Ukázka ze skicáře Mistra Mařatky z doby, kdy pracoval na pomníku Praha svým vítězným synům. Studie obelisku s figurální skupinou vznikla v roce 1928 a je uložena v depozitáři GHMP
Rod Mařatkových pocházel z Vysokého nad Jizerou v Podkrkonoší. V jednom z nejvýše položených měst u nás vždy vzkvétala tradice vyřezávaných betlémů a tomuto živobytí se v drsných podmínkách horského městečka věnovala také rodina Mařatkova. Josef však přišel na svět až 21. května 1874 v Praze, kam se jeho otec s matkou přesunuli za lepším živobytím. O dva roky později rodinu doplnil benjamínek Vilém. Šťastnými rodiči byli vyučený obuvník Vilém a Anna, rozená Metznerová, jež pocházela z Jílového u Prahy.
Rodina drobného řemeslníka bydlela ve skromném jednopokojovém bytě s kuchyňkou na pavlači v novoměstské Žitné ulici 10. Dům měl zajímavé obyvatele – bydlel zde Antonín Dvořák nebo malíř Jaroslav Věšín. Z Dvořáka se stal celosvětově nejznámější český skladatel, Věšína osud zavál do bulharské Sofie, kde založil malířskou školu a byl zde jmenován profesorem. Díky nim Josef, statný chlapec s nápadně hustými a kudrnatými vlasy, už v dětství koketoval s hudbou i malířstvím. Nutno říct, že pro obojí měl čiperný Josef velké nadání. Výborně kreslil, ale také mu učarovala hra na piano. Sám Dvořák mu doporučil studia na konzervatoři, ale Mařatka dal nakonec ve svých patnácti letech přeci jen přednost studiu na Uměleckoprůmyslové škole.
Myslbekova škola
Talentovaný Josef nejprve v letech 1889–1892 absolvoval průpravu u vynikajícího učitele dekoratérství profesora Celdy Kloučka, načež se stal žákem sochařské speciálky Josefa Václava Myslbeka. S ním přešel tehdy dvaadvacetiletý Mařatka na pražskou akademii, kde v roce 1896 konečně vznikla sochařská škola. Jejím prvním profesorem se stal právě Myslbek. Škola nejprve sídlila v budově Moderní galerie ve Stromovce, poté byla v roce 1903 přestěhována do nově postavené hlavní budovy Akademie.
Nestor moderního českého sochařství Myslbek platil za přísného profesora. Mařatka ale nebyl jen jeho pouhým slepým následovníkem. Už v době studií na Akademii se stal členem myšlenkově progresivního Spolku výtvarných umělců Mánes. Byl si vědom, stejně jako mnoho jeho souputníků, že zatímco v umělecké Paříži to koncem 19. století vřelo, na pražské škole platily staré poučky a metody. Dobromyslná povaha však nikdy Mařatkovi nedovolila vystoupit proti sochařským kánonům svého mistra.
Coby čerstvý absolvent akademie si Mařatka prošel poměrně existenčně náročným obdobím, ve kterém neměl ani svůj ateliér. Štěstí se na něj usmálo, když mu prostor k vlastní tvorbě nabídl jeho přítel Antonín Slavíček. Ten měl pronajatý opuštěný byt na Starém Městě, ze kterého maloval Maiselovu uličku. „Nastěhujou se tam, činži nemusej platit a mačkaj tam tu jejich hlínu, ať starej [J. V. Myslbek] vidí, že něco dělaj,“ vzpomínal Mařatka na nabídku, kterou s radostí přijal. Jak je vidět, profesor měl na své žáky pomyslný karabáč i poté, co akademii opustili. Mařatka se hned pustil do práce a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Za sochu Ledaři na Vltavě získal Hlávkovo stipendium, jež mu umožnilo odjet do tehdejšího centra umění Paříže. Čtyřicet centimetrů vysoký sádrový model této sochy je součástí Sbírky umění 19. století a klasické moderny Národní galerie Praha.
Mařatka vytvořil nespočet pracovních náčrtků a kreseb. Akvarelem a tužkou nakreslený ženský akt je uložen ve sbírce GHMP
Vzhůru do Paříže
Za svým velkým snem se Mařatka vypravil v červenci 1900, kdy se v Paříži konala Světová výstava (Exposition Universelle) oslavující úspěchy uplynulého století. Výstavy se zúčastnilo více než 50 milionů lidí, 76 tisíc vystavovatelů a vznikly pro ni dnes již ikonické stavby – železniční stanice Gare de Lyon a Gare d’Orsay (nyní Musée d’Orsay) nebo pavilony Grand a Petit Palais. Byla to také éra počátku zvukového filmu, eskalátoru, vznětového motoru běžícího na arašídový olej a dalších novinek. Mařatku ale více než technika a civilizační výdobytky zaujala přehlídka výtvarného umění právě končícího 19. století.
