Poté co jsem se tu zprávu dozvěděla, vstala jsem a otevřela okno, „aby duše mohla ven“. Nikdy předtím jsem to neudělala. Hlavou mi jen kmitla vzpomínka na rozhovor, který Klárka (jinak o ní psát nemohu) vedla se záchranářem Radkem Strnadem pro loňský prosincový Hobulet. Možná mi tolik utkvěl také proto, že téma smrti – snad že je tak všudypřítomné – se v našich hovorech téměř nevyskytovalo, byť jsme se těžkých otázek dotýkaly často. Nejčastěji jsme ale spolu mluvily o radosti. O takové, která téměř nic nestojí. Která nás hojně obklopuje, ale bez naší pozornosti prostě neexistuje. A Klárka se uměla dívat tak pronikavě, že objevila i radost bezvadně zašitou. Vysledovala ji. A vytáhla za uši ven.
Podobně dovedla člověka vytáhnout z chandry. Když jsme se viděly naposledy, do domovního telefonu se představila jako „Agentura splněných přání“. Měla jsem ten den narozeniny, příšerně hranaté, bylo mi do breku v předtuše nových a nových hrůz, které už stepují za dveřmi, o něco jsem se snažila a vůbec mi to nešlo, ale za dveřmi žádná z těch hrůz nebyla, za dveřmi byla Klárka, s copánkem a rubínovými náušnicemi, opálená, v červenomodré květované tunice, s vlastnoručně vyrobenými dárky a vlastnoručně vypěstovanou tlusticí vejčitou, která připomínala malý háj baobabů vsazený do květináče – moje záchranářka. Vypadala nádherně, svěže, vnesla mi tu krásu, to zdraví a světlo optimismu do bytu a všechno to tam se mnou zůstalo i dávno poté, co odjela jedničkou zpátky do Holešovic.
Za pět dní ty obyčejné věty – Příště si půjdeme zaplavat, Naučím tě šnorchlovat, Ukážu ti Sokolov a Loket, Pojedeme do Českého středohoří, Zajdeme do divadla, Uspořádáme marmeládový swap – už nedávaly smysl. Smysl dnes dává nanejvýš Klárčina askeze ve vztahu k hmotným potřebám a v kontrastu s tím téměř hédonismus ve vztahu k potřebám nehmotným – k poznání a k prožitkům. Zdálo se, že se neupíná ani k minulému, ani k budoucímu – jen k přítomnému. Moudře. Ráda se zbavovala věcí, odpoutávala se od břemen. Při své poslední návštěvě u nás se rozhlížela po našem malém, věcmi přeplněném bytě-kabinetě a říkala, že by chtěla, aby její vlastní byt byl ještě o něco prázdnější, než je. Snad toužila žít v prostoru, kterým se dá snadno protančit, v bytě-tanečním sále, protože ještě více než pro minimalismus hořela – alespoň tak, jak jsem ji znala já – pro tanec. Tanec jí šel stejně lehce jako psaní. S hudbou byla zajedno. V tanci byla oslnivá, rafinovaná a možná i nejvíce svá.
Její přirozený smysl pro rytmus pronikal i do její práce se slovem. Krátké ostré věty jako pohyby nohou při sambě… Přála bych všem vidět ji tančit! Myslím, že její múzická část byla přinejmenším stejně silná jako její část praktická a exaktní, nicméně neměla tolik příležitostí se prosadit. Nepociťovala však, doufám, frustraci. Jen lehký stesk a někdy únavu. Po kariéře v diplomacii a v rozhlase – pracovala například jako autorka a moderátorka pořadů Hovory o Evropě, Člověk a trh, Politická literatura na českých pultech a Trendy na stanici Český rozhlas 6 – byla hrdá, že se jí v průběhu šesti let spolu s grafickým studiem 20YY Designers, mnoha ilustrátory a řadou spolupracovníků z radnice i mimo ni podařilo z běžných radničních novin vytvořit respektovaný časopis oblíbený daleko za hranicemi Sedmičky, časopis, který očividně inspiroval i jiné radniční měsíčníky… Proto ji mrzelo, když viděla nová, netknutá čísla Hobuletu ležet u popelnic spolu s letáky na akční slevy. Jako by věc, která je zdarma, nestála za pozornost. Pozorný čtenář Hobuletu však ví, že je to často naopak.
Přestože ji práce naplňovala, což píšu s čistým svědomím, ne jako frázi, a nová čísla mi nosila jako šťavnaté plody dobře odvedené práce, čas od času zatoužila navléknout si kůži někoho jiného. Co třeba květinářky? I když si po čas reportáže nebo rozhovoru mohla zkusit spoustu různorodých profesí, od hospodské po herpetoložku, musela zas rychle vklouznout do té své, aby reportáž nebo rozhovor vůbec mohla napsat. Ale vést nějaký paralelní život květinářky či truhlářky jí připadalo úžasně dobrodružné a nádherně uklidňující. Zabývat se celý den květinami nebo hoblovat dřevo v otcově dílně! Když jsme spolu od jara do zimy roku 2017 sedávaly v jedné kanceláři – pracovala jsem tehdy jako redaktorka Hobuletu a webeditorka radničního webu, Klárčinými slovy jako „překladatelka z úředničtiny do lidštiny“ – snily jsme často a mezitím si házely přes stůl míčkem, aby nám od ťukání do klávesnic nezdřevěněly prsty.
