Váš soubor Farma v jeskyni slaví dvacet let existence. Jak se za ta dvě desetiletí proměnil?
Soubor se proměnil dost výrazně. Na začátku jsme nacházeli inspiraci v různých kulturách po celém světě a zaměřovali se zejména na výraz práce performera. Teď jsme tělesem, které nevšedním a silným způsobem zpracovává současné aktuální náměty v různých uměleckých disciplínách, ne pouze ve fyzickém divadle, kde jsme doma. Často jsou to témata, která mají dopad na každého z nás, ale veřejnost je v danou dobu ještě nemusí vnímat. Zmínil bych třeba téma vyloučení seniorů ze společnosti a strach ze stárnutí v inscenaci Navždy spolu! nebo hraniční situace, kterými procházejí mladí lidé utíkající před utlačujícím režimem v inscenaci Útočiště. Velkým milníkem v práci Farmy byl také rok 2018, kdy se stala rezidenčním souborem Centra současného umění DOX, kde nyní tvoříme i reprízujeme svoje inscenace, ale také realizujeme svůj výzkum a edukační programy pro veřejnost.
Jak byste přiblížil svoji tvorbu čtenářům, kteří vás zatím neznají?
Je to intenzivní zkušenost, která se slovy těžko popisuje. S aktuálními tématy pracujeme autorským způsobem a vytváříme obrazy, akce, hudbu, jež dají vzniknout jednotné výpovědi na jevišti a teď už i na filmovém plátně. Je to divadlo, které komunikuje prostřednictvím emocí, a dá se pozitivně říct, že útočí na všechny smysly. Pracujeme s živou hudbou, s videem, s tělesností a pohybem, naše komunikace není závislá pouze na slově a je otevřená všem divákům. Je to něco, čím se může divák nechat unášet obdobně jako hudbou nebo obrazem. Může si dopřát aspoň na chvíli vyřadit navyklé způsoby chápání a nechat se prostě vtáhnout. Chceme v divákovi probudit jiné než analytické vnímání, spíš sdílíme než vysvětlujeme. Naše inscenace nejsou jednostranně odvyprávěný příběh, spíše se odehrávají v krajině emocí a asociací. Jako byste se dívali třeba na obraz Hieronyma Bosche – děje se tam toho hodně naráz, je to intenzivní, plné a pokaždé vás může zaujmout jiný detail, jiný výřez toho plného obrazu. Možná právě ten má pro vás poselství, na které v sobě potřebujete zareagovat, které se vás dotýká na základě toho, co jste sám prožil nebo čím si procházíte. Věřím, že při našich představeních se nikdo nudit nebude.
Poslední dva roky byly pro kulturu velmi složité. Jak jste se s tím vypořádali?
Na rok 2020 jsme plánovali premiéru inscenace Efeméry. Uzpůsobili jsme ji jako inscenaci do pandemické doby. Diváci – ve skupinkách po dvou – měli nastoupit do páternosteru a zhlédnout pohybové scény z různých lidských osudů v podání dvaceti performerů. Odehrávaly se na jednotlivých patrech paláce Lucerna a během jízdy by si každý divák skládal svoji mozaiku souvislostí toho, na co voyeursky nahlížel z kabiny. Ale omezení nám neumožnila provést ani toto, proto jsme shodou šťastných náhod Efeméry překlopili do stejnojmenného tanečního filmu, který loni získal dvě ocenění na festivalu v Idahu. Musím přiznat, že natočit taneční film nás vždycky velmi lákalo. Hned potom, v létě 2021, následoval hraný film s dětmi Commander, což byla druhá velká zkušenost a další expanze do nového oboru. Zkusili jsme si také oblast vizuální instalace a jsme součástí výstavy Nadějné vyhlídky, která představuje námět dítěte a dětství v současném českém umění. Farma v jeskyni je neustále v pohybu, baví mě pronikat nejen do nových témat, ale i do nových forem umění. Je to neustálá práce na sobě, přehodnocování vlastních postojů. To, že vždy přijímáme novou výzvu, dělá živé i to, co děláme. Diváky rádi vždy něčím překvapíme.
Za dvacet let se výrazně proměnilo i složení souboru. Kolik teď máte členů?
V organizaci aktuálně spolupracuje šestičlenný základní tým a několik externích manažerů. V každém reprízovaném uměleckém projektu je jiný počet uměleckých spolupracovníků. V nové inscenaci Commander budou účinkovat performeři z Česka, Slovenska, Itálie a Francie, pracuje na ní izraelská světelná designérka Felice Ross, slovenský videoumělec Erik Bartoš, srbská dramaturgyně Sodja Lotker a slovenská scénografka Lucia Škandíková.