Skutečný objev nalezl český stipendista mimo areál výstaviště – na Place de l’Alma (Almském náměstí), kde si svůj privátní pavilon postavil donedávna vysmívaný sochař Auguste Rodin. Vystavoval zde výsledky své třicetileté práce, věčně odmítané porotou oficiálního Pařížského salonu. „Byl jsem šťasten, že jsem viděl originály zbožňovaného sochaře. Díla byla ponejvíce v sádře, ale hodně jich bylo v bronzu i v mramoru. Menší dílka na sádrových podstavcích. Překrásná byla instalace. Vše v bílém,“ zavzpomínal po čase Mařatka. Bylo tu i poslední skandální Rodinovo dílo – Balzac, kterého si v roce 1891 objednal Émile Zola coby nově zvolený předseda sdružení francouzských spisovatelů. Namísto portrétu spisovatele a tradiční alegorické sestavy koncipoval sochař pomník jako monumentální postavu symbolizující tvůrčí sílu génia. Nekonvenční pojetí však nesplnilo očekávání objednavatele, který plastiku odmítl a dokonce protestoval proti její veřejné prezentaci. Tři metry vysoké a šest set kilogramů vážící dílo se nakonec svého vystavení dočkalo. Nyní existuje ve třech autorizovaných bronzových odlitcích – jedním se pyšní Japonsko, druhý zdobí křižovatku bulvárů Montparnasse a Raspail v Paříži a třetí dominuje vstupnímu prostoru Veletržního paláce Národní galerie v Praze.
Fascinace Rodinem
Mařatka byl Rodinovou výstavou stále víc a víc přitahován. „Moc jsem chtěl, bylo to věru smělé přání, nějak se dostat k Rodinovi. Můj krajan Dědina o tom věděl. Pochopil, jak mě to k němu táhne, že žiji jenom pro jeho díla a vedle nich a poblíž něho se dále učit a zdokonalovat že je má touha.“ Tím krajanem myslel Mařatka malíře Jana Dědinu, který do Francie dezertoval z rakouské armády už v roce 1895.
V tomto období se český stipendista potkával s řadou dalších krajanů, kteří ve francouzském exilu drželi při sobě. Z české enklávy v Paříži se nejlépe zapsal pracovitý a talentovaný Václav Brožík, jenž se jako jediný Čech dopracoval ke členství ve francouzské umělecké akademii Académie des Beaux Arts. V Paříži zazářila také hvězda Alfonse Muchy. Většina dalších ale svoji kariéru začínala a zpravidla i končila mezi bohémou na Montmartru. Společně sdíleli nejlacinější ateliéry a žili „z ruky do huby“. K prosazení potřebovali i pomoc starších a zkušenějších. Jeden z takových ostrůvků kolegiality se vytvořil kolem ateliéru malíře Vojtěcha Hynaise, jenž žil ve francouzské metropoli patnáct let a ochotně pomohl řadě českých Pařížanů, včetně Josefa Mařatky.
Pro Mařatku to ani tak nebylo snadné období. Potýkal se s nedostatkem peněz, protože stipendium bylo nedostatečné, a pramalá znalost francouzštiny mu zde život také neulehčila. Nakonec ale zosnoval smělý plán. Sebral veškerou kuráž a vydal se s Dědinou k Rodinovu pavilonu. Nesl s sebou fotografie svých prací z pražské akademie a také Ledaře. Rodin přijímal návštěvy a podával vysvětlení ke svým pracím. Francouzštinu lépe ovládající Dědina jej požádal, zda by nepohovořil s mladým sochařem z Čech. Rodin souhlasil, ale sdělil, že nové žáky nepřijímá. Teprve na přímluvy malíře Jeana Limeta a spisovatele Pierra Maëla uložil Mařatkovi první úkol, na jehož základě rozhodne o jeho přijetí do svého ateliéru – modelaci rukou. „Nikdo si nemůže představit dva šťastnější lidi v Paříži, než jsme byli my dva Čecháčkové ten den, kdy jsme se vraceli z Rodinova pavilonu na Montrouge k Dědinovům,“ vzpomínal Mařatka.
