Snímek Karla Drbohlava zachycuje Štěpničkovou v úloze Johanky z Arku ve hře G. B. Shawa Svatá Jana. Inscenaci Městských divadel pražských z roku 1948 režíroval Jiří Frejka. Fotografie je publikována s laskavým svolením prof. PhDr. Jana Županiče, Ph.D.
Jiřina Štěpničková se narodila 3. dubna 1912 v Praze na Letné do skromné měšťanské rodiny. Jméno dostala po své mamince. Otec Antonín Štěpnička pracoval jako mistr ve střešovické vozovně, matka, jež v mládí v rodném Pacově hrávala ochotnické divadlo, byla v domácnosti. V manželství se jim narodily tři děti – dcery Marii a Jiřinu dělilo osm roků, syn Antonín rodičům zemřel v pouhých dvou letech. Bydleli na Letenském náměstí na rozhraní dnešních ulic Veletržní a Milady Horákové.
Jiřina byla odmala velmi sportovně nadaná. Vynikala v míčových hrách, výborně lyžovala, jezdila na kajaku. Ve sportu se mohla rovnat s kdejakým chlapcem. Tatínek ji příznačně oslovoval Jirko. V letech 1924–1928 navštěvovala Měšťanskou školu dívčí U Studánky (areál dnešní FZŠ Umělecká), kde v rámci školního představení poprvé vystoupila na jevišti. I v tom měl tak trochu prsty její oblíbený sport. Traduje se, že se ve třinácti letech přes noc naučila roli Bivoje jenom proto, aby mohla jet se školou na hory. A jela.
Splněný sen
Touha věnovat se opernímu zpěvu přivedla patnáctiletou Jiřinu roku 1927 ke zkouškám na Státní konzervatoř hudby (dnešní Pražská konzervatoř). Přijímací zkoušku jí však zhatila neočekávaná okolnost – zrovna mutovala. A tak se ocitla před komisí v dramatickém oddělení, kam byla nakonec přijata. Začala studovat herectví, ale vše zatím musela držet v tajnosti. S podporou matky se vzepřela vůli svého otce, který chtěl, aby vystudovala praktičtější obchodní akademii. Během studia příležitostně statovala v Národním divadle a vystupovala také v Osvobozeném divadle. Známá avantgardní scéna zrovna hledala po náhlé smrti mladé herečky Jarmily Horákové představitelku ženských rolí. Později na své začátky v Osvobozeném Jiřina Štěpničková zavzpomínala: „Štěstí, které mi v životě spadlo do klína, bylo asi to, že jsem se na konzervatoři setkala s dnešním národním umělcem Milošem Nedbalem. Byla jsem tenkrát strašné vyžle. Sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela. Musela jsem vypadat pěkně vyjeveně. ‚Poslouchala,‘ spustil na mě Nedbal tak, jak se u nich tenkrát mluvívalo, ,vona je tak podobná tej Horákovej, nešla by dělat zkoušku do Osvobozenýho?‘ A tak jsem šla.“
Jako ojedinělý talent vzešlý z avantgardního prostředí dosáhla vrcholné úrovně herectví na velkých scénách 30. a 40. let. Své začátky prožila Štěpničková v Osvobozeném divadle, nakrátko se přidala také k hercům Moderního studia, jež tou dobou vedli Jiří Frejka a E. F. Burian
Štěpničková se nejprve objevila v Honzlových Večerech dramatické poezie, v říjnu 1928 hrála po boku Voskovce a Wericha ve hře Johanna Nepomuka Nestroye … si pořádně zařádit. Společně s nimi účinkovala také v české premiéře hry Alfreda Jarryho Král Ubu. Hrála skvěle, dokonce tak dobře, že na její výkon vyšly oslavné kritiky, což neuniklo otcově pozornosti. Všechno prasklo, i když se na jevišti maskovala pod maminčiným dívčím jménem Jiřina Papežová. Nakonec otec dceřino rozhodnutí přijal a později byl jejím největším fanouškem.
