V Národním filmovém archivu se dochoval originální negativ humorné scénky Dostaveníčko v mlýnici (1898), kde se jednoduchý děj ztrácí v nepřehledné vřavě všech přítomných. I v tomto případě bylo pro tvůrce důležitější prezentovat ruch života než příběh a postavy.
Jan Kříženecký se narodil 20. března 1868 jako čtvrté dítě poštovního úředníka Norberta Kříženeckého a jeho ženy Johany Jindřišky, rozené Švehlové. Byl jediným ze sourozenců, jenž měl v křestním listě jako místo narození uvedenou Prahu. Jeho nejstarší sestra Karolina, bratr Rudolf a o něco starší sestra Anetta se narodili v dalmatském Zadaru. V revolučním roce 1848 se totiž Norbert Kříženecký zúčastnil tažení proti Maďarům a odtud se dostal do Dalmácie, kde se seznámil se svou pozdější manželkou. Před svatbou vyměnil vojenskou službu za poštovní, a když se mu naskytla první příležitost k přeložení do Prahy, využil ji. Časem se propracoval k významné hodnosti c. k. poštovního kontrolora. Početná rodina nejprve bydlela na Malostranském nábřeží č. 3, posléze v Ječné ulici č. 20.
Jan, kterému doma neřekli jinak než Hansi, navštěvoval reálné gymnázium v Ječné ulici a po maturitě se v roce 1889 zapsal na České vysoké učení technické v Praze, kde studoval pozemní stavitelství a architekturu. Vysokoškolského titulu však nedosáhl. Již během studií byl zaměstnán v kanceláři svého bratra, stavitele a architekta Rudolfa Kříženeckého. Bratři spolupracovali na řadě projektů, mezi nimi na návrhu a stavbě novobarokní vily továrníka Antonína Kunze v Hranicích na Moravě. Následně byl Hansi přijat jako výpomocný technik do nově zřízené výstavní kanceláře městského stavebního úřadu v Praze.
Vlastní cestou
Již během studií na technice věnoval Jan mnoho času své největší zálibě – fotografování. Hledáčkem svého aparátu ponejvíce mířil na architektonické památky Prahy. Na svou dobu osobité a technicky dokonalé provedení jeho fotografií mu zajistilo popularitu mezi fotografy amatéry, stal se členem jejich klubu a následně byl zvolen i do jeho výboru. Zúčastnil se první Výstavy fotografů amatérů českoslovanských v Praze (1897) a později i mnoha dalších výstav, na nichž získal několik čestných uznání a medailí.
Ve vyprávění historiků se často opakuje, že Jan byl sice aktivní, dobrosrdečný, ale současně mu rodiče často vytýkali nezodpovědnost, protože se málo staral o peníze a o zajištění existence. To bylo pro rodinu c. k. poštovního úředníka z hlediska jeho společenského postavení nepřípustné. Přísní rodiče nemohli Hansimu odpustit, že nedokončil vysokou školu, a posléze ani to, že se proti jejich vůli oženil s Marií Gýrovou, jež jako dcera kancelářského sluhy pocházela z chudých poměrů. Přesto byl mladý pár sezdán 3. září 1898 v kostele sv. Štěpána na Novém Městě. Novomanželé se nastěhovali do třípokojového bytu v Sokolské ulici č. 34. Když pak v pozdějších letech manželství ztroskotalo, vytýkali rodiče Hansimu jeho neuspořádaný život. Za vzor mu dávali bratra Rudolfa, jenž se „dobře“ oženil, měl sedm dětí, šťastné manželství a navíc dosáhl jako architekt významného postavení. Hansi si však zvolil vlastní cestu. Rozhodl se věnovat tomu, co ho v životě bavilo nejvíc – fotografování a posléze i filmování.
Jan Kříženecký jako třicetiletý. Portrétní fotografie podnikavého otce české kinematografie.
