Pane profesore, vy jste se v Praze 7 narodil a žijete tu dodnes, je to tak?
Víte, já jsem ostrovní dítě, protože jsem se narodil na Štvanici, což je ostrov. Vyrostl jsem blízko Písecké brány, kde končily Hradčany, sousedil Bubeneč a Holešovice. Chodili jsme na procházky do Chotkových sadů a na Letnou. Tady v ulici Jana Zajíce bydlím od roku 1960.
Povězte našim čtenářům něco o svém dětství.
Žil jsem v pevné a spokojené rodině a měl krásné dětství, ale byl jsem dítě starých rodičů. Tatínkovi bylo již přes čtyřicet let, když jsem se narodil, mamince o něco méně. Dědeček z matčiny strany, který s námi bydlel v bytě, byl takový ten inženýr z Rakouska-Uherska a stal se postupně ředitelem žižkovské plynárny. Narodil se roku 1856 a pradědeček dokonce ještě na konci 18. století, roku 1790. Já sám jsem ročník 1928, dítě Masarykovy republiky, v níž ve výchově ještě doznívaly tradice rakouské monarchie. Narodil jsem se tedy v první čtvrtině 20. století, ale pokud jde o kulturu všedního dne, vyrostl jsem v duchu 19. století. A teď žiju v 21. století, a proto si už připadám jako úplný blázen, protože už se sem nehodím. V akademii mi pietně drží místnost, můžu tam kdykoliv přijít, mám tam takovou druhou rodinu, ale sám sobě se někdy divím, že ještě vůbec existuju.
Takže vaše záliba v minulosti mohla teoreticky vzniknout už někde v této době?
Asi ano. Náš byt nezapřel vkus 19. století a moje rodina byla oproti rodinám mých spolužáků trochu staromódní.
Bylo to pro vás obtížné?
Nebylo to nijak křiklavé, nevadilo mi to. Měl jsem ale jiné záliby. Třeba v knihovně celý Ottův slovník naučný. Bavilo mě v něm listovat a prohlížet. Vnímal jsem svět možná trochu jinak než ostatní.
Ve vašich pamětech jsem se dočetla, že jste původně zvažoval studium hudby.
Otec byl strojní inženýr, muzikant a od přírody nadaný houslista. Vyrůstal v Kroměříži, chodil do reálky a ministroval u oltáře. Naučil se velice obstojně hrát na housle a taky dobře zpíval. Díky němu jsem vyrůstal v muzice a brzy brnkal na klavír. Asi jako šestiletý jsem se začal opravdu učit a bavilo mě to. Měl jsem absolutní sluch. Když mi bylo padesát, tak ten absolutní sluch ale začal mizet, až se ztratil úplně. Teď většinou slyším o tón výš. Hodně jsem cvičil, ale nedosáhl žádných vrcholů, nebyl jsem manuálně zručný a prsty nechtěly rychle poslouchat. Ve dvaceti letech jsem zjistil, že je neúměra mezi tím, kolik jsem hraní věnoval času, a skutečnými výsledky. Ne, že bych skladbám nerozuměl nebo nechápal jejich rytmus či charakter, ale nebyl jsem schopen rozhýbat prsty tak, abych hrál třeba takové ty rychlejší Chopinovy skladby, kde vám prstíky musí kmitat a cvrlikat. To jsem prostě nedovedl.
Prsty se nesmí opožďovat za myšlením?
Ano, nepomáhaly ani hodiny cvičení. Kdybych si dříve uvědomil svou nedostatečnost, mohl jsem se učit něco jiného, třeba latinu, kterou jsem měl také rád. Takže jsem takový ztroskotaný pianista. (smích)
Než přejdeme k vaší profesní dráze medievalisty, zastavila bych se ještě na chvilku v temných dobách druhé světové války.
Chodil jsem do gymnázia, které začínalo blízko kostela sv. Gotharda v Bubenči. Zanedlouho se rozdělilo a jeho reformovaná část dostala novou budovu v Dejvicích, my školu ve Sládkově ulici na Letné. Tam jsem dělal přijímací zkoušky v roce 1938 po Mnichově, to už byl protektorát Böhmen und Mähren, a tam jsem taky chodil do primy. Za rok však budovu zabrala německá Wehrmacht a nás vystěhovali do reálky na Strossmayerově náměstí. Museli jsme se střídat dva ústavy v jedné budově. Když jsme my měli ranní gymnázium, oni se učili odpoledne a naopak.
