K zásahu proti eventuálním nepokojům byly připraveny vojenské zálohy na Výstavišti
Nedělní klid
Jak už bylo zmíněno, jedním z hlavních požadavků dělnictva bylo zákonné ustanovení nároku na volný den. Vzhledem k tomu, že se mělo jednat o poslední, tradičně sváteční den, začalo se toto volno označovat jako nedělní klid. Jeho ustanovení se podařilo protlačit do novely živnostenského řádu, která byla vydána koncem roku 1885. V obecné rovině stanovila povinnost pro zaměstnavatele umožnit svým zaměstnancům volno nejpozději od nedělní šesté hodiny ranní po následujících 24 hodin. Bolavým místem úpravy bylo, že současně zaváděla celou řadu výjimek, zejména pro potravinářské provozy (pekařství, řeznictví a maloobchod) nebo pro živnosti či provozy. Ale také v průmyslových fabrikách se dovolovalo „čistit a nezbytně upravovat dílny“ i v neděli. Nařízení si tedy majitelé firem vykládali různě, což vedlo k četným sporům. Někdy nezbývalo zaměstnancům než využít veřejné publicity k prosazení svých práv. Koncem roku 1895 publikovaly Národní listy stížnost na poměry v holešovické jirchárně Spannagel. Sám továrník k tomu údajně na adresu stěžovatelů řekl: „Já myslel, že budou rádi, že jim dám v neděli něco vydělati, a oni mě dají do novin.“ Každopádně nedělní směny v továrně skončily, firma samotná zkrachovala nedlouho poté – koncem roku 1898.
Velkým problémem v (nejen) průmyslových závodech bývala bezpečnost práce. Dobový tisk se doslova hemží zprávami o úrazech dělníků, poměrně často i s fatálními následky. V některých provozech – zejména v chemických továrnách – se navíc dlouhodobé vystavení pracujících škodlivým látkám negativně podepisovalo na zdraví dělníků, ale i lidí žijících v okolí. Stížnosti se v dolních Holešovicích objevovaly například v souvislosti s výrobou továrny na lučebniny (chemikálie) Englert a Becker (sídlila v dnešní ulici Komunardů) poblíž bývalých jatek. Tlak na rychlost práce a z toho plynoucí nízká kvalita jejího provedení se projevoval i ve stavebnictví. Na podzim 1896 se zřizovala kanalizační stoka ve Skalecké ulici. Dne 21. října ráno se část budované stoky zřítila a zavalila tři ze zde pracujících dělníků. Jen díky obětavosti kolegů se podařilo zavalené rychle vyhrabat a zachránit je. I tak ale všichni utrpěli těžká zranění. Případ se dostal na jaře následujícího roku k soudu, jenž uznal vinným dohlížitele stavby Matěje Čmelínského, který nezajistil dostatek materiálu na bednění a vyztužení budoucí stoky, ačkoli byl upozorňován na hrozící nebezpečí.
Na konci 19. století se začali dělníci sdružovat ve vlastních oborových organizacích, celostátních i lokálních, jejichž hlavním úkolem bylo společně prosazovat vlastní zájmy. Dělníci v Praze 7 samozřejmě nezůstávali pozadu. Významným zdejším spolkem byla Dělnická beseda, která byla založena v květnu 1895. Politicky měl tento spolek blízko k sociálně demokratické straně, kladl si za cíl pozvednout dělnictvo zejména v oblasti vzdělávání a obecně osvěty. Tomu odpovídal i jeho program – pořádal besedy, například v dubnu 1896 připravil pro své členy přednášku s názvem O pokroku lidu. V červnu 1898 zřídil spolek v hostinci U Lva vlastní čítárnu, „kde jsou veškeré dělnické časopisy k použití“.
Dělnická beseda byla orientovaná na všechny dělníky, v Praze 7 ovšem existovaly i spolky hájící zájmy konkrétních profesí. Byly zakládány místní pobočky celonárodních profesních a později odborových organizací, například zaměstnanci zdejších pekáren se sdružovali v Organizaci pekařského dělnictva v Praze VII.
