Jak jste se k dálkovému plavání dostal?
V mládí jsem zkoušel různé sporty, ale plavání mě bavilo nejvíc. V šesté třídě jsem nastoupil na sportovku a přešel z rekreačního plavání do závodního družstva. Jednou v létě nebylo dost bazénových závodů, a tak jsem šel prostě plavat ven. Pamatuju si, že jsem v jednu chvíli pocítil paniku a řekl si, já tam nepolezu, vždyť tam může být žralok. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že to není možné. (smích) Ale když jsem to pak odplaval, zjistil jsem, že mě to baví víc. Není to jen 15 minut sem a tam v bazénu, kde je každý ve své dráze, ale jde o kontaktní sport a navíc v přírodě. Ne všichni to ale vidí stejně. Někteří bazéňáci si právě užívají, že se nemusí s nikým ve vodě mlátit. (smích)
Překvapuje mě, že je dálkové plavání kontaktní a řekněme tvrdší sport. Ze záznamů to tak vůbec nepůsobí…
Kontakty a rány totiž nejsou pod vodou vidět. Plavci se také snaží, aby je rozhodčí při tom neviděl. Rána loktem do břicha nebo takové prsové přikopnutí, ty jsou nejhorší. Na orientačních bójkách se tomu nedá vyhnout, tam všichni chtějí plavat tu nejlepší, a tedy nejkratší trasu, takže tam jsou rány běžné. Ale občas vás i někdo chytne za nohu a to už je trochu na hraně, ale nic moc s tím člověk v tu chvíli nenadělá.
Jaká je vaše závodní taktika?
Dostat se do první třetiny balíku plavců, ne úplně dopředu, ale vydržet tam pokud možno co nejdéle a pak co nejvíc soupeřů nechat za sebou. Hrstka plavců se třeba snaží v pořadí vytáhnout i z posledních míst, ale tahle taktika už přestává fungovat od té doby, co se do dálkového plavání dostalo víc rychlíků z bazénu. Vždy záleží na tom, jak se závod rozjede. Pak je ale i taktika start–cíl, jakou jel na olympiádě Florian Wellbrock. Ten nastartoval a jel úplně od začátku až do cíle, kde nám ještě navíc
ujel. (smích)
Plavci krátkých bazénů teď ve velkém směřují na dálkové tratě?
Dřív to bylo tak, že až starší vytrvalci z bazénu šli plavat ven. Ale teď se zvyšuje počet plavců, kteří kombinují obojí. Právě Wellbrock získal i medaili z patnáctistovky. A to je pro nás dálkové plavce vlastně sprint.
Vy nemáte touhu tratě kombinovat?
Já bych klidně i kombinoval. (smích) Zatím ale nemám takovou rychlost. Patnáctistovku mám asi o minutu pomalejší, než ti nejlepší stovkaři. Pokud ale vše vyjde, budu zase trénovat v Praze se specialistou právě na dlouhý bazén, tak se mi třeba podaří zrychlit.
Doteď jste ale závodil za brněnskou Kometu.
Tam jsem pořád a možná v ní i zůstanu. Nebylo by asi nejjednodušší se domluvit, aby mě pustili, a zároveň je tu i částka za přestup.
Takže to funguje jako ve fotbale?
Ano, ale zdaleka ne v tak závratných částkách. (smích) V plavání je to odstupňované podle výkonnosti. Když se člověk dostane do Sportovního centra mládeže, tak je nějaká výkonnostní třída, pak je další za mistrovství. Stupňuje se to od pár tisíc na regionální úrovni až po mistrovské soutěže, kde se ta částka může pohybovat kolem sto tisíc korun. Já ale zůstanu v Kometě rád i proto, že zde cítím velkou podporu k nominování na mezinárodní závody. Brno je navíc i hlavní středisko plavání, které zaštiťuje Olymp (Centrum sportu Ministerstva vnitra ČR, pozn. red.). Dálkové plavání není u nás v republice až tak populární, i když se to zlepšuje. Velká část trenérů ho ale moc nepodporuje. Za nich se říkalo, že dálku dělají jen ti, co nemají rychlost na to plavat v bazénu. A spousta to takhle stále vidí. Mají v hlavě ten svůj bazén, a když k tomu děti aspoň trochu nepřivedou, ony si tu cestu často samy nenajdou.
Jak jste to dokázal vy?
Za to mohl právě trenér z mého bývalého klubu Bohemians Praha. Jeho bratr totiž plaval dálku na mezinárodní úrovni, proto se tam dálka podporovala. A Kometa je zase jeden z oddílů, které dálku nezavrhují. Proto jsem taky z Bohemky šel cíleně do Brna za svým trenérem.
