Na začátku příběhu stála diplomová práce na VŠUP a touha vytvořit interaktivní učebnici, která by dokázala propojit tradiční přírodovědné předměty s rozšířenou realitou a funkčním grafickým designem. Úspěšnému startu ale chyběla jedna drobnost: skutečný učitel z masa a kostí, který má za sebou léta praxe a ví, co na děti při výuce přírodovědných předmětů funguje, a co jim naopak schází. Jakmile se k původním zakladatelům Vítu Škopovi a Danielu Ondráškovi přidal učitel František Cáb, práce na první interaktivní učebnici fyziky se rozjela naplno a bylo jasné, že cesta k efektivnějšímu a modernějšímu vzdělávání v přírodovědných předmětech otevírá své brány. Kde jinde než na Sedmičce. Vividbooks zde mají totiž nejen své sídlo, ale všichni tři spoluzakladatelé v Praze 7 dokonce bydlí a první myšlenky projektu se zrodily v jednom místním podniku.
Princip aktivního učení
Klíčem k úspěšnému interaktivnímu výukovému programu byl princip aktivního učení, který spočívá v praxi nevysvětlování. „Ta je základním kamenem všeho, co děláme, a toho, co bychom rádi vnesli do školství. Naše technologie je vlastně pouze nástroj, který má děti zaujmout, způsob, jak se k nim dostat,“ vysvětluje Daniel Ondrášek. Žáci se díky interaktivní animaci vžívají do situace, která je jim nějakým způsobem známá nebo si ji dokážou představit, a začínají uvažovat nad tím, co se ve skutečnosti odehrává. Následně jim učitel pokládá pečlivě sestavené otázky.
První otázka je vymyšlena tak, aby na ni dokázal odpovědět téměř každý – cílem je přitáhnout pozornost a odbourat strach ze špatných odpovědí. Další myšlenkou projektu Vividbooks je totiž vštípit dětem i učitelům představu, že neexistuje špatná odpověď, pouze nesprávná. Druhá otázka bývá složitější a většinou už na ni neumí odpovědět každý, ačkoliv i zde je velká motivace, aby se pokusili odpovědět všichni. U dalších otázek se obvykle začnou scházet dva až tři názory, což je přesně ten moment, ke kterému se učitel chce dostat. V tuto chvíli totiž žáci již musí smysluplně argumentovat, logicky uvažovat, musí umět obhájit svůj názor, diskutovat a společně docházet ke správnému řešení. Princip aktivního učení cílí na získání vlastní vědomosti, kterou dítě nedostalo na stříbrném podnose od učitele, ale přišlo na ni samo.
Ach, ta fyzika
Tým Vividbooks si zvolil fyziku jako první předmět hned z několika důvodů. Za prvé jde o to, že se na žebříčku oblíbenosti všeobecně umisťuje velmi nízko. Ačkoliv by přírodovědné předměty na základních školách měly v první řadě podněcovat zvědavost a chuť objevovat, v praxi se bohužel setkáváme především s „drcením“ složitých vzorečků a „šedivou“ učebnicovou látkou, které málokdo skutečně rozumí. Výsledkem je strach promluvit v hodině, nebo hůř celková apatie vůči danému předmětu. Neoblíbenost fyziky a dalších přírodovědných předmětů však není jediným nedostatkem, s nímž české školství v současnosti bojuje. Palčivým problémem začíná být rovněž nedostatek kvalifikovaných učitelů. Dochází pak k tomu, že fyziku vyučují neaprobovaní učitelé, lidé z praxe, kteří se rozhodnou stát se ze dne na den učitelem. Pokud fyziku učí člověk bez didaktických a pedagogických dovedností, potřebuje vhodný nástroj, který mu usnadní přípravu hodiny a pomůže mu lekci zpřístupnit a zatraktivnit pro dětské publikum.
