Dynamika, se kterou vyrostla naše čtvrť, je skutečně udivující. Zatímco v roce 1880 měly Holešovice-Bubny 10 800 obyvatel a ve čtvrti fungovaly jen dvě malé středověké školy, o třicet let později už zde žily více než čtyři desítky tisíc lidí. A právě kvůli nárůstu počtu obyvatel, z větší části dělnictva (zejména v Holešovicích), bylo třeba razantně navýšit kapacitu zdejších škol. Postupně tak byly vybudovány obecné a měšťanské školy v Jablonského ulici, ve Vinařské (dnes Františka Křížka), v Letohradské, Korunovační a na Maninách (v Tusarově). V době, kdy se začala plánovat výstavba školy U Studánky, chodily děti z Prahy 7 už do devadesáti tříd. I tak ale bylo třeba počet škol rozšiřovat.
Na schůzi pražské městské rady na počátku března 1901 tak padlo rozhodnutí, že na malebném prostranství nad Stromovkou na místě tehdejšího městského sadu, kde se říkalo U Studánky, vznikne obecná a měšťanská škola. Pod jednou střechou se tu měli učit dívky i chlapci. Rychlost, s jakou probíhala příprava podobných staveb, se tu s dneškem vůbec nedá srovnávat. V první řadě se tehdy nekonala žádná architektonická soutěž, jak ji známe dnes. Vypracováním návrhu školní budovy byl pověřen napřímo ředitel technické kanceláře pražského magistrátu (tedy zaměstnanec města) Ing. arch. Josef Zlatník (1870–1939). Na základě svých dřívějších náčrtků tak Zlatník připravil definitivní plány a sestavil rozpočet, který činil 480 000 zlatých. Později tato částka vzrostla ještě o dalších 30 000 na výstavbu školní kaple. Celý objekt byl rozdělen na dvě části – tehdejší školy totiž fungovaly odděleně, zvlášť pro dívky a hochy. Chlapecké oddělení bylo umístěno v pravé části budovy, dívky pak měly vyhrazenu levou část komplexu. Počítalo se s tím, že do školy bude docházet až 2300 žáků a žákyň.
Hotovo za 15 měsíců
Na svém zasedání 17. května 1901 schválila městská rada na základě výsledků ofertního (výběrového) řízení hlavní dodavatele stavby – zednické práce měla provést firma Emanuela Dvořáka, kamenické práce připadly firmě Ludvíka Šaldy, veškerá tesařina pak zůstala „doma“ – zakázku získal mistr tesařský Václav Hrabě z Holešovic. Stavba započala takřka neprodleně – 23. května se začalo s kopáním základů, které byly na některých místech hluboké až osm metrů. Už koncem září byla hotová hrubá stavba. Po zimní pauze se práce opět rozběhly v dubnu 1902, kdy se začalo s prováděním fasád ve stylu, který současníci označili jako „českou renesanci“, a vnitřních a vnějších omítek.
Rozsáhlý komplex školy byl stavebníky dokončen a předán už na konci srpna 1902. Úctyhodné, vezmeme-li v potaz, že od prvního kopnutí do země uplynulo pouhých 15 měsíců.
Obdiv vzbuzovala i výzdoba školy – nad hlavním vchodem se objevily na sedmi lunetách portréty českých patronů – uprostřed sv. Václav se svatou Ludmilou a (tehdy) blahoslavenou Anežkou, na krajích pak Prokop, Cyril, Metoděj a svatý Vojtěch. Autorem fresek je akademický malíř Václav Bartoněk (1859–1908). Mezi vchody byla do veduty zasazena busta „učitele národů“ Jana Amose Komenského.
Neméně zajímavý byl i interiér a vybavení budovy. V přízemí se nacházely nejnižší třídy společně s jídelnami a byty školníků, v suterénu pak tehdy velice moderní kotelna osazená třemi kotly o výhřevné ploše 70 m2, které parou vytápěly celý objekt. Tato investice si vyžádala dodatečný náklad ve výši 100 000 zlatých. Nad kotelnou byla umístěna zimní a letní tělocvična. V prvním a druhém poschodí leží třídy obecné a měšťanské školy, celé třetí poschodí bylo provizorně vyhrazeno pro prostory reálky. Tato střední škola se dočkala svých vlastních prostor v roce 1907, kdy byla otevřena její budova na Strossmayerově náměstí (dnes zde sídlí základní škola).