Pouťová atrakce
Počátky kinematografie náleží do období technického vzmachu na sklonku 19. století. Když 28. prosince 1895 uspořádali bratři Lumièrové v centru elegantní a módní Paříže první filmové představení, byla to velká a průlomová událost. Diváky na jejich filmech nepřitahoval ani tak obsah, jako spíš způsob, jakým zachycovaly realitu. Nadšení byli už jen tím, že se lidé na plátně pohybovali, že se nad vlakem vznášel kouř nebo že se padající zeď zahalila oblakem prachu. Dnes již klasickou oživenou fotografii Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat sledovali diváci se zatajeným dechem. Dnešní divák by v tomto filmu sotva shledal dramatickou situaci, ale tehdejší návštěvník si z biografu odnášel intenzivní zážitek. Důkazem toho je dobový záznam zveřejněný v Pražském ilustrovaném kurýru: „… na záhybce kolejí objevil se vlak uhánějící s úžasnou rychlostí do nádraží. Dojem je tak dokonalý, že mimoděk trhnete sebou na sedadle, zapomenete, kde se nalézáte, a máte nepříjemný pocit, jako by se vám mělo něco přihodit. Představy vaše jsou tak silné, že se vám zdá, jako byste slyšeli sykot a rachot vlaku.“
Senzace zvaná kinematograf se začala šířit po celém světě. V říjnu 1896 navštívily Prahu hned dva kinematografické podniky. Ten první se usadil v hotelu U Černého koně (Na Příkopě č. 28), druhý o pár dní později zakotvil v hotelu Saský dvůr na rohu ulic Hybernská a Senovážná. V druhém případě se jednalo přímo o kinematografickou společnost bratří Lumièrů, na jejichž projekcích rozpohybovaných obrázků byl Kříženecký častým hostem. Technická novinka ho naprosto okouzlila a o necelé dva roky později se k řadě průkopníků připojil. Správně vycítil, že nový vynález skýtá netušené možnosti.
Kříženecký byl zapojen do příprav Výstavy architektury a inženýrství na pražském Výstavišti, proto začal uvažovat o koupi vlastního kinematografického přístroje, s nímž by se výstavy zúčastnil. Jako výpomocný technik stavebního úřadu neměl dostatek peněz,
a tak se spojil se svým kumpánem z dob studií na technice Josefem Františkem Pokorným. Ten přislíbil, že promluví s otcem, společníkem v továrně na kočáry, a pokusí se ho přimět, aby jim potřebný obnos zapůjčil. Pokorného bratr Vincenc si tehdy zapsal: „Oba nadšenci, jakmile dostali peníze, zahájili jednání s firmou Auguste a Louis Lumière v Lyonu a objednali kinematografický aparát s příslušenstvím, stojan a projekční obloukovou lampu a podle zaslaného jim seznamu asi dvanáct filmů.“ Cena aparátu, jenž sloužil současně jako kamera, projektor a kopírka,
se vyšplhala na dva tisíce franků.
Český kinematograf
Kříženecký a Pokorný uvažovali o možnosti pořádat v rámci výstavy kinematografické projekce v divadle Urania. To mělo být vyhrazeno především naučným přednáškám a v některých případech také koncertům a divadelním představením. Nakonec ale k dohodě nedošlo a pro své projekce si museli vybudovat vlastní pavilon. Dřevěné kino s udusanou zemí místo podlahy, asi patnácti řadami židlí a několika postranními východy bylo situováno za hlavní výstavní halou. Při stavbě pavilonu, jenž se pyšnil označením Český kinematograf, bylo dbáno na přísná bezpečnostní opatření. Protože filmová surovina byla vysoce hořlavá, musela být projekční kabina oplechovaná. Pro případ požáru byl připravený také džber s vodou a na každém představení musel být přítomný člen hasičského sboru.
Výstava architektury a inženýrství byla slavnostně otevřena 15. června 1898 a první představení kinematografu se konalo o čtyři dny později. Český kinematograf hrál denně až do 17. října, kdy byla výstava definitivně uzavřena. Jedno představení zahrnovalo kolem deseti němých filmů. Jejich titulky se údajně nepromítaly, ale byly ohlašovány ústně. Obrazy na plátně byly asi pět metrů vysoké a šest metrů dlouhé. Filmový pás se odvíjel ručně, přičemž se muselo dbát na to, aby ruka otáčející klikou nezastínila část obrazu. Vstupným 30 nebo 20 krejcarů pro dospělé (podle vzoru divadel byla místa dvojího druhu) a 10 krejcarů pro děti se kinematograf řadil mezi levnější, i když nikoli nejlevnější zábavní podniky na výstavě. Jen pro srovnání: koncerty a přednášky v Uranii stály 50, 30 a 20 krejcarů, za vstup na
Maroldovo panorama se platilo dopoledne
20 krejcarů, odpoledne 40. Pouhých 5 krejcarů naopak stačilo ke vstupu do pavilonu Převrácený svět, kde bylo všechno vzhůru nohama.
