Jediná žena v tenisové dynastii – Marie (Máňa) Koželuhová (1906–1991) v roce 1928, kdy držela 1. místo v československém žebříčku žen
Historie hraní tenisu na Letné se ovšem začala psát ještě dříve. První hřiště zde provozoval již v posledních letech 19. století Spolek pro pěstování her české mládeže. Tato dobročinná organizace si kladla za cíl poskytovat prostor pro fyzické aktivity školní mládeže, zejména z nižších vrstev. Spolek založený v roce 1892 provozoval několik hřišť po Praze – na Hradčanech, na Vyšehradě, na Žižkově a v Libni. Největší areál o rozloze 72 000 m² ale spravoval právě na Letné, jeho velkou část zabíralo celkem 37 tenisových kurtů. Pozornost, kterou spolek věnoval tenisu, velice přispěla k rozšíření bílého sportu. Ve svých počátcích byl totiž tenis považován za hru vyšších vrstev. Není divu, vždyť mezi průkopníky patřila zejména šlechta. Dle výroční zprávy spolku z roku 1899 čítal inventář letenských hřišť v roce 1899 „26 sloupců k ,lawn tennis‘, 72 míčů, 13 sítí (z toho jednu i se sloupky) a 3 sítě ochranné“.
Tenisoví pionýři
V zimě 1903 se studenti pražské právnické fakulty pod vedením Bohuslava Klímy dohodli, že se pokusí založit nový tenisový klub. Ustavili přípravný výbor a v únoru roku 1904 se sešla valná hromada nového klubu za účasti 85 budoucích členů. Nově založenému klubu, který si zvolil název Lawn Tennis Cercle (z francouzštiny kroužek), se podařilo získat prostory bývalého tréninkového hřiště fotbalové Slavie na Letné. Již v březnu 1904 zde bylo péčí členů nového klubu zřízeno pět pískových dvorců. Mezi první členy klubu patřily i děti budoucího prezidenta Masaryka – Jan zastával funkci tajemníka klubu a Olga se záhy stala nejlepší hráčkou. Již na jaře 1904 se uskutečnilo první přátelské utkání s pozdějším arcirivalem – klubem I. ČLTK (I. český lawn-tenisový klub). Tento klub vznikl již v roce 1892 a své kurty měl na Štvanici, předtím ovšem působil například v Bubnech v místech dnešního kostela sv. Antonína, kde také býval slavný cyklistický ovál. Letenští tenisté sice prohráli 2:18, ale právě tahle dvě utkání z dvaceti, která „začátečníci“ z LTC vyhráli, přinesla naději, že další souboje budou mnohem vyrovnanější. O rychlém rozmachu letenského klubu svědčí fakt, že už koncem roku 1905 byl LTC se svými 113 členy největším tenisovým klubem v Čechách. V roce 1907 pořádal „kroužek“ první mezinárodní turnaj, na který se sešlo 229 přihlášek. Ruku v ruce s nárůstem členstva šel i rozvoj celého areálu. V roce 1912 byla postavena první malá klubovna a tenisté již nemuseli využívat zázemí sousedního stadionu Slavie. V roce 1914 slaví LTC deset let existence pořádáním mezinárodního turnaje, na který se přihlásily téměř čtyři stovky hráčů.
Klubovna LTC nedlouho po dokončení v roce 1926
Činnost klubu přerušila první světová válka, ovšem po ní a po vzniku Československa se letenští tenisté nadechují k další činnosti. Na valné hromadě v roce 1919 je změněn název klubu – obstarožní výraz „cercle“ (kroužek) nahrazuje moderněji znějící „club“. Členové LTC mohou využívat již devět vlastních dvorců, velmi významným krokem pro celý československý tenis bylo vybudování centrálního dvorce s tribunami s kapacitou 2000 diváků. Stavba vznikla podle návrhu člena klubu, vynikajícího hráče LTC a reprezentanta ing. arch. Karla Ardelta. Prvním významnějším podnikem na novém stadionu bylo utkání Davis Cupu mezi československou reprezentací a týmem Nového Zélandu v květnu 1924. Stadion ale dlouhého trvání neměl, po válce byl zbourán.
