Přemýšlím, co byste dělal, kdyby byla Čína úžasná demokracie?
(Smích) Žil bych a pracoval normálně dál, můj život nestojí na reportážích nebo aktivismu spojeném s totalitními praktikami komunistů v Číně. A pokud jde o Čínu, zabývám se také prastarou čínskou kulturou, která má historii dlouhou pět tisíc let a tady toho o ní víme velmi málo. Vystřídalo se tam dvacet dynastií, každá z nich uznávala buddhismus nebo taoismus a věřila ve vládu Nebes. Císař byl synem Nebes, ovšem titul syn Nebes neznamená, že se císař sám prohlásí za vyvoleného. Vyjadřuje to jeho podřízenost Nebesům. Dnes bohužel známe hlavně komunistickou Čínu, to je ale realita jen posledních přibližně sto let.
Jaké jsou naše obecné znalosti o Číně?
Známe většinou jen terakotovou armádu, Velkou čínskou zeď a s ní spojeného císaře Čchina, největšího krutovládce, jehož dynastie byla zároveň nejkratší. Jeho praktiky byly velice podobné tyranii současné komunistické strany. Když to analyzujete podrobněji, zjistíte, že čínský režim záměrně propaguje takové části historie, které v lidech vytvářejí dojem, že vláda podobná té komunistické byla v Číně vždycky, že tam byl vždy u moci nějaký krutovládce a Číňané ani nemůžou jinak fungovat. Zkrátka potřebují totalitu a jsou na ni zvyklí, takový zkreslený dojem dnes lidé mají, ale to je bohužel výsledek propagandy.
Zaznamenal jste ještě nějaké další myšlenkové vzorce?
Těch je samozřejmě celá řada a většinou opět legitimizují současný stav. Často se třeba setkávám s názorem, že kdyby se čínský režim rozpadl, tak Číňané zaplaví celý svět, a pád komunistické strany by tak znamenal nebezpečí. To je ale naprostý nesmysl. Když se rozpadl Sovětský svaz, lidé také nesprintovali za hranice, aby žili na Západě. Mají svůj domov, svoje kořeny, historii, a navíc máte také vízový styk, takže každá země si to může regulovat. Nevidím to jako hrozbu, ale hodně lidí vám to takto řekne.
Zvenku to působí, že čínská komunistická strana je velmi jednotná. Je to tak?
To je další mýtus. Strana se tak snaží působit, ale uvnitř je celá řada frakcí, které proti sobě bojují. Bývalý prezident Ťiang Ce-min, který vládl v letech 1993–2013, například představuje tvrdé ultrakomunistické maoistické křídlo, kam současný prezident Si Ťin-pching nepatří. V letech 2012–2013 se měnilo vedení strany a v té době došlo k celé řadě událostí, které ale na veřejnost příliš nepronikly. Tehdy totiž maoistická frakce, jež měla pod sebou 1 milion členů vojenské policie, údajně chystala ozbrojený puč. Předání moci nakonec vyvrcholilo ohromným zatýkáním. Všichni stoupenci Ťiang Ce-mina včetně těch nejvyšších skončili ve vězení s doživotními tresty. Strana ale celou událost navenek prezentovala jako boj s korupcí a v řetězových emailech chodí teď i v Česku lidem zprávy o tom, kolik lidí režim pozatýkal.
Dostal jste taky takový dopis?
Já ne (smích), ale znám to od svého otce. Je mu 70 let a tahle starší generace má sklon si mezi sebou takové věci přeposílat, a tak se to občas dostane i ke mně. Tyhle emaily jsou často plné propagandy různého druhu. Už jejich grafika vypadá strašně, jsou tam vždy různě velká písmena, něco je tučně, něco podtrženo, žádný podpis, žádné zdroje, ale najdeme tam různé vzkazy a zkratky. Často chytře cílí na nějakou naši vlastní nespokojenost a lidé na to slyší. Ve skutečnosti ale obvykle jen rozdmýchávají nebo přiživují rozpory.
Můžeme být podle vás proti takovým zprávám imunní?
