Vedle covidově-strukturální inflace dorazila (nejen) do Evropy válečná energetická drahota, která v kombinaci s čím dál větší nedostupností bydlení a sníženými možnostmi na trhu práce vytváří vpravdě napjatou situaci. Všechny tyto faktory přitom činí i výchozí podmínky válečných uprchlíků ještě komplikovanějšími a potenciálně zvyšují také napětí ve společnosti.
Mezi svými
Přitom se zdá, že by tomu tak být nemuselo. Ukrajinci mají v ČR četná společenství a řada z nich se právě na pomoc krajanů mohla po příchodu spolehnout. Zatímco osobní sítě vztahů pomohly s bydlením či nalezením školy, popř. praktickými informacemi, ukrajinské firmy, které v ČR fungují, nehrají vždy tak pozitivní roli.
„Netvrdím, že každá ukrajinská firma je špatná, tak polovina ale ano. Jsem moc ráda, že mohu nyní pracovat v české škole,“ říká paní Vasylyna, která si prošla cestou náboru ukrajinskou firmou doma, vysokým poplatkem za zprostředkování pobytového a pracovního oprávnění, zažila zadržené výplaty, strhávání pokut z platu… Dokonce byla jednou vyřazena z evidence uchazečů na Úřadu práce, neboť dostala doporučenku k nastoupení do ukrajinské firmy, a tak raději preventivně, sama dopředu, na podporu Úřadu práce rezignovala.
O špatných pracovních podmínkách v takových společnostech vyšla řada reportáží a rozhovorů např. v Deníku Referendum nebo v A2larmu. Ukrajinský dělník již dokonce v ČR vytvořil iniciativu Cizinec není otrok, která poukazuje na konkrétní nešvary a snaží se kolegům a kolegyním v nouzi pomáhat. V podstatě lze hovořit o systémovém nastavení, které zpravidla zahrnuje nábor a přesun pracovní síly do ČR, intenzivní práci za minimální mzdu a v pracovních podmínkách, jež se nekryjí se standardy práce ani její bezpečností. Výjimkou pak nejsou ani machinace s výplatou či osobními doklady a výhružky ukončením pobytu, které při značné vstupní investici mohou mít pro takového pracovníka či pracovnici fatální důsledky.
Příchod další levné a ještě snáze vykořisťovatelné pracovní síly pak zamíchal kartami na trhu práce. „Udržet si místo je nyní těžší, zaměstnavatelé a agentury vyhrožují, že vezmou nově příchozí – a také to dělají. Za ještě méně peněz…“ stěžuje si na chování vlastních lidí paní Oksana, která má v České republice trvalý pobyt a s ukrajinskými zaměstnavateli bohaté zkušenosti.
Smutné je, že se na vykořisťovatelských praktikách podílejí i velké a renomované společnosti, jakkoliv se kryjí tím, že pracovníky a pracovnice nabírají přes agentury, a nejsou tedy přímo jejich zaměstnanci. To ale nic nemění na faktu, že celá odvětví, jako je stavebnictví, ale třeba i pečovatelský sektor nebo v některých případech zdravotnictví, počítají právě s levnými zaměstnanci za mzdu, kterou by Čech nebo Češka neakceptovali.
Všichni bychom si tak měli přiznat, že se vlastně na popsané situaci podílíme, neboť jde často přímo o fungování státu a pracovní pozice, s nimiž se denně setkáváme a na něž spoléháme.
Migrace jako budoucnost EU?
Nedávné uveřejnění série reportáží Hrdinové kapitalistické práce 2 novinářky Saši Uhlové na webu A2larm ukazuje, že se ale zdaleka nejedná jen o tuzemský stav. Poláci na farmách v Německu, Češi v hotelích a penzionech v Irsku nebo Italky jako pečovatelky ve Francii – ve všech těchto případech jde o pracovní migraci, jejíž otročinu a nelegálnost autorka zakusila na vlastní kůži. Celá odvětví v Evropské unii se již neobejdou bez migrantů a migrantek a jejich dřiny.
Však se také Evropský parlament snaží situaci čelit – v září 2022 schválil směrnici doporučující stanovit minimální mzdu na polovinu mzdy průměrné. Jde o snahu kompenzovat současné rozdílné socioekonomické podmínky členských zemí EU, jež stojí právě za nutností vydávat se na cesty za prací a dávají základ popsanému vykořisťování. O tom, že toto odloučení přináší také fenomén rozpadu rodin, ani nemluvě.
Není ale důvod k velkému optimismu. „Přestože zmiňovaná směrnice v ČR vyvolala na řadě míst velký nesouhlas, je hodně kompromisní a většinově funguje spíš formou doporučení. Pro Česko je asi nejdůležitější, že přinese mechanismus valorizace minimální mzdy, což není málo. Přijde mi zásadní mluvit o tom, co přináší, a to nikoli ve smyslu ,další omezení z Bruselu‘, ale protože chceme, aby v EU včetně ČR lidé za svou práci dostávali důstojně zaplaceno. Ano, existují odvětví, která z velké míry stojí na nedůstojných pracovních podmínkách, ale právě pohled do praxe ukazuje obrovské rozdíly i mezi jednotlivými zaměstnavateli v těchto odvětvích. Na tato odvětví – např. stavebnictví nebo sezonní práce – je potřeba se zaměřit, ale musí to jít ruku v ruce s debatou, koho a co daníme a kdo z toho profituje. Je to totiž právě tento širší ekonomický a právní rámec, který současný stav umožňuje,“ soudí Marie Jelínková, socioložka z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity specializující se na migraci.