Jaké bylo studovat za protektorátu?
S profesory jsme měli tichou dohodu. Všichni byli protiněmecky zaměření, ale nesmělo se to říkat nahlas. Věděli jsme, že jsme na jedné lodi. Trapné bylo povinné hajlování, tedy pozdrav zdviženou pravicí při příchodu profesora podle německého vzoru. Na gymnáziích Rakouska-Uherska vládla modlitba, všude byl kříž, my jsme zase na začátku hodiny museli povstat a hajlovat. A tak jsme to dělali tak všelijak a jednou mě zastupující ředitel přistihl, jak jsem se jen tiše postavil. Zapsal mě do třídní knihy a dostal jsem na vysvědčení dvojku z mravů. (smích) Šest let války se mi zdálo strašně dlouhých. Na houkání poplachových sirén jsme si zvykli, jednou v únoru roku 1945 však začaly padat na vnitřní město bomby. To již napětí v Praze bylo tak silné, že bylo jasné, že se konec okupace blíží.
Jaký jste měl vztah k němčině?
Němčinu jsme se učili denně. Některé předměty, třeba matematika nebo fyzika, se dokonce německy vykládaly. Mluvili jsme špatně, ale dokázali jsme číst a rozumět. Pobouřilo mě však, že takzvaní vlastenci začali po osvobození od nacismu psát Německo s malým n. Taková hloupost! Samozřejmě, že jsme byli všichni protiněmecky zaměření, ale jazyk nemůžete odsoudit, ten za nic nemůže. Dnes bych taky rád četl rusky, kdybych to uměl. Němčina má krásnou kulturu, rád jsem četl třeba německé klasiky. Ale to neznamenalo, že bych nebyl vlastenec. Když vypuklo slovenské povstání, s kamarády jsme uvažovali, že překročíme hranice a budeme pomáhat Slovákům, ale neuměli jsme ani vystřelit, nevěděli jsme, jak vypadá revolver. Takže to byla samozřejmě blbost. Každopádně heydrichiáda byla příšerná.
Vnímal jste ten všudypřítomný strach ve společnosti?
Mnohého jsme se báli, ale všudypřítomná byla také naděje. Všichni jsme věděli, že Němci válku prohrají. Zapichovali jsme na mapě špendlíky podle postupu armád a poslouchali zahraniční rozhlas. Vše to bylo zakázané a trestané. Vysílání rušily rušičky, ale my jsme si dokázali poradit. Důležité bylo české vysílání BBC z Londýna. Když o Vánocích mluvil prezident Edvard Beneš, sešla se u přístroje celá široká rodina. Po jeho projevu jsme vstali a zpívali hymnu. Ve skupinách lidí kolem mě rozhodně převažovala naděje.
Dotýkaly se vás nějak osobněji květnové dny?
V květnu 1945 jsem byl v sextě. Když v sobotu v poledne přestal vysílat rozhlas, bylo zřejmé, že se všechno hroutí. K mikrofonu se postavili povstalci. Dívali jsme se z okna a v trávě leželi dva mrtví. Prostor od Prašného mostu, Špejchar a dále na Letnou nebo dolů na Klárov obsadili Němci. Byli jsme doma zavření a nemohli se hnout. Najednou se ve špinavé uniformě objevil německý voják. Uměl trochu česky, snad pocházel ze Sudet. Strašně úpěnlivě nás prosil, abychom ho schovali. Radili jsme se, ale nakonec zůstal. Noci jsme trávili ve sklepě, on byl tichý a nám ho bylo vlastně líto. Před příchodem Rusů stačil ještě zmizet. Zanechal po sobě uniformu, kterou jsme spálili v kotli na ústřední topení. Už jsme o něm neslyšeli. Nevíme, jestli ho po cestě třeba nepopravili.
A zasahoval konec války nějak výrazněji do vašeho studia?