Jak často jste v Brně býval?
Minulý rok, když bylo možné vůbec plavat, jsem přes týden trénoval tam, večer jsem šel spát na policejní ubytovnu, kde sportovci Olympu mohou bydlet. Víkend pak patřil závodům.
Kolik závodů můžete za rok stihnout?
Hodně. U nás je Český pohár od půlky května do začátku září a závody jsou skoro každý víkend.
Na všechny ale nejezdíte, ne?
Když nejsem v zahraničí, tak jezdím skoro na všechny. Někdy je jeden závod za víkend, jindy jsou vícedenní závody na stejném místě a někdy jsou dokonce dva závody za víkend na úplně jiných místech. Deset závodů v létě ale určitě je. Když je člověk zdravotně v pořádku, tak jich osm v pohodě stihne. Důležité jsou hlavně ty delší, za které se sbírá více bodů do poháru.
Jak vypadá váš tréninkový plán?
Většinou od pondělí do pátku trénuji dvakrát dvě hodiny ve vodě. Ve středu odpoledne občas bývá místo plavání nějaké kompenzační cvičení a pak dvakrát týdně ještě suchý trénink, což je třeba posilovna, ale tu nemám příliš v oblibě. Raději si místo toho jdu zaběhat nebo se projet na kole.
Takže jste raději pořád ve vodě?
Určitě. Když není o víkendu závod, tak se přidá trénink ještě v sobotu. A když se blíží léto a různá mistrovství, snažíme se párkrát do týdne přidat ještě jednu hodinu tréninku v bazéně. Závody jsou samy o sobě dlouhé, tak tomu musím zase přivyknout. (smích)
Kolik toho týdně naplavete?
Snažíme se kolem 80 km. A na soustředění třeba až 100 km. Za ty dvě hodiny se na tréninku naplave 7 až 8 km.
Trénujete jen v bazénu, nebo i venku?
Bohužel jen v bazénu. Někteří z plavců, ke kterým se řadím i já, se snaží trenéry přimět k tomu, abychom občas chodili i ven. Většina z nich tomu ale není nakloněna. Argumentují, že oproti bazénu nemají jak změřit vzdálenost s časem. Ale kvůli zavedení neoprenů při závodě je potřeba si na ně nějak zvyknout a v bazénu je v nich příšerné vedro. Spousta větších států proto už zařadila venkovní tréninky před velkými soutěžemi. Plavec dostane sportovní hodinky, trenér jede vedle na lodi nebo paddleboardu a pak se to změří na mapách.
Takže vy si neopren vyzkoušíte až při závodech?
Abych se s ním skámošil, tak jsem v něm občas chodil plavat do Malé říčky ve Stromovce. Při závodech je neopren mezi 16 a 18 °C povinný a od 18 do 20 °C doporučený. V praxi to funguje tak, že když si jej vezme jeden závodník, tak se pak do něj nasoukají všichni. Je to pak ve vodě rychlejší. Hlavně si ale myslím, že je potřeba do pravidel ukotvit ještě dodatek k teplotě vzduchu. Například při olympijské kvalifikaci měla voda 19 °C a plavalo se v neoprenech. Odpoledne pak vysvitlo sluníčko a před startem bylo venku 28 °C. Slunce do té černé gumy hrozně pere a kluci tam kolabovali z přehřátí.
Proč žádné takové pravidlo ještě neplatí?
Zatím máme jen horní limit pro teplotu vody, jenž je 31 °C. Ten platí od doby, kdy se před deseti lety americký plavec Fran Crippen na závodě Světového poháru utopil, pravděpodobně kvůli přehřátí organismu. Následně se pak zavedla tato hranice a zároveň každý plavec musí mít na břehu někoho, kdo ví,
že tam je, a hlídá ho. Bohužel v tom závodě zjistili až dvě hodiny po startu, že jim Crippen chybí. Bylo to ještě v době, kdy nebyla tak důsledná opatření. Když se plave na velké ploše, tak je to docela obtížné, ale nevyhnutelné. Všechny sporty se vyvíjejí a s nimi i nároky na bezpečnost závodníků. A dálkové plavání není výjimkou.
Jak se orientujete během závodu? Je možné se ztratit?
Jasně, hlavně za špatného počasí je orientace daleko složitější. Ale den před závodem už bývá postavená trať, tak si ji můžeme vyzkoušet a sami si najít orientační body. Na velkých soutěžích jsou od sebe bójky často dost vzdálené, a člověk tak plave přibližně nějakým směrem, který se pak v průběhu závodu koriguje.