Je to těžké, většinou totiž hrají na naše emoce. Myslím, že práce s informacemi a dohledávání zdrojů by se měly vyučovat už na základní škole. Ověřování informací je ale duševně náročná práce, která si žádá úsilí a čas a pro běžného člověka je to skoro nemožné. Možná by pomohlo nevěřit hned všemu, co si v takovém emailu přečtu…
Anebo třeba spoléhat na veřejnoprávní kanály. V Číně je ale asi i tohle mnohem složitější.
V praxi jsem zjistil, že v určitých oblastech se nemůžu spoléhat ani na veřejnoprávní média. Dlouhou dobu žádný svobodný hlas z Číny nezazníval, přebíraly se zprávy z agentury Sin-chua a CCTV, největších čínských státních médií, tedy prodloužené ruky jejich propagandy. Nikdo úplně detailně neví, co se tam děje. Po velkých represích v roce 1999 mnoho lidí z Číny emigrovalo a někteří z nich v New Yorku založili noviny The Epoch Times, které začali vydávat v čínštině a angličtině. Odstartovalo to jako aktivistický projekt bez jakýchkoliv financí. Když to řeknu trochu s nadsázkou, někteří lidé si koupili pytel rýže na měsíc a šli do toho. Postupně vznikaly redakce po celém světě, ale stále to není tak, že by za námi stál nějaký boháč, pořád je to projekt lidí, kteří mají nějaký osobní zájem. Některé redakce nicméně fungují už zcela profesionálně.
A co nezávislí reportéři v Číně?
Dělat nezávislou novinařinu je v Číně opravdu složité. Stačí si poslechnout, co tam zažili Robert Mikoláš nebo Tomáš Etzler, kolikrát je zatkli, smazali jim nahrávky, sebrali fotky. Všichni reportéři zahraničních médií jsou v Číně pod tlakem režimu. Neustále hrozí, že reportérovi zruší vízum nebo zavřou celou kancelář média, které zveřejní nějaké nepohodlné informace. Myslím, že kvůli tomu i renomovaná média praktikují autocenzuru, jinak by jim komunistická strana jejich kanceláře v Číně uzavřela.
Jak jste se k tématu Číny dostal?
Mě odmalička zajímalo bojové umění, skoro až osudově. Sledoval jsem filmy, uchvátilo mě to a drželo až do mých 25 let. Prostudoval jsem ledacos, pak jsem se dostal k józe, tai-či a čchi-kungu. Kolébka řady bojových umění je právě v Číně. Začal jsem se o to víc zajímat a dozvěděl se i o porušování lidských práv. Měl jsem možnost seznámit se s výpověďmi některých vězňů svědomí, kteří v Číně prošli mučením, a také s historií komunistické strany v Číně. Došlo mi, že nedokážu jen tak sedět a koukat se na to, co se děje. Začal jsem pomáhat aktivistům rozdávat letáčky, chodil na akce před čínskou ambasádou a v tu dobu jsem také začal překládat pro českou redakci Epoch Times zpravodajství z Číny.
Také jste objevil Falun Gong. Můžete nám o této metodě říct něco víc?
Možná bych měl začít u čchi-kungu, který se objevil v době nechvalně známé kulturní revoluce, kdy v Číně lehlo popelem více než 40 % chrámů a komunisté vyvraždili intelektuální a kulturní elitu země. Všechny tehdejší praxe rozvíjející tělo a mysl z buddhismu a taoismu se přejmenovaly na čchi-kung s cílem vyhnout se problémům s režimem. V 90. letech čínský režim uvolnil atmosféru a umožnil veřejné praktikování čchi-kungu. Komunistům se líbilo, že to má pozitivní zdravotní účinky a je to levný způsob, jak si udržovat dobrou kondici, dokonce to čínští vědci začali znovu zkoumat. V této době se na veřejnosti objevil Falun Gong, což je také metoda pro rozvoj těla a mysli, jejíž součástí je i morální učení. Vlastně všechny věhlasné školy bojového umění, jako je karate, aikido či taekwondo, se neomezují jen na to, jak rychle někoho dostat na zem, ale učí i morální principy.
Jde tedy o bojové umění?