Uživatelsky příjemná technologie
Digitální učebnice Vividbooks mají fungovat jako platforma, která naplní veškeré potřeby učitele a žáků. Využívat je mohou jak zkušení učitelé, tak nováčci a jejich cílem je jednoduchost a efektivita. V současnosti je na světě učebnice fyziky a chemie, ale pracuje se také na matematice a přírodopisu. Jednotlivé předměty mají své profily, z nichž se dá přejít na témata, kapitoly a dílčí lekce. Princip rozšířené reality je jen doplňkem, který slouží k upoutání pozornosti žáků. Součástí hodiny jsou i pracovní listy, které si učitel z aplikace vytiskne a s jejichž pomocí si může ověřovat načerpané znalosti žáků. Každá lekce rovněž obsahuje metodickou inspiraci, která pomůže i nezkušenému učiteli pochopit základní cíle hodiny a další náležitosti. Podle Daniela Ondráška je mezi edukativními trendy zajímavý také takzvaný mikrolearning, při němž uživatel digitální aplikace konzumuje určitou informaci po dobu 5–10 sekund. Dnešní děti vyrůstají ve společnosti sociálních sítí a populárních „stories“ (krátká interaktivní videa s vizuálním, textovým, případně zvukovým obsahem, známá především díky platformám Instagram a Facebook) a jsou naučeny krátké informace velmi dobře vstřebávat. „Snažíme se jít s dobou, následovat určitý trend a zkusit ho vepsat do naší technologie,“ dodává Daniel Ondrášek.
Individualizace jako vize
Individualizace a nůžky rozevírající se mezi veřejným a soukromým školstvím jsou všeobecně velkou výzvou. V běžné třídě dvaceti až třiceti žáků není na konkretizaci potřeb jednotlivých dětí přirozeně prostor ani čas. S tímto problémem by mohla umět pomoci umělá inteligence. Právě s touto technologií by do budoucna chtěl pracovat i tým Vividbooks. Umělá inteligence využívaná při práci ve škole by měla být schopna „načíst“ konkrétní potřeby jednotlivých žáků na základě testů a procvičování v hodině a následně by měla pomoct sestavit individuální učební plán, se kterým mohou pracovat například i rodiče. „Cílem je vytvořit konverzaci mezi učitelem, žákem a rodičem,“ vysvětluje Daniel Ondrášek.
„Rodiče bychom rádi zapojili například i tím, že jim pošleme notifikaci do mobilu, když jejich dítě zrovna píše test. Rodič si test může zkusit taky a my mu pak pošleme návod, jak se danou látku doučit.“ Technologie zkrátka nemusí být využita jen pro pasivní přijímání obsahu koukáním na displej telefonu, dá se využívat smysluplně a může značně usnadnit komunikaci mezi školou a rodinou. Individuální přístup se rovněž zrcadlí v postoji ke školám, se kterými tým Vividbooks navazuje partnerský vztah, snaží se ředitelům vycházet vstříc a nad rámec nabízeného produktu zdarma připravuje také vzdělávací workshopy nebo webináře.
Sdílet stejné hodnoty
Klíčovou součástí úspěchu každého kolektivu je podle Daniela Ondráška sdílení stejných hodnot. „Důležitým aspektem naší práce je vědomí, že děláme něco smysluplného a výsledek má výrazný společenský dopad nejen dnes, ale zejména v budoucnosti,“ vysvětluje. Prvotní motivací v týmu byla právě nespokojenost s kvalitou vzdělávacích materiálů, snižující se zájem o studium technických oborů, potřeba budovat nový systém založený na skutečně podstatných hodnotách a vůle měnit nepružné školství. „Zpětná vazba od dětí, které se konečně naučily těžkou látku, je nenahraditelná. To se pak ráno vstává do práce jedna radost,“ opodstatňuje práci svého týmu.
Jednotná Evropa?
Školství je sice mnohými předem zatracovaná, pro všechny ovšem naprosto fundamentální oblast společenského fungování. Ve výuce přírodovědných předmětů a ve školství vůbec však v Evropě panují odlišné přístupy. Třeba Německo nebo Francie jsou velmi centralizované, jednotlivá škola nezmůže v podstatě nic a zásadní rozhodnutí jsou plně v rukou „vyššího systému“. „Učitel tam nezná, že by mu někdo zavolal a nabízel inovaci, něco takového je tam prostě tabu,“ osvětluje situaci Daniel Ondrášek. Slovensko je na tom podobně a navíc bojuje s nepříznivými ekonomickými podmínkami. Daniel během našeho rozhovoru neustále zdůrazňuje, že české školy mají velkou svobodu v rozhodování a plánování výuky. Je daný výstup, tedy to, co děti musí na konci umět, forma výuky je ale plně v rukou učitele. Každá škola se tudíž může vyvíjet trochu jinou cestou.
