Poslední dekády 19. století byly v české společnosti obdobím velkých změn. Češi se stali plnohodnotným evropským národem, s plně rozvinutým průmyslem, systémem vzdělávání a řadou významných kulturních institucí. Významnou skupinou, která v téže době toužila v rámci české společnosti po emancipaci, byli dělníci. V první řadě jim šlo o důstojnější životní podmínky, jež spojovali s vyššími mzdami, kratší pracovní dobou nebo větší bezpečností spojenou s prací. Nejinak tomu bylo v Praze 7, právě zde jako v jedné z převážně průmyslových částí aglomerace se dělnické hnutí dynamicky rozvíjelo.
Pracovníci ve zdejších továrnách se nebáli své požadavky prosazovat pomocí stávek, konaly se zde tábory lidu, vznikaly první dělnické spolky – například Spravedlnost v roce 1895. Vedle požadavků na zlepšení vlastní ekonomické situace usilovali dělníci i o kulturní pozvednutí svého stavu. Nedílnou součástí těchto snah byly nejrůznější přednášky či vzdělávací semináře, které často pořádaly právě dělnické spolky. Svůj vlastní um, ale i rozvoj chtěli dělníci také prezentovat navenek, směrem k veřejnosti.
Tento záměr se pak – zcela v duchu tehdejších zvyklostí – rozhodli uskutečnit prostřednictvím velké celonárodní výstavy. Nutno poznamenat, že plánovaná výstavní akce nebyla první svého druhu. Už od počátku devadesátých let 19. století se organizování přehlídek činnosti dělnictva ujalo dělnictvo v Plzni. První plzeňská výstava se konala v prosinci 1889, další pak následovaly v letech 1891, 1892 a 1896. Chystaná akce na Výstavišti ve Stromovce tak přes užití přívlastku „první“ ve svém názvu nebyla premiérou, ovšem svým významem a rozsahem měla mnohem menší a spíše regionální plzeňské akce zdaleka překonat.
V režii sociálních demokratů
S myšlenkou na konání velké výstavní akce zaměřené na dělnictvo koketovali zástupci dělnických spolků už delší dobu. První jednání proběhla v létě 1901, k definitivnímu rozhodnutí výstavu uspořádat pak došlo na schůzi pražských dělnických spolků konané 28. září 1901. Jejich představitelé již tehdy deklarovali, že výstava má být „průmyslová, sociální a kulturní“. V říjnu téhož roku byl zvolen výstavní výbor, třináctičlennému orgánu předsedal činovník sociálně demokratické strany Karel Vaněk, pozdější poslanec a také první český starosta Brna. Z dalších členů řídícího orgánu lze zmínit například tehdy mladičkého studenta práv, pozdějšího zakladatele komunistické strany Bohumíra Šmerala (1880–1941) nebo pozdějšího poslance Národního shromáždění Rudolfa Tayerleho (1877–1942). Fakt, že organizace výstavy se ujaly spolky spojené s tehdejší jedinou ryze dělnickou stranou, tedy sociální demokracií, není překvapivý, na druhou stranu to znamenalo, že konzervativní část tisku o celém výstavním podniku už od počátku referovala s neskrývaným despektem.
Úřady ale reagovaly na myšlenku výstavy spíše pozitivně, například tehdejší majitel Výstaviště, zemský výbor, přislíbil organizátorům poskytnout prostor zdarma. I pražský magistrát ukázal svou vlídnější tvář – zavázal se poskytnout návštěvníkům prostor pro přespání v tělocvičnách vybraných pražských obecných škol.
Obálka výstavního katalogu
Menší a kratší
Podobně jako u velkých celonárodních výstav bylo rozhodnuto, že expozice budou tematicky rozděleny. Exponáty tedy měly být prezentovány v celkem 19 sekcích – stroje a nástroje hospodářské, zpracování kovů, zpracování dřeva, zpracování kamene, zemin a hlíny, výzdoba dřeva, práce učňů a žáků průmyslových škol, zpracování koží a gumového zboží, výroba oděvní a zboží textilní, papírnictví a zboží ozdobné, knihtisk, litografie a fotografie, malířství a kresba, sochařství a štukatérství, literatura, znázornění mzdových, pracovních a životních poměrů dělnictva, grafické znázornění vývoje dělnického hnutí, práce maloživnostníků a výrobních družstev, práce samouků, řemesla potravní a ženské práce ruční.