Živelná Jiřina
Ještě v roce 1929 se zhostila role Katynky ve školním představení Šamberkovy hry Blázinec v 1. poschodí, ale nedlouho poté konzervatoř opustila. Nejprve na zkoušku a pak nastálo byla přijata do Národního divadla, kam se dostala opravdu svérázným způsobem. Napsala dopis Karlu Hugovi Hilarovi, jenž zde v té době vedl činohru. „Vážený pane šéfe, promiňte, že Vás ruším ve Vaší velké práci, kterou nyní konáte, dopisem, ačkoli mne ještě neznáte. Dobře vím, jaký máte upřímný zájem o mladý herecký dorost. A já k tomu dorostu patřím. Pořád se nadává na mladou generaci, že je agresivní, nedočkavá a snad i drzá. Já myslím, že se jen hlásí o práci či aspoň o malou práci, kterou by se mohla trochu uplatnit a osvědčit své síly. Nezlobte se na mne, že i já se hlásím… Chci pracovat. A pracovat tam, kde je pramen opravdového umění, tedy u Vás. S projevem hluboké úcty, Jirka Štěpničková, Praha 7, Prokopova ulice 895.“ Že vám není hereččina adresa povědomá? Ulice Prokopova časem nesla jméno Františka Dardy, od roku 1947 zase Pod Zátorami, a nakonec při druhé fázi asanace starých Holešovic zcela zanikla místem i názvem. Dnes v těchto místech stojí nová studentská kolej.
Angažmá ve zlaté kapličce měla Jiřina šest let. Vynikala především v postavách českého klasického repertoáru, jako byla Dorotka v Tylově Strakonickém dudákovi, Anna v Poslu Viktora Dyka či Hanička v Jiráskově Lucerně.
Na stříbrném plátně
Mezitím její herecká hvězda stoupala rychle vzhůru. Na skutečný vrchol ji vynesl úspěch před kamerou. Debutovala roku 1931 rolí Anči ve filmu režiséra E. A. Longena Miláček pluku a úlohou švadleny Emilky ve snímku Muži v offsidu podle dodnes oblíbeného humoristického románu Karla Poláčka. Následovalo několik menších filmových rolí, propůjčila hlas herečce Hedy Kieslerové ve slavné Extasi režiséra Gustava Machatého a brzo poté se dočkala své životní role, jíž byla Maryša. Titulní hrdinku hry bratří Mrštíků hrála již v Národním divadle, ale proslavila se s ní teprve ve filmové adaptaci Josefa Rovenského. Herecký výkon pohledné Jiřky ocenili nejen diváci, ale také kritika – získala Cenu Filmového poradního sboru za herecký výkon, stejně jako Čestný diplom časopisu Filmové listy. Ocenění se dostalo i filmu samotnému, když byl uveden na IV. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Energická Jiřina stíhala tou dobou natočit tři filmy ročně a zároveň být hvězdou Městského divadla na Královských Vinohradech (dnes Divadlo na Vinohradech), kam přešla do angažmá z Národního.
Za protektorátu hrála především prosté venkovské dívky ve filmových adaptacích české národní klasiky. V Čápově filmu Babička ztvárnila Viktorku, v Janu Cimburovi Marjánku. Na rozdíl od některých svých kolegyň se vyhnula angažmá v německých filmech, a když už jí nějaké takové natáčení hrozilo, šla si údajně raději nechat operovat zdravý kotník. Faktem zůstává, že nikdy žádný německý protektorátní film nenatočila, a to i přesto, že jako statný nordický typ ženy s plavými vlasy by právě do nějakého nacistického filmu pasovala. V roce 1942 se Jiřina poprvé provdala. Manželství s lékařem Iljou Kopřivou ale brzy skončilo.
Adaptace románu Boženy Němcové Babička se v roce 1940, v temné době protektorátu, stala pro diváky manifestací vlasteneckých citů. Zkušený režisér František Čáp obsadil do role nešťastné Viktorky hvězdu českého filmu Jiřinu Štěpničkovou.
Vinohradská éra
V roce 1945 se ředitelem Vinohradského divadla stal Jiří Frejka a za jeho působení bylo divadlo na Vinohradech naší přední scénou. Druhá polovina 40. let znamenala pro Jiřinu vrchol divadelní kariéry. Hrála Toinettu v Molièrově hře Zdravý nemocný, Sofii v Gribojedovově Hoři z rozumu a především Johanku z Arku ve Svaté Janě G. B. Shawa, za kterou si vysloužila mnoho nekončících potlesků. Když na jevišti zapáleně pronášela repliky o tom, kdy konečně přijde doba a tato země uzná své svaté skutečně za svaté a přijme je, působilo to v oněch letech jako protistátní propaganda. Protirežimní výklady role Johanky z Arku byly spočítány jak Štěpničkové, tak Frejkovi. Jeho umělecký program se stal terčem útoků kritiky – výtky se ponejvíce týkaly malé angažovanosti divadla a kosmopolitismu jeho ředitele. Na podzim roku 1949 byl Frejka donucen k rezignaci. K jeho osudu dodejme, že nakrátko ještě zakotvil jako režisér v Divadle čs. státního filmu v Karlíně, kde se však kvůli stupňujícím se štvanicím a omezování tvůrčích možností 17. října 1952 postřelil a po deseti dnech zemřel.