Ne, Falun Gong není bojové umění, jedná se o meditativní cvičení s důrazem na zušlechťování charakteru a dodržování morálních principů v každodenním životě. Chápu to tak, že aby se v těle začaly dít pozitivní změny, je nutné změnit myšlení a negativní návyky. Cílem byla práce na sobě, což bylo také ústředním bodem života mnoha starých Číňanů. Například sochaři věřili, že když chcete vytvořit vynikající dílo, musíte nejdříve pracovat na sobě, protože dílo je vaším obrazem. Lidé v Číně byli po kulturní revoluci duchovně vyprahlí, a tak když komunistická strana uvolnila atmosféru, viděli čchi-kung jako bezpečný způsob, jak se duchovně rozvíjet a realizovat. Režim to dokonce podporoval v některých státních médiích.
Takže nastal boom.
Ano, začalo se hromadně cvičit na veřejnosti. Můj kamarád z Charbinu mi vyprávěl, že ať se ráno vydal ze svého domu jakýmkoliv směrem, tak do 10 minut narazil na místo, kde se cvičil Falun Gong. Lidé cvičili v parku, na náměstích. Spontánně vzniklo masové hnutí.
Mohl byste popsat hlavní zásady tohoto učení?
Falun Gong učí, že člověk se má snažit o to být pravdivý, soucitný a snášenlivý. Když se podíváte do čínské kultury, například „pravda“ je nejvyšší princip školy taoismu, jako naše „Pravda vítězí“ na standartě prezidenta. V taoismu to znamená buď pravdomluvný, snaž se být opravdový a najdi své pravé já. Buddhismus zase říká, že nejdůležitější je soucit, soucit se všemi bytostmi na světě. Takže nešlo jen o nějaká meditační cvičení, ale o něco vyššího, o návrat prastaré čínské kultury, kterou se komunisté snažili desítky let zničit.
Ten duchovní rozměr vadil režimu asi nejvíc…
Ano, čínský režim se duchovních praxí obává z principu, protože podle něj je nejvyšší možná „povolená“ bytost předseda komunistické strany. Když budete tvrdit, že jsou nad ním Bůh, Buddha, Tao nebo principy vesmíru, kterým se musí podřizovat, to nezapadá do komunistického materialismu ani absolutistických praktik. Oni chtějí být tou nejvyšší autoritou a definovat, co je dobré a co ne. No a pak se tu objeví 100 milionů lidí, kteří nejsou pod palcem Pionýru, svazu mládeže či jiné organizace, kde má strana svého člověka. Najednou to nikdo neřídí – lidé v to věří, protože jim to něco dává, prospívá jim to. To prostě nemůžete ovládat.
A tak začne pronásledování.
Nejprve zakázali vydávat literaturu, pak zatkli pár lidí. Ne všichni v rámci strany ale represe podpořili, traduje se, že až 30 % členů strany cvičilo Falun Gong. Hlavním iniciátorem represí byl tehdejší generální tajemník Ťiang Ce-min a lidé kolem něj. Od 20. července 1999 je Falun Gong zakázaný. Vznikl také speciální úřad – 610, který měl represe na starosti. V podstatě šlo o mimosoudní agenturu, která řídila i soudní procesy, zatýkání a rozmístila svoje buňky do různých organizací. Jeden čínský advokát ten úřad nazval „čínské gestapo“ a to je, myslím, docela přiléhavé.
Máme představu, jak represe probíhají?
První zatčení je jen výzva, aby člověk přestal praktikovat. Dnes díky moderním technologiím stačí nějaký „závadný“ post na internetu a už vám volá policie. Sledují vás, a když pokračujete, zatknou vás podruhé a jdete bez soudního procesu do pracovního tábora, což bylo do roku 2015 úplně běžné. To je také jeden z důvodů, proč má Čína nejlevnější výrobky na světě. Šetří se tam na mzdách, bezpečnosti práce a také ochraně životního prostředí. V táboře vás nechali jeden rok dělat 16 hodin denně, a když jste po propuštění znovu pokračovala, následovalo další zatčení, vězení na 3 roky, a když se jim nepodaří vás „převychovat“, tak vám trest prodlouží třeba na sedm let. Represe zažila i redakce Epoch Times v Číně. Všichni dostali sedm až deset let, šéfredaktora jsme už nikdy neviděli.