Jak to bývá s občerstvením během závodu?
Na pět kilometrů se většinou neobčerstvuje. To je jen hodina. Člověk se nají předem nebo si dá něco do plavek, když chce. Při závodech na 10 km se většinou občerstvuje energetickým nápojem nebo gelem. Něco pevnějšího se většinou bere až od těch 20 km. Ty plaveme kolem čtyř hodin a tam se hlad může dostavit. Z doprovodné lodi dostaneme třeba kus banánu.
Když k ní připlavete, tak si vezmete první, co uvidíte?
Ne, tak to úplně není. Často jde o takové košíčky, které se nabarví a na tyčku se ještě přidělá vlajka. Já třeba mám světle zelený, aby byl dobře vidět. (smích)
Jak dlouho před velkým závodem se upravuje váš tréninkový režim?
Moc dlouho ne. Záleží na tom, co komu vyhovuje. Já mám většinou pořád stejné tréninky a pak se zátěž lehce snižuje, poslední dva dny před závodem ještě o trochu víc. Ráno před závodem pak pět až šest kilometrů trénuju, odpoledne se lehce proplavu na trati a pak už jen regeneruju a snažím se soustředit
na závod.
Jakou nejdelší trať jste plaval?
25 km a plaval jsem je přes pět hodin. Na takto dlouhých tratích se ze začátku jede volně a až tak po 10 km se začíná zrychlovat. Mrzí mě, že na těch dlouhých jsem nikdy nedojel s hlavním balíkem, na konci jsem vždycky trochu odpadl. Dokud je člověk v balíku, tak se mu to moc dlouhé nezdá. Když plave sám, ten pocit je úplně jiný. Těch 25 km je nejdelší závod a plave se na mistrovství světa nebo Evropy. Pak je série světových ultramaratonů vypsaných na 25 až 33 km. Bývaly i dva dlouhé závody v Argentině, nějakých 68 km a druhý 81 km po proudu řeky, ale ty se posledních pár let už neplavou. Nejen z důvodu, že voda v Argentině není úplně nejlepší, ale pravděpodobně i z důvodu nedostatku peněz na jejich pořádání. Já sám bych chtěl zkusit závod Capri–Neapol, při kterém se ráno plavci i s doprovodem odvezou trajektem na ostrov Capri, tam se hodí do vody a plavou zpátky do přístavu v Neapoli. Je to asi na 6 hodin, přes 30 km. Kamarád si ten závod zkusil a říkal, že je to skvělý zážitek. Pět hodin plavete a jediné, co vidíte, je Vesuv. (smích)
Co se vám během těch hodin plavání honí v hlavě?
Čas plyne jinak. Někdy mám pocit, že jsem ve vodě teprve půl hodiny, a přitom už mám za sebou hodiny dvě. Pořád se totiž něco děje. Musíte dávat pozor, když jste v balíku ostatních plavců. Nejen aby člověk nedostal moc ran, ale aby se někdo vepředu neurval, jak se říká. V balíku se plave lehčeji, člověk nemusí vynaložit tolik energie, aby jel stejně rychle jako ostatní. Když pak balík ujede, je těžké jej dohnat. S tímhle vším není moc času nad něčím přemýšlet, a když už nějaký mám, tak si v hlavě přehrávám písničky. Většinou si ale vzpomenu jen na jednu a ta mi rotuje pořád dokola. Někdy je to na palici. (smích)
Při závodu používáte jenom jednu techniku?
Dokud se jede s balíkem, tak se plave hlavně kraulem. Během občerstvení se občas položíme na záda a dáme pár znakových kopů s tempem, ale jinak jedeme hlavně kraul. Nejjednodušší by byl samozřejmě znak, ale s tím se nedá moc hlídat, kam kdo plave. (smích)
Během záznamu jsem si všimla, že rozhodčí pořád píská. Proč?
Píská, protože plaveme moc u sebe, tak abychom se nemlátili. Když pískají, tak i mávají rukama. Teoreticky, když rozhodčí píská, plavci by jej měli sledovat, protože se něco děje, ale ne všichni na to dbají. Je to i tak, že když rozhodčí vidí nějaké porušení pravidel, tak vytahuje varovnou žlutou kartu a vlajku s destičkou, kam napíše číslo plavce. Dvě žluté, rovná se červená a konec v závodě, stejně jako ve fotbale.
Dostal jste žlutou někdy vy sám?
Dost možná ano. (smích) Většinou se to do výsledků neuvádí, takže to závodník třeba ani nezjistí.
Krizi v průběhu závodu se vyhnout asi nedá. Jak se překonává?