Repertoár Českého kinematografu tvořily jak filmy dodané továrnou Lumière, tak ty natočené Kříženeckým a Pokorným. Za nejstarší české filmy lze považovat snímky, které se objevily v programu již v zahajovací den. Byly to Svatojanská pouť v českoslovanské vesnici, Polední výstřel na Mariánských hradbách a Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech. K nim postupně přibývaly další a další aktuality z významných událostí pražského života, jako Slavnost zakládání pomníku Františka Palackého a další. Nadto pořídili majitelé Českého kinematografu také tři veselé hrané oživené fotografie, v nichž byl hlavním aktérem známý pražský písničkář a kabaretní herec Josef Šváb-Malostranský. Prostředí Výstaviště se pak stalo kulisou při natáčení hraných filmů Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů a Smích a pláč.
Políčko z filmu Polední výstřel na Mariánských hradbách, na němž skupina vojáků připravuje dělo k výstřelu oznamujícímu poledne. První pokus zaznamenat jej skončil fiaskem, protože kamera byla umístěna příliš blízko dělu a po jeho výstřelu skončila na zemi. Tím bylo po filmování a nezbylo než vyčkat druhého dne a zkusit štěstí ještě jednou, tentokrát z poněkud větší vzdálenosti.
Muž s klikou
Práce s kamerou sice nebyla o mnoho složitější než obsluha fotoaparátu, přesto vyžadovala určitou praxi. Kříženecký si musel neustále uvědomovat, že má v kazetě jen sedmnáct metrů neosvětleného materiálu, což znamenalo, že mohl otáčet klikou jen po dobu jedné minuty. Kvalita záznamu záležela na mnoha okolnostech. Častou potíž například způsobovalo hledání vhodného místa, odkud by zvolený výjev šlo co nejpřehledněji natočit. Nejlépe vyhovovalo nějaké vyvýšené místo, ale protože nemuselo být vždy k dispozici, nedílnou součástí filmařovy výbavy byly štafle.
Kříženecký své snímky inscenoval, natáčel i promítal. Podařilo se mu také vylepšit zakoupený přístroj nahrazením původní filmové kazety kazetou vlastní, do které se vešlo mnohem více filmové suroviny. Díky tomu mohl natáčet delší snímky. Své první filmy posílal Kříženecký k vyvolání a ke kopírování Lumièrům do továrny v Lyonu. Další už technicky zpracovával sám v bytě svých rodičů v Ječné ulici. Údajně je vyvolával ve vaně a sušil ve větru na pavlači. Snímek Voltýžování jízdního odboru Sokola pražského, jenž náležel ještě k těm laboratorně zpracovávaným v Lyonu, se tamějším pracovníkům natolik zalíbil, že českého filmaře požádali o vzájemnou výměnu. A tak se Kříženeckého záznam objevil pod francouzským názvem Voltige à cheval à Prague v katalogu bratří Lumièrů z roku 1899, bohužel bez uvedení autora.
Úspěch Českého kinematografu na výstavě byl poměrně značný. Náklady na kinematografický přístroj, filmový materiál, originální francouzské snímky, stavbu dřevěného pavilonu, jeho vybavení a pronájem výstavního prostoru spolu s řadou dalších menších výdajů dohromady činily kolem 10 tisíc zlatých. Investovaná částka nebyla nijak malá, v té době by se za ni dal pořídit zánovní rodinný dům na okraji Prahy. I tak se podařilo „producentovi“ Pokornému a filmaři Kříženeckému dluhy splatit a ještě vydělat. Ekonomicky úspěšným Českým kinematografem byly položeny základy české kinematografie, jedné z nejstarších na světě. Čechy se staly teprve šestou zemí, kde se díky průkopnictví Jana Kříženeckého začalo s filmováním.
„Po skončení výstavy byl pavilon Českého kinematografu prodán jako staré dříví, rovněž židličky a jiné zařízení bylo levně prodáno,“ vzpomínal později Josef Pokorný. Ten se nakonec usadil v Moravské Ostravě, věnoval se stavitelství a k filmování se již nikdy nevrátil. Na rozdíl od něj pokračoval Kříženecký dále v promítání filmů z výstavy. V letech 1898 až 1901 předváděl své a zahraniční snímky pod značkou The Bohemian Biograph, Americký biograf nebo Nový francouzský biograf na dalších místech a v dalších sálech v Praze. Příležitostně se Kříženecký vrátil i k natáčení, třeba kolekcí osmnácti oživených obrazů ze IV. sokolského sletu v Praze na Letné roku 1901. Tato úctyhodná filmová reportáž byla tehdy v pravém slova smyslu velkofilmem. Z dalších Kříženeckého filmů z roku 1901 je známa reportáž ze slavnosti k vysvěcení mostu Františka I. (dnes most Legií), pořízená za účasti císaře.
