Na první pohled působí hospoda Vysmátý žabák jako každá jiná. Na zahrádce přilepené k fasádě domu v Heřmance sedí štamgasti, nad nimi se kývá reklama na pivo Rychtář a na baru se řeší historky z každodenního života starousedlíků. Dřevěné stoly jsou pokryté barevnými koberečky, které kontrastují se zelenými zdmi s namalovanými žabáky. To zajímavé se ale skrývá v kuchyni. Jídelní lístek se slovensko-maďarskými specialitami totiž připravuje profesorka 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity. Přes den učí v ústavu hygieny a epidemiologie, aby si večer vzala zástěru a šla vařit pro hosty. Tak to běží už pět let.
„Jsme vysloveně rodinná hospoda, kde jsem se k vaření dostala jako slepý k houslím,“ vypráví lékařka Miriam Schejbalová, zatímco její manžel roztáčí za pípou půllitry pro místní pivaře. Hospodu měl původně se dvěma společníky, ale rozešli se, a tak se do podnikání vrhl se svou ženou. Zelený interiér i jméno podniku zdědili po předchozích majitelích, a protože Vysmátý žabák už byl na Letné zavedený, neměnili jej. „Chtěla jsem, aby se to jmenovalo raději U Františka nebo Řízkárna, ta tehdy v Praze ještě neexistovala,“ vzpomíná lékařka se slovenskými kořeny.
Jídelní lístek vykrystalizoval během dvou tří let. Kvůli svému zaměstnání na fakultě si Schejbalová nemůže připravit jídla do foroty, proto vaří minutky. Čtvrtky u Žabáka zavedla jako haluškové dny, přes týden servíruje podle nakoupených surovin řízky, plněné papriky se sýrem, perkelt nebo tatarské bifteky. Oblíbené jsou prý i její polévky. Dřív se snažila v kuchyni experimentovat a vařit podle ročních období nebo pranostik, ale nestíhala. „U nás si můžete třikrát za sebou objednat stejné jídlo a pokaždé bude chutnat jinak. A lidé říkají, že je to baví,“ prozrazuje své kuchařské know-how.
Bakterie pod pokličkou
Na lékařské fakultě učí kromě epidemiologie také ambulanci cestovní medicíny, která připravuje lidi na daleké cesty ze zdravotního hlediska. Kvůli Žabákovi se ale do ciziny moc nepodívá, proto své znalosti využívá alespoň v kuchyni na Letné. Základní poučka zní nekřížit provoz – jedny nože se musí používat na maso a jiné na zeleninu. K tomu extra prkénka a postupy. Důležitou roli v kuchyni i epidemiologii hrají pokličky. Všechna jídla je třeba vařit i nechat chladnout přikrytá, aby se do nich nedostaly kvasinky ze vzduchu. Potraviny pak také déle vydrží. Podobná pravidla platí i pro koření, které se vždycky musí nechat přejít varem kvůli nebezpečí kontaminace bílkovinného charakteru. Bakterie se totiž ničí při šedesáti stupních Celsia. „Jak vždycky říkám svým studentům: Když sníte uvařenou bakterii, nic se vám nestane. Alespoň máte obohacený jídelníček.“
Zajímavé je, že MUDr. Miriam Schejbalová, Ph.D., není jediná epidemioložka v okolí. Stejnému oboru se věnuje i majitelka domu, ve kterém hospoda sídlí. Jen se zaměřením na veterinu. „Někdo aktivně odpočívá tak, že chodí ke kosmetičce, běhat do Stromovky nebo klábosit na dvě deci vína. Já si užívám aktivní odpočinek denně v hospodě,“ přiznává na závěr, když ji manžel volá do kuchyně, protože hosté mají hlad.
Mišík v Pokroku
Pokud se člověk přesune o pár ulic dál, narazí na indickou restauraci Masala v Keramické ulici. Jde o místo se zajímavou historií. V devadesátých letech tu fungoval undergroundový klub Pokrok, do kterého se stahovali umělci z celé Prahy. Vedla ho zpěvačka Jasné Páky Zdena Pištěková se svým mužem filmovým architektem. Vytvořili zde legendární bar, který později okopírovaly další podniky v Praze.