Nekonečnými studiemi rukou a nohou si slavný sochař své žáky prověřoval, než je pustil k „sobě“. Ve zkoušce český stipendista obstál – „Pas mal, mais chantez plus!“ (Není to špatné, ale více zpívejte!), dozvěděl se Mařatka. Byl přijat. Mistra a jeho žáka dělilo čtyřiatřicet let. Další působení v Rodinově ateliéru se později proměnilo v osobní přátelství. „Mon chér Marata“ (Můj drahý Marato), slýchal často mladý český sochař. Rodin vypozoroval, že Mařatka je nejen velmi šikovný sochař, ale i užitečný a milý člen ateliéru. Po čase se spolu spřátelili natolik, že mladík dostal od manželů Rodinových nabídku bydlet přímo v jejich sídle v Meudoně. Vila stála uprostřed velkého parku a kolem ní bylo několik pavilonů proměněných na velké muzeum s antickou kolonádou plné antických mramorů a váz. Mařatka si ve vile oblíbil velkou místnost s vysokým stropem a velkými ateliérovými okny, které říkal malé muzeum.
Pravidelná vydatná strava, plat a zázemí v překrásném tvůrčím prostředí – jaká změna pro českého stipendistu. Dostal také své stálé místo u stolu na levé straně hned vedle svého patrona, naproti paní Rodinové. U stolu s nimi sedávala ještě malá okatá dívenka Zezette, schovanka Rodinových, kteří vlastní děti neměli. Jak Mařatka sám vzpomínal, „byla jako světlé okénko do jejich života bez dětí“. Zezette byla vnučka belgického sochaře Van Rasbourga, u něhož Rodin kdysi pracoval. Rodinovi se stali jejími kmotry a ujali se jí, když osiřela.
Modelace rukou a nohou byla jedním z prvních úkolů, které Mařatka dostal v ateliéru Augusta Rodina. Plastika nese název Velká ruka, pochází z roku 1903 a je akvizicí GHMP
Slavná výstava
Jak se říká, s jídlem roste chuť. A tak Mařatka zosnoval další ambiciózní plán – Rodinovu výstavu v Praze. Při povaze a zvycích francouzského sochaře to nebyl zrovna snadný úkol. Vlastní práce vystavoval Rodin jen velmi zřídka, i když o něj byl především v Itálii, ale i v dalších zemích velký zájem. Nakonec však dostala přednost Praha. Malíř Max Švabinský připravil pozvánku, Jan Kotěra společně se Stanislavem Suchardou navrhli a postavili na úpatí Kinského zahrady pod Petřínem secesní výstavní pavilon a Mařatka se postaral o převoz Rodinových soch. A 2. května 1902 mohla ta sláva začít. Ještě nikdy nebyl u nás takový zájem o sochařství. Tisíce návštěvníků se tlačily, aby mohli na vlastní oči vidět ty nejlepší Rodinovy kovové a mramorové sochy – Kovový věk, Jan Křtitel, Občané z Calais, pomník V. Huga, ale i portréty a početný soubor sochařových kreseb. Rodin se zahájení výstavy osobně zúčastnil, samozřejmě za velkého přičinění Josefa Mařatky. V Praze byl přivítán s nadšením a čekal jej nabitý program. Každý, kdo v té době něco znamenal, se chtěl s velkým sochařem setkat. To už ale Mařatka čekal na vhodný okamžik, kdy bude mít příležitost splnit si další ze svých přání. „Požádal jsem Rodina, aby navštívil mého bývalého učitele, sochaře Myslbeka, což on sám přislíbil a rozhodl, abychom jeli hned.“ Jejich cesta vedla na pražskou akademii, kde Myslbek ve svém ateliéru právě pracoval na soše a na koni pro pomník sv. Václava. V jejich pohledech se zračila vzájemná úcta. Moment, který měl Mařatka před očima i po letech: „Bylo to opravdu dojemné, vidět dva světové sochaře na české půdě, kteří řečí si sice nerozuměli, ale jejich účel nebylo mluvení, ale činnost, objevovat v neúnavné práci tajemství krásy přírody, kterou nikdy nezradili, ale s velkou láskou ji velebili a obdivovali ve svých sochařských dílech. Tím také byli pořád mladými, jejich práce vzrušovaly a přinášely nové a nové myšlenky.“
Dále byla na programu cesta na Moravu, při níž Rodina provázela malířka Zdenka Braunerová a Alfons Mucha. Zde navštívil Hroznovou Lhotu, kde měl ateliér malíř Joža Uprka a jeho bratr sochař Franta Uprka. Na Rodina zapůsobila především místní barevnost a dekorativnost. „Připadal jsem si jako v helénském Řecku,“ poznamenal a srovnal zdejší kraj s antickou Helladou.
