Každý všední den se před osmou hodinou ranní schází ve škole TGM na Ortenově náměstí 25 dětí. Na této větě by nebylo nic překvapivého, ovšem v několika ohledech se tato třída ostatním vymyká. Děti zde jsou různého věku – od 7 do 14 let, česky se teprve učí a v Praze se ocitly nikoli z vlastního přání, ale kvůli rozhodnutí ruského prezidenta zaútočit na suverénní stát. Jsme v adaptační skupině pro ukrajinské děti, která byla v ZŠ TGM otevřena 21. března, a průvodkyněmi jsou nám Soňa Samková a Oksana Khrystonko.
Ukrajinka Oksana má v České republice trvalý pobyt. Na Ukrajině vystudovala pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova, a pět let působila jako učitelka. Poté odešla do Prahy a několik let mezi Ukrajinou a Českem pendlovala. Výzva zapojit se do adaptačních skupin ji zastihla na pozici prodavačky v pekařství. Její znalost češtiny i českého prostředí se nyní výtečně hodí, usnadňuje život jejím dvěma dcerám, které si do Česka nedávno přivezla, a ulehčuje fungování celé adaptační skupiny. Oksana je spojkou mezi ukrajinskými rodiči a vedením školy i mezi dalšími vyučujícími ve skupině.
Důležitou roli zde hraje také Češka Soňa Samková, učitelka ruštiny, francouzštiny a tělesné výchovy, nyní v penzi. Děti učí česky, šest hodin týdně zde ve škole, spolupracuje také s neziskovou organizací Meta, která se zaměřuje na integraci cizinců, a češtinu doučuje. „Věková různorodost skupiny na nás samozřejmě klade větší nároky. Menší děti by si už po deseti minutách výkladu nejraději kreslily, zatímco dospívající vydrží poslouchat výklad delší dobu,“ popisuje Soňa. „Výuku proto prokládáme různými didaktickými hrami, výtvarnými činnostmi, filmy, chodíme na procházky nebo exkurze. Pomůcek existuje spousta, každý týden nám posílá materiály sedmičkový odbor školství, čerpám z Centra pro integraci cizinců nebo si karty se slovy nakreslím sama,“ říká Soňa a ukazuje mi portfolia jednotlivých dětí.
Začali českou abecedou a za necelé dva měsíce, co adaptační skupina běží, se s dětmi naučili barvy, dny v týdnu a orientaci v čase, zvládají pojmenovat oblečení i věci denní potřeby, poznat české mince a bankovky. Když probírali jídlo, Soňa je prakticky seznámila se vzhledem i chutí české bábovky. Kámen úrazu je zatím jen v českém přízvuku.
„Děti jsou z různých regionů, někdo mluví rusky, někdo ukrajinsky. Pro děti je adaptační skupina určitě výborná, protože nemusejí být doma samy, zvykají si na češtinu a české prostředí, navíc rodiče si můžou v klidu zařídit administrativní náležitosti a chodit do práce,“ říká Oksana. Její sedmiletá dcerka dochází do adaptační skupiny také, druhá, osmnáctiletá studentka marketingu, z pražského bytu studuje online. Po skončení války by se chtěla vrátit domů a pokračovat ve studiu na vysoké škole.
„Musím říct, že mě práce tady velice těší. Děti jsou moc hodné – samozřejmě že se hemží, ale jsou to děti – a za všechno děkují. Myslím, že tu mají hezký dětský svět, smějí se, běhají a hrají si. Mám z toho opravdu radost,“ uzavírá Soňa.