Výsadnímu postavení Štěpničkové v souboru Divadla na Královských Vinohradech odpovídaly svěřené hrdinské role v profilovém repertoáru divadla. V nich se mohla uplatnit až do stranických čistek v roce 1948.
O Štěpničkovou se orgány StB zajímaly již dříve, když začátkem roku 1947 odcestovala do Londýna. Jejím cílem bylo prostudovat anglické divadelnictví, zvláště pak ji zajímalo tehdejší pojetí Shakespeara anglickou divadelní scénou. Nebyly to však jen divadelní zážitky, se kterými se o rok později vrátila do vlasti. Z dobového tisku se dočteme: „Jiřina Štěpničková jako vzorná maminka. Ano, šťastná maminka Jiřího Jana Jaroslava Martina Otto. Snad paterčátek? Kdepak. To už je v Anglii tradiční zvyk dávat dítěti tolik jmen, kolik je kmotrů.“ Jiří se narodil 10. dubna. Krátce předtím se Jiřina provdala za učitele výtvarné výchovy na gymnáziu v Libni Jana Samce, jenž byl otcem dítěte. Nebylo přípustné, aby česká herecká hvězda měla nemanželské dítě. Obřad proběhl na československém velvyslanectví v Londýně, ovšem bez účasti manžela. Ten své ano doložil později písemně. V roce 1948 se tedy Štěpničková s potomkem vrátila zpátky do Čech, ale nedlouho poté se manželství s o pět let mladším Janem rozpadlo.
Opět zakotvila ve Vinohradském divadle, které po vypuzení Frejky procházelo reorganizací. Zřizovatelem se stala armáda, a tak se výrazně proměnila i dramaturgie. Herecký typ Štěpničkové se v této militantní dramatice těžce uplatňoval. Nakonec si pro ni jednu roli připravily stranické orgány, když se stala nedobrovolnou aktérkou akce nazvané Generální prevence. Tou se komunistický režim vypořádával s „exemplárními případy“, jimiž chtěl zastrašit ostatní a odradit je od jakýchkoli protestů. Důvodů, proč si vybral právě Štěpničkovou, mohlo být hned několik – byla slavná, jako předválečná hvězda největší velikosti mohla mít zájem o práci na Západě a také po válečné zkušenosti (připomeňme, že si na rozdíl od řady svých kolegyň nezadala během okupace s německým filmem) působila jako zásadová a silná osobnost. Proto bylo málo pravděpodobné, že by ji režim mohl získat pro sebe, a tak se ji rozhodl zničit.
Matka Kuráž
Na počátku jejího rozhodnutí o emigraci stál podvržený dopis režiséra Františka Čápa, který emigroval v roce 1948 do Německa a často psával své sestře do Československa. Dopisy jí však nikdy nedošly, zůstaly na Státní bezpečnosti. V létě 1951 přišel ale dopis Štěpničkové, ve kterém ji Čáp vyzýval, aby za ním přijela do Německa, kde pro ni měl mít práci ve filmu. Byla to však promyšlená lest příslušníků StB. Dopis Štěpničkové doručil jistý Jiří Fiala, s nímž se podruhé setkala za daleko dramatičtějších okolností.
V sobotu 20. října 1951 odehrála Jiřina Štěpničková své poslední představení, císařovnu Barboru ve hře Aloise Jiráska Jan Roháč. Se svým tehdy čtyřletým synem nasedla před divadlem do vozu, ve kterém na ně už čekal přítel Eugen Hoffman. Tak odstartovala jejich strastiplná cesta za svobodou do Západního Německa. Krátce po půlnoci nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku do Plzně. Přisedli si k další trojici, jež s nimi mířila na Západ – Růženě Daňhové s malou dcerou Drahuškou a Josefu Kandovi. „Nevěděl jsem, kam jedeme. Máma mě obalamutila tím, že jedeme do Karlových Varů za tátou [jenž zde byl tou dobou profesorem na místním gymnáziu] a že od něj dostanu k narozeninám kolo,“ vzpomíná Jiří Štěpnička po letech. Místo lázeňského města byla jejich konečnou stanicí malá vesnice Škviřín. Tam už na ně čekal převaděč Fiala. Všichni se pak vydali na vyčerpávající cestu lesem. Druhý den dopoledne se ke skupině přidala poslední členka, Milada Topičová. Šestici dospělých a dvě děti čekalo 15 kilometrů k hranicím. Děti dostaly prášky na uklidnění. Přesto po dvou třetinách cesty začala malá Drahuška plakat a nebyla k utišení. Nakonec padlo rozhodnutí, že se Růžena Daňhová s dcerkou a Josefem Kandou, který malou nesl, vrátí zpátky. Onoho nedělního večera se pětičlenná skupina nacházela v prostoru, jejž střežil útvar Pohraniční stráže Planá u Mariánských Lázní. Šli celou noc.