Když padly poslední výstřely, dal již druhý den náš matematikář, profesor Bělský, příkaz, abychom se nazítří v sedm hodin ráno sešli před biografem Orlík (byla tam dříve studentská kolej). Bylo nás asi deset a sdělil nám, že vytvoříme pomocnou četu, která pomůže uklidit velké bubenečské vily a paláce – Petschkovu vilu, která je dnes rezidencí amerického velvyslance a ostatní objekty, kde teď sídlí ruské nebo čínské velvyslanectví – od nečistot a smetí, které tam zanechali němečtí okupanti. Práci prováděly zadržené německé ženy, které neměly na vybranou. Dostali jsme každý pušku bez nábojů a úklid jsme organizovali a hlídali. Nebylo to lehké. Němci asi utekli rychle a v zoufalém strachu. Mezi zbytky jídel a zvratků po pitce se povalovaly různé předměty a knížky, krásné německé sebrané spisy nebo překlady, takže jsme si mohli něco z těch knížek vzít na čtení domů, když nás to zajímalo. Našla se tam však i řada zbraní, hlavně revolvery a pistole, asi granáty a panzerfausty. Služba s Němkami trvala asi deset dní. Pak se najednou škola otevřela a my se vrátili do lavic. První den promluvil bývalý ředitel, který musel odejít, a mnozí z nás měli slzy v očích. Nakonec se zpívala hymna.
Co vás nakonec od hudby dovedlo k medievalistice?
Já jsem si život bez hudby nedovedl představit. Cítil jsem ovšem, že nikdy nebudu profesionálním pianistou. Tak jsem zvolil okliku. Chtěl jsem se stát hudebním publicistou, kritikem, novinářem. Začal jsem tedy studovat hudební vědu pod taktovkou profesora J. Huttera a dějiny výtvarných umění u profesorů A. Matějíčka a J. Květa. Jenže po roce přišel převrat, únor 1948 a takzvané vítězství pracujícího lidu. Byly porušeny svobody, rozvráceny dohody. Všechno včetně filozofické fakulty obsadily milice. Pamatuji si, jak jsem šel na fakultu pěšky od Chotkových sadů, Myší dírou na Klárov a proti mně po pravé straně přes Mánesův most pochodovali milicionáři s puškami na ramenou. Byl jsem tehdy naprosto zoufalý. Jako bych umřel, takový pocit marnosti, po válce tolik radosti, a najednou konec všem nadějím. Věděl jsem naprosto jistě, že to bude katastrofa. Bylo jasné, že dojde k politickým čistkám a velkým změnám. Profesor Hutter jako věřící katolík musel z fakulty odejít a později byl zatčen. Nevěděl jsem, jak dál. Katedru hudební vědy přebrala bývalá posluchačka Z. Nejedlého a začala číst knihy, které jsem si mohl přečíst sám. Takto jsem ve studiu pokračovat nechtěl. Hledal jsem obor, který by netrpěl zásahy ideologií. Zaujala mne paleografie, dějiny písma, které měly vztah i k dějinám umění. Je to exaktní věda, v níž je vše doložitelné. A měla i další benefity. Nebudila zájem stalinistů, nebylo třeba se opírat o klasiky. Otevírala okna jinam, k dějinám knihoven, písemnictví a ke světu kultury vůbec. Rozhodl jsem se tedy zabořit nos do dějin středověké kultury, literatury a písemnictví. To všechno bylo samozřejmě pevně svázané s teologií a náboženství mě zase zajímalo jako ateistu. Jako mladík jsem vystoupil z církve, protože jsem se rozešel s jejím výkladem a světonázorem. Nevyhovoval mi a byl jsem vůči němu velice kritický. Středověk ovšem bez náboženství nejde pochopit.
O Češích se obecně říká, že jsou jedním z nejateističtějších národů. Může to podle vás souviset s dějinným vývojem?