Inspirací pro Vividbooks jsou rovněž severské země nebo nedaleké Rakousko, které je napřed především v podpoře implementace digitálních technologií ve školách. „Rakousko má dokonce státní instituci, která podporuje soukromé firmy produkující inovativní technologie ve vzdělávání, jak finančně, tak i s nasazením do škol,“ vysvětluje. Také učebnice Vividbooks si české školy nyní nově mohou zakoupit z příspěvku od MŠMT jako digitální učební pomůcku. Dalším zajímavým příkladem je Británie, kde se přírodovědné předměty na ZŠ vyučují souhrnně pod názvem „science“. „V Česku děti často ani netuší, že se učí jednu a tu samou látku ve fyzice, v chemii a v přírodopise, v Británii se žáci tyto předměty učí kontextuálně jako příběh od začátku do konce. Chybějící kontext vytváří propast v pochopení provázanosti mezi těmito předměty,“ dodává Daniel Ondrášek.
Zlomovým bodem byla pro Vividbooks i covidová krize. Sice přinesla mnoho restrikcí a nečekané výdaje z rozpočtu, zároveň ale donutila společnost posunout se dál ve využívání technologií. Podle Daniela Ondráška není dnešní doba (nejen ve školství) vůbec tak zlá, jak se může zdát. Naopak nahrává všem bez rozdílu, pokud mají dobrý úmysl a smysluplný, promyšlený projekt se společenským dopadem. Je-li vůle a motivace, možné je zkrátka cokoliv.
OTÁZKY PRO DISKUZI K OBRÁZKU
Na obrázku drží potápěč potápěče. Voda klesá a v jeden moment ho už neudrží a černý potápěč spadne na zem. Na první otázku, proč se to tak stalo znají žáci odpověď z předchozí lekce. Posouváme se ale dál, ke specifikaci hydrostatické vztlakové síly:
1 V animaci jsou namalované šipky. Co asi znázorňují?
2 Proč jsou šipky shora menší než zdola?
3 Proč tedy voda nadnáší?
4 Nadnáší (nebo můžeme říct „nadlehčuje“) voda i železné závaží? Zdůvodni svou odpověď.
ODPOVĚDI
1. odpověď: Hydrostatickou tlakovou sílu.
Žákům by nemělo dělat problém šipky pojmenovat vzhledem k tomu, že se předchozí lekce věnují hydrostatické tlakové síle, která působí ze všech směrů na předmět ponořený v kapalině.
2. odpověď: Nahoře je menší hydrostatický tlak než dole, a tím pádem působí nahoře menší tlaková síla.
Otázka má upozornit na rozdílnost velikostí sil zobrazených v animaci. Odpověď opět vychází z pochopení předchozích lekcí.
3. odpověď: Protože zdola působí na těleso v kapalině vždycky větší tlaková síla než shora.
Cílem otázky je uvědomění, že nadnášení tělesa kapalinou je způsobeno výslednicí tlakových sil a že tato výslednice působí vždy ,,vzhůru“ (v opačném směru než tíhová síla).
4. odpověď: Voda nadnáší (nadlehčuje) i železné závaží. I pro něj totiž platí, že zdola na něj působí větší tlaková síla vody než shora.
Pojem ,,nadnáší“ mají žáci často spojený s představou, že něco na vodě plave, a mají tak pocit, že například železné závaží voda nenadnáší. Cílem této otázky je propojit význam slova ,,nadnáší“ s významem slova ,,nadlehčuje“, a tím podpořit představu, že voda nadnáší skutečně všechna tělesa, která do ní ponoříme. Zdůvodnění této skutečnosti je možné na základě řešení předchozí otázky a vhodné je doplnit ho i důkazem pomocí experimentu uvedeného v této metodice.