Již před začátkem výstavy byli organizátoři kritizováni, že na výstavě nebude zastoupena početně velmi významná skupina – dělnictvo pracující v zemědělství. Toto „opomenutí“ však bylo zřejmě záměrné. Výstavní výbor složený z členů sociálně demokratické strany se zaměřil zejména na své vlastní voliče a podporovatele, tedy městské dělnictvo.
Ještě před svým začátkem byla výstava vcelku pochopitelně srovnávána s již zmíněnými „velkými“ celonárodními výstavami. Na fakt, že I. dělnická výstava bude mít poněkud jiný charakter a především rozsah, upozorňoval například deník Čas na příkladu „průmyslové“ části expozice: „Nebylo by ovšem správné, kdyby se na oddělení průmyslové přikládalo měřítko výstavy jubilejní nebo jiné podobné. Nesmí se soudit podle rozsahu, nýbrž dle jakosti vystavených výrobků. Snad to třeba uznati, že prostředky, které jsou k dispozici dělnictvu, jsou značně menší než prostředky, jakými vládnou výstavy jiné.“
Základní kapitál nutný pro financování akce získal výstavní výbor zejména z prostředků, které mu poskytly nejrůznější oborové spolky, vzmáhající se dělnická družstva, ale i drobní donátoři. Z veřejných zdrojů se jim dostalo podpory především z rozpočtu Prahy, méně pak od zemského výboru.
Prakticky celá expozice, tedy všech devatenáct výstavních skupin, byla umístěna v Průmyslovém paláci. Čistě pro potřeby dělnické výstavy byla vybudována světelná fontána právě před hlavním palácem. Zde vzniklo i poněkud kontroverzní „vzorové“ obydlí českého dělníka, tzv. Dělnický domek. Z předchozích výstav byl také využit retrospektivní pavilon (dnes Lapidárium Národního muzea), kde svůj dočasný domov našla vídeňská „společnost pro zlidovění vědy a umění“ Urania, která zde po dobu výstavy provozovala „divadlo přednáškové se světelnými obrazy“. Protože si organizátoři byli vědomi, že návštěvníky je třeba nejen poučit, ale také pobavit, najali několik hudebních kapel, stejně jako hráče pro tehdy velice populární tamburaše (hudební těleso složené z drnkacích nástrojů). Otevřené bylo také Maroldovo panorama, velká atrakce, která původně vznikla pro Výstavu architektury
a inženýrství, jež se konala v roce 1898. Myslelo se samozřejmě i na žíznivé a hladové návštěvníky – na Výstavišti fungovalo několik restaurací a kaváren. Bývalý pavilon Plzeňského pivovaru (dnes restaurace Bohemia) provozoval po dobu výstavy majitel jedné z restaurací ve Stromovce Josef Bukovský, před pravým křídlem Průmyslového paláce čepoval pivo a víno a nabízel znamenité sýry a salámy pozdější nájemce hotelu Belvedere na Letné v ulici Na Výšinách.
Reklama na výstavu uveřejněná v denním tisku
Během jarních měsíců vrcholily přípravy na výstavu, svými exponáty ji nakonec obeslalo dvanáct stovek vystavovatelů. Kromě již zmíněného rozsahu se I. dělnická výstava lišila od svých předchůdkyň zejména délkou trvání. Zatímco brány Jubilejní výstavy v roce 1891 byly otevřené déle než čtyři měsíce, dělnická akce měla trvat jen tři týdny. Zahájení bylo naplánováno na 15. srpna 1902, kdy výstavu v dopoledních hodinách otevřel projevem předseda výstavního výboru Karel Vaněk. Následujícího dne jej ocitovaly i Národní listy: „Výstava jest svědectvím, že v dělnictvu je dosti síly, vytrvalosti, energie a vyspělosti. Výstava ukazuje, že dělný lid umí nejen kritisovat a stýskat si, nýbrž i tvořit a samostatně budovat.“ Z významných hostů, kteří se otevření účastnili, lze jmenovat například tehdejšího starostu Prahy JUDr. Vladimíra Srba. Už první den výstavy se dal hodnotit pozitivně – na Výstaviště zamířilo více než 22 000 lidí, mnoho z nich přicestovalo do Prahy z různých koutů Čech i Moravy.
Jednotlivé expozice a celý průběh výstavy přiblížíme v příštím čísle.