Zvýšil se nám počet lidí v organizaci a posílilo zázemí souboru. Mám z toho velkou radost a směřujeme k tomu, aby se do budoucna vytvořil stálejší soubor z řad nových mladých performerů, kteří již s námi v posledních letech spolupracují. Zakládající členové souboru předávají své zkušenosti a specifický způsob práce s výrazem novým spolupracovníkům.
Diváci mohou po nevyžádané pandemické přestávce zajít na vaše inscenace Navždy spolu!, Útočiště a Informátoři. Jak to vypadá s workshopy pro profesionály, které jste dříve pořádali po celém světě, od Brazílie po Koreu?
Rozhodně s nimi počítáme. V naší technice práce s výrazem se stírají rozdíly mezi tanečním, hereckým i hudebním interpretem…
… hudebním ve smyslu vokálním?
Ne, myslím tím celkovou muzikalitu, vnímání rytmu, frázování pohybu, což jsou řekněme hudební náhledy na pohyb jako takový – a v tomto smyslu se u každého performera kultivuje muzikalita. Farma v jeskyni ovšem nadále spolupracuje se špičkovými muzikanty, takže neopouští ani přímou hudební tvorbu. Immerse performing je univerzální metoda, kterou předáváme dále prostřednictvím workshopů pro profesionály, ale taky z ní vycházíme při práci s komunitami, které nemají předcházející zkušenost s divadelním procesem. Zůstáváme tak otevření vůči různým zájemcům o naši práci, nejen vůči našim divákům.
Vaše spolupráce se seniory také pokračuje?
Ano! Naše spolupráce trvá více než pět let. Z práce s nimi vzniklo představení Navždy spolu!, ve kterém se na jednom jevišti potkávají se dvěma našimi profesionálními performerkami Hanou Varadzinovou a Eliškou Vavříkovou. A naši senioři v něm opravdu září. Cílem bylo postavit inscenaci tak, aby si nikdo nevšiml, že jsou to amatéři, kteří s divadlem neměli žádnou zkušenost, a už vůbec ne s fyzickým divadlem, náročným na preciznost a přesnost provedení. Všechny limity jsme chtěli zakrýt a nespoléhat na shovívavost diváků. Znamenalo to semknout se a táhnout za jeden provaz, bez ohledu na věk. A tak by to mělo být i v reálném životě.
Nyní připravujeme nové workshopy zaměřené na prevenci online radikalizace dětí a dospívajících – ty plánujeme nabízet zejména školám od září. S vybranými experty vyvíjíme model dílen, které by měly upozornit děti, mladé lidi i učitele, jak se online radikalizaci bránit.
Jak jste se k tématu radikalizace dětí a mládeže dostali?
V dubnu 2020 jsem se ve zprávách dočetl, že mezinárodní policie dopadla vůdce mezinárodní neonacistické online organizace Feuerkrieg Division, FKD, který působil pod profilem Commander. Nabádal několik členů této tajné online skupiny k teroristickému útoku v Londýně nebo sdílel návody na výrobu bomby. Naprosto mě šokovalo, když jsem se dozvěděl, že tímhle vůdcem krajně pravicové teroristické organizace je teprve třináctiletý estonský chlapec, ukrývající se pod profilem Commander. A ještě víc mě šokovalo, když jsem četl printscreeny jejich komunikace.
To je děsivé. Takže loni jste natočili film o Commanderovi?
Ano, ale film se netýká konkrétně zmíněného třináctiletého kluka. Vzhledem k jeho věku bylo na informace o něm uvaleno embargo. Umělecký film Commander je založený na montáži fragmentů ze skutečných online rozhovorů neonacistů, to znamená, že ty dialogy nejsou vymyšlené. Ani jedna věta. (říká důrazně)
Já jsem do té doby vůbec netušil, že děti na internetu dělají něco takového, něco, co může mít velmi nebezpečné důsledky. A asi nejsem sám, kdo to nevěděl. Ale všichni tušíme, co by to mohlo do budoucna přinést… Říkal jsem si, co by se stalo, kdyby mezi sebou formou těchto autentických chatů komunikovali lidé ve veřejném prostoru. A co kdyby si toto říkaly mezi sebou děti? Vznikl z toho nakonec umělecký film, obsazený talentovanými českými dětmi, které se chovají a mluví jako nebezpeční malí dospělí. Je to zneklidňující, ale i dost absurdně humorné.
