V ulici Za Papírnou najdete bez křiklavých poutačů útulný salon svíček. „Když jsem se rozhodla svíčky vyrábět, tak se hvězdy v dobrém sešly a já prostor získala,“ říká s radostí Elena Deneko. „Nechtěla jsem, aby to byla obyčejná dílna a obchod, ale něco hezkého s dobrou atmosférou.“ Zbožňuje jakékoliv ruční práce – vyšívání, pletení, kreslení, čím je práce jemnější, tím je spokojenější. Proto když jednou byla s kamarádkami na chatě, kde tvořily svíčky ze zbytků vosku, natolik ji to okouzlilo, že se doma vrhla na samostudium, a seznámila se tak s výrobou ručně řezaných svíček.
„Na vytvoření svíčky máte jen 15–20 minut. Pak vosk ztuhne a začne se lámat. Část svíčky, která je s knotem uprostřed, se připravuje předem a následným namáčením do barev se vytvářejí další vrstvy. S nimi se pak dál pracuje.“ V salonu pořádá i workshopy pro děti a dospělé. Vše prý závisí na tom, jak člověk ovládá své ruce a umí pracovat s nožem. „Výsledná svíčka je odrazem fantazie lidí a to se mi líbí. Zároveň je to perfektní na stres. Když člověk sáhne na teplý vosk, rozehřeje se po celém těle.“ Workshopy se snaží dělat pravidelně, ale covidová situace jí byla jako mnohým jiným překážkou. „Navíc mým problémem jsou sociální sítě, nebaví mě a ani to s nimi moc neumím,“ dodává Elena se smíchem. Když někdo jejím kurzem už projde, pak si za malý obnos může přijít do ateliéru a vyrábět si další vlastní svíčky.
Na Sedmičce bydlí už 15 let a neměnila by. „Poté co jsem přijela do Prahy, myslela jsem si, že to bude jen dočasné, ale teď vím, že tady je to nejlepší.“ Přesto jí oblíbená místa mizí před očima. „Když za mnou přijeli kamarádi z Ruska, tak jsem je vždy brala na Křižíkovu fontánu. Mělo to tam pro mě velké kouzlo. Také jsem ráda, že jsme s dcerou ještě stihly zabruslit si na Štvanici.“
Na státní univerzitě v Rusku studovala českou filologii. „Mám dojem, že jsem tehdy mluvila lépe česky než teď, ale asi to bude tím mým přízvukem,“ směje se. Pracovala v cestovním ruchu, dělala delegátku zájezdů do Česka a Polska. Pak ale zjistila, že jí Praha přirostla k srdci. „Potřebovala jsem tehdy udělat ve svém životě změnu, měla jsem tu i kamarádky, které mi řekly, ať přijedu, a já to udělala. Můj názor je, že když člověk přijede do nějaké jiné země, měl by znát její jazyk, historii a kulturu, jinak nemá moc smysl někam odjíždět. A já tohle splňovala.“ Průvodkyni dělala až téměř do začátku pandemie. „V posledních letech jsem ale cítila, že musím něco změnit, a covid mi v tom tak vlastně pomohl. V bývalé práci pro mě svátky neexistovaly, teď se na ně těším – na klid, stromeček i na dárky.“ Svátky slaví v českém i v pravoslavném čase. „Minulý rok to nebyly lehké Vánoce, tak uvidíme, jaké budou letos. Já jsem ale optimista. Ne vždy je všechno v našich životech růžové, ale člověk by si neměl stěžovat. Pokaždé se najde někdo, kdo je na tom ještě hůř než vy. Spousta věcí se dá napravit nebo změnit, jen občas člověk potřebuje trochu víc síly, aby vše zvládl.”