Brzo ráno dorazili k potoku, za kterým ležela louka. Průvodce Fiala jim oznámil, že jde o „území nikoho“. Stačí louku přeběhnout a jsou v cíli. Ale když se brodili přes potok, ozvala se střelba a všude kolem se vyrojili pohraničníci. Skupinka se musela vrátit a lehnout si na zem. Poté byli všichni zatčeni. Místo svobody tak Jiřinu čekal život za mřížemi.
Přírodní talent Štěpničkové byl oceňován pro bezprostřední svěžest a pěkný fyzický vzhled, který ji předurčil také pro český film.
Žena versus zrada
Výslechy se odehrávaly v Praze v neblaze proslulé Bartolomějské ulici na Starém Městě. Jako součást psychického teroru bylo Jiřině Štěpničkové zatajeno, co se stalo s jejím malým Jirkou. Ten se nejprve na týden ocitl v kasárnách pohraniční stráže, poté byl odvezen do pražského bytu Sboru národní bezpečnosti v Americké ulici 22, kde bydlel s vychovatelkou a několika dalšími dětmi. Není divu, že se herečka zhroutila. Stalo se tak koncem listopadu 1951, kdy jí byl diagnostikován hysterický záchvat. Přesto musela zůstat ve vazbě, kde byla držena ještě více než rok.
Soud začal až 2. prosince 1952 a trval dva dny. Medializovaný proces měl být pro zbytek společnosti varováním, že se vládnoucí režim ve svých represích nezastaví před ničím a především také před nikým.
Ještě před vynesením rozsudku byl ve Vinohradském divadle svolán aktiv všech zaměstnanců, kteří měli čin Štěpničkové veřejně odsoudit. Žádný písemný důkaz se o tomto shromáždění nezachoval. Stejně jako o údajné petici, v níž měly kolegyně pro Štěpničkovou žádat trest smrti. V pamětech herečky Vlasty Chramostové se dočteme: „Od Pistoria [režisér Luboš Pistorius, pozn. aut.] vím, že prokurátorce doktorce Ludmile Matušínské aktiv, na kterém byla schválena odsuzující rezoluce, nestačil. Formulace bez přímého požadavku a termínu – trest smrti – ji neuspokojila. Zřejmě ani okolnost, že na shromáždění se nic nepodepisovalo. Osobně se dostavila do divadla, aby vyslovila nespokojenost s výsledkem. Požadovala svolání aktivu nového. Když jí nebylo vyhověno, hodila na stůl listinu s připraveným textem a prohlásila kategoricky: Pak musím dostat k soudu podepsané toto. Dostala.“
Komunistický režim se s populární herečkou rozhodně nemazlil a rozsudkem z 3. prosince 1952 jí byl vyměřen trest patnácti let odnětí svobody, což byl nejvyšší trest z celé skupiny. Den vynesení rozsudku se do našich dějin zapsal krvavým písmem, jelikož v jiném politickém procesu byli popraveni Rudolf Slánský a další funkcionáři KSČ. Herečka byla umístěna do pardubické věznice. Na svoji slavnou spoluvězeňkyni po letech zavzpomínala rovněž odsouzená Jarmila Židlická: „Snášela trpělivě všechny nesnáze spojené s životem v táboře a byla přítelem v tom nejhezčím slova smyslu. V nedělích, kdy samota a odloučení nejvíce doléhaly, Jiřina dokázala svým uměním povzbudit. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy v prostředí obehnaném vysokou zdí a ostnatým drátem, nám Jiřina recitovala verše Seifertovy a Wolkerovy. Povznášela tak svým uměním a morálně povzbuzovala ženy odsouzené k dlouhým letům nenormálního života.“ Pro matku malého Jiřího muselo být jejich odloučení nepředstavitelně těžké. O syna se postarali nejprve prarodiče, poté jeho otec a teta Marie.