Poté se Kříženecký delší dobu k filmování nevrátil. Nedovolovaly mu to jeho finanční poměry. Ve spise adresovaném c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni s trpkostí poznamenává: „Snahy mé v těchto dobách provázeny byly sice krásnými mravními úspěchy, avšak bohužel žádným ziskem, naopak ztrátou, pročež jsem přestal pořádati kinematografická představení.“ Je zřejmé, že svým podnikáním Kříženecký nezbohatl. Promítal jen příležitostně a jeho snahy zřídit stálý biograf v Praze byly neúspěšné. Mohl se svými rozpohybovanými obrázky kočovat, jako v té době mnoho dalších majitelů kinematografických podniků, v tom mu však bránilo stálé zaměstnání. Po třech letech manželství se navíc Janovi a Marii narodil v roce 1901 syn Zdeněk, jenž se později po vzoru svého otce věnoval profesi filmového promítače. Bohužel ne příliš dlouho, protože zemřel ve svých teprve šestadvaceti letech. Tříčlenná rodina se přestěhovala do bytu na Rudolfově (dnes Veletržní) třídě č. 37 v Holešovicích a Kříženecký byl tou dobou přeřazen z funkce výpomocného technika na stavebního oficiála I. odboru městského stavebního úřadu s platem 2200 zlatých ročně.
Svatojanská pouť v českoslovanské vesnici byla promítána v den otevření pavilonu Český kinematograf, a stala se tak jedním z nejstarších českých filmů vůbec.
Filmové pokusnictví
Minimálně do roku 1908 byl Kříženecký jediným profesionálním českým filmařem. Příležitostně natáčel aktuality, hrané vložky pro frašky smíchovské Arény (To nejlepší číslo a Satanův poslední výlet) a roku 1907 V. všesokolský slet v Praze na Letné. Poté zkusil znovu štěstí. Pořídil si licenci pro pražský obvod a se svým kinematografem vystoupil na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, jež se konala na pražském Výstavišti od května do října 1908. Po deseti letech se tak snažil zopakovat svůj úspěch. Se společníkem Maxmilianem Kockem zde otevřel kinematografické divadlo The Royal Biograph Co. Kromě projekcí znovu natáčel výjevy ze samotné výstavy a reportáže z Prahy – snímal dostihy, otevření Čechova mostu a dokonce i město za jízdy otevřenou tramvají. Druhým podnikem Kříženeckého a Kocka na výstavě byl reklamograf pod širým nebem. Hovoří o něm zpráva ve výstavním časopisu Výstava 1908: „Reklama bude zvláště účinná, neboť střídavě budou promítány i kinematografické živé obrazy. Kromě toho možno promítat nejen pouhý inzert té které firmy, ale možno též kinematograficky předvésti postup výroby inzerovaného předmětu nebo život v krámech a obchodech toho kterého obchodníka.“
Úspěch kinematografu tentokrát nebyl zdaleka tak velký jako při výstavě o dekádu dříve. Některé promítané filmy, byť z dnešního pohledu pozoruhodné, mohly na publikum působit přeci jen už zastarale. Nejednalo se přímo o propadák, ale vložené finance se podnikavcům nevrátily. Finančním neúspěchem se však Kříženecký od dalšího filmového podnikání nenechal odradit. Nadále promítal své snímky na nejrůznějších místech Prahy a pokračoval i ve filmování. Nakonec to zkusil ještě s jednou výstavou – ovocnicko-zahradnickou, jež se uskutečnila ve dnech 3. září až 15. října 1910 opět na Výstavišti. Výsledek byl ale snad ještě horší. Do dluhů jej přivedly tesařské práce, jež podle soudní exekuce splácel až do roku 1918. Celková pohledávka holešovického tesaře Josefa Boučka činila 5476 korun a 80 haléřů. Tím Kříženeckého aktivní filmařská dráha skončila. Pro představu, tou dobou byl jeho roční plat 3600 korun, a to jen díky tomu, že byl v zaměstnání povýšen do funkce vrchního stavebního revidenta. Nepříznivá finanční situace byla ještě zkomplikována neshodami v manželském životě. Když v roce 1912 od manželky Marie a syna Zdeňka odešel, nastěhoval se Kříženecký zpět ke své matce do Ječné ulice (otec byl tou dobou již šest let po smrti). Poté žil ve společné domácnosti s učitelkou a pozdější ředitelkou mateřské školy Zdeňkou Klejzarovou. Jejich byt se nacházel na Malém náměstí č. 7 poblíž kanceláře, kde Kříženecký pracoval. O čtrnáct let mladší Zdeňka byla Janovou družkou, nikoli právoplatnou manželkou. Tou zůstala nadále Marie Gýrová až do rozvodu v dubnu 1920. O Kříženeckého sociální situaci podala Zdeňka výmluvné svědectví, když vyprávěla, že v době jejich prvních setkání neměl Jan ani na nový zimník.