Cílem je tedy převýchova…
Velmi dobře to v knize Svědek historie popsala Jennifer Zengová, mimochodem členka komunistické strany, která strávila několik měsíců ve vězení a po propuštění emigrovala do Austrálie. Ve vězení musela napsat dopis, kde měla uvést, proč se Falun Gongu zříká, a pak jej před nastoupenými vězni a dozorci musela přečíst. Tyhle lidi pak strana přinutí udávat svoje přátele, zapojí je do kampaně a vláčí je jako vzory převýchovy. Navíc proti ní poštvali vlastní rodinu. Její dcera si dlouho myslela, že její matka je šílená členka zlé sekty. V knize líčí, jak ji to zničilo, jak se za sebe styděla a nechtěla o tom už nikdy mluvit. A to je přesně to, co režim chce. Režim předpokládal, že příznivce Falun Gongu potlačí rychle, pozatýkali velké množství lidí, ale nefungovalo to. Ti odvážnější začali protestovat na náměstí Nebeského klidu. Žádali vládu, aby zastavila pronásledování, začali se občansky angažovat. Společně s odporem lidí přituhovaly také represe. Čím větší rezistence, tím krutější metody…
Až k odebírání orgánů…
Bohužel, ale to už hovoříme o fyzické likvidaci. Vývoj represí dopodrobna popisuje terénní výzkum spisovatele Ethana Gutmanna zachycený v knize Jatka, kterou přeložil kolega Ondřej Horecký. Z výpovědí bývalých vězňů víme, že je ve vězení vodili na detailní zdravotní prohlídky, které odpovídají vyšetřením pacientů před transplantací. Když se zamyslíme nad tím, že se jedná o finančně nákladné zdravotní testy, není jasné, proč se režim tak moc stará o zdraví lidí, které nechá zatknout za jejich víru a ve vězení s nimi zachází velmi bezohledně. Další věcí je fakt, že čínské nemocnice dodávají orgány v rekordním čase a množství a jsou mnohem rychlejší než vyspělé transplantační velmoci. Zatímco na Západě čekáte měsíce a mnohdy i roky na vhodného dárce, v Číně vám seženou orgány do 14 dnů, ale také si za to tučně zaplatíte. Čína dlouhou dobu neměla oficiální registr dárců a dodnes je tam ve společnosti k darování orgánů silný kulturní odpor. Dobrovolných dárců přes Červený kříž je minimum. Přesto činí obrat tamních transplantačních center minimálně 60 tisíc transplantací ročně.
Ten rozsah je neuvěřitelný… Ještě mi to připomnělo výstavu Bodies, která byla v roce 2017 k vidění na Výstavišti. Tehdy se spekulovalo, že vystavovaná těla byla těla lidí z vězeňských táborů v Číně.
Nešlo jen o pouhé spekulace. Organizace, která s výstavou objela celý svět, neměla žádné dokumenty potvrzující původ těch těl, vedla je čistě jako exponáty. Upozornili jsme na to tehdy policii a dostalo se to až na Ministerstvo pro místní rozvoj a ke starostovi Janu Čižinském. Díky jeho aktivitě to v jednom okamžiku vypadalo, že ta těla budou na Sedmičce dokonce pohřbena. Starosta má totiž povinnost identifikovat totožnost mrtvých těl na území své městské části a pořadatelé výstavy nedokázali jejich identitu doložit ani neměli svolení zemřelých k posmrtnému nakládání s jejich těly. O dění v Praze psaly tehdy i New York Times. Než se ale policie rozhýbala, výstava skončila. Alespoň se ale v roce 2017 prosadila změna v zákoně, a pokud nemá vystavující patřičné doklady, tak se podobná výstava u nás už konat nemůže.
A co vlastně na obchod s orgány říká mezinárodní společenství?
