlavním cílem company je dělat tanec přístupný široké veřejnosti. Divák si z představení Dekkadancers odnáší nejen pohybově-taneční zážitek, ale celistvý divadelní prožitek, často okořeněný o specifický druh humoru a mísení dalších nejen divadelních žánrů, což bortí hranice mezi divákem a performerem. Soubor zkrátka nenabízí jen tanec, ale plnohodnotnou show, kdy často využívá například stand-up, živou hudbu, činohru či DJing,“ popisuje PR manažerka souboru Zuzana Hošková.
Příběh vyprávěný tancem
Možná tomu tak dříve bylo, ale nyní již soubor na dekadentních, punkových principech nefunguje. Přístupem k životu stále ještě snad ano, ale co se týče přípravy choreografie a důrazu na kvalitu technického i uměleckého provedení, šel punkový přístup stranou vlastně vždycky. Dnes, kdy soubor ročně odehraje více než 60 představení, by to jinak ani nebylo možné.
Po různých pražských štacích našel soubor prostor, kde se může cítit jako doma. Stala se jím Jatka78 v Holešovické tržnici. Jako rezidenti této novocirkusové scény se od roku 2020 mohou těšit z vlastní zkušebny, ve které uvádějí titul A.I., jenž se zabývá tématem robotizace a umělé inteligence. Na jejich repertoáru dále naleznete komickou show o soupeření dvou mafiánských klanů Poslední večeře nebo komponovaný večer Double Shot složený ze dvou choreografií – Occultatum vypráví o fenoménu moci a jejího zneužívání a Řbitov nápadů, v níž Viktor Konvalinka a Štěpán Pechar vykopávají a oživují dříve pohřbené nápady. Mezi nejúspěšnější inscenace souboru patří také Kniha džunglí, která vznikla v koprodukci Jatek78, Divadla bratří Formanů a České filharmonie. Hudebně-dramatickou adaptaci Kiplingovy literární klasiky můžete letos zažít od 1. do 18. června v Azylu78 na Výstavišti.
Posledním přírůstkem do repertoáru tanečního tělesa byla adaptace slavné hry amerického spisovatele a dramatika Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha, která měla premiéru v listopadu loňského roku. Dekkadancers se poprvé odhodlali ke spolupráci s význačným zahraničním choreografem, přičemž volba padla na známého portugalského choreografa Arthura Pitu a jeho tvůrčí tým. Pita má svůj soubor Ballo Arthur Pita a jezdí s ním po světě, zároveň hostuje jako choreograf například v The Royal Ballet a v Sadlerʼs Wells v Londýně nebo v San Francisco Ballet a Joyce Theatre v New Yorku. Tentokrát zakotvil v Praze, kde s Dekkáči nazkoušel klasické psychologické drama a uvedl jej v syrovém prostředí Jatek78. „Líbí se mi, jak Dekkadancers pro každou inscenaci pečlivě hledají ty správné tváře. Tramvaj do stanice Touha jsme byli schopni obsadit tak, aby to skutečně sedělo k postavám hry. Cítím, že naši tanečníci mají ty správné instinkty pro ztvárnění své postavy, což je pro mě jako režiséra a choreografa naprosto skvělá výchozí pozice,“ láká na představení Arthur Pita.
Život je sladký!
Novinkou v repertoáru tanečního seskupení bude od 9. dubna také inscenace La Dolce Vita. Taneční show je inspirovaná příběhy lidí bez domova. Realitu života na ulici Dekkadancers opět pojímají s pořádnou dávkou nejen černého humoru v protiváze k tíživým situacím, v nichž se lidé bez domova denně nacházejí. La Dolce Vita vypráví příběh o bezprizorní partě nezlomných bezdomovců, kteří se tváří v tvář tuhé zimě snaží spojit síly a přežít. Téma lidí bez domova v hlavě choreografa a režiséra představení Štěpána Pechara rezonovalo už několik let. Do přípravy inscenace soubor zapojil organizace, jež lidem bez domova usnadňují život. Tanečníci a tvůrci představení absolvovali procházku s bývalým bezdomovcem Romanem, kterou organizuje sociální podnik Pragulic. Armáda spásy pak zprostředkovala kontakt s terénním pracovníkem, který je s bezdomovci v častém kontaktu. Časopis Nový Prostor, streetpaper prodávaný na ulici lidmi bez domova, umělce obohatil o další cenné zkušenosti a stal se mediálním partnerem celé akce. Reprízy představení jsou na programu Jatek78 od 10. do 14. dubna. ○
Podpořte společně s Dekkáči lidi bez domova!