Na Klárce mě vždycky fascinovala její fyzická i duševní křehkost v kontrastu s její rozhodností a profesionalitou. Stejně jako si domácnost nezanášela zbytečnostmi, nezanášela si jimi ani hlavu. Jako se přesně mířenými otázkami dopátrávala informací, které pro rozhovor, článek nebo reportáž nezbytně potřebovala, tak se přesně mířenými činy dopátrávala radosti.
S obdivem a údivem jsem sledovala, jak soustředěně a efektivně pracuje vždy na jednom textu, a teprve poté, co jej dopíše, stejně soustředěně a efektivně začíná pracovat na dalším. Na rozdíl ode mě, která s nepříjemným otálela, neplodně těkala a měla problém zvednout telefon nebo si dojít pro odpověď do některé z blízkých kanceláří, ona pochopila, že si výkonností kupuje svobodu – že svobodu může mít i člověk na náročném šéfredaktorském postu. Vstávala velmi časně. Když jsem přicházela do redakce, měla své denní penzum z půlky hotové, a když jsem odcházela na oběd, měla splněno. V době uzávěrky však neváhala obětovat víkend na pečlivou redakci zaslaných textů. Některá čísla měla přichystaná ve velkém předstihu. V případě nutnosti ovšem pohotově koncepci změnila ve prospěch aktuálních témat. Ráda překračovala hranice možného a obvyklého. Žádné téma pro ni nebylo moc odlehlé a nepřístupné. To, co pro mě bylo příliš vzdálené – ať už šlo o činnost Agentury pro evropský globální navigační satelitní systém, nebo problematiku parkování – zvládla s entuziasmem i umanutostí dobyvatelky. Dobývala přece pro čtenáře kousek po kousku neznámé světy!
Podobně jako od věcí se však dovedla v pravý čas oprostit i od práce. Písmenka, která jí v určeném čase vířila v hlavě a poslušně se řadila do přesně soustružených vět a odstavců, v určený čas zase odlétla jako roj okřídlených mravenců a zůstala jen dětsky zvídavá, vřelá a něžná Klárka, s tmavomodrým puntíkatým batůžkem na zádech, přichystaná objevit si kousek neznámého světa i pro sebe. Byla to Klárka přeladěná z pracovního do „výletního režimu“. A bylo jí v tom režimu neskonale dobře.
Nejradši jsme chodívaly pěšky. Nevysedávaly jsme po kavárnách – snad jen jedinkrát, v cukrárně, kde se mlsá zastavený čas, v cukrárně U Palmy. Chodily jsme. Sedly jsme si nanejvýš někam na lavičku nebo na obrubník. Bez Klárky bych na mnoho míst v Praze zřejmě nikdy nezabloudila – do poutního kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, na terasy Břevnovského kláštera či do starých Střešovic a na Sedmičce například na Výletnou, na Jatka, do cukrárny U Veletrhu, pracovně pak do Drutěvy, Elpidy nebo do Atelieru bod architekti… Sedmičku měla ze všech stran dokonale prošlápnutou. A samozřejmě nejen ji. Pro jedno letní dvojčíslo sepisovala výlety po Praze – pěšky, na kole, tramvají, metrem a autobusem – a všechny je měla vyzkoušené. V týdnu patřila Praze, o víkendu, o svátcích a dovolených mimopražským destinacím. Jak ráda bych s ní prošla celou Prahu, všechny periferie!
Učila mě průzračné a nekomplikované lásce k tomuto městu. Učila mě neodstrkovat jej kvůli hluku, smogu, dopravě, ale soucítit s ním, a třeba jej i k sobě přivinout jako tanečního partnera. Věděla, že o každý vztah se musí pečovat, a sama o vztah se svým městem pečovala tak, že v něm intenzivně žila. S manželem pořádali sousedské večeře i koncerty, sousedské blešáky, tančírny v Altě, sousedské portrétování a sousedský ping-pong na půdě jejich domu. Myslím, že netušila, jak moc ji lidé měli rádi. Přála bych si, aby to věděla s větší jistotou.
Před dvěma lety měli moji rodiče autonehodu. Naštěstí si nevyžádala víc než naražená žebra, šok a odepsané auto. Na večer jsme měli s Klárkou a jejím mužem vstupenky do Divadla v Dlouhé na inscenaci hry Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci. Rodiče mě ubezpečovali, že není potřeba, abych k nim jezdila. Odebrali jsme se tedy do divadla. Ale neměla jsem tam chodit. Celý večer jsem byla jako na trní. Klárka cítila můj strach a neklid a po představení mě jemně přesvědčila, že bude všechno v pořádku. A bylo. Jak ráda bych teď, po autonehodě, která se stala v neděli 1. srpna tohoto roku, utěšila zas já Klárku, že bude všechno v pořádku… Stále nevím, jak o tom mám psát.
Lezu na jednu z vyhaslých sopek Českého středohoří, všímám si samičky křižáka pruhovaného střežící svůj kokon, trhám dobromysl a řebříček, na kamenitém stepním vrcholu vcházím do oblaku rojících se mravenců a těsně nad hlavou mi prosviští jiřička. Tady by se ti líbilo, Klárko. Představuji si tvůj jemný, neproniknutelný úsměv. Představovaly bychom si tu hlubinný zlom mezi krušnohorskou a středočeskou oblastí a ohlušující zdvíhání sopečných kuželů z pískovcového podloží před miliony let. Neloučíme se, Klárko. Po tomhle hlubinném zlomu tě na každý výlet budu brát vždycky s sebou.