Proběhly pouze soudní procesy ve Španělsku a Argentině, protože tyto země mají možnost soudit zločiny v zahraničí. V Argentině došlo k obvinění z mučení a pronásledování. Už v roce 2009 vydal argentinský soudce Octavio Aráoz De Lamadrid, který celou záležitost prošetřoval dva roky, zatykač na čínského exprezidenta Ťiang Ce-mina. Dostal to Interpol, který soudci třikrát volal a ptal se, jak má proběhnout zatčení. Bohužel po nátlaku čínského režimu se celá záležitost zametla pod koberec. Ve Španělsku šlo o obvinění z genocidy a zločinů proti lidskosti, pět vysokých čínských funkcionářů dostalo předvolání, ale nikdy se k soudu nedostavili.
Nedávno, pokud vím, proběhl ještě mezinárodní tribunál v Londýně…
To byl lidový soudní tribunál. Byl ale velice významný, protože vyslechl více než padesát expertů a svědků, shromáždil vyšetřovací zprávy i výpovědi a celá věc byla veřejně přezkoumána. Předsedal mu sir Geoffrey Nice, který vedl také mezinárodní lidový tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii a odsoudil Slobodana Miloševiće. V konečném rozsudku bylo potvrzeno, že vězni svědomí v Číně jsou dlouhodobě zneužíváni jako nedobrovolní dárci orgánů, a čínský režim byl označen za zločinnou organizaci. Díky tribunálu máme teď na jednom místě k dispozici ohromnou databázi relevantních dat a výpovědí. A lidé, kteří chtějí o tomto tématu mluvit, získali relevantní zdroje přezkoumané určitou autoritou.
Vy v této věci také dlouhodobě bubnujete na poplach, teď třeba na toto téma připravujete komiks. Proč jste zvolil zrovna tuhle formu?
Stále hledám způsoby, jak o tom mluvit. Sám jsem velkým fanouškem komiksů. Moc rád mám práci Káji Saudka. Komiksy, které vycházely v časopise Kometa, jsem jako dítě měl moc rád a některé z nich jsem si znovu pořídil. Třeba Válku s mloky od Jana Štěpánka jsem nedávno koupil svému synovi k narozeninám.
Obchod s orgány je obrovské téma. Jak to chcete dostat do komiksu? Už máte scénář?
Nechci to napsat jako hororový příběh, aby se lidé po přečtení strachem zavřeli do koupelny. (smích) Každé zlo, malé či velké, má protiklad dobra. Takže to bude spíš příběh o skutečných lidech, vyšetřovatelích, kteří obchod s orgány dlouhodobě sledovali. Celé to vyvrcholí právě zmíněným soudním tribunálem v Londýně. Máme už nějaké skici a vypadá to moc dobře. Krvavý horor tedy nečekejte, bude to spíš takový hrdinský epos o vyšetřovatelích. Dva z nich mají křestní jméno David, takže jsem tomu dal pracovní název Davidové a Goliáš. Chtěli bychom vytvořit knížku, kterou si lidé rádi přečtou a budou se k ní chtít vracet.
Jaký máte rozpočet?
Celkem 350 až 400 tisíc korun, celou koordinaci děláme zadarmo, platíme jen profesionální kreslíře a pak sazbu a tisk. Aktuálně probíhá crowdfundingová sbírka, kde lidé mohou projekt podpořit a kromě komiksu získat i originální dárky. Třeba svůj vlastní komiksový portrét nebo podepsanou fotku vyšetřovatelů, nominovaných na Nobelovu cenu míru. Rozběhli jsme také mezinárodní sbírku. Chceme komiks vydat i v angličtině a čínštině. Aktivní jsou také Maďaři a Švýcaři, kteří mají zájem udělat svůj vlastní překlad.
Hlavním cílem je upozornit na to, co se děje…
Ano. I když to vypadá, že o tom problému už všichni někdy slyšeli, není to tak. Třeba i někteří kreslíři, kteří se do projektu zapojili, byli překvapení rozsahem celé té věci a v podstatě o tom slyšeli úplně poprvé. Když Švandovo divadlo začalo zkoušet hru Srdce patří za mříže, která se také věnuje tomuto tématu, spousta herců se o tom dozvěděla poprvé.
Takže lidé se o tom dozvědí a co pak? Co vlastně můžeme podniknout?