To je složité. Kdo je to ateista, kudy vede ta hranice? Věřící věří v reálnou existenci Stvořitele, který je naším Pánem a my jeho obrazem, miluje nás a my se k němu ve všech starostech a potížích utíkáme. Tvrdí, že Bůh stvořil svět, má plán a všechno řídí. Oni se pak na základě své vůle rozhodují a vykládají si to jako projev boží vůle. Mně se tahle myšlenka duality nezdá. Podle mě to tak není. Já si myslím, že je jenom jedno veškerenstvo a my všichni jsme jeho součástí. Byl svět, jak ho známe, vůbec stvořen? Bůh existuje jenom v našich představách jako přání, aby byl. Lidé potřebují útěchu, potřebují mít pocit, že se o ně někdo stará, a tak si vymysleli Boha. Jako někoho, kdo je někde nahoře a o všem ví. Já ale říkám, že lidé jsou zvířata, patří mezi živočichy, savce, stejně jako jeleni a králíci. Máme stejné ustrojení těla, jsme součástí říše živočichů, kteří se vyvíjeli od prvních molekul a zárodků někde v moři. Úplný začátek nezná nikdo, rozhodně ho ale nikdo seshora neřídil. Vytvoří se to samo náhodou a pak to roste, rozrůzňuje se to, má to různá stadia vývoje až k sebepoznání. My oproti zvířatům víme, že zemřeme, ona nepřemýšlejí o tom, proč tu jsme a kam jdeme. Lidé potřebují Boha, aby je zachránil před hrůzou nebytí, dal jim naději na věčný život. Jenže my lidé zachováme jen svou stopu, která se také jednou vytratí. Všichni ale jsme živočichové. Pijeme svorně mléko od matky, prostě jsme savci, nedá se nic dělat. (smích)
Dá se tedy říct, že odmítáte pojetí Boha v klasické víře?
Ano, naprosto.
Svým způsobem ale věřící jste?
Každý si to řeší po svém. Já tvrdím, že pojem Boha je lidský artefakt. Bůh existuje jen jako přání lidstva, jako pojem. Představuje touhu po porozumění a ochraně. Lidstvo si ho vymyslelo jako záchranu, která jim všechno vysvětlí. Lidé chtějí věřit, že je tady někdo, kdo o ně pečuje, kdo je stvořil, kdo je vodí za ručičku. Starat se a bránit se však musíme sami. Kvůli vymyšlenému Bohu lidstvo také tolik chybuje. Dodnes se ve jménu božím vedou války. Pořád dokola to samé. I přesto se k němu modlí a drmolí otčenáše. Ježíš, když já jsem měl jít poprvé ke zpovědi… To jsem všechno prodělal, víte? Hrůza!
Studoval jste dějiny středověku, máte vhled do historie. Věříte ve vývoj lidstva?
Nám se zdá, že přes všechny rozdíly epoch je člověk stále stejně sobecký a stále touží po spravedlnosti. Lidé jsou rozhodně schopni se jeden pro druhého obětovat. Z hlediska stáří a vývoje vesmíru jsou ale velmi mladým živočišným druhem. Myslím, že se mění, ale to tempo je pro naše vnímání téměř nezaznamenatelné.
Myslíte si, že i přesto lidstvo někam směřuje?
Lidstvo je. Má schopnost sebereflexe, dokáže předvídat a logicky uvažovat, přesto většinou tápe. Zvířata zase umějí něco jiného, vzpomeňme například včely. My máme rozum a snahu vidět věci dopředu, plánovat. Myslím, že lidská přirozenost, jak se utvářela v posledních stamilionech let, se v naší optice skoro nemění. My jsme se od primátů dovedli odlišit, ale jsme jim i v lecčem blízcí. Ve starověku taky byli zlí lidé a hodní lidé, přátelé a nepřátelé, lidé čestní, kteří si mysleli, že to dělají správně, a taky to třeba správně dělali, ale byli za to popraveni. Pořád dokola. Zrání lidstva nestačíme pozorovat. Co bude za dalších 600 milionů let? Uvažovat v řádu tisíců let je směšné. Vlastně skoro nic nevíme. A když něco rozluštíme, hned otevřeme další záhadu, o níž jsme ani netušili. Každý objev vlastně přináší nové nejistoty. Máme však to privilegium, že o všem můžeme přemýšlet.
A myslíte si, že je to vždycky privilegium? Není to někdy spíš na škodu, že o sobě člověk přemýšlí a racionalizuje?