Dalším zcela zásadním krokem bylo pořízení vlastní reprezentativní klubovny. Projekt na stavbu vypracoval architekt Bohumír Kozák, finanční prostředky poskytli členové klubu formou půjčky. Krásnou stavbu ve stylu amerického purismu hodnotil velice kladně i dobový tisk: „Byl to Lawn Tennis klub Praha, který prvý snad ze všech tenisových klubů v republice postavil si moderní klubovnu. Že se pomáhá v takovéto klubovně společenskému životu a odvádí od hospod, jest na bíledni. V klubovně, která do nejmenších nuancí vyhovuje požadavkům novým moderního vkusu a pohodlí, dá se již něco dělat. Klubovna má velkou taneční hallu, šatny, sprchy, moderně řešenou restauraci a veliký sál, který již dnes, ačkoli je teprve několik týdnů v provozu, slouží nejen ping-pongu, nýbrž taky vážným večerům divadelním nebo kabaretním, oficiálním oslavám státních svátků a j. Za tuto činnost lze jmenovanému klubu stejně děkovat jako za pořízení prvého centrálního dvorce s tribunami pro více než 2000 diváků.“
Rodinný klan
Život klubu a jeho sportovní úspěchy samozřejmě „dělají“ především jeho členové, respektive hráči a hráčky. Z hvězd počátků existence LTC je třeba zmínit například Františka Buriánka nebo Pavla Macenauera. Mezi legendy klubu LTC patří unikátní „klan“ sourozenců Koželuhových. Půltucet bratrů – František (*1887), Josef (*1890), Karel (*1895), Antonín (*1898), Alois (*1901) a Jan (*1904) spolu s nejmladší sestrou Marií (*1906) byli s letenským klubem spjati. Jak také bývalo zvykem, nesoustředili svou pozornost jen na jednu sportovní disciplínu, spíš naopak. K tenisu, respektive sportu dovedl sourozence jejich otec, který v roce 1906 přijal nabídku stát se kustodem (správcem) tenisového areálu LTC. Mladší synové si zde od útlého mládí přivydělávali sbíráním míčků. Nejstarší František se věnoval zejména fotbalu, jako první český kouč trénoval v zahraničí (Cracovia Krakov), v cizině ale vychovával i tenisty. Josef se usadil ve Skandinávii, kde učil hrát tenis například i členy tamější královské rodiny. Skutečně všestranným sportovcem byl Karel. Již v sedmnácti letech se stal profesionálním tenisovým trenérem, později trénoval daviscupové týmy Anglie, USA, Polska a po druhé světové válce i Československa. Hrál na vysoké úrovni i lední hokej, v roce 1925 byl členem mužstva ČSR, které získalo titul mistrů Evropy. I jako fotbalista reprezentoval Rakousko a později ČR, hrál za několik mančaftů – na Letné oblékal dres Sparty a DFC. Tenisovými trenéry byli i Antonín a Alois. Nejmladší bratr Jan získal v letech 1925–1928 osm titulů mistra republiky, ve dvouhře i čtyřhře. Zahrál si i čtvrtfinále Wimbledonu a v roce 1924 získal bronzovou olympijskou medaili ve čtyřhře. Asi nikoho nepřekvapí, že i jediná dcera Koželuhových Marie byla vynikající tenistka – jednou opanovala mistrovství Československa ve dvouhře (1929) a třikrát ve čtyřhře.