Život v umění
U Rodina v učení pobyl Mařatka téměř čtyři roky. Pak se český sochař vrátil domů. Psal se rok 1904, když nastoupil jako asistent ke svému příteli Suchardovi, aby mu pomohl s náročným pomníkem Františka Palackého. Kromě toho pracoval ve svém ateliéru zprvu v Letohradské ulici na Letné, později v Blanické ulici na Vinohradech. Ve stejném roce zemřel na mozkovou mrtvici jeho o generaci starší soused z Žitné Antonín Dvořák. Mařatka sejmul jeho posmrtnou masku a několik příštích let vytvářel další a další verze skladatelova portrétu.
Busta Antonína Dvořáka, kterého Mařatka znal coby souseda z Žitné ulice a jenž jej přivedl k hudbě, 1905–1906, Galerie hlavního města Prahy (GHMP)
Rodinův žák v té době také modeloval nadživotní plastiky Drama a Hudba pro Obecní dům, sousoší Síla a Vytrvalost a nadživotní postavy Skromnost a Ušlechtilost pro Novou radnici v Praze. Účastnil se výzdoby Hlávkova mostu, pro nějž vytvořil portréty pražských radních. Z nich si můžete dnes na obloucích nad řekou prohlédnout již pouze poslední, který zobrazuje náměstka Václava Kasalického. Pro Hlávkův most měl Mařatka vytvořit ještě pomník samotného Josefa Hlávky, ale k jeho osazení nikdy nedošlo. Místo něj tam dodnes stojí sousoší Humanita a Práce od jiného vynikajícího sochaře Jana Štursy. Modeloval také řadu dalších portrétů – divadelní herečky Hany Kvapilové nebo přítele Antonína Slavíčka. Tuto bustu můžete dodnes vidět na domě v ulici Dobrovského 646/9, kde tento náš nejvýznamnější krajinář strávil poslední léta svého krátkého života.
Pro Hlávkův most vytvořená bronzová socha Architekt Hlávka nebyla vzhledem k válečným událostem na most osazena, 1914, GHMP
V roce 1911 si Mařatka pronajal ateliér v ulici Na Výšinách 12, kde pracoval dalších třiadvacet let. Před Mařatkou se zde vystřídali sochaři Jan Štursa, Otto Gutfreund nebo Josef Wagner a i po Mařatkovi měl ateliér zajímavé nájemníky. Působil zde Myslbekův a Štursův žák sochař Václav Žalud, jenž ateliér v 60. letech krátce propůjčil Vladimíru Kýnovi a Jaroslavě Lukešové, kteří zde pracovali na monumentálním pomníku slezského píšícího buřiče Petra Bezruče. Po Žaludově smrti v roce 1977 v ateliéru dlouhá léta tvořil sochař Josef Klimeš. Ten byl také posledním umělcem, který ateliér využíval k jeho původnímu účelu. Dnes tento prostor s nezvykle bohatou historií slouží jako běžný byt.
Pro Mařatku to bylo šťastné období i v soukromém životě. 22. června 1912 ve vinohradském kostele sv. Ludmily si své ano řekli Josef Mařatka a Zdenka Procházková. Téměř přesně po dvou letech se jim narodil syn Zdeněk. Bohužel se pak šťastná hvězda k Mařatkovým a celému světu náhle otočila zády. Malý Zdeněček byl na světě sotva jeden den, když v Sarajevu proběhl atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Měsíc poté, 28. července 1914, začala tři a čtvrt roku trvající válka, během níž zahynulo téměř deset milionů vojáků a na osm milionů civilistů. Mezi nimi i sochařův bratr Vilém. Stejně tak byl i Josef povolán na frontu. Zprvu působil jako důstojník sanitní služby ve vojenském táboře poblíž Bratislavy, poté ve vojenské nemocnici na Karlově náměstí, kde přežíval válku i budoucí Mařatkův asistent sochař Jan Lauda.