„Pokrok měl bytovou atmosféru,“ vzpomíná na první rok provozu v roce 1994 Petr Pištěk, který dva roky předtím zakládal s přáteli klub Roxy. „Trochu jsme se inspirovali San Franciskem, kde jsme předtím byli s Linhartovou nadací. V San Francisku neexistují hospody v našem slova smyslu, ale jejich kluby jsou složené z různých koutů, které jsou zařízené jako pokojíčky.“ V Pokroku jste mohli potkat Davida Černého, Petra Kalandru, Karla Steigerwalda, Bohdana Slámu, Petra Zelenku, Ivana M. Jirouse nebo Vladimíra Mišíka. Ten tam chodil téměř denně, protože bydlí jen o pár pater výš. Sousedům však vadil hluk, a tak občas do klubu poslali policisty.
„Schválně jsme proto vedli Pokrok jako soukromý klub, takže když přišli policajti, nemohli prakticky nic dělat,“ líčí devadesátá léta Pištěk. „Jednu dobu jsme v klubu měli i něco jako dveřníka, který prosil odcházející lidi, aby venku nehlučeli. Nepříjemné ale bylo, že nás tenkrát dost napadali skinheadi a rozbíjeli okna a dveře.“ Pokrok fungoval deset let do roku 2004 a pak se přes řadu dalších podniků proměnil na dnešní Masalu.
Hospoda za hospodou
Další člověk, který zanechal v horních Holešovicích výraznou stopu, je Kanaďan Glen Emery. Dnes provozuje noční bar v Kamenické nedaleko Veletržní ulice a na Žižkově vede Bukowského. „Byl to první expat, který v Praze založil pořádný podnik. Jmenoval se Jo’s Bar,“ vzpamatovává se u stolku před kinem Oko po těžké noci novinář Marek Gregor. Zapaluje si cigaretu, po telefonu řeší článek do Reflexu a pokračuje: „Bylo to v době, kdy vedl se svým kamarádem hospodu Thirsty Dog a hledali, kam dál. Tak vlezli sem.“
Trefili se zrovna do období, kdy v Jugoslávii probíhala občanská válka a Praha byla plná uprchlíků hledajících práci. A protože se v letenské verzi Žíznivého psa, který se dnes nachází v Kostelní ulici, scházeli hlavně cizinci, brzy se zaplnila Srby a Chorvaty na útěku, kteří v ní začali bivakovat. „Byla mezi nimi spousta šikovných lidí,“ dodává Gregor, který má sám k Praze 7 blízko, protože tu nejen bydlí, ale těsně po revoluci zakládal pod Stalinem Radio 1 a pomáhal s oživením Veletržního paláce. Díky jeho intervenci dnes existuje Studio Hrdinů a fungující kavárna v přízemí galerie.
Kanaďan Glen Emery je vůbec zajímavá postava. V Praze se objevil hned po revoluci a své okolí udivoval slušnou slovenštinou. Do Evropy poprvé přijel v roce 1979 se svým otcem, který pracoval pro strojírenskou společnost, jež vyhrála tendr na papírenské vybavení za 300 milionů dolarů do celulózky v tehdejším Československu. Tak se stalo, že se uprostřed normalizace nastěhovaly do slovenského Ružomberku tři stovky Kanaďanů. Mladý Glen se tehdy během svého sedmnáctiměsíčního pobytu naučil slovensky a pak odjel do Kanady studovat ropné inženýrství. Postupně pracoval jako vrtař ve zlatých dolech na Klondiku, mechanik u pásu v BMW v Mnichově nebo lesník v Rocky Mountains v Britské Kolumbii. Když pár měsíců po revoluci zamířil do Prahy, neměl problém se domluvit. Od té doby tu zakládal jeden výrazný bar za druhým.