Často jde o křeč nebo bolesti rukou a ramen. Člověku pak přijde, že ať se snaží jakkoliv, tak mu to prostě nejede. Překonaná krize znamená, že závodník chytil druhý dech. Tělo svým způsobem přemluví, přepne jej. Je to podobné tomu, co slýcháváme na trénincích. Když je člověk unavený, je někde na 70 % energie. Při tréninku je právě tohle hodně znát. Člověk si myslí, že už je úplně vyřízený, ale když se ta únavová bariéra překoná, najde obrovské zásoby energie. Většina lidí ji dokáže překonat jednou, protože to stojí hodně mentálního úsilí. Ale když má plavec dobře natrénováno, dokáže těch krizí během jednoho závodu překonat i víc.
Závod musíte dokončit dohmatem na svislou stěnu, která pluje ve vodě. Při sledování závodů jsem si všimla, že ne každý plavec tuhle techniku dobře zvládá a pak nastává zmatení, kdo jej dokončil dřív. Trénujete to?
Bohužel nemáme moc jak. V bazénu se snažím dohmatávat na zeď a při tréninku na trati si to zkouším přímo tam. Ty stěny bývají různě vysoko. Ale slyšel jsem, že Holanďané s podobnou deskou trénují i v bazénu. U nás s tím ale ještě nikdo nepřišel. Škoda, ten dohmat je opravdu důležitý, protože vám zajistí cílový čas.
Slaná, nebo sladká voda? Kterou preferujete?
Složitá otázka. Slaná trochu nadnáší, ale když se v ní plave dlouho, tak nastane problém. Loknutí se člověk nevyhne a pak několik hodin necítí vůbec nic, jen tu sůl v krku. A u té sladké, u které by problém s loknutím nebyl, zase záleží na tom, jak je ta voda čistá.
Jak moc se kontroluje kvalita vody před závodem?
U nás se to vůbec neřeší. I když je zelená, tak se tam jde. Dokud tam není zákaz koupání od hygieny, prostě se plave.
Jaká je pro vás ideální teplota vody?
Nejraději ji mám co možná nejstudenější, ale aby se nemusel nosit neopren, takže okolo 20 °C. U nás je díky mírnému klimatu voda obecně studenější, takže jsme na to víc zvyklí než třeba plavci z teplejších míst. Často tak máme výhodu. Italové a Španělé jsou zmrzlí a našincům se plave dobře. (smích)
Plavání je individuální sport. Nechybí vám společnost?
Zatím tolik ne. Při tréninku často nebývám sám, někdy zbyde i nějaký čas si popovídat nebo aspoň zanadávat.
Je plavání nákladné?
Co se týká mezinárodních závodů, které nejsou mistrovství, tak ano. Většinou bývá jeden Evropský pohár, který zaplatí federace. Pak na něco přispěje oddíl nebo máme teď možnost spolufinancování z Olympu. Dost často se ale spousta závodů musí bohužel platit. A tím, že se jezdí do poměrně exotických míst a je potřeba bydlet v oficiálních hotelech, které nejsou úplně nejlevnější, to bývá poměrně nákladné.
Kde se vám líbilo nejvíc?
Velmi se mi líbil závod v Kodani, který mi ale trochu kazí jeho termín, protože bývá až na konci září a voda tam je už studená. Takže se musím nasoukat do neoblíbeného neoprenu. Plave se v historickém centru pod několika mosty a tunelem. Ten den je navíc ještě závod veřejnosti. Díky tomu je tam spousta lidí, kteří vám fandí, i když vůbec nevědí, kdo jste. (smích)
Dálkové plavání mají lidé často spojené s kanálem La Manche. Nechtěl byste také zkusit jej přeplavat?
Teoreticky ano, ale dnes už to dělá tolik lidí, takže vlastně asi ne. (smích) Víte, ona už to dnes není taková výzva.
Existuje nějaký jeho současný ekvivalent?
Ano, a je šílený. Jmenuje se Oceans Seven (Sedmička oceánů, pozn. red.) a jeho překonání zahrnuje sedm průlivů na sedmi kontinentech bez neoprenu. Dosud má tuhle výzvu za sebou 21 lidí. Mimochodem jednou z nich je Češka, Abhejali Bernardová. Plave se právě La Manche, pak Gibraltarský průliv a pak jsou to průlivy v USA, v Japonsku, na Havaji, v Irsku a na Novém Zélandu. Kromě toho, že jde o nejtěžší vody na světě, tak to vychází na nemalé peníze. Sám La Manche stojí kolem půl milionu. Je nutné si třeba dva roky dopředu zamluvit start, lodivoda a další věci. Na Havaji je zase potřeba mít loď se speciálním vybavením kvůli žralokům. Tohle by mě asi trochu děsilo. Já sám jsem žraloka při plavání neviděl, ale vím, že spousta plavců ano, a říkají, že jim to dodalo víc energie a snažili se zase nasoukat do balíku, aby byli v bezpečí. U nás můžu potkat leda tak pořádného kapra, ale i toho se občas leknu. (smích)
Máte nějaký jiný sport, který rád sledujete?