Tenista Karel Koželuh a jeho trofeje během oslav 50. narozenin v roce 1945
Druhá polovina dvacátých let a léta třicátá byla zlatou érou klubu LTC. Letenské dvorce tehdy několikrát hostily utkání v prestižním Davisově poháru, konala se zde četná exhibiční utkání nejlepších zahraničních hráčů a hráček té doby. Klub také pod svá křídla přibral další sporty – nejvýznamnějším a nejúspěšnějším byl hokejový odbor založený v roce 1926. Spojen je zejména s osobností Josefa Malečka (1903–1982), který byl vynikajícím tenistou – reprezentoval zemi v Davis Cupu, v roce 1930 se stal mistrem republiky ve dvouhře. Věnoval se i dalším sportům – atletice, stolnímu tenisu nebo fotbalu. Vynikl ale zejména v hokeji, byl členem mužstva LTC, které v letech 1928–1948 získalo stěží uvěřitelných dvacet titulů mistra republiky. Hokejisté LTC našli své zázemí na tehdy nejmodernějším zimním stadionu na Štvanici.
Pohled na dvorce LTC ve dvacátých letech 20. století
Tenis se na kurtech LTC hrál v omezené míře i během druhé světové války, ihned po jejím skončení se život v klubu opět rozbíhá. Ne ovšem na dlouho, komunistický puč v únoru 1948 byl pro klub doslova pohromou. Stát spolku zkonfiskoval klubovnu, kterou mu nevrátil ani po sametové revoluci. Tenisté byli včleněni pod Sokol Praha VII, více než tři desítky členů klubu zvolily emigraci. Toto období bylo pro klub výjimečně tragické. V listopadu 1948 při leteckém neštěstí při návratu z přípravného utkání v Anglii nejprve zahynuli čtyři hokejisté LTC, o rok později byli další hokejisté odsouzeni k mnohaletým trestům ve vykonstruovaném politickém procesu. V padesátých letech se v duchu dobových zvyklostí klub přejmenoval na DSO (Dobrovolná sportovní organizace) Dynamo. K novému rozvoji klubu dochází až v sedmdesátých letech 20. století. V roce 1974 se v areálu podařilo postavit krytou halu určenou výhradně pro tenis, první v Československu. I proto ale tehdejší vedení Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) rozhodlo, že letenský areál se stane střediskem vrcholového sportu – o zázemí a dvorce se tedy museli členové klubu dělit s hráči z jiných oddílů. V sedmdesátých letech také klubem, nesoucím tehdy jméno Slavia Praha IPS, prošla řada slavných českých tenistů – například Petr Pála, Pavel Složil nebo Tomáš Šmíd. Prozatím posledním hráčem světové úrovně, který získával ostruhy v letenském klubu, byl vítěz Australian Open z roku 1998 Petr Korda. Těsně před listopadem 1989 došlo ještě k nepovedeným stavebním úpravám – čtyři kurty před klubovnou byly zahloubeny do obřího betonového „bazénu“, čímž byl bohužel nevratně narušen duch areálu.
Po roce 1989 obnovil tenisový klub svou právní subjektivitu a stal se pokračovatelem LTC. Složité majetkoprávní poměry ovšem zapříčinily, že dnes je původní areál fakticky rozdělen na dvě části. LTC působí v západní části areálu na pozemcích, které vlastní hlavní město Praha. Pouhé čtyři dvorce a nevyhovující provizorní klubovna ale neumožňují regulérní fungování klubu a zejména masivnější výchovu mládeže. Zbytek původního areálu včetně klubovny dlouho ve vlastnictví státu chátral, v posledních letech jej za poměrně nestandardních podmínek spravovalo občanské sdružení Alternativa II, které zde provozovalo restauraci Výletná. V současné době se dokončuje převod této části areálu z majetku státu do majetku hlavního města.
Klub LTC má zájem za užití vlastních finančních prostředků celý areál revitalizovat, otevřít jej nejen svým členům, ale i široké veřejnosti, a pokračovat tak v činnosti, kterou zahájili tenisoví nadšenci před téměř sto dvaceti lety.
Vstup do klubovny od dvorců