Hraný film s dětmi je ale velmi náročná disciplína…
Od dětí se samozřejmě nemůže očekávat, že udrží koncentraci jako dospělí herci, ale i v tomto smyslu jsme měli štěstí. Děti jsme si velmi pečlivě vybrali a pracovali s nimi dva měsíce před samotným natáčením. Byly výborně připravené a skvěle motivované. Velmi nám pomohli i jejich rodiče, kteří porozuměli, o čem ten projekt je, a účastí svého dítěte ho chtěli podpořit – navzdory tomu, že ty děti vyslovují mnohokrát velmi kontroverzní věty. Veřejně mluví o smrti a nenávisti, sexu, dialogy balancují na hranici absurdity, humoru, strachu a zděšení. Prostě to, co říkají, není vymyšlené… Důležitou složkou natáčení tedy byla i naše komunikace s rodiči. Je potřeba, aby se o radikalizaci dětí mluvilo. Mně osobně natáčení dodalo úplně nový dech, mohl jsem pracovat s tak šikovnými dětmi a v celém štábu vznikly kamarádské vazby. Přestože je to téma opravdu velmi náročné, tak jsme si při natáčení užili i spoustu legrace.
Film Commander bude určen divákům starším 12 let?
Asi ano, ale to ještě posoudí odborník. Není tam žádná nahota nebo krev, ale ty děti říkají hnusné věci a kromě jiného se v jeden moment ve filmu hajluje. Musím ale zdůraznit, že Commander je vystavěný jako 360stupňový projekt, který má dvě hlavní části – uměleckou a edukativní. V našich končinách není tak běžné, že by se divadelní soubor věnoval taky vzdělávacím aspektům. V rámci umělecké části tedy vznikl hraný film, umělecká videoinstalace ve výstavě Nadějné vyhlídky a představení. Ve vzdělávací části projektu byla vytvořena edukativní videa pro děti a rodiče a dále budou od podzimu probíhat dílny, jak se online radikalizaci vyhnout. Každá ze dvou částí projektu cílí na úplně jinou hemisféru. Umělecká má přinést zážitek, emoci, zneklidnění. Ta edukativní naopak konkrétní návody, odpovědi. V projektu si klademe otázku, jaké tlaky na jedince v naší současné společnosti působí, z čeho vlastně může ten radikalismus vyrůst. Je třeba obě části projektu Commander rozlišovat, ale zároveň
je skvělé zažít obě a v sobě si je spojit.
Kdy můžeme film a představení zhlédnout?
V červnu uvedeme v DOXu v premiéře inscenaci, která bude mít divadelní a audiovizuální část. Obě dvě na sebe dost provokativně navazují. Film ale dál poběží i sám po své vlastní ose zejména na festivalech uměleckých snímků. Na divadelní části spolupracujeme
se šikovnými mladými performery a již stabilním inscenačním týmem. Důležitá je pro nás zneklidňující atmosféra, to, jak diváka vtáhne vizuální, hudební i pohybové zpracování celého kontextu a on si pak může pokládat vlastní otázky.
Co můžu od vzdělávací části čekat jako rodič?
Na edukační části spolupracuje členka Farmy Markéta Hrehorová s českou odbornicí na online radikalizaci Barborou Vegrichtovou, zároveň však v edukativních videích vystupuje i socioložka Karolína Presová ze skvělé organizace Replug.me nebo lektor digitální gramotnosti Michal Kučerák. Děti i rodiče se můžou seznámit s jednotlivými aspekty online světa, ve kterém se bohužel extremistické myšlenky šíří velmi snadno. Rodiče se dozvědí několik základních pravidel, jak online radikalizaci nebo indoktrinaci u svých dětí vypozorovat, jak se jí bránit, jak o tom vést s dětmi rozhovor, případně na koho se dál obrátit.
Dá se říct, že je to první projekt, který v takovém rozsahu a s takovými různými zaměřeními mapuje téma, jež si mnoho lidí na počátku třeba ani nedokáže představit. Ale bohužel se to děje a asi bychom byli překvapeni, v jaké míře a jak blízko se třeba přes mobil nebo tablet může dostat i k našemu dítěti, které je pro radikalizujícího mnohdy bohužel snadno manipulovatelnou kořistí.
Dřív jste hodně jezdili po festivalech, vystupovali jste na třech kontinentech, získali jste řadu ocenění. Plánujete se k festivalové prezentaci vrátit?
Určitě. Pokoušíme se dostat zpět na divadelní áčkové festivaly, kde jsme již hostovali, anebo expandovat na nové. Zároveň se naše filmy objevují i na filmových festivalech. Strategicky je to běh na delší trať. Předpokládá to mít zastoupení manažera pro zahraničí, který má zkušenost s naším typem autorské tvorby, a to není snadné. Mnohokrát vytvoříte inscenaci, o hostování mají zájem i festivaly za oceánem, ale převézt ji i s výpravou a celým týmem nevyjde organizačně, finančně nebo to zatrhl covid, jak se nám teď dělo.