Nejčastěji v zimě biatlon. Když je olympiáda, tak cokoliv.
Jak rád odpočíváte?
Většinou si něco pustím v televizi, a když u toho usnu, tak je to bonus. Nebo nějakou videohru. Relaxuji tím, u čeho nemusím moc přemýšlet. Když člověk trénuje a chodí ještě do školy, tak nic moc jiného nestíhá.
Jaký obor studujete?
Studuju zemědělku, obor geografické informační systémy a dálkový průzkum Země v životním prostředí na fakultě životního prostředí. Je to relativně nový program,
který využívá snímky ze satelitů. Z nich se pak dělají mapy nebo analýzy životního prostředí, ve smyslu jaký je stav vegetace nebo kde je nedostatek vody. Předtím jsem studoval na stavárně na ČVUT, ale bohužel jsem tomu nemohl věnovat tolik času, kolik bych chtěl a především kolik bylo potřeba. Na zemědělce mi učitelé vycházejí vstříc a zároveň mě to baví.
Jak dlouho žijete na Sedmičce?
Celý život, ale nemám moc čas si to tu procházet a někam chodit. Rád si vyběhnu do Stromovky. V oblibě pak mám ještě jednu trasu, která vede podél vody přes zoo. Když mi nějaká energie a trochu času zbyde, tak to využívám k dalším aktivitám, nedávno jsem vyzkoušel třeba umělou lezeckou stěnu.
V jednom z rozhovorů s vámi jsem se dočetla, že vaším cílem bylo jet na olympiádu, což se vám letos podařilo. Jaký je váš další cíl?
Rozhodně další olympiáda, v Paříži. Příští rok bude evropské i světové mistrovství zároveň. Vždy se to po roce střídalo, ale covid nám jeden rok vzal. Tam bych rád zopakoval co nejlepší umístění (4. místo na ME 2019, pozn. red.). Ale těch závodů se účastní tolik kluků, kteří jsou na krátkém závodě vždy hrozně rychlí, takže je to trochu i o štěstí. Dalším cílem je opravdu olympiáda, a pokud to tělo dovolí, tak i další závody.
Chtěl byste říct něco o olympiádě?
Jsem moc rád, že jsem tam mohl být. Dodržela se tak tradice, že pokaždé na olympiádě někdo od nás v dálkovém plavání startoval. I když ten závod nedopadl tak dobře, jak jsem doufal, tak to byly další důležité zkušenosti a doufám, že je v budoucnu zúročím. Také mě mrzí, že jsem nebyl na jejím zahájení ani ukončení. Do vesnice jsme kvůli covidovým opatřením mohli jen sedm dní před závodem a po závodu jsme museli rychle odjet.
Dostal jste vůbec olympijskou kolekci?
Kostým doma mám. Moje fyzioterapeutka jej taky dostala a šla v něm pak zvesela na svatbu. Je ale pravda, že kolekce pro holky byla hezká, v podstatě mají šaty s kazajkou. To klučičí se asi moc nosit nedá. Anebo nemám takovou představivost. (smích)
Matěj Kozubek (1996) je mnohonásobný mistr republiky v dálkovém plavání, v Tokiu se poprvé představil na olympijských hrách. V roce 2019 prožil výsledkově nejlepší sezonu v kariéře, kdy vedle čtvrtého místa na světovém šampionátu v korejském Gwangju na trati 5 km, šestnáctého místa na desítce a jedenáctého místa na 25km trati vyhrál také celkové pořadí Evropského poháru v dálkovém plavání. Podle svazové ankety, v níž hlasují trenéři a funkcionáři, se stal nejlepším českým plavcem za rok 2019. Toto ocenění získal také v roce 2015 a 2017. V loňském roce se blýsknul pátým místem na desítce při Evropském poháru v izraelském Eilatu, letos příslušnost ke světové plavecké špičce prokázal devátým místem na trati 10 km v makedonském Ochridu. Český vytrvalec nyní svoji pozornost upírá ke sportovnímu svátku v Paříži, jenž se bude konat za tři roky. Na Sedmičce bydlí od narození. www.facebook.com/kozubekmatej