To je obecně otázka, jak přistupujeme ke svému životu. U nás je stále hodně lidí pod vlivem socialismu a spoléhá na stát či někoho jiného. Že by se měl angažovat někdo jiný, někdo by to měl udělat za ně, a nedochází jim, že by to měli být právě oni, kdo s tím začne něco dělat. Cesta osobní zodpovědnosti je samozřejmě náročná, ale můžete mít dobrý pocit, že měníte svět kolem sebe, i když po velmi malých krůčcích.
Sám jste před chvílí mluvil o mezinárodním zatykači, který někdo stopil.
Ano, to ale není ta důležitá zpráva, to je ten patos. To důležité je, že tu byl soudce, který šel podle práva a ten zatykač vydal. To je přece úžasný příběh, že spravedlnost funguje…
Viník ale zůstal nepotrestaný.
Všichni by chtěli vidět, že už to dobře skončilo. Potom už s tím ale nemáte žádnou práci. A o tom myslím život není. Není samozřejmě možné vyřešit všechno, nebo všechno najednou. Je to jako ten příběh o malém chlapci, který objeví stovky ryb vyplavených na pobřeží a hází jednu po druhé zpátky do moře. Kolem jde chlápek, který jen cynicky prohodí, ať se na to vykašle, že stejně všechny nezachrání. Ty ryby, které dokázal sám odnést zpátky, už ale zachránil…
To jistě. Vás to ale vůbec nefrustruje?
Na začátku to byla obrovská zátěž. Když čtete o lidech, jak je mučí a co jim tam dělají, tak vám to vezme půdu pod nohama. Teď už zodpovědnost za to řídit svět nechávám na ramenou Boha. Myslím, že takové to politické myšlení a přemýšlení nad velkými otázkami vede lidi k pasivitě a apatii. Pro mě jsou důležitější ty mikroskopické maličkosti, mám radost z věcí, které jsem udělal a kde vidím výsledky. Svět prostě není dokonale krásný. Naopak nám vytváří situace, kdy máme čelit nějaké výzvě. Víte, kdyby v této věci nikdo nic neudělal, bylo by to mnohem horší. Takže ty výsledky tady jsou…
Třeba rezoluce Senátu ČR?
Ano, to, že český senát vydal v roce 2019 rezoluci týkající se násilných represí v Číně, je především výsledek vyčerpávající práce českých aktivistů od roku 2000. Devatenáct let aktivismu, 200 tisíc podpisů na petici sesbíraných po sobotách a nedělích. Seděl jsem přímo v Senátu během hlasování a byl to úžasný okamžik. S některými senátory jsme si z balkonu potřásali pravicí a navzájem si děkovali.
Proč nemáme v ČR zákon, který by zakazoval podstoupení transplantace v Číně?
Česká transplantační společnost čínský obchod s orgány odsoudila již v roce 2007. Myslím si, že v lékařské komunitě přijali dostatečné množství preventivních opatření, a tvrdí, že k výjezdům českých pacientů do Číny nedochází. Lékaři jim to zkrátka rozmluví, a tak žádný speciální zákon není potřeba. Zároveň v EU platí zákon o zákazu obchodování s orgány, pod který také spadáme, takže si česká vláda myslí, že by byl takový zákon nadbytečný.
Lidská práva a obchod s orgány v Číně ale asi nejsou častým tématem při jednání o investicích…
Je zajímavé, že všichni, kteří byli vůči Číně kritičtí a mysleli si, že je to poškodí, na tom paradoxně získali. To čínské „bububu“ bylo většinou jen na povrchu, ve skutečnosti to v mnoha případech ekonomické vztahy nepoškodilo. Loni měla například firma Petrof v souvislosti s návštěvou předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu přijít o zakázku na prodej klavírů v Číně. V reakci na to piana odkoupil český milionář, který je rozdal školám. To zase inspirovalo milionářku na Tchaj-wanu, která udělala to samé. No a podle mých informací nakonec proběhl i ten obchod s Čínou, takže firma na tom vydělala třikrát. Pravda prostě vítězí a vždycky na tom ve finále vyděláte. Třeba to není vidět úplně hned, ale nakonec se určitě vyplatí jednat morálně.