Do svých projektů jste zapojili seniory, teď děti. V představení Útočiště jste se zabývali dnes opět velmi aktuálním tématem emigrace, imigrace a začleňování uprchlíků do společnosti. Přípravě se věnujete i několik let předem, takže co se ve Farmě rýsuje dál?
Ano, do každého tématu se zanoříme. Nechceme ho zpracovávat jen v rovině povrchní novinové zprávy, ale hledáme souvislosti, to, jak to ovlivňuje náš život teď a tady. Pokud téma ještě není v povědomí společnosti, tak to může pár měsíců trvat, než se v něm díky našemu dialogu s odborníky zorientujeme. Noříme se do něj však ne pouze na základě informací, racionálně, ale i na základě empatie, vcítění se do toho, jak téma ovlivnilo životy lidí, se kterými děláme rozhovory. Rádi bychom pokračovali v tématu dopadu online komunikace na náš život i v dalším rozsáhlém projektu Online Hero. Hlouběji bychom se věnovali tématu online nenávisti, ovšem tentokrát z druhé strany – kdo proti té nenávisti dokáže jít, kdo si s ní dokáže nějak poradit, bojovat s ní. Protože co si budeme povídat, všem těm hejtrům na sociálních sítích mnoho lidí čelí naprosto bezmocně. Velmi nás také ovlivňuje závislost na online platformách. Vždyť generace našich dětí už se do onlinu narodila a ve virtuálním světě tráví snad i větší část života než v tom skutečném, offlinovém světě.
Rádi bychom také iniciovali vznik nové autorské opery na téma života Davida Lynche, slavného filmového scenáristy a režiséra (tvůrce kultovního seriálu Městečko Twin Peaks, pozn. red.).
To je ovšem úplně nový žánr!
Ano. Nový obzor, do kterého Farma v jeskyni ještě nepronikla. Ale protože všechny projekty, které děláme, jsou na nekomerční bázi a rozvíjejí žánr a povědomí o nepříliš populárních tématech, velmi záleží i na podpoře, které se nám dostane, nebo na koproducentech či partnerech projektu.
Rozhovor do časopisu určeného obyvatelům Prahy 7 nemůže končit jinak než otázkou: Co máte na Sedmičce rád?
V Praze žiju od roku 2001. A po celou dobu na Sedmičce! Dá se říct, že po těch 21 letech už jsem tady opravdu zapustil kořeny, a myslím si, že je to jedna z nejkrásnějších městských částí v Praze – a nejen v Praze. Takže už jsem jako Pražák – nechci chodit na druhou stranu řeky. (smích) Letná mě baví jako vesnice, která je metropolitní – prostě Sedmička je takový art district –, ale zároveň se tady dá sportovat, hýbat, dýchat nebo zevlovat pod stromy. Ve výtahu nazuju brusle a můžu se zastavit třeba až v Kralupech.
V posledních letech vnímám také výrazné změny k lepšímu. Mizí různé příšerné ploty před Výstavištěm a taky ty podstatnější bariéry. Tím, co tato čtvrť dělá a jak komunikuje, se pro mě navrací k důležitým hodnotám, jako je vzájemná solidarita, úcta vůči přírodě a stáří. Myslím, že to může být inspirující signál i pro ostatní městské části a vůbec pro lidi v Praze. A myslím, že v tom rád budu dál žít i já.
→
Viliam Dočolomanský (*1975), rodák z Malacek, synovec herce a zpěváka Michala Dočolomanského. Vystudoval divadelní režii na JAMU v Brně, v roce 2004 absolvoval doktorandské studium scénické tvorby a teorie scénické tvorby na DAMU. Šest let (1995–2001) spolupracoval s Idou Kelarovou jako lektor v Mezinárodní škole pro lidský hlas. V roce 2002 založil vlastní divadelní soubor Farma v jeskyni. Spolu
se členy Farmy v jeskyni vede mezinárodní workshopy po celém světě, jejich inscenace byly uvedeny na třech kontinentech. Farma v jeskyni získala mnoho mezinárodních i českých ocenění, mezi nimiž je nejprestižnější Evropská cena Nové divadelní reality pro režiséra Viliama Dočolomanského, který se tak stal jediným českým držitelem této ceny. Viliam Dočolomanský od roku 2018 rovněž působí na pozici programového ředitele pro živá umění Centra současného umění DOX.
Od roku 2001 žije na Sedmičce.