Ono se to vytvořilo zkušeností. To, že se lidé mají rádi, mají osobní, rodinné, národní vztahy – to je všechno zkušenost, že je výhodnější žít spolu v porozumění, v pochopení než proti sobě bojovat. Rozumování je přirozené a obohacuje. Potřebujeme chaos poznávat, uspořádat a formalizovat. Učit se z chyb a slepých uliček. Hledáme pravidla a normy. Samo vytčení a formulování práv člověka nespadlo shůry, stejně jako desatero. Je výsledkem předlouhého nabírání zkušeností. Než zabít je lépe jednat, promyslet znovu argumenty. Křesťanství má dlouhou židovskou tradici. Formulovalo základní pravidla společenského života. Čtení Bible je velmi podnětným pramenem. Domnívám se však, že mravní postoje, které biblické texty hlásají, nejsou darem shůry, ale že byly podníceny, inspirovány lidskou zkušeností. Formulovalo je lidstvo. A prosazovalo, aby mohlo dále žít. Jako lidé jsme schopní přemoct své primitivní pudy. Už to není „buď já, nebo on“. Už chápeme, že je to pro život daleko produktivnější, než když se budeme zabíjet. A tím vznikla potřeba systému a náboženství. Vše vzniká z potřeby člověka vyjádřit se k sobě samému a ke světu, který ho obklopuje nebo obtěžuje. Jsme vrženi do prostoru a lidstvo žije v určitém stadiu vývoje. Vyvinulo se ze zárodků, které spolu soutěží, spojují se a nakonec spolu koexistují. My jsme schopní sebereflexe a díky generacím před námi jsme natolik zkušení, že víme, že je ve výsledku lepší si vzájemně pomáhat. Být milosrdný. Ony ty křesťanské ideje jsou správné. Já svým způsobem žiji křesťanský život, jen nejsem věřící fanatik a idealista. Mravní hodnoty samozřejmě přijímám. Ale s církevním výkladem nesouhlasím. To si vymysleli sami lidé.
Souhlasíte tedy s myšlenkou, že církev křesťanské učení zneužila ve svůj prospěch a přetvořila tak, aby byli lidé poslušní?
Ano. Křesťané, reprezentovaní církví, se ve čtvrtém století po Kristu dohodli s politickou mocí a vtiskli dějinám svou hodnotovou koncepci. Když jsem mohl po pádu komunismu přednášet, tak jsem vždycky studentům říkával: Já vám tady budu něco tlumočit z vývoje myšlení před několika staletími, ale nemyslete si, že když nějakou látku, nějaký názor studujete, tak tomu musíte věřit! Člověk přijímá ve výběru jen něco, v křesťanství například lásku k bližnímu. To, že si lidé mají pomáhat, není žádný rozkaz shora, ale zkušenost, kterou získalo lidstvo samo vývojem. Vytvořili jsme si krásné příběhy, které to umožňují pochopit. Bible je krásná literatura, je složena z řady knih a já ji vnímám jako básnivý vhled do doby, v níž postupně vznikala. Je to dílo generací plné příběhů, metafor, dramatických okamžiků, poezie. Dá se číst jako každé jiné umělecké dílo. Není Ježíš nádhernou literární postavou? A nemluví jeho slova spíše zkušenostmi a citem lidí? Helénistické Středomoří potřebovalo vyslovit své mravní postuláty, připomenout svá tápání a postoje. Potřebovali velký příběh, v němž by se ozvaly hlasy proroků a mučedníků, z nichž by promlouvala naděje na věčný život, nesmrtelnost. Křesťanské zásady jsou správné, ale lidé k nim dospěli sami zkušeností, ne že by to do nich někdo ze shora naléval nebo to pro ně vyryl do kamene.
V čem se liší vnímání světa dnešního člověka a člověka středověkého?
My jsme na úplně jiném stupni poznání. Středověk neměl aparát sofistikovaných technických vynálezů. Oni měli jen vlastní dohady a představy. Třeba alchymisté něco tušili, ale byli teprve na začátku. Zkoumali svět na základě velice jednoduchých pozorování, to nebyla věda v našem slova smyslu, která by pomocí technických pomůcek šla k jádru věci, dokázala přečíst třeba DNA. Věda dnes přináší hluboké a přesné informace, ale přesto ví, že stále odkrývá jen cípek reality. Když se mluví o dědičném hříchu, tak je to zase jenom příběh, protože lidé poznali, že se někteří narodí takoví, jací jsou, a nemůžou to předělat. Jde o to, jak má kdo danou svou lidskost v tom svém těle, ve hmotě.