Nelidský systém nutil lidi zabíjet a stavěl občany země proti sobě. Ne všichni divadelníci ale zaujali stejný postoj jako Štěpničkové vinohradští kolegové. Zdenka Baldová, Martin Frič, Ladislav Pešek a další za ni pravidelně orodovali u prezidenta Antonína Zápotockého. Dochovala se i žádost o milost, kterou podala Štěpničkové sestra Marie. Podepsali ji mnozí čeští umělci, již tak prokázali velkou dávku odvahy a lidství.
Zpátky na svobodě
V roce 1956 žádala Štěpničková o obnovení procesu, nakonec jí byl alespoň snížen trest. Exemplárně odsouzená filmová diva si odseděla téměř deset let. Syna Jiřího mohla vídat jen sporadicky. Když v roce 1960 opustila bránu pardubické věznice, místo malého klučíka na ni čekal třináctiletý hoch. „Směl jsem ji navštěvovat asi tak jednou za čtvrt roku, pokud vězeňkyně nedržely zrovna hladovku nebo si jinak nevymáhaly lepší zacházení,“ uchoval si v paměti syn Jiří. Z Vinohradského divadla se jí přišla osobně omluvit jen herečka Karolína Slunéčková. „Paní Jiřinko, nezlobte se, já se musím přiznat, byla jsem mladá a pitomá a taky jsem hlasovala pro vaše odsouzení, strašně mě to mrzí,“ popisuje tehdejší návštěvu u nich doma Štěpnička.
I po návratu na svobodu držel režim nad herečkou dohled a nedovolil jí projevit talent v takové míře, v jaké by si zasluhovala. K divadelní tvorbě se vrátila rok po propuštění v Městském divadle na Kladně. K tomuto angažmá jí výrazně dopomohla Eva Soukupová, tehdejší ředitelka Divadelního ústavu, která usilovně obtelefonovávala všechna regionální divadla. Praha byla Štěpničkové jakožto propuštěné vlastizrádkyni zapovězena. Kladenské divadlo bylo jediné, které nemělo strach ji přijmout. Od roku 1962 se její poslední štací stalo nijak progresivní Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. Vrátila se i na stříbrné plátno, a i když hrála stejně energicky a na vysoké úrovni, na bývalou hvězdnou kariéru se jí navázat nepodařilo. Upozornila na sebe úlohami v závažných protiválečných filmech Kohout plaší smrt (1961, režie Vladimír Čech) a zejména rolí vězeňkyně ve filmu Transport z ráje (1962, režie Zdeněk Brynych). Otakar Vávra ji obsadil do role porodní báby v přelomovém snímku Kladivo na čarodějnice (1969). Pro úlohu nespravedlivě odsouzené ženy si ji režisér jistě nevybral náhodou. Následovaly desítky rolí v klasických i televizních filmech, z nichž byla vynikající v úloze staré matky v Menzelově trezorovém snímku Skřivánci na niti. Jednou z jejích posledních příležitostí u filmu byla role staré herečky z Vávrova filmu Komediant (1984).
Desetiletá vězeňská pauza způsobila rychlý přechod Štěpničkové do rolí starších a starých žen. Filmaři ji obsazovali jak do tragických rolí, tak do úloh vyžadujících přirozený smysl pro humor. Poslední divadelní štací pro ni bylo Realistické divadlo v Praze, kde ve svých rolích často uplatňovala těžce nabytou životní moudrost.
Plné rehabilitace spolu s titulem zasloužilé umělkyně se dočkala koncem šedesátých let. Mnohé křivdy a léta ve vězení se na ní však podepsaly. Přestala se stýkat se svým synem, odmítala vídat vlastní vnoučata a chtěla jen hrát. Byla zlomená. „Poslední fáze jejího života byla problematická. Nikdo neví, co se stalo s člověkem, který byl devět let v kriminále a který prošel něčím tak hrůzným, jako byla celá ta past na ni nastrojená. A co se stalo, když ji pustili na svobodu, co po ní žádali,“ vzpomínal Radovan Lukavský. V roce 1984 podstoupila Jiřina Štěpničková těžkou operaci, a i když se nadále snažila věnovat své lásce – tedy hraní, rakovina neustoupila a její stav se dále zhoršoval. Život jedné z největších českých hvězd se naplnil 5. září 1985 ve věku 73 let. Pohřbena je na Olšanech.
Jiří Štěpnička následoval hereckou kariéru své matky. Absolvoval DAMU, získal angažmá v Národním divadle, kde se vypracoval mezi přední herce. A to nejenom na divadle, ale sehrál desítky rolí i ve filmu, televizi a rozhlase. V roce 2010 získal Cenu Thálie v kategorii činohra.