Kouzlo staré Prahy
Jana Kříženeckého živila práce na magistrátu, kde čím dál víc fotil. Jeho nejrozsáhlejším dílem je fotografická dokumentace Prahy přelomu 19. a 20. století, kdy ji zachvátila prudká stavební horečka. Kvůli asanaci mizely stovky starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek a Kříženecký se podílel na jejich dokumentování. Celkem pro městský archiv nafotil skoro čtyři tisíce snímků zachycujících ztracenou tvář města překotně se měnícího ve velkoměsto. Jenže v 45 letech se při focení vážně zranil, upadl na ulici do bezvědomí a od té doby se u něj projevovaly časté závratě a horšil se mu zrak. V jeho osobních spisech můžeme dohledat různá lékařská doporučení, aby s fotografováním a prací v nevyhovujících podmínkách fotografického ateliéru přestal. Svůj poslední snímek nazvaný Pomník Františka Palackého natočil v roce 1911, o pár let později skončil i s fotografováním.
Ač byl stále zaměstnán na městském stavebním úřadě, díky své kinematografické licenci se stal současně ředitelem a promítačem kina Františka Tichého na Národní třídě (Louvre v letech 1912 až 1915, později prostě Kino). Po jeho zániku v roce 1916 měl dohled nad technickým vybavením kina Elektra v paláci České banky, jehož název byl v roce 1918 změněn na Světozor a toto pojmenování mu sluší dodnes. Kříženecký se stal prvním ředitelem Světozoru, ale funkci nevykonával dlouho. Jeho zdravotní stav se zhoršil poté, co 22. března 1919 onemocněl parézou levé horní a dolní končetiny. Prakticky nemohl chodit a delší dobu byl upoután na lůžko. Byl to důsledek dlouhodobých zdravotních komplikací, proti kterým tehdy neexistovaly účinné léky. Když se pak jeho zdravotní stav přeci jen o něco zlepšil, chodil dále do úřadu a pokračoval ve vedení Světozoru. Smrt zastihla Jana Kříženeckého 9. února 1921 ve věku nedožitých 53 let.
Epilog
„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky,“ tvrdil Karel Čapek. Jejich zachycení se Kříženecký věnoval po celý svůj život. Pro Pražany byly jeho filmy ve své době něco jako zjevení. Když se v říjnu 1898 zavřely brány Výstavy architektury a inženýrství na Výstavišti, Kříženecký zůstal filmu věrný, přestože jeho další filmové projekty se ekonomicky zrovna nevyvedly. Díky němu se naše země stala jednou z prvních, kde se začalo s filmováním. Navíc se mu podařilo v jeho dokumentárních filmech zachytit dnes již ztracené kouzlo Prahy. Na zásluhy průkopníka naší kinematografie se v překotné atmosféře poválečného filmového podnikání postupně zapomnělo. O jeho smrti se v žádném ze čtyř u nás tehdy vycházejících filmových časopisů nedočteme. To se změnilo až ve 30. letech přičiněním filmového historika Karla Smrže a především pak po roce 1945. Ministr informací Václav Kopecký udělil Kříženeckému v roce 1946 in memoriam pamětní diplom Průkopník české kinematografie a o dva roky později po něm bylo pojmenováno náměstí před hlavní budovou barrandovských filmových ateliérů. Kříženeckého bohatá sbírka fotografií je uložena v Archivu hlavního města Prahy, kinematograf a další dobové artefakty zase v Národním technickém muzeu a přibližně tři čtvrtiny jím natočených filmů (často i na originálním negativu) se uchovaly v Národním filmovém archivu. Díky digitalizaci můžeme tato průkopnická díla obdivovat dodnes. Péčí filmového archivu vyšla v roce 2019 kolekce obsahující všechny dochované Kříženeckého filmy na DVD.