Já říkám, že duše nemůže existovat bez těla. Lidé si ale myslí, že je duše přifouknutá. Víte, já často poslouchám katolickou televizi Noe, docela si v tom libuju, když slyším ty jejich výklady. Já bych hned reagoval, že to takhle není. (smích) Tam třeba říkají, že potrat je vražda od okamžiku, kdy spermie splyne s vajíčkem a že se nesmí do díla přírody zasáhnout. Ano, když dříve lidé žili v jeskyních, tak byl každý život zázrak a bylo těžké dítě vůbec dochovat, každý jednotlivý člověk byl potřeba, aby se všichni společně dovedli ubránit přírodě a zvířatům. Dnes je to ale jinak. Dnes už víme přesně, jak život vzniká, vědci dovedou všechno rozfázovat. Ale říct, že v určitém okamžiku někdo přifoukne k tělu jakousi duši, to je nesmysl. Duše se vyvíjí společně s tělem, bez podkladu nemůže duše vzniknout. Vzniká až jako funkce těla.
Studentům jsem kladl na srdce, aby si studium religionistiky nepletli s vírou. K tomu obor není. Je pouze ke zkoumání. Jako když se díváte do zkumavky, co v té zkumavce je. Ale abych vám radil, jak se má žít nebo co máte poslouchat? To ode mě nemůžete očekávat! Já vám nic radit nebudu, to si musí každý rozhodnout sám. Ale musí k tomu mít rozhled po památkách, literatuře, musí rozumět tomu, proč to takhle všechno funguje a že si to děláme my sami jakožto nejvyšší savci. (smích)
A jak vypadal ideál středověkého člověka?
Ideálem byl věřící člověk. Způsob života byl zakotven v náboženství. Každý musel být pokřtěn, a kdo nebyl pokřtěn, nemohl být třeba ani pohřben na hřbitově. Byl jednoduše vyřazen ze společnosti. Od konce starověku se náboženství stalo státní ideologií. Sňatek politické moci s křesťanskou duchovní kulturou způsobil, že se církev stala nástrojem v rukou panovníků a pomáhala formovat a umravňovat společnost. Vytvořila se jakási ideologie, duševní klima, které bylo uzpůsobenu tomu, že všechno řídí Pán Bůh a panovníci vládnou z jeho milosti. Středověký člověk byl tedy přirozeně křesťanem. Patřilo to k jeho habitu. Cílem byly misie a evangelizace. Skutečná politická moc potřebuje ideologii a křesťanství je ohebné, protože ta poslušnost vůči bohu je současně poslušnost vůči vrchnosti, která z boží milosti vládne. Dá, respektive dala se krásně zneužít.
Co je podle vás pro skutečně hluboký vhled do dějin důležité? Je potřeba talent? Dostatečná inteligence?
Je potřeba být empatický, chápat dobu celistvě v mnoha souvislostech. Je třeba být široce vzdělaný a umět pracovat s prameny. Každá doba má svůj styl a řeší problém z různých stran. Člověk se nesmí vysmívat tomu, co bylo. Každá doba má svůj horizont a nemůžete chtít od středověkého nominalisty, realisty nebo teologa určitého směru, aby uvažoval v tom smyslu, že ví, co je to biologie a že máme nějaké hormony, DNA a nějakou konkrétní strukturu. To oni vůbec nevěděli, netušili. A nelze se tomu vysmívat. Musíme chápat, že oni pracovali s tím, co měli, dělali to tak, jak byli schopni pochopit z toho, co měli k dispozici. Nikdy ale nešlo o žádné osvícení! Věřící lidé si myslí, že je Pán Bůh najednou osvítil. Jak například vyložit, přiblížit a posoudit konverzi mého předchůdce (smích) Šaula (Saula) ve sv. Pavla „učitele národů“? Ve velkém hubil křesťany a najednou šup, osvítil ho duch svatý a stal se z něj svatý Pavel?
Když jsem končil studia, psal jsem práci na paleografii, byl jsem ale i na dějinách umění a tam jsem se věnoval funkci ilustrace v 15. a 16. století a přechodu z rukopisné knihy na tištěnou. To byla tehdy revoluce podobná té dnešní, kdy se přechází na digitální sítě. Možnost šíření informací se tehdy mnohonásobně zvedla. Bible se najednou stala dostupnou. A církev řešila, jak ji vykládat. Měla ji dát do rukou lidem, kteří si v tom měli číst a nějak si o tom přemýšlet, nebo měla lidi vyškolit sama a učit je, jak to chápat?