Dělnické spolky často pořádaly nejrůznější zábavy, které přinášely vítané příjmy do spolkových pokladen. Oblíbeným místem konání těchto akcí byl restaurant U Zlaté palmy, který se nacházel v domě č. p. 393 na rohu dnešních ulic Milady Horákové a Haškova.
Tramvaje nejezdí
Stávkové hnutí pokračovalo i v dalších letech. Zajímavé okolnosti provázely protest části dělníků a zřízenců Elektrických podniků královského hlavního města Prahy v roce 1907. Tato společnost tehdy zajišťovala provoz tramvají a zejména výrobu elektrické energie v holešovické elektrárně, tzv. Centrále (zbytky areálu elektrárny jsou dodnes patrné v Partyzánské ulici).
Na začátku toho roku odevzdala deputace zástupců dělníků své požadavky správní radě podniku. Žádali především zvýšení mezd o 20 % a úpravu, respektive zkrácení pracovní doby nebo prodloužení výpovědní lhůty. Jedním z hlavních argumentů dělníků byl fakt, že podnik byl každoročně ziskový, na přetřes také přišly výdělky členů správní rady.
Vedení podniku se k požadavkům stavělo spíše odmítavě s poukazem na plánované vylepšení mezd a pracovních podmínek u příležitosti jubilea deseti let existence podniku na podzim téhož roku. Koncem června se část dělníků přesto rozhodla, že vstoupí do stávky. Vzhledem k tomu, že elektrické podniky byly městskou firmou, dostala celá věc politický rozměr. K protestu se nakonec připojilo 76 zaměstnanců, kteří jej zahájili dne 28. června. Stávkující byli zejména přívrženci sociálně demokratické strany, jež protest vehementně podporovala. Jeho nejvýraznějším projevem bylo zastavení provozu většiny tramvají. Stávkující ale sklidili kritiku od národně orientovaného dělnictva, respektive od tisku, který zájmy této skupiny hájil. Stávka se totiž kryla s konáním všesokolského sletu, jenž byl považován za demonstraci národní síly a jednoty.
Rozrůstající se síť tramvají se měla stát významným příspěvkem do logistiky celé akce – na cvičiště na Letné bylo třeba přepravovat tisíce cvičenců i diváků. Vedení Elektrických podniků ovšem zareagovalo s neobvyklou razancí: v rychlosti vše přeorganizovalo, k výkonu práce stávkujících byly přesunuty i kancelářské síly a krizi se pak podařilo zažehnat. Deník Čas to tehdy okomentoval následovně: „Také vrchní ing. Novák, profesor na české technice, má od města ročně 13 880 Kč ročního příjmu, což ale nikterak mu nevadilo, aby vzal první při vypuknutí stávky do ruky lopatu a poškodil tím akci ubohého dělníka, jenž se sedmi zlatými týdenní mzdy není spokojen.“ Stávka v Elektrických podnicích skončila poněkud netradičně – všech více než sedm desítek stávkujících pracovníků bylo propuštěno.
Čím dál větší popularitu si mezi dělníky získávaly oslavy Svátku práce, který se v Praze připomínal již od roku 1890. Prvomájové akce nezřídka doprovázely výtržnosti, proto bývala shromáždění poměrně dost ostře střežena policií. Výjimkou nebyl ani rok 1904, kdy více než čtyři tisícovky dělníků mířily na jedno z tradičních míst, kde se První máj slavil – na ostrov Velké Benátky (Štvanice). Když dav několika stovek dělníků z Dejvic a Bubenče cestou míjel továrnu na prádlo Joss a Löwenstein (na rohu dnešních ulic Františka Křížka a Milady Horákové) a zjistil, že se zde i ve sváteční den pracuje, spustil pokřik „hanba“. Z davu také vylétlo několik kamenů, které rozbily dvě malé a tři větší okenní tabule. Samotná manifestace, na níž promluvil k přítomným sociálně demokratický poslanec Říšské rady (rakouského parlamentu) Ludvík Aust (1863–1924), už proběhla bez výtržností.