Inzerát oznamující výběrové řízení na dodavatele nábytku do nové školy
Školní svatyně
V době otevření byla škola U Studánky bezesporu nejmodernějším „ústavem“ svého druhu v Praze. Reportáž při otevření školy, kterou přinesl dobový tisk, kromě systému ústředního vytápění kladně hodnotila i šatny a sprchy před oběma tělocvičnami. Novinkou byly tehdy i věšáky před každou třídou, kam si žáci odkládali své svršky, což snížilo vlhkost a zlepšilo ovzduší ve třídách. O třídách a dalších vnitřních prostorách se ve zmíněné reportáži praví: „Nahlédněme letmo do třídy některé! Prostornost, vzdušnost a ideální jas druží se tu v milé harmonii s čistotou a vkusným upravením. V podélném výřezu všech dveří zapuštěn jest teploměr, sloužící jak učiteli ve třídě, tak i topiči na chodbě k současné kontrole. Vytápějí se totiž zároveň i chodby a záchody, takže všude panuje stejná temperatura, činíc každé nastuzení při přecházení nemožným. Zvlášť s elegantním komfortem jest vypravena ředitelna, jež, sousedíc s prostornou sborovnou, nachází se v prvém poschodí proti schodišti. Zdobí je mezi jiným nesmrtelné dílo slavného Myslbeka – jeho uchvacující Krucifix.“
O tom, jak silnou pozici měla katolická církev v rámci školství ještě na počátku minulého století, svědčí fakt, že nejreprezentativnější součástí školy byla kaple. Celá školní budova byla koncipována na půdorysu písmene T, přičemž část v průčelí měla tři patra a střední část s kaplí jen patra dvě, a proto bylo možné se právě při navrhování kaple pořádně „rozmáchnout“. Svatyně o podlahové ploše téměř 400 m2 vynikala svou vzdušností, kterou navíc umocňoval vhodně zakomponovaný strop, který je vlastně součástí krovu. Kaple byla navržena na kapacitu 1250 dětí.
Oltářní obraz zpodobňuje výjev z úsvitu českých dějin – sv. Václav klečí na úpatí památné hory Říp a oroduje za český národ. Vše doplňuje nápis „Bohu, vlasti, národu“. I tento obraz vytvořil malíř Karel Bartoněk, vymalování stěn provedl dekorativní malíř J. Hlaváček. Nad vchodem je kruchta, na které firma Rejna a Černý postavila desetirejstříkové varhany v ceně 2800 tehdejších korun.
První ředitel dívčí části školy Jindřich Rais (1863–1916), bratr známého spisovatele Karla Václava Raise (1859–1926)
Časy se mění
Slavnostní a oficiální otevření školy bylo naplánováno na neděli 19. října 1902. Jakýmsi zlatým hřebem celé akce mělo být vysvěcení školní kaple. Otevření školy se zúčastnila celá řada významných osobností tehdejší pražské komunální politiky, v první řadě starosta Prahy JUDr. Vladimír Srb (1856–1916), členové zastupitelstva hlavního města, dále představitelé pražské školní rady, ředitelé obou zde sídlících škol nebo architekt budovy Josef Zlatník. Hlavní úloha – vysvěcení školní svatyně – byla svěřena pražskému světícímu biskupu ThDr. Františku Kráslovi.
Celá slavnost započala v 9 hodin ráno vysvěcením přilehlé budovy mateřské školy a dětské opatrovny, poté se slavnostní průvod odebral ke vchodu do školy, který biskup vykropil. Zúčastnění pak sešli do kreslírny (nacházela se pod kaplí), kde biskup posvětil třicet křížů snesených ze všech školních tříd. Následovala slavnostní mše ve školní kapli, kterou doprovázely členky pěveckého sdružení Ludiše. Závěr mše patřil výstupu členky opery Národního divadla slečny Kubátové, jež zapěla sólo Ave Maria. Kromě celebrování mše pronesl i biskup Krásl řeč, ve které mimo jiné řekl: „Časové se mění. Není tomu tak dlouho, co na těchto místech byla úrodná pole. A obratem ruky, takřka zázrakem zde vyrostla zde ze země nová část, část nádherná, čtvrť královského hlavního města Prahy. A zde na tomto místě u Studánky vystavěna nádherná, vzdušná prostranná budova školní zásluhou města Prahy. Časy se mění. Kdo by to byl řekl před 25 lety?“
Po skončení mše předal starosta Srb symbolicky klíče od školy zdejším ředitelům, poté přítomní sborově zazpívali národní hymnu Kde domov můj. Následoval projev ředitele měšťanské školy Josefa Ondrejky a poděkování žáků školy. Celá slavnost byla zakončena zpěvem rakouské státní hymny.
Zatímco před sto dvaceti lety oceňovali naši předkové moderní vymoženosti tehdy nové školy, dnes obdivujeme spíše nezpochybnitelnou estetickou a funkční kvalitu budovy. Každou školu ale nejvíce tvoří její osazenstvo – tedy žáci a učitelé. Proto nezbývá než popřát škole U Studánky do dalších let mnoho úspěšných absolventů a kvalitních a nadšených členů pedagogického sboru.
Slavnostního otevření školy se zúčastnil i JUDr. Vladimír Srb, primátor Prahy v letech 1901–1906