Pozitivní vlaštovkou jsou nedávné sankce EU mířené na několik čínských politiků. Jak je hodnotíte?
Určitě je skvělé, že byl vůbec přijat zákon, který tohle umožňuje. Myslím, že je dobré jít cestou sankcí po konkrétních lidech, zmrazit jim konta a nedovolit cestovat. Osobně to pocítí, a když na jejich posty přijde někdo jiný, tak to pocítí zase on. Myslím, že spousta dalšího tlaku na Čínu se děje vskrytu. Podle informací, které jsem dostal z ministerstva zahraničí, bojují zástupci EU v Pekingu v konzulárním styku za disidenty a lidská práva poměrně tvrdě, jen se tomu nedělá mediální PR.
Vy jste o vstupu do politiky nikdy nepřemýšlel? Měl byste třeba možnost věci více ovlivňovat…
Ani ne. Nerad přitahuji pozornost ke své osobě. Myslím, že politika je obecně dost přeceňovaná. Pro mě je centrem, kde se odehrávají velké změny, moje rodina a vlastně takové mikroskopické věci. J. R. R. Tolkien v příbězích o Hobitovi vyjádřil názor, že zlo drží na uzdě drobné projevy lidské laskavosti. A to je ta moje atomová bomba, kterou útočím na zlo ve světě.
Co vám zkušenost s aktivismem dala?
Je to ohromná věc pro osobní existenci, obrovsky mě to posunulo a posílilo důvěru v dobro. Potkal jsem také hodně lidí, kteří to mají stejně, a zjistil jsem, že nejsem sám.
Neměl jste někdy problémy s čínskou ambasádou?
No, víme, že nás sledují. Chováme se ale tak, jako kdyby naše telefonáty i emaily byly veřejné. Ale opravdu nemáme pocit, že bychom dělali něco zlého…
Byl jste vlastně někdy v Číně?
Já bych ani nedostal vízum. A popravdě vůbec mě to tam v tuhle chvíli netáhne. Určitě bych čelil nějakým represím, takže aby mě tam někde zatkli nebo zmlátili a já tam pak seděl ve vězení… (smích) Z té prastaré kultury, kterou mám rád, tam skoro vůbec nic nezbylo. Naštěstí je v zahraničí řada nositelů tradiční čínské kultury. Obdivuji například soubor Shen Yun, který spojil západní
orchestrální hudbu s tradiční čínskou hudbou. V představeních vypráví legendy z prastaré Číny a ukazuje klasický čínský tanec. Sledovat jejich vystoupení je pro mě vždy moc krásný zážitek.
Jak těžké je ze současné Číny emigrovat?
Jak pro koho. Pro bohaté to je snadné. Čínský režim se pomalu hroutí, a tak si řada vysokých funkcionářů kupuje nemovitosti v zahraničí. Zařídí si dvojité občanství, děti posílají studovat na zahraniční univerzity a časem tam posílají i členy své rodiny. Když chcete jet na dovolenou, potřebujete povolení, jako to bylo v době komunismu i u nás. Když přijede skupina čínských turistů do Prahy, vede ji člověk, který má u sebe jejich pasy, což je přitom nezákonné. V Austrálii takto jeden policista pomohl emigrovat dítěti Číňanů, kteří žili v Austrálii. Vyzval jeho průvodce, aby mu pas vrátil, jinak že ho zatkne. Lidé se snaží utíkat i přes hranice s Thajskem, kde žádají o azyl. Tato emigrace je ale samozřejmě hodně obtížná a nebezpečná. Nedávno o tom byl natočen dokument Cesty úniku.
Řekl jste, že „čínský režim se pomalu hroutí“. Myslíte to tak, že komunistická vláda v Číně brzy skončí?