Mezi populární řečníky na dělnických demonstracích patřil poslanec rakouského parlamentu za volební obvod Kladno Ludvík Aust (1863–1924)
Střelba v Holešovicích
V prvních letech 20. století se vedle neutuchajících protestů za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky dostávají do popředí zájmu i otázky navýsost politické. V první řadě boj za všeobecné a rovné volební právo. Během roku 1905 se pod vedením sociálně demokratické strany konalo několik demonstrací s jednoznačným požadavkem – zrušit dosavadní systém voleb podle kurií (volební právo odvozené od výše daní z výdělku) a přiznat možnost podílet se na správě věcí veřejných všem bez rozdílu. Situace vygradovala na počátku listopadu 1905, kdy se v centru Prahy i na předměstích konaly četné demonstrace, které doprovázelo násilí a potyčky s policií.
Nejinak tomu bylo i v Holešovicích, kde ke střetu mezi dělníky a ozbrojenými složkami došlo v úterý 7. listopadu. Toho dne okolo poledne se začali srocovat dělníci letenských a bubenských firem a několik set demonstrantů se shluklo před obchodem Mikuláše Plzeňského v Belcrediho ulici č. 547/57.
Letenský řezník totiž údajně kritizoval dělníky a jejich protesty a doporučoval rozehnat demonstranty střelbou. Plzeňský dokonce nechal vytisknout a rozšířit letáky, kde tato obvinění odmítal, ale nebylo mu to nic platné, nejdivočejší demonstranti rozbili okna jeho obchodu. Z Belcrediho třídy se pak mohutný dav přesunul do Bělského třídy (dnes Dukelských hrdinů) a začínalo být evidentní, že rozezlení protestující se „chystají“ na policejní stanici v Šimáčkově ulici. Mezitím už bylo povoláno četnictvo, jeho příslušníci přehradili Bělského třídu u továrny na zemědělské stroje Umrath (na místě dnešního hotelu Mama Shelter) a domu č. p. 903. Na tento kordon se okamžitě snesla nejen sprška kamení ze shromážděného davu, ale i šrouby a další kovové předměty, které házeli na policisty zaměstnanci z budovy továrny Umrath. Vzápětí se z oken továrny dokonce ozvaly výstřely. Četníci poté sejmuli z ramen pušky a vypálili naslepo několik ran. Mezi shromážděnými dělníky nastala panika, část z nich se rozprchla. K řešení situace byla povolána i armáda – z koníren na Výstavišti sem dorazili dragouni z pluku č. 73, kteří v holešovických ulicích rozháněli zbylé hloučky protestujících. I tak se ale části demonstrantů podařilo „zaútočit“ na dům obecního staršího (zastupitele) Václava Varvažovského v Dobrovského ulici a vydrancování a ohrožení politikovy rodiny zabránil jen včasný zásah dragounů.
Vojsko hlídkuje před továrnou Umrath v Holešovicích po nepokojích v listopadu 1905
Doslova očitými svědky těchto scén se stali i vysocí úředníci pražského místodržitelství, hrabata Hoyes a Boss-Waldek, jež na inspekci vyslal jejich šéf místodržící Karel Maria hrabě Coudenhove. Oba šlechtici tak tak unikli hněvu rozvášněného davu. Před nebezpečím uprchli na služebnu holešovických četníků, odkud o událostech telefonicky referovali na místodržitelství.
Císař nakonec podlehl tlaku veřejného mínění z celého Rakouska a v lednu 1907 podepsal zákony, jež přinesly možnost voleb pro všechny občany, kteří dosáhli věku 24 let. Žen se ale možnost volit týkala spíše teoreticky, volební právo pro ně bylo uzákoněno až po vzniku republiky v roce 1918.
I přes tento úspěch pokračovaly boje (nejen) holešovických dělníků za lepší životní podmínky i v dalších dekádách. Více se o nich dozvíme v příštím čísle.