Jinak, nově
Válka na Ukrajině přinesla spolu se solidaritou nový pohled veřejnosti na migraci. Jako by zedník nebo pokladní už namísto přehlížených „úkáček“ byli náhle lidmi se svými osobními příběhy, spoluobčany. A to jak Ukrajinci a Ukrajinky nově příchozí, tak i ti již usedlí. Jak dlouho takový empatický pohled vydrží? Co jsme s to si přiznat a udělat, jako zákazníci i lidé, aby nedocházelo k takovému vykořisťování? A co by měl udělat stát? Lze tento stav, který se zdá vyhovovat tak trochu vlastně všem, změnit? Jak? Striktnější kontrolou inspektorátu práce? Vyšší minimální mzdou? Lepší informovaností zaměstnanců? Více terénní sociální práce?
„Jediný způsob, jak změnit pracovní agentury a jejich chování, je tlačit na uživatele, tedy firmy, které je využívají,“ je přesvědčen Marek Čaněk, který působí v Centru pro společenské otázky SPOT a zabývá se novými typy migrace, jakým je mimo jiné vysílání pracovníků do Česka. Souhlasí s většinou nabízejících se opatření, jako třeba lepší informování zaměstnanců, vyšší minimální mzda atd., velký důraz pak klade na funkci odborů a organizování zaměstnanců. Řada nešvarů se dle něho nezmění, pokud nedojde k lepší organizaci zaměstnanců.
Nyní to ale podle Čaňka vypadá, že s příchodem uprchlíků a uprchlic se na českém trhu práce objevila další skupina zaměstnanců, které je možné zneužívat. Bude chvíli trvat, než se situace změní a zaměstnanci a instituce se k ní adekvátně postaví. Pak budou, soudí, na nejnižších pozicích nahrazeni zase jinou skupinou. „Jedna známá, která přijela do ČR jako uprchlice, mi říkala, že Ukrajinci jsou braní tak, že mají pracovat ,tvrdě jako koně‘. Má několik hodně špatných zkušeností – třeba měla podle inzerátu pracovat za 220 korun za hodinu, ale když zjistili, že je Ukrajinka, nabídli jí pouze 120 korun. Odmítla tam pracovat. Pro velkou část zahraničních zaměstnanců – stejně jako českých – je ale hlavní prioritou mít práci,“ dodává Čaněk.
Na druhé straně podle něho některé firmy nechtějí zaměstnávat uprchlíky, protože je vnímají jako dočasnou pracovní sílu, která je nestabilní a může bez varování odjet domů. Proto některé agentury volí zaměstnance, kteří nejsou uprchlíky, přes zaměstnaneckou kartu, aby jim tak snadno neutekli.
Dle Marie Jelínkové z FSV UK je potřeba jasně pojmenovávat, k čemu dochází a co je zásadně v nepořádku. „Současný systém je nevýhodný nejen pro cizince, ale kvůli pokřivování pracovního trhu a porušování řady norem i pro celou společnost. Výhodný je pak samozřejmě pro obohacující se zastřené agentury, neférové zprostředkovatele atd. Opatření, jako je více terénní práce, zvýšení minimální mzdy i přísnější postihy ze strany inspektorátu práce, mají své velké opodstatnění, obávám se ale, že současná neochrana pracovního trhu vyvěrá ze společenské a politické objednávky. Systém kontroly trhu práce je dlouhodobě velmi neefektivní, už jen oznamování kontrol vede k tomu, že část pracovníků v den kontroly na pracovišti není. Přitom vyčítat to pouze inspektorátu práce není úplně fér, i přes řadu zlepšení má stále dost mizerné nástroje pro to, co a jak má dělat. V Německu fungují obávané inspekce, které se při podezření na vykořisťující podmínky zaměří na detailní finanční kontrolu dané firmy. Vysoce neuspokojivá situace pracujících cizinců je ale úzce spjata i se samotným nastavením trhu práce v ČR, tedy s tématy, jako je vysoké zdanění práce či tolerance tzv. švarcsystému.“
Může v celé věci něco udělat třeba radnice Prahy 7? „Měla by zohledňovat sociální kritéria u veřejných zakázek, je to možné podle pravidel EU, tzv. sociálně odpovědné zadávání veřejných zakázek,“ navrhuje Marek Čaněk.
Tipy na integraci a řešení stávajícího stavu přináší i Marie Jelínková. Je přesvědčena, že je nutno dělat mnohem více a cíleněji, než se děje doposud. Výuka češtiny a uznávání kvalifikací jsou dobrá a nutná opatření, relativně nedávné zkušenosti sousedního Německa ale ukazují, že je třeba jít o několik kroků dále. „Například cíleně Ukrajince či spíše Ukrajinky oslovovat a pracovat s nimi na postupných krocích potřebných pro uplatnění se na odpovídajících pozicích. Nezbytná je sociálně-poradenská mravenčí práce, která je náročná, ale která se nesmírně vyplácí. Celé to má velké ale – budoucnost. Již nyní, kdy nikdo neví, co bude, je třeba mluvit a uvažovat o poválečných vztazích s Ukrajinou. A co dělat proto, abychom Ukrajině neukradli její obyvatelstvo a pracovní sílu, ale zároveň abychom podpořili ty, kteří se nebudou moci, trvale či dočasně, vrátit zpět a kteří se budou na obnově Ukrajiny podílet třeba finanční a materiální podporou a pracovat v ČR. To ale s podporou férového pracovního trhu a odpovídajícím uplatněním nemusí být v rozporu,“ uzavírá socioložka.
Text vznikl v rámci projektu ‚Podpora uprchlic a uprchlíků z války na Ukrajině na území městské části Praha 7 v roce 2022“ spolufinancovaného Ministerstvem vnitra ČR.