Nikdo kromě Boha nedokáže odhadnout, kdy to přijde. Můj názor ale je, že i když tomu nikdo nevěří, stejně jako kdysi nikdo nevěřil, že se rozpadne Sovětský svaz, nakonec k tomu dojde. Žádná dynastie netrvá věčně. Rozpad bude trvat možná ještě dlouho, ale vlastně se už děje. Třeba už jenom ta vnitrostranická čistka, o níž jsem mluvil na začátku. Do vězení šli do té doby naprosto nedotknutelní lidé, kteří řídili jedny z nejhorších represí. Já prostě věřím tomu, že i když to na povrchu někdy není jasně rozpoznatelné a viditelné, spravedlnost stejně působí. Víte, jaký slogan se objevuje na zdech v Číně?
To netuším…
Nebesa zničí komunistickou stranu. Jak už jsem zmínil, prastaří Číňané totiž věřili, že císař je synem Nebes, což znamená, že i on musí následovat principy tohoto světa a zpovídat se ze svých skutků Bohům. Když se císař nebo nějaká dynastie během historie morálně zkazili, každý to viděl, a to byla často období, kdy ta dynastie padla. Ostatní vládci ji potlačili a začala dynastie nová. Zkrátka, když se vládce odchýlí od Tao, ztratí podporu Nebes.
Je v Číně dost lidí, kteří to vidí stejně?
Myslím, že ano. To je vidět i na vývoji tamní atmosféry. Dřív se nikdo neodvážil kritizovat režim, třeba ani v soukromí. Dnes se i v dokumentárních filmech z Číny, které se promítají tady na Západě, setkáte s lidmi, kteří sedí u piva a mluví o tom, že v Číně není svoboda. Na druhou stranu si pamatuji, jak jsem svému tátovi hrdě tvrdil, že bych se na to tady komunistům vykašlal a nenechal bych se zmanipulovat. Táta mi tehdy odpověděl, že komunistický režim lidi ani nenechal rozvinout do toho bodu, kdy by byli schopní pochopit, že jsou manipulováni. A to je dost možná i problém současné Číny. To probuzení potrvá.
Jak dlouho žijete na Sedmičce a co se vám tu líbí?
Na Sedmičce bydlím asi 11 let. Opravdu obdivuji opravu a zušlechtění oblasti Stromovky a Výstaviště. Pro lidi a jejich děti, kteří tady žijí, to je určitě velice dobrá věc, když si můžou vyrazit za sportem, rozjímáním a relaxací.
Máte tady oblíbená místa?
Ta mám po celé Praze. V naší čtvrti mě fascinují Rudolfova štola, Šlechtova vila, letohrádek nebo vodní díla ve Stromovce.
A je naopak něco, co vám tu vadí?
Bydlím poblíž nádraží Bubny, kde je velké prostranství, krásná louka a stromy. Chvíli tam byla i komunitní zahrádka, kde chovali slepice a kozy. Bylo hezké ráno vyjít ven a slyšet, jak kokrhá kohout. Vybavilo se mi moje dětství na Vysočině. No a teď to zaplácnou paneláky. Jako absolvent stavební školy nemám rád tuhle krabicovou architekturu. Podle mě postrádá fantazii a krásu. Funkcionalismus také často nemá duchovní rozměr. Komunisti vždycky milovali železobeton, protože ho vylejete do formy, kterou si vytvoříte ke svému obrazu, a když to ztvrdne, už s tím nepohnete. Ale nenáviděli dřevo, které stále pracuje a vy se musíte určitým způsobem přizpůsobit jeho vlastnostem. Bylo by bezva mít za domem krásný park, ale chápu, že lidé musejí někde bydlet. Na druhou stranu tu míjím řadu mnohopodlažních domů, které jsou vybydlené. Já bych raději investoval do oprav těchto, často architektonicky zajímavých staveb, než stavěl další sklo-železo-betonové krabice.
Milan Kajínek (1980) vystudoval stavební průmyslovku v Havlíčkově Brodě, kde měl štěstí na vynikající učitele češtiny. Překládá, píše a 10 let vede českou redakci deníku The Epoch Times. Zároveň se dlouhodobě věnuje boji za lidská práva v Číně. Společně s českými komiksovými tvůrci momentálně připravuje knihu o vyšetřování případů zneužívání vězňů svědomí v Číně k orgánovým transplantacím. Více informací o projektu naleznete na www.davidsandgoliath.cz.