Po Mařatkově návratu domů se celá rodina nastěhovala do malého bytu v Korunovační ulici 904/7, odkud bylo z oken vidět na dvůr s ateliérem v ulici Na Výšinách. V paměti syna Zdeňka se zachovala vzpomínka na tento přízemní domek mezi zahrádkami uprostřed bloku letenských činžáků. „Uvnitř byl ateliér zastaven sochami, sádrovými odlitky a různými pomůckami. Měl skleněnou střechu, pod niž otec navěsil řadu různě velkých plachet, kterými řídil směr a sílu osvětlení. Tím vším vytvořil jakési bludiště, které dýchalo tajemným životem.“
Po skončení války byl Mařatka v tvorbě plně pohlcen tématem odboje. Modeloval sochu Raněný Čechoslovák a pracoval na pomníku obětem 1. světové války Bubnující legionář. Pro tříčlennou rodinu to ale nebylo především po finanční stránce úplně snadné období. Jejich poměry se změnily v roce 1920, kdy byl Mařatka jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole. Rozloučili se s malým bytem v Korunovační a nastěhovali se do prostornějšího a hezčího naproti akademii. V ulici U Akademie 366/11 bydleli dalších dvanáct let a právě tehdy započala nejúspěšnější epocha Mařatkovy tvorby. Pracoval na řadě válečných pomníků, do letenského ateliéru mu chodil sedět modelem prezident Masaryk, pro bývalou Úrazovou pojišťovnu na nábřeží Kpt. Jaroše
vytvořil čtveřici monumentálních mramorových soch dělníků, které můžete na průčelí bývalé radnice Prahy 7 obdivovat dodnes. Získal také řadu odborných uznání – stal se členem Société Nationale des Beaux-Arts v Paříži a České akademie věd a umění. 29. října 1932 byl na náměstí Pod Emauzy odhalen nejvýznamnější Mařatkův pomník s názvem Praha svým vítězným synům. Byly to šťastné roky intenzivní práce. Starý ateliér Na Výšinách přestal úspěšnému sochaři dávno vyhovovat, a tak se rodina v roce 1934 přestěhovala do vlastního domu s velkým ateliérem v ulici U Páté baterie 40, který pro Mařatku navrhl architekt Pavel Janák.
V rodinném životě byl Mařatka divný patron. Jak se dozvídáme ze vzpomínek jeho jediného syna Zdeňka, uměl být v období poklidu vlídný, přátelský a pohodový. „To se však měnilo v závislosti na míře pracovního stresu. Když řešil nějaký komplikovaný problém nebo zrovna tvořil, zcela se propadal do uzavřenosti, mlčenlivosti, také mu však často bouchaly saze. Pak si vybíjel své tenze na rodině, zejména na své jinak milované manželce Zdence.“ Se synáčkem chodil na procházky tak, že kluk musel mlčky cupitat po boku svého otce, který si neustále cosi kreslil. Z vlídného umělce se najednou stával nerudný patriarcha.
Nové pohodlné bydlení a prostorný ateliér v pražských Střešovicích si Mařatka dlouho neužil. „Osud ho zasáhl mocnou ranou. Zákeřná nemoc, která nepozorována hlodala již dlouho na jeho skálopevném zdraví, vypukla plnou silou a ochromila jeho tělesné síly,“ vzpomínala na poslední chvíle svého manžela Zdenka. Mařatka zemřel 20. dubna 1937 ve věku 62 let. Byl tak ušetřen zničení pomníku Praha svým vítězným synům, který nacisté zlikvidovali roku 1940. Dnes ovšem stojí replika tohoto pomníku opět na svém místě na náměstí Pod Emauzy. Když dostal Mařatka v roce 1934 Katzovu cenu České akademie, tehdy nejprestižnější ocenění československých výtvarných umělců, napsal o něm profesor Václav Vilém Štech slova, která jej věrně vystihují: „Kromě talentu jsou v případě Mařatkově oceňovány i staré občanské ctnosti: pracovitost, solidnost, charakterní stálost v myšlení a věrnost ideálu.“ Zdenka Mařatková zemřela v roce 1980 ve věku 90 let. Dlouhověkost byla nadělena i jejich synu Zdeňkovi, jenž se dožil úctyhodných 95 let. Stal se významným lékařem v oblasti vnitřního lékařství, oboru gastroenterologie. Za svůj přínos medicíně byl v roce 2001 pasován na Rytíře lékařského stavu České lékařské komory. Mařatkův hrob, jejž zdobí plastika Inteligence, najdete v Praze na Olšanech.
Nebýt šťastné a přátelské povahy Josefa Mařatky, kdo ví, jak by se jeho život odvíjel. K ní je třeba připočíst i jeho velký talent, píli a pokoru, s jakou přistupoval ke svým učitelům. Prožít studia u Myslbeka a následně pak u Rodina vyžadovalo hodně sil, odvahy a disciplíny. Mařatkův pařížský sen se stal skutečností, kterou žil naplno. Dodnes se při studiu dějin umění připomíná Rodinova výstava v Praze. Následně pak i výstava Antoina Bourdella z jara 1909. Obě se uskutečnily především díky Mařatkovi a jeho hlubokému přátelství s oběma umělci. „Umění, to je něha. Zamiloval jsem si všechno, co vidím,“ napsal si Mařatka do skicáku v okamžiku, kdy byl skutečně šťastný – tedy když tvořil.