Newsroom Prašivka
Kromě Žíznivého psa existovalo podle Gregora ještě jedno legendární místo, kam se v noci stahovali lidé z Letné. Šlo o stánek s alkoholem, který stál v místech dnešního centra Církve adventistů sedmého dne na třídě Milady Horákové u Chotkových sadů. „Byl trochu mimo a nepochopitelně otevřený až do jedenácti dvanácti hodin v noci. Díky tomu tam chodili všichni rockeři z okolí,“ vzpomíná novinář. Ze současných hospod podle Gregora stojí za to Kovadlina U lázní s pivem Matuška, Výletná s tenisovými kurty v Letenských sadech nebo bar v ulici U Studánky, kam chodí studenti výtvarné akademie. „Skvělou historii má i holešovická Domovina, kde se v osmdesátých a devadesátých letech konaly koncerty,“ uzavírá Gregor.
Když jsme u těch novinářů – víte, ve které hospodě jste jich ještě nedávno mohli potkat nejvíc? V Prašivce v Ovenecké ulici. Za rohem totiž sídlila redakce Hospodářských novin, a tak se řada porad a schůzek konala právě tam. Nebylo výjimkou, že redaktoři a editoři z večerní služby nechali v redakci jednoho kolegu s telefonem a na několikahodinovou šichtu se přesunuli sem. Pokud se něco přihodilo, opustili rozpité půllitry a šli do redakce připravit čerstvé zprávy. Když se do půlnoci nic nestalo, Hospodářky odešly do tiskárny a novináři mohli domů. Když jsem tu byl poprvé já – bylo to v neděli dopoledne v jedenáct hodin – musel jsem se přes kouřovou clonu probojovat ke stolům, které byly už i v tuto dobu skoro všechny obsazené.
Holešovická enkláva
Kdo bydlí v okolí ulice Podplukovníka Sochora v Holešovicích, mohl často vídat za výlohou Restaurace U Divadla sedět Filipa Topola z Psích vojáků. Býval tam sám se sklenicí piva, ruce měl opřené o dřevěný stůl a tvářil se netečně. Rád chodil i do vedlejšího Ouky Douky Coffee.
Nejde však o jediné oblíbené holešovické hospody. Pivaři si nemůžou vynachválit přístavní čtyřku U Vody s vývary a polévkami na zahnání kocoviny, kde funguje obsluha podle hesla „hospodský je naše máma“. Blíž k řece sídlí také Pivovar Marina s měděnou varnou, kde se točí čtyři druhy piva: kromě desítky a dvanáctky také tmavé a pšeničné. U Průhonu 9 pak můžete narazit na 1. pivní galerii s pivním lístkem tak dlouhým, že se skoro nedá dočíst do konce. Kromě belgických a německých značek nabízejí šestatřicet českých speciálů od Bernarda přes Chodovar a Podkováň až k Žatci. Mají je seřazené podle abecedy.
Právě hostinec U Vody patří mezi místa s dlouhou pamětí. V osmdesátých letech se v něm točilo sportovní drama Pěsti ve tmě s Markem Vašutem z doby protektorátu a později také Obecná škola. Možná také proto, že tu v roce 1945 zahynuli obránci barikád, když je Němci odstřelovali z Pelc-Tyrolky za řekou. Podle pamětníků sem chodil i fotbalista Pepi Bican, který bydlel naproti. Dnes se zde scházejí štamgasti na staropramen, čtvrteční obsluhu nahoře bez a polední meníčko za 84 korun.
Noční život se přes Letnou a Holešovice přelévá jako améba. Hospody a bary se tu mění rychlostí světla, takže je stále z čeho vybírat. Kdo má obrácený denní režim a těžko se mu večer usíná, může vyrazit na půlnoční drink do kina Oko, Café Spitfire, Klubu AVU nebo nové Cobry na Strossmayerově náměstí, kterou založili filmaři z Aerofilms. Z nonstopu nic moc pověsti se stal nový noční střed čtvrti.
Je nám jasné, že jsme zdaleka nevyčerpali všechny příhody, kterými jsou Letná, Holešovice a Bubny protkané. Pokud máte svůj oblíbený podnik a zažili jste v něm něco extra, napište nám. Nejzajímavější historky otiskneme v příštím čísle v rubrice Echo.