Tvorba Dekkadancers nemá hranic, stejně jako jejich touha pomáhat. Na každé představení La Dolce Vita proto vyčlenili 8 benefičních platinových vstupenek v první řadě. Celou částku z jejich prodeje soubor rovným dílem rozdělí mezi Armádu spásy, Nový Prostor a Pragulic. Armáda spásy využije prostředky na nákup nocleženek, protože zima bez střechy nad hlavou obzvlášť studí. Nový Prostor vybranou částkou podpoří denní centra a sociální rehabilitace lidí bez domova. Pragulic zaplatí lítačku svým průvodcům Mírovi, Karlovi a Karimovi a podpoří samostatné bydlení dalších spolupracovníků.
3 otázky pro Štěpána Pechara
Jestli se dá o někom říct, že si v práci hraje, pak je to choreograf a tanečník. Především v případě Dekkadancers tyto pozice navíc často splývají. Pořád vás ta hra baví?
Tvorba ve spojení s poctivou přípravou a skvělou partou lidí je skutečně snad ta nejzábavnější činnost, kterou znám. Kompletně mě pohlcuje. Jsem schopný zapomenout i pít a jíst. Tato „hra“ ale vyžaduje hodně podrobnou přípravu, která se nesmí podcenit. Choreografie nejde vždy snadno a jenom hrou, ale snažím se v každém tvůrčím procesu zachovat právě hravost, protože jsem přesvědčený o tom, že tak vznikají ty nejkvalitnější nápady. Abych tedy odpověděl na otázku – ano, stále mě to nesmírně baví, ale nejen proto, že je to hra. Choreografie může být daleko víc… nebo přesněji řečeno jakákoliv tvorba. Je to nevyčerpatelná studna, která mi dává chuť do života.
Hostující choreograf vašeho souboru Arthur Pita v jednom rozhovoru řekl, že pro vás byla role Stanleyho v inscenaci Tramvaj do stanice Touha jako ulitá, „jako by se pro ni přímo narodil“. Stanley Kowalski je postava negativní, dneska by se dal označit za predátora. Jak náročné je znázornit takový charakter, aby si z něj tanečník neodnesl šrámy na sobě samém? Je pro vás humor cestou, jak si zachovat duševní zdraví?
Vždy jsem raději hrál záporáky i tvořil choreografii pro záporáky. Nevím přesně proč, ale u zlounů je na divadle podle mě víc svobody k vyjádření a ke ztvárnění. Nabízejí větší různorodost pohybového slovníku a stylizace. Se Stanleym jsem se neobával toho, že bych si odnesl šrámy na sobě samém – interpret musí umět rozeznat realitu od divadla, jakkoli je své roli oddaný a jakkoli ji umí dobře prožít. Nicméně dost složitý na této roli byl vývoj agrese. Samotná agrese se sice dá snadno vyjádřit tancem, ale tak, aby bublala bezmála dvě hodiny, nebyla pořád stejná a dávala dané roli mnoho vrstev, to už je velká výzva. Humor je pro mě neoddělitelnou částí všeho a rozhodně je jedním z nejpodstatnějších faktorů k zachování duševního zdraví. Co by to bylo jinak za život!
Tanečník v Dekkadancers musí nejenom precizně předvést choreografii, ale často také hraje na hudební nástroj nebo deklamuje text. Řekl byste o sobě, že máte hudební a rétorický talent? Máte vůbec takové objevování svých dalších, možná trochu skrytých schopností rád?
Já nad tím takhle nepřemýšlím (smích). Mě to prostě baví, tak se tomu věnuji a objevuji, kde můžu. Je pak na divácích usoudit, kdo má jaký talent. Ne vždy je na objevování správná půda, ale s Dekkáči mám to štěstí, že si to často tak zařídíme. A právě tohle si rád připomínám. Často tvoříme tak, že sáhneme po čemkoliv, co se nám zdá trefné k vyjádření toho, co chceme říct (herectví, zpěv, texty, hra na nástroj nebo prostá magořina). Jsme především taneční skupina, ale i drobná zkušenost nebo znalost jakékoli jiné disciplíny dělá z tanečníka zase o fous bohatšího umělce.
Štěpán Pechar (*1987) se narodil na Maltě a vyrůstal na ostrově Gozo. Když mu bylo osmnáct, přestěhoval se do Prahy. Právě tady vystudoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a zamířil do praxe. Dvě sezony spolupracoval s mladým tanečním souborem Bohemia balet, kde také začal experimentovat v oblasti choreografie. Poté se stal stálým členem souboru Laterny magiky na Nové scéně Národního divadla a intenzivně spolupracoval se souborem 420People. Tančil třeba také v Pražském komorním baletu nebo se souborem Lenky Vagnerové. V roce 2015 přijal nabídku Baletu Národního divadla, kde od té doby ztvárnil celou řadu rolí, například v choreografiích Jiřího Kyliána, Ohada Naharina nebo Václava Kuneše. Ve stejné době začal pracovat se souborem Dekkadancers.
→ www.dekkadancers.net