Já si dnes připadám jako dítě, které je stále mladší a mladší. Neumím zacházet s přístroji, mám tady jen televizi, s mobilem neumím, neposlal jsem v životě ani esemesku. A nepachtím se, abych to všechno dohonil. Jsem navíc kontaktní, jsem pro spojování. Mě úplně straší, že spolu už lidé neumějí mluvit. Když jdu na poštu, tak mi říkají: Prosím vás, pane, vždyť sotva chodíte, proč si nezaložíte elektronický účet? Ale já tam chodím rád. A s elektronikou už neumím. Když je to potřeba, nechám si poradit od mladších kolegů.
To je ale asi právě ten koloběh života…?
Koloběh života… ano. Víte, já se nikam nehrnu. Když přišel do ústavu po revoluci první
počítač, tak mně už bylo přes 60. Říkal jsem si, ať si to vezmou ti mladí a rád jsem ji to přenechal, nechtěl jsem se toho zmocnit. To už pro mě není, ani bych to nepochopil. Člověk má v životě určitou funkci a v mém věku tyhle věci už nebyly důležité.
Pane profesore, já ještě trochu odbočím, protože bych se vás ráda zeptala, za koho sám sebe považujete. Věnoval jste se několika humanitním disciplínám, které se různě prolínají.
Cítím se jako historik kultury poznamenaný různými zájmy a kontaktem s různými obory. Vždy se červenám, když mám vysvětlit, co jsem dělal a čím jsem se živil. Jsem nedostudovaný muzikolog, paleograf, který pracoval v ústavu, jenž paleografii nepěstoval, znalec středověkých rukopisů a obdivovatel latinsko-česko-německé kultury v Českých zemích ve středověku. Mám státnice z knihovnictví a začal jsem pracovat na Strahově. Mým prvním vedoucím v Akademii věd byl klasický filolog B. Ryba, kterého před Vánocemi roku 1953 zatkli a později z politických důvodů odsoudili – seděl asi dvanáct let. Mé pracoviště v akademii mělo za úkol zkoumat, registrovat a zpřístupňovat literární texty k dějinám české kultury od jejích počátků až po konec 18. století. Po Rybově zatčení jsme byli převedeni do Ústavu pro českou literaturu. Po několika letech byla skupina rozvázána a já jsem byl (se stejným úkolem) převeden do Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Ten také prodělal řadu změn a dnes je s názvem Kabinet pro klasická studia součástí velkého Filozofického ústavu. Část své práce jsem publikoval v Polsku v době, kdy o soupisové práce s přesahem k teologii nebyl větší zájem. Mým úspěchem za starého režimu bylo ustavení odborné skupiny pro medievalistiku v rámci Jednoty klasických filologů. Staral jsem se o ni třicet let. Byla platformou pro volnou výměnu názorů a dobré mezioborové vztahy. Diskutovali spolu marxisté s nemarxisty, germanisté s bohemisty, věřící s nevěřícími, kněží a filosofové. Tam jsem měl možnost poznávat věci z různých úhlů pohledu. Mohl jsem ty lidi poznat osobně. Víte, já na osobní kontakt věřím a dám na něj, a proto jsem zdrženlivý vůči těm dnešním mašinám. Naše diskuze byly živé, spontánní, lidé se spolu přeli, dohadovali, diskutovali. Nebáli jsme se, že se něco nesmí. Dnes již skupina není zapotřebí a diskutuje se veřejně. Je profesionalizovaná a působí také ve Filozofickém ústavu Akademie věd. Je v rukou mladé generace a přináší znamenité výsledky.
Co považujete v životě za úplně nejdůležitější?
Důležitý je dobrý vztah k lidem. Nikomu neubližovat a nezávidět. Umět odpouštět. Dokonce i ateisté se na mnohém podstatném dokážou s věřícími shodnout (úsměv).
Prof. PhDr. Pavel Spunar, CSc. (*1928) působil a dodnes částečně působí jako medievalista (historik středověkých dějin), kulturolog, filozof, religionista, vědecký pracovník a pedagog. Jeho vědecký profil určovala práce se středověkými rukopisy. Věnoval se paleografii, kodikologii a heuristice středověkých literárních pramenů. Postupně však rozšiřoval svůj úhel pohledu a zabýval se dějinami středověké kultury. Filozoficky vyšel z pozitivismu, postupně se otvíral podnětům pražského strukturalismu francouzské školy Annales a skupiny kolem britského časopisu Past and Present. Ateistické přesvědčení uplatňuje i v religionistice. Jeho odborná bibliografie čítá několik set položek. V Praze